DEN 0/6: Chystání
Podzim se krásně vybarvuje a babí léto se ještě nechce vzdát svého žezla. Přemýšlím, že bych toho ještě využila a někam se jela podívat na kole. Když se tak koukám do mapy, napadlo mě, že bych mohla vlastně dokončit další etapu Českem. Je to vlastně přesně měsíc, co se mi povedl přejezd přes Jizerky, Krkonoše a Orličky. Mohla bych zkusit tentokrát spodní trasu: Cheb – České Budějovice, přes Český les a Šumavu.
Svůj první sólo přejezd na kole přes Bílé Karpaty jsem nikomu neřekla, protože jsem se bála, aby mě od toho někdo neodrazoval. Na druhou stranu si už více věřím, ale když jedete sólo, měl by o vás a vaší trase přeci jenom někdo vědět. Volám teda tátovi, on mě k tomu kolu přivedl, tak je to vlastně jeho „vina“. Povídáme si o trase, o městech, co projedu, o převýšení, a pak mě ještě upozorní, jestli mám servisované kolo. „Jasně,“ odpovídám mechanicky, i když samozřejmě nemám. Chci se jen vyhnout „přednášce“ o tom, že bych měla nechávat kolo pravidelně kontrolovat. To jsem letos fakt nestihla. Počítám s tím, že když jsem před měsícem v pohodě přejela hory na severu, zvládnu to v pohodě i na jihu. Jak už asi tušíte, tenhle úvodník tu není jen tak, ale to se dozvíte později.
DEN 1/6: Čtvrtek 1. září 2022
Vstávalo se mi teda strašně. Upozornění: před sportovním výkonem se napaří. Včera mi to ale sedlo. Potřebovala jsem si popovídat, shodit ze sebe alespoň trochu toho strachu. Jo, i když jsem skoro „matador“, stejně se trochu bojím. Zase do lesa, zase sama, jen s kolem. Potřebovala jsem to ventilovat, a to mojito bylo hodně dobré.
Ve vlaku dospávám a hodiny jsou ke mně milosrdné. I nástup a výstup je tentokrát v pohodě. Vlak začíná v Brně a končí v Praze, takže nemusím s brašnami nijak spěchat. Zase piju v Praze na nádraží čaj a pozoruji sama sebe v čase. Poprvé jsem ze všeho byla vyjukaná, teď už jsem mazák. Kolo na rameno, do schodů není problém.
V Chebu jsme na čas. Dělám si opět stejnou fotku u mozaiky na nádraží, ale tentokrát jedu na druhou stranu. Jede se příjemně, je pod mrakem a nic není neprobrané – v hlavě ještě jedou mozaiky noci. Jedu příjemnou krajinou. První barvičky začínajícího podzimu na zeleném horizontu mi kouzlí úsměv na rtech. Projíždím malými vesničkami, lidová architektura jihozápadu se začíná pomalu projevovat. Domečky mají modře namalované trámy, vypadají jak chodské koláče. Dala bych si.
U zámku Kynžvart přemýšlím, jestli jsem ho už neviděla v nějakém filmu (a viděla: bylo to Kdyby tisíc klarinetů). Ta zahrada před ním mi byla také hodně povědomá, projíždím a hlavu si můžu ukroutit. U kostela svaté Markéty v Kynžvartu trochu bloudím. Ta růžová budova fary mě hodila zase někam do pohádky, tak jsem přestala vnímat navigaci, co na mě křičela, že se mám teda otočit.
Moje první dnešní zastávka jsou Mariánské Lázně. Pamatuji si to tu jen matně, když jsme sem jezdívaly jako malé holky se sestrou, když jsme byly na prázdninách u babičky v Plesné. Kolonáda je zalitá sluncem a kafíčko s dortíčkem je must-have. Už jsem měla hlad. Sedím pod tím žebrovitým stropem a je mi dobře. Dnes nikam nespěchám, i ten start mám takový pomalý. Na nebi se honí mraky, občas vykoukne sluníčko a vrhá na zem dramatické stíny. Je krásné světlo, takové filmové. Dort byl vynikající, ale musím už vyrazit, kilometry nepočkají.
Projíždím městem a dívám se na všudypřítomný ruský odkaz, trochu (hodně) mi to vadí. Naše lázně, které už dávno nejsou naše. Pak se ocitám zpátky na silnici, jede se parádně, dneska žádné závodění ani s výškovými metry, ani s časem. Dneska je to kochačka, však to mám do cíle už jen pár kilometrů.
Když si to takhle pěkně pochválíte, můžete si být na sto procent jistí, že se něco semele. Tak jedu a koukám, že přesně přede mnou silnice končí, voda strhla most, takže tady žádný není. Nový teprve staví a nikde není ani provizorní most nebo místo, kde by se dalo projet. Dívám se do mapy a objízdná trasa je 20 km. Že by vás na to někdo dopředu upozornil? To ani náhodou, postaví doprostřed silnice ceduli, že se dál nesmí a hotovo. Poraď si sám.
Jenomže za chvilku bude tma a mně se to objíždět nechce. Nikde nikdo, sejdu dolů do koryta řeky a dívám se, zda by to šlo. Je to široké, ale naštěstí mělké. Poučena z minulé eskapády si sundávám boty a rozhodnu se pro brod. Pomalu se šinu i s kolem vodou a nakonec se to dá. Chválím se, už se lepším. Vaky mám vodotěsné a zbytek uschne. Na druhé straně je samozřejmě bláto, takže je i trochu skákaná po kamenech, ale za chvilku jsem na břehu.
Sedím si tam, čistím sebe i kolo a v tom se na druhé straně objeví motorkář. Dívá se na tu vodu a na mě. Já mu ukazuji, že to tady může projet. Trochu váhá, ale nakonec to pomalu projede taky. Když vylezl na břeh, tak jsem chtěla být vtipná a dodala: “No co. Soudruzi z NDR udělali asi někde chybu…” Odpověděl: “Wie bitte?” No nic, pomyslím si: “Mlčeti zlato…” a nasedám na kolo a vyrážím, než mě něčím majzne. Holt Sudety. Ještě mi po cestě, když mě míjel, zamával. Nerozuměl, naštěstí.
Dojíždím do mého penzionu, ale obsluha není moc příjemná. Pomyslím na Cimrmana: „Chodili jim tam lidi…“ Mávnu nad tím rukou a nehodlám si zkazit večer prvním a třeba i špatným dojmem. Stejně se ale do mě nějak zakousne. Teplá sprcha, čaj a jídlo z batůžku jsou fajn, dělá se mi líp. Jdu dolů do hospůdky, dám si dvojku bílého a sedám si s tím k rybníku.
Podle všeho se tu chystá svatba, tak toho mají asi plné zuby. Vysvětluji si sama pro sebe, protože to chápu. Sedím u rybníka, poslouchám kvákání žab a přemýšlím, jaký je tentokrát můj cíl cesty. Možná jsem měla zvolit jinou trasu, nebo spát jinde, ale víno začíná dělat svou práci a já to nechávám plavat. Něco se prostě povede celé a něco ne. Ten první den je vždycky takový zkušební.
DEN 2/6: Pátek 2. září 2022
Otevřeným oknem se krade chladno do pokoje. Rána začínají být už chladná, tady blízko hor podzim chodí razantněji. Oblékám se do teplého a nakonec se i rukavice šiknou. Včera u rybníka jsem seděla v péřovce a nijak zvlášť mi teplo nebylo. V osm hodin jsem už na cestě. Je příjemně, pod mrakem, dnes to bude pohoda. Dojíždím pomalu do křižovatky, kde je mohyla a texty, co všechno dál změní.
Celá tahle oblast, kterou projíždím, je bývalá Pohraniční cesta smrti. Čtu informace z tabule o odsunech a naskakuje mi husí kůže. Tady podle fotografií kdysi stála velká vesnice Pavlův Studenec se dvěma stovkami domů, školou a kostelem, žilo tu tisíc pět set lidí... Dívám se do rozsáhlé louky, co se táhne k lesu, a hledám nějaké zbytky domů v krajině. Stará zažloutlá mapa na informačním panelu napovídá, že tady, kde stojím, bylo náměstí a vedle stála hospoda. Jen ta mohyla na křižovatce tu zbyla, památka na bojovníky z první světové války, jinak tu za 72 let nezbylo z vesnice nic. Tři miliony lidí přišly v roce 1945 v Sudetech o svůj domov a vrátilo se jich tam jen 1,7 milionu.
Jedu pomalu po cestě a nechávám údolí, aby na mě mluvilo svou pohnutou historií. Tamhle o kousek dál je vidět základy nějakého domu, jinak všude dokola jsou louky. Dívám se a dýchám zhluboka, nějak je mi z toho úzko. Jedu velmi pomalu, cesta je sice suchá, ale hned za ní už začínají na obě strany polomy a bažiny. Je to neskutečný pohled, trochu strašidelný. Okamžitě se mi vybaví film: Král Šumavy. Ta temná atmosféra filmu, komunismu i beznaděje.
Už vím, co mám dnes dělat. Mám jet pomalu a vnímat to, co se mi snaží sdělit krajina a její historie. Žádné spěchy. Tak si jedu, fotím a nechávám kraj, ať ve mně rozeznívá své tklivé nuance. Ta atmosféra mě děsí a přitahuje zároveň. Jsou tu široké nivní louky, které se třepotají ve větru chomáčky rákosí a vysokých trav. Sluneční paprsky se proplétají křovím a rozeznívají tóny rubínových jeřabin. Nohavice si zatím nesundávám, protože fouká chladný vítr, ale počasí se udělalo nádherné.
Pak míjím rozbořený dům, co mu odlétla celá střecha a dopadla vedle něho, jsou to už ale léta. Mění se pomalu les i krajina. Z cedule jsem se dozvěděla, že díky tomu, jak to tady bylo za komunismu roky zavřené, se zde vyskytuje unikátní fauna a flóra. Na loukách rostou vzácné rostliny i unikátní živočichové. Cesta je nádherná, pořád na mě z kraje něco mluví. Po cestě míjím další cedule a další zaniklé vesnice.
Dodělalo mě temné místo s kříži, tak dvacet metrů hluboko v lese. Sesedla jsem z kola a šla se podívat blíž. Pochod smrti, duben 1945, 4500 lidí zemřelo na cestě z koncentračního tábora Buchenwald. Mrazí mě a po zádech mi tečou studené krůpěje potu. Mám husí kůži a špatně se mi dýchá. Jedu dál a blížím se ke Knížecí Huti, místu hromadných hrobů. Je to tragická oblast plná bolesti a smutku. Hrůza, co tímto krajem prošla, a to nejednou. Před válkou, ve válce i po ní. Temnota, drásavost a bezmoc je zakořeněná v tomhle kraji. Smutek se zakousnul do půdy i do listů stromů, které tklivě ševelí. Zní ve mně temné tóny varhan, basová linka smyčců a dunění vzdáleného zvonu.
Po cestě se ty všechny vjemy snažím pokousat. Pak se znovu mění krajina, vrací se mi dobrá nálada a já bych už taky něco zakousla. Mám děsný hlad, a to už mě vítá Rozvadov. Tohle město jsem vždycky vnímala jako synonymum pro letní dovolené (a zácpy na hranicích). Teď jsou tu stará kasina a všude samý nevěstinec. Dávám si v hospodě pivo a Ondráše, což je bramborák s masem. Je mi tak nějak dobře. Nespěchám, užívám si výhledy, dojmy, nálady lesa i ty kopce. Myslím na všechno a současně na nic.
Pak přišel Kostel Navštívení Panny Marie nad osadou Nové Domky. Ponurost zchátralého kostela a temné tóny smutku se do mě opět zakusují. Rve mě to na kusy. Projíždím bývalým zakázaným pásmem a nedělá mi to vůbec dobře, i když příroda, louky, hvozdy a hluboké lesy jsou přenádherné.
Už ani ty cedule nechci číst, žal a tragické memento je v tomto kraji. Císařská cesta mě vede nad Rozvadov, kde míjím hřbitov a s ním i dva kříže. Při stavbě cesty se tam dva stavaři ze zoufalství zastřelili. Jsou tam mokřady a voda jim přes noc „požrala“ stavební materiál. Bere mě to u srdce, a taky rozbité domy po cestě, suché kaštany na cestě a vzduch, co ve mně probouzí prastaré vzpomínky.
Pro někoho ten kraj může působit temně, ale moje melancholická duše si v této atmosféře libuje, i když všeho moc škodí. Bože, jak já jsem ráda, že jsem jela právě tuhle trasu. Uvědomit si tu historii, sama sebe, svou roli i roli času, mementa zapomnění. Projíždět sám tímhle krajem je něco opravdu nezapomenutelného. Něco, co se vám usadí hluboko v srdci.
Dojíždím do obce Rybník, kde krom hospody skoro nic není, a bezobslužná recepce mi přijde vtipná. Pokojíček je malý a příjemný. Signál tu není, tak nechávám psaní v batohu a pádím do hospody. Jak jsem předpokládala, tady je plno a sranda. Porce jídla jsou tak pro tři a hospodský je bodrý chlapík, co baví celou společnost. Mám plné bříško, upíjím víno a je mi dobře. Ulehám spokojená a bijí se ve mně dojmy z přenádherné krajiny s temnotou jejího genia loci, které tu nechalo válečné i poválečné zlo.
Dnešní trasa tedy byla: Štokov – zaniklá vesnice Pavlův Studenec – Stará knížecí huť – Rozvadov – Rybník. Pokud by chtěl trasu někdo následovat, jen píšu upozornění, připravte si vodu a jídlo, na cestě jsem nepotkala živáčka a první hospoda byla až v Rozvadově po 47 km.
DEN 3/6: Sobota 3. září 2022
Nemohla jsem spát, ta večeře mě dodělala. V noci jsem si musela dát i panáka slivovice, jak mi bylo těžko. Ubytovna působí hodně z dob minulé éry, ale je hezky udržovaná. Nic jiného tady v okolí stejně nebylo. Do rána břicho splasklo, tak jdu hledat snídani. Ten číšník je teda neskutečná postavička. Ráno mě zase odrovnal vtipem. Hledala jsem, kde je snídaně, a došla omylem do restaurace. Prý nemám na snídani nárok, že jsem si odnesla už včera. Prozradily ho oči a potom i burácivý smích. Normálně si ze mě vystřelil, snídaně byla samozřejmě jinde a byla opět bohatá. Byli tu i kolaři, co dorazili včera. Bylo na nich vidět, že jsou uvolnění a užívají si den. Však tak si to hodlám užít i já.
Pomalu vyjíždím. Na trávě i silnici jsou zmrazky, v noci přituhlo, ale sluníčko se už klube. Rukavice, bunda i čepice se mi hodí, tak snad se brzy oteplí. Jede se mi ale nějak divně. Něco je s kolem, brzdy mi dřou a začínají i vrzat, tak snad se to rozjezdí. Dnes to bude hodně lesem. Po cestě ještě míjím cedule o zaniklých vesnicích. Je dobře, že se na ně alespoň takto nezapomíná. Kraj už ale není tak temný, už se posouvám na jih.
Upoutá mě vesnice Závist, vznikla roku 1644 ze žárlivosti. Všechny domy, co tu zůstaly, se zachovaly v takřka neporušeném stavu, a to je v tomto kraji rarita. Je tu i dům číslo 17 a podle chytré cedule dům sedí na rozvodí dvou řek. Voda ze severní strany střechy stéká do řeky Radbuzy, pak do Vltavy a s ní do Severního moře. Voda z jižní strany střechy teče do Nemanického potoka, pak do Dunaje a do Černého moře. Tyhle příběhy mě baví.
Projíždím dlouhými úseky lesů, které jsou temnější a hluboké. Navigace na mapě ukazuje čárku uprostřed zeleně. Vyjíždím do staré vesnice Lísková, kde byla v roce 1822 vybudovaná císařská cesta. Vesnice byla přiřazena za protektorátu k Německu a hranice se posunuly až k Domažlicím. Po válce tu stálo 76 domů, všichni byli vyhnaní, i ti, co tu žili po generace. Obec byla odsídlena a pak roku 1956 většina budov zbořená. Stalo se z toho pásmo nikoho = pohraniční pásmo. Po revoluci tu vznikla pumpa a celnice, ale přechodem do Schengenu se to taky zničilo. Dnes nikdo neví nic o vesnici ani o obyvatelích. Včera jsem si prožila tyhle příběhy až do morku kostí, ale teď mě čeká náročný výstup.
Rozhlednu Čerchov jsem zařadila do plánu na doporučení číšníka, že tohle určitě stojí za to. Prý je to prudké i pro pěší a po pár metrech mu dávám za pravdu. Nastavuji si nový cíl, kratší. To mi na těch dlouhých přejezdech dost pomáhá, protože jak vidím ty kilometry do cíle, tak mě to demotivuje. Je to prudké jak hrom, ale já to dám. Musím si teda dávat přestávky, ten sklon je hodně výživný. Maličkou chvilku je rovinka a pak zase kopec, přehodila jsem si už na nejmenší kolečko a jedu jako šnek. Udělalo se teplo a sluníčko nakukuje skrze stromy.
Tak, a jsem tady, po hodině a půl. Fakt peklo. Jsem šťastná jako blecha a těším se na pivo. Rozhledna je hezká, dřevěná, s malým stánkem uvnitř. Ale nahoru nejdu, šetřím nohy. Sedím si na sluníčku a jím včerejší zbytek večeře, hodí se mi. Vedle je paní z Domažlic. Povídáme si o koláčích, jak je dělávají na pouti. Vždycky se prý sejde více ženských a pečou se koláče dohromady pro několik rodin. Koláč musí být šířkou přes celý plech a střídají se na něm náplně: tvaroh, mák a povidla. Prý žádné ořechy ani nic podobného. Náplně se zdobí do proužků vedle sebe. Když přijde manžel a děti z rozhledny, tak odchází a loučíme se jako kamarádky u kafe, co si to dovykládají příště. Já si dávám ještě malou chvilku oraz sama s pohledem dolů.
A pak znovu na kolo a šup z kopce dolů. Po pár metrech kolo hlásí problém. Už mi odešla i druhá brzda a kolo strašně skřípe. Dělá to příšerný randál a nebrzdí to. Je to nepříjemné mně i lidem, co je míjím, ale nic neudělám. Bojím se jet a brzdím skoro nohou, je to ale skoro 10 km z kopce. Když konečně dorazím dolů, jsem úplně vyřízená. Hotová fyzicky i psychicky. Nejen ten šílený hluk, ale hlavně myšlenka, že tady možná můj výlet končí. A teď přijde ten spoiler z úvodníku: hlavně že jsem se o tom bavila s tátou do telefonu. Prý jestli chodím na servis. Ne, nebyla jsem a byla to chyba. Teď za ni zaplatím, abych si to zapamatovala.
Stojím na křižovatce v České Kubici a hledám na mapě v telefonu nějaký servis v okolí. Do hospůdky naproti mezitím dorazil svatební konvoj. Viděti nevěstu značí míti štěstí. Vzpomínám si na pořekadlo a zkouším volat další servis. Nic, nikdo to nebere. Ani se nedivím, je sobota po poledni. Nevím, co mám dělat. Ale jedno vím, moje plány se asi změní. Zaplacené ubytování, zbytek trasy i vztek sama na sebe, že jsem si to takhle podělala. Je mi hrozně. No nic, musím dojet někam, kde je vlak, a odtamtud zkusit dojet do Brna.
Zkouším poslední číslo v servisu v okolí. Když uslyším na druhém konci, že mi to někdo zvedl, rychle popisuji celou situaci. Pán mě ale po první větě přeruší. „Já jsem ale teď v Itálii.“ Já na to: „Já mám ale smůlu, jste jediný, komu jsem se dovolala.“ Ptám se ho, zda tuší, čím to může být, a on, že to budou asi brzdové destičky. Že bych dál už jet neměla, protože to každou chvíli přestane brzdit úplně. Jsem hotová, už skoro brečím a pokládám telefon. Než se podívám na mapu, kde je teda nejbližší nádraží, telefon zvoní znovu. Majitel servisu mi volá zpátky, že mezitím mluvil s kolegou a ten bude v Nýrsku po šesté večer, tak by se mi na to mohl přijet do servisu podívat. Jsem přešťastná, znovu mi vysvitla naděje.
Volám tomu druhému pánovi a on říká, že v servisu bude tedy po šesté, že mám na něj někde počkat. Skáču radostí. Mám to do Nýrska 20 km, tak tam pak někde dvě hodiny počkám. Jedu teda pomalu, abych moc nebrzdila, a snažím se alespoň dostat tu špatnou náladu z hlavy. Bude dobře.
Krajina se mění. Je vidět, že sjíždím z jedněch hor a druhé se teprve připravují. Tohle je mezistupeň za Českým lesem. Byl teda moc krásný, to musím říct. Když se na to dívám zpětně, tak byl pro mě svou atmosférou a přírodou daleko krásnější než Šumava, která se už v dálce rýsuje. Jedu po širokých a prázdných silnicích, míjejí mě motorkáři a já se rozplývám nad krásnými loukami.
Jmenuje se to tady trefně: Pláně. Jedu pomalu a brzdím, jak to jde. Volím cestu lesem, ale i tady je to nahoru a dolů, takže se nedá nic dělat. Před Nýrskem tlačím po hrstech ořechy a datle, hlad mám děsivý. Pak mě čeká nádherná cesta lesem, co mi znovu naladí úsměv na tváři. Les je krásně teplý a sluníčko ho prosvěcuje.
Vyjíždím z lesa a ocitám se nad nádhernou vesnicí u Nýrska, jmenuje se Hadrava. Nevím, čím to je, těmi baráky, tím sluncem nebo tou šťavnatou zelení. Cesta se vine do údolí a po stranách ji zdobí moje oblíbené červené jeřabiny. Ty jsou mimochodem leitmotivem celé této trasy. Někde temné, jinde světlé. Jedu pomalu a snažím se šetřit kolo.
Pak se přede mnou objeví obrázek jak z hluboké paměti. Starší pán jede na prastarém kole, na rámu za sebou přidělaný košík s trávou, rozhalenou košili a úsměv v hluboce zvrásněné, ale nesmírně přívětivé tváři. Projíždí rovinkou u dřevěných trámů na elektriku. Hned jsem si vzpomněla na svého dědu a taky na to, jak takhle jezdíval na kole. Měla jsem to obrovské štěstí, že jsem měla prarodiče až do svých skoro čtyřiceti. Pomalu se smiřuji s jejich odchodem, i když na ně tedy myslím hodně často. Ale už to tolik nebolí.
Dojíždím pomalu do Nýrska a překvapuje mě, že je to tu takové zpustlé. Obchody zavřené a nikde žádná hospoda. Náměstí vybudoval komunista a nic není otevřené. No, mám hodinu a půl. Jedu se podívat k řece a tam uvidím malou cukrárnu U Nikoly. To je moje destinace na další hodinku. Jsou tu děti, kachny a nutrie, všichni u jedné řeky. Dávám si vše popořadě tak, aby mě tam nechali dlouho sedět: kafe, pivo, zákusek. Pak prý už musí zavřít, tak čekám pod stromem, mezitím začalo pršet.
Po šesté hodině opravdu volá pán ze servisu a já sjíždím do jeho království. Je prý už v důchodu a tuhle situaci dobře zná. Hrabe se v tom hodinu a povídáme si o kole, horách i Šumavě. Ve čtvrt na sedm je hotovo. Moje děkování nebere konce, jsem přešťastná. Pán se usmívá, je vidět, že mu dělá radost, že někomu mohl pomoci. Rychle se s ním loučím, samozřejmě píšu panu majiteli také poděkování, pak ještě dvě recenze na servis (to se musí prostě hned) a vydávám se na cestu.
Kolo je jak nové a jede se parádně. Trochu se do mě zakousl strach, protože to mám ještě 10 km do cíle a na krajinu padl soumrak. Zrychluji tempo. Světla na domech a ulicích se mezitím rozsvítila a obzor začíná potemňovat. To žluté světlo pouličních lamp mě zase vrací do dětství. Lampa u babičky před domem takhle svítila do pokoje. Je zvláštní, že si takovou drobnost, jako je světlo z lampy, můžete pamatovat od raného dětství.
Jedu ale krásnou krajinou, která se propadá do černa. Někde jsou ještě zbytky červánků, ale v lese už je tma. Ne, nemůžu mít strach, jiná cesta tu není. Musím ten les projet prostě rychle. Potom ještě kolem vodní nádrže, už chci být z toho lesa pryč. Po cestě míjím malou hospůdku, zevnitř je slyšet živá hudba. Nejraději bych si sedla k nim, dala si pivo, ale nemůžu. Tma je mi v patách. V noci se les začíná chovat jinak a já tady nemám co dělat, tak rychle mizím. Už v dálce vidím, že jsem tenhle sprint vyhrála, a vítězně vjíždím do Hamrů.
Vítá mě krásný hotel Na Kopci vedle kostelíku, je jak z pohádky. Parkuju kolo vedle motorkářů a vcházím do hotelu. Je hezky vyzdobený, vypadá spíš jako německý. Pokoj je krásný, útulný. Tohle byl můj šťastný den, že by ta nevěsta...? Rychle si dávám sprchu a šup dolů na pivo, než mi restaurace zavře.
DEN 4/6: Neděle 4. září 2022
Ráno je jak malované, za okny se probouzí nový usměvavý den. Je neskutečné, jak se člověku mění nálada podle sluníčka. I když po tom včerejšku bude asi všechno sluncem zalité. Ani nedokážu popsat, jak jsem byla šťastná za ty opravené brzdy včera. Znovu se do mě zakousl pocit vděčnosti. Hotel je načančaný, vyzdobený v německém duchu. Člověk by skoro řekl, že je u sousedů. Dole na snídani byli taky Němci a obsluhovala česká holka, co má německého tátu. Včera jsme si trochu povídaly. Derou se mi do hlavy myšlenky o toleranci a vzájemnosti. Je mnoho pohledů na historické akty, které se staly v minulosti, já je respektuji, protože každý je může vnímat ze svého vlastního úhlu.
Možná to byl i cíl mojí cesty. Dostat další lekci o toleranci a odpuštění. Za poslední roky jsem se ponořila několikrát do té své Pandořiny skříňky a podařilo se mi vyrovnat s některými svými „kostlivci“. Musela jsem se vrátit po jejich stopách, zjistit kdy a proč vznikly, v jaké atmosféře, zkusit se na ně podívat z druhého pohledu, pochopit je a pak jim odpustit. Byla to práce a stále je. Člověk se často musí opakovaně vracet na začátek, aby pak mohl začít znovu a lépe.
Před touhle cestou mi moje kamarádka Jarmila řekla, že tohle je i moje téma. Že existuje spojení mezi tím, že jsem na tom kole (a nejen na něm) sama. Jsem fixovaná na perfektní výsledek. Přísná sama na sebe a pak i na ostatní. Mnoho od sebe i okolí očekávám. Ale nikdo není perfektní, nebo alespoň ne konstantně. Dnes mi mamka napsala zprávu, že mě stejně nechápe, proč nemůžu trošku zvolnit? Proč se musím pořád za něčím hnát? Dost jsem se té zprávě divila. Vždyť to byla kdysi ona, kdo mě pořád popoháněl kupředu. Že se musím snažit, učit se, jít dopředu, chtít víc od života... Nastartovala ve mně „stroj“ na honbu za úspěchem, jenomže mi zapomněla říct, že se má potom zavřít kohoutek.
Tak přemýšlím o všech těch svých cestách. O tom předvčerejším dni, který mi ukázal, jak zoufalý a temný může být lidský život. Jak za 72 let nezůstane po lidské činnosti v krajině ani kámen. Že na rozdíl od hmotných statků, které pohltí čas, vztahy, emoce a vzpomínky zůstávají. Vlastně nikdy neumřou, lidé si o nich budou dál vyprávět. Možná tohle je ta nesmrtelnost.
Další věcí, kterou jsem si měla uvědomit, je osud. Ve všech těch silných předválečných, válečných a poválečných příbězích se opakovala jedna věc: nebyly ke všem spravedlivé. Proč se jednomu daří a druhému ne? Proč jeden má dost a druhý strádá? Proč všichni nemají stejné šance? Prostě tak to je! To, kde jsi se narodil, komu jsi se narodil, kde jsi vyrůstal, jakou máš povahu a jaké tělo. Někdo dostal od sudiček do košíčku víc a někdo míň. Člověk by se tím neměl zbytečně trápit. Některé věci jsou prostě tak, jak jsou, a nic s nimi neuděláš, protože to není v tvé moci.
Já bych asi měla přijmout tu svou nedokonalost, už konečně. Přestat hledat své nejlepší já a přestat se za ním honit a jen si obyčejně užít den. Najednou mi došlo, že tu nejsem proto, abych ujela další kilometry, ale pochopila, jak je ujet, tak abych je co nejvíc prožila. Dopřát si čas se zastavit, pročíst si tabule, pokochat se pohledem na les a louky. Nechávat do sebe vstupovat atmosféru místa a nasát vůni krajiny. Užívat přítomný okamžik a nechat ho, aby mi přinesl radost a překvapení.
Jo, tohle všechno proběhlo v hlavě u snídaně. Než jsem nasedla na kolo, řekla jsem si, že dnes pojedu nenáročně. Tedy alespoň pocitově, protože na trase se očekávají opět výkony a vím, že si hrábnu do rezerv. Nešlo to naplánovat jinak, převýšení je velké. Některé dny se musí prostě zabrat. Ale chci si to taky užít, takže nespěchám. Je příjemné sluníčko a já hodinu a půl stoupám do krkolomného kopce. Nic se mi hlavou nehoní, protože nic je nejlepší. Jen dýchám a jedu, tempo akorát. Někdy se zastavím, vydýchám se a pak pokračuju dál. Nahoru musím a stejně tam dorazím.
Už mě to napadlo několikrát, ta cesta na kole je jako cesta životem. Nevíš, co se ti po cestě přihodí. Můžeš si ji perfektně naplánovat, ale pak se něco změní – je bláto, začne pršet nebo vysvitne sluníčko – a všechno je najednou jinak. Je to i o vnímání času na cestě. Dovolit si prožít všechny momenty cesty v daný moment, protože už se (možná) nebudou opakovat. Když se ti líbí záběr, vyfoť si ho hned. Když se ti líbí pohled na krajinu, zastav se a prohlédni si ji, za chviličku to bude pryč. Jako zapadající červánky dnes nad obzorem. Dívala jsem se na ně a telefonovala. Než jsem položila telefon, byly pryč, nestačila jsem si je vyfotit. Ale co je lepší? Zastavit hovor jen proto, abych si udělala fotku, nebo si budu pamatovat navždy, že jsem si povídala s blízkým člověkem, vykládala mu zážitky, dívala se na ty červánky a uložila jsem si je do paměti?
Ale zpátky na cestu. Střídají se úseky s temným lesem, kde není nic vidět, a nádherné louky, výhledy mezi pasekami, romanticky se vlnící travou a šustícím listím. Někdy je ten moment tak nádherný, že mám chuť zastavit a navždy tu zůstat. To by se potom ale změnila má cesta. Možná že si vážíme těch vzácných chvilek právě proto, jak nám rychle protékají mezi prsty. Jen se zjeví na moment, aby nás potěšily, a pak zase zmizí. Některé vzpomínky jsou jako když otočíš hlavu na kole a mihne se ti záběr, co máš za sebou. Jiné máš celou dobu před sebou na horizontu a máš spoustu času si je prohlédnout. Jako dětství, doba s rodinou, prarodiči, dospívání, první lásky, objevování života, zralost a soužití s partnery. Budování snů, ale i přijetí toho, že naše schránka není věčná a jednou tento svět všichni opustíme.
Pomalu dojíždím na Špičák. Tady ale notně fouká. Jsem úplně mokrá, ten kopec mi dal zabrat. Štěstí, že mám s sebou náhradní oblečení, můžu se převléknout do suchého. Pak do dalšího kopce nahoru na Pancíř. Po něm se kochám nádherným sjezdem dolů za odměnu. Les je svěží, je tu šťavnatě zeleno.
Potkávám hodně lidí s košíkem. Jedu dál a navigace mě hrne vpravo do čárkovaně. Ne, ne, zastavuju a přeplánovávám cestu. My už víme, že lepší je trochu si zajet, než za každou cenu zkrátit cestu a jet tím nejhorším terénem. Pravda potem zasolená! Takže jedu dál po asfaltce. Mraky se nade mnou černotou honí, nakonec pěkné počasí vydrželo půl dne, ale i tak je to úspěch. Mířím k odpočívadlu, protože hlad se mnou lomcuje. Díky bohu za každé jídlo, co mám s sebou, jinak bych tu pošla hlady. Není tu dokola široko nic.
Usedám do altánu u bývalé sklárny, kdysi tu ve vesnici žilo 200 lidí. Zbyla tu kaple a základy kostela ze 17. století. Když sklárna přestala fungovat, byl tu hostinec, který ubytovával lidi, co šli na výlet. Je fakt, že trasy na Šumavě jsou pro pěší daleko. Člověk musí dlouho jít, než něco zajímavého vidí, ale i o tom je asi krása – to těšení se. To se mě ale netýká. Já jsem zase na cestě, jako vítr. Mým dalším cílem je Modrava. Projíždím přes pásmo s nevybuchlou municí a velké louky se mi otevírají. Tohle byla taky vesnice, dál jsou vidět borové háje a tady u příkopů se kdysi sušil len. Přiváděl se k němu zděným komínkem horký kouř z ohně. To vidím poprvé. Cesta vede krásnou pěšinkou s loukami a výhledy.
Pak se les zase mění, jsou tu borůvčí a žlutý písek jako na Floridě. Výhled do dálky a vůně pryskyřice mi připomněly jedny dávné prázdniny u oceánu. Pak stezka vede podél silnice. Je to pěkný povrch, dobře se jede, tak můžu trošku šlápnout do pedálu. Potřebuju nahnat čas. Těmi kopci jsem se hodně zdržela. Jede se mi ale dobře, ale tenhle ukazatel mě vyděsil: Kvilda 46 km. Ty brďo, to je dálka, pomyslím si. Ale pak se podívám na svou navigaci a tam je dojezd do cíle 62 km. A to je v pořádku. Musím se tomu smát. Hlava si jede na jiném levelu.
Dělám další rozhodnutí a měním trasu. Na Modravu pojedu po jiné cestě a ten kopec si nechám na finále. Pomalu se učím, že když se člověk už rozhodne, tak se k tomu nemá zpětně vracet. Ať bylo to rozhodnutí jakékoliv. Vyjíždím do Srní a myslím na to, jak jsem tu byla na výletě s kamarádem. Jak je to dlouho? Patnáct let? To je doba! Vede tu rozvodněný kanál, na ten si pamatuju. Jedu podél něho, rozšiřuje se, voda v něm skáče přes malé kameny, je čirá, ale temná. Jmenuje se to tu Černá voda. Kameny ve vodě jsou černé a vysoké kamenné zdi vrhají dlouhé stíny. Kanál se klikatí a občas ho protíná kamenný most. Ó jaká nádhera.
Začíná pršet, takže pláštěnka jde do práce a já jedu dál. Cesta nádherně klesá, opět si zapisuji do poznámek, tohle nikdy nejet obráceně. Na Modravu mi zbývá jen 6 km a 175 výškových. Říkám si, že to bude v pohodě, ale je to krpál jak hrom. Už ale vím, jak na něj. Jedu pomalu, zastavím se, vydýchám, však o nic nejde. Nahoře jsem teda ráda, že to mám za sebou. Sjezd dolů je mimořádný a ten dokonalý výhled!
Přichází „zákusek“ celé cesty, a to cesta Modravskou loukou podél potůčku a lesem. Na cestě je dost lidí, protože nedaleko je parkoviště a tohle je příjemná procházka. Ale mně to nevadí, ty kytičky a výhledy jsou neskutečné. Je to jak jiný svět. Nádhera, nemůžu se toho nabažit. Zase je to jen na chviličku. Snažím se ten obraz v sobě zachytit, jedu velmi pomalu a rozhlížím se jak na tenise.
Přestávka je ale už nutná a pivovar na Modravě k tomu přímo vybízí. Bodrý číšník, co je s ním sranda, a sluníčko, co vylezlo a rozsvěcuje velkou dřevěnou terasu i louku pod ní. Jsem totálně promočená, tak se oblékám opět do suchého. Jsem vlastně takový šnek, co si s sebou tahá domeček. Do cíle to mám ještě 30 km, ale naštěstí jen 200 výškových nahoru a pak to bude sjezd. Sedím na terase a dívám se na tu krásu. Hodně se to tu teda od té doby, co jsem tu nebyla, změnilo, je to hodně turistické místo, ale dnes je naštěstí neděle, tak tu není tolik lidí. Číšník vyprávěl, že v sobotu tu bývá masakr. Pivo do mě zahučelo, bývala bych si dala ještě jedno, ale musím jet.
Sedám na kolo a za chvilku jsem u Františkovy Hutě. Fotím malé chaloupky usazené v údolí s vysokým chmýřím a žlutozelenou trávou. Nádhera. Pak už mě vítá Kvilda. Teda tady se to změnilo, ani bych to nepoznala. Je to druhý Špindl. Původně jsem chtěla spát tady, ale ceny v penzionech byly astronomické, teď už vím proč. Vypadá to taky jako nějaké italské letovisko. Takže pryč odsud.
Sjezd dolů od Kvildy je parádní. Předháním se s jedním elektrokolem. Až mě „dědek“ tak naštval, že jsem tomu dala „kouř“. Já prostě neumím nesoutěžit. Pěkně jsem se teda projela, jen co je pravda. Bolí mě teda dost stehna, bylo to mírně z kopce, pak rovinka a já šlapala jak o závod. Pořád ale stačím vnímat temnou Vltavu, co mě provází. Pěkně se tu vine a vytváří krásné meandry.
Krajina se zase mění, nastupují louky a vysoké lesy na horizontu. Barevných chaloupek i aut ubylo. Projíždím nádhernou a upravenou vesnicí Borová Lada, ta mě okouzlila. A pak se zase nořím do luk, polí i osamocených stromů v krajině. Konečně Lenora, můj dnešní cíl. Mám toho teda dost.
Přijíždím k penzionu a ten vypadá neobydleně. Tohle už je asi vesnice, kam turisté nedojedou. Volám na domluvený telefon a nikdo to nebere. Dveře jsou z jedné strany zavřené, z druhé strany taky. Beru za kliku vedle a je otevřeno. Uvnitř mi chlápek dává klíče od pokoje. Prý nic k jídlu nemá, protože sem nikdo nejezdí, tak nenakupuje. Nevadí, mám ty svoje ořechy a nějak to zvládnu. Hlavní je sprcha a pak se uvidí. Mám teda hrozný hlad a jsem už hodně unavená. Byl to náročný den. Sprcha mi dělá ale dobře. Vykláním se z okna a rozhlížím se po okolí. Penzion je na konci vesnice a přede mnou jsou už jen louky, ale vedle v ulici si všimnu malého svítícího okénka, u něho dveře, a před nimi na zemi klasická černá áčková tabule.
Svitne mi naděje. Oblékám se do péřovky a jdu to prozkoumat. Je to pidi hospoda vybavená umakartem jak z minulého století. Jedna místnost se třemi stoly a malým ušmudlaným pultem se dřezem, za kterým stál starší hospodský se zmijovkou. U stolu sedí tři štamgasti a prohlížejí si mě. Mají pivo a dokonce i něco k jídlu. Schlamstnu utopence a dávám si ještě hermelín. Mám hlad. Pán se mi směje, že tolik žeru, ale já mám prostě hlad.
Po vydatné večeři se jdu ještě na chvilku projít. Penzion je hned vedle luk a je zde překrásný výhled do údolí. Dívám se na červánky, jak se pomalu vpíjejí do krajiny. Nebe je ještě modré, ale horizont mění barvu stromů pomalu do černa. Ve vzduchu je už cítit zima. Vracím se za tmy k penzionu, ale jako kdyby mě něco ještě drželo venku. Ještě se nadechnout toho chladnoucího vzduchu, co přináší s sebou vůni podzimních zmrazků. Vylezu nahoru do podkrovního pokoje a padnu na postel. To byl ale krásný den! Mám plné břicho, je mi teda trochu těžko, ale jsem šťastná a spokojená. Dnešní trasa byla náročná: 80 km a 1 350 výškových metrů přes vrcholy Šumavy: Hamry – Špičák – Modrava – Kvilda – Lenora.
DEN 5/6: Pondělí 5. září 2022
Uprostřed noci se probouzím, nějak nemůžu spát. To asi ten utopenec… Mám taky z toho penzionu takový divný pocit. Jsem tu skoro sama, na tomto patře teda rozhodně. Pořád tu něco praská, podlahy vržou a je tu takové dusivé ticho. Dívám se do tmy a čekám, co se mi teda zjeví. A zjevil se mi tenhle sen:
Zdálo se mi o muži, co choval doma holuby. Nemohl od dětství mluvit, s nikým se nestýkal a lidé ho jen odstrkovali. Nemohl si najít ani přátele, ani ženu, tak se odstěhoval na starou chalupu do hor, do malé vesnice Lenora pod Kvildu. Byl to drsný kraj, v září tu napadl sníh a roztál až v květnu. V červnu všechno rychle vykvetlo a do srpna proběhlo léto i podzim dohromady. Moc lidí tu taky nežilo, to mu vyhovovalo. Pracoval na dráze jako pochůzkář, kontroloval koleje. Měl velkou železnou tyč a do kolejí co dva kroky klepal. Podle zvuku poznal, zda jsou šrouby povolené, nebo utažené. Za den nachodil hodně kilometrů, ale byl na čerstvém vzduchu, vyhovovalo mu to.
Jako shrbená postava s tyčí v ruce, co šla po kolejích, býval vidět v hlubokých lesích. Špatná chůze a neschopnost mluvit z něj pro ostatní dělaly monstrum. Lidé se ho začali bát. On na to nehleděl, vyhýbal se jim a žil si v chaloupce po svém. Měl před domkem malou zahrádku, kde pěstoval bílé růže, lilie a choval ty svoje holuby. Pak přišla válka a do kraje se usadili Němci. Zlo se přehnalo krajinou a jeho po válce už nikdo neviděl. Ví se jen to, že v pětačtyřicátém roce tady vlak, co vezl do Německa zbraně, vyletěl do povětří. Byla to taková rána, že se o ní ještě několik let mluvilo jako o zemětřesení. Mnohatunový kolos se roztříštil a jeho trosky se rozlétly daleko do lesů. Ještě mnoho let po válce se v lesích daly vidět rezavé fragmenty vagónů.
Prý se v jeho chalupě, ve stodole, našel rozhlasový přijímač. Přišlo se na to, že byl spojený se skupinou partyzánů, která vedla šumavský odboj. Šifry si vyměňovali přes poštovní holuby. Četníci nenašli sice žádný důkaz o tom, že za tím vlakem byl on, ale v kůlně za chalupou se našly ve starých pytlích od mouky zbytky střelného prachu. Nikdo neví, kam po válce zmizel, ale začalo se v kraji mluvit o něm jako o strážci lesa. Místní, aby se ho nebáli, mu postavili vedle železničního přejezdu malý pomníček.
Vzpomínám si, když jsem projížděla lesem, zaslechla jsem nějaký podobný zvuk, který by mohl být něco jako klepání železné tyče o koleje. Když jsem se na kole ohlédla, zahlédla jsem na okamžik na kraji lesa menší shrbenou postavu. Byl to přelud, nebo nebyl?...
Budím se nad ránem. Šikmým oknem nad postelí jsem mohla v noci krásně pozorovat hvězdy. Bylo jich vidět opravdu hodně. Teď se už z údolí pomalu zvedá mlha. Nebudu pospíchat, v mlíku jet nechci. Na snídani jdu až po osmé. Paní servírka je tak protivná, že se mi o ní ani psát nechce. Nevím, co je za tou její špatnou náladou a vědět to nechci. Rodina s malými dětmi si udělala z pár rohlíků svačinu na cestu a bylo z toho zle. Raději odjíždím.
Nádherná svěžest vzduchu, pohled do malebného údolí a dlouhé stvoly trav, na kterých jsou ještě perličky ranní rosy, mi dělají zase dobrou náladu. První rozkvetlé louky na sebe nenechají čekat. Je to nádhera. Projíždím krajinou a kochám se. Vesnička jménem Dobrá mě dostala, je tu jeden hezčí domek než druhý. Staré dřevěné poloroubenky, opečovávané s barevnými okenicemi a s muškáty na oknech. Fascinovaně projíždím kolem a hlavu si můžu ukroutit. Ocitla jsem se v čarovné pohádce? Pes uprostřed zuřivě štěká na traktorové kolo, na mě jen blafne a dál se věnuje gumovému soupeři.
Pak už pomalu začínají mokřady, některá tráva je už rezavá. Podzim tu chodí asi hodně rychle. Včera bylo léto a zítra může přijít zima. Dnes je ale ještě krásné babí léto a sluníčko peče. Volím středně rychlé tempo. Chci si to užít, ale na druhou stranu to mám do cíle pořád 68 km. Úsek cyklostezky do Nové Pece je jak z jiného světa. Vlevo meandry studené Vltavy, něžné ostrůvky, rákosí vykukující z mokřad, zákoutí s břízkami a do toho malá úzkokolejka, po které jezdí motoráček. Brzdím a kochám se.
Kéž bych tak měla křídla a mohla se rozhlédnout nahoru a vidět celou stuhu Vltavy z výšky. Včera jsem potkala miminko: Teplou Vltavu, pak batole: Tmavou Vltavu a tady je Studená Vltava už dívkou. Nedivím se, že se do tohohle kraje Smetana zamiloval. V hlavě mi zní téma flétny i smyčců v lidovém nápěvku Vltavy už několik kilometrů. Tady je Vltava ještě čistá, není ověnčena hrozny ani obtěžkána královskou korunou, je taková svobodná a divoká.
Koleje jednokolejky vedou těsně vedle cyklostezky. Několikrát je přejíždím. Po kolejích jede drezína s jeřábem, na ní chlapi něco spravují. Na té cestě se potkáme třikrát. Na závěr mi mávají, však jsme staří známí. Březové háje a mokřady s rezavou trávou ve mně vyvolávají harfové nápěvky. Černá Vltava se mezi nimi blýská jako sólový hoboj. Jedu a poslouchám jejich duet. Nádhera. Ani nemůžu popsat, jak nádherná cyklostezka vede do Nové Pece, protože byste po ní chtěli jet všichni. Pod mostem je pláž a u ní hotýlek. A já mám najednou pocit, jako kdybych tu už někdy byla. Na téhle pláži u těchto lehátek. Mám to tu celé jako velké déjà vu.
Pak už je Lipno. Hned na začátku je malá písčitá plážička a u ní staré loďky. Tam si dám i svůj poslední oběd z ranečku. Štěstí, že jsem si toho jídla vzala tolik, protože kdybych spoléhala na hospody po cestě, tak nevím nevím. Dojídám se datlemi a ořechy a jdu si vymáchat nohy. Voda je krásně teplá. Myslím na to, kolikrát jsem už na Lipně byla, vždycky mi připadalo takové neosobní. Teď, tahle pláž, tento moment, osobní byl. Je mi dobře. Ve šnečím domečku je i ručník, takže se můžu rychle zase vydat na cestu. Můj další cíl sedí v polovině Lipna, a to je Černá v Pošumaví.
Bohužel žádný stánek dnes nemá otevřeno, těšila jsem se na pivo. Na jednu stranu mě to mrzí, na druhou stranu včera bych tu taky být nechtěla. V jiné restauraci si dávám pivo, ale nemá to tu správnou atmosféru. Neva, do Českého Krumlova to je už jenom 20 km, to je jak nic. Cesta do Krumlova vede ještě pěknými loukami a lesy, je se na co dívat. Dostávám do sebe poslední záchvěvy Šumavy, aby, až je potom otevřu, byla konzervička plná a šťavnatá.
Mapa ukazuje čárkovanou lesem, a sakra, zase. Přes potok nevede lávka a já musím zase do vody. Kolo je těžké a mezi zbytky mostu chybí víc než metr. Přeskočit by se to dalo, ale co s kolem? To by nešlo, takže zase z bot a do vody. Do Krumlova je to jenom 10 km, ale musím po státní. Skoro tomu nechci ani uvěřit, cyklostezka do nejnavštěvovanějšího města v Čechách končí před městem, na kole do něho nedojedeš. Auta a náklaďáky mě míjejí ve velké rychlosti a smradu je tu taky dost. Naštěstí to mám rychle za sebou a můžu pomalu vyjet do centra.
Bydlení mám v samotném srdci Krumlova. Jdu pomalu s kolem městem, je tu plno turistů, jet na kole se nedá, a to je pondělí. Nedokážu si představit takovou sobotu o prázdninách. U točitých schodů pod zámkem je malý penzion s dobovými okny. Dostala jsem tak malinký pokojík, že to musela být snad předsíň nebo co. Je široký přesně na jednu postel pod oknem, vedle ní je noční stolek a malinká skříňka na věci. Pokojíček je jak pro panenku, dokonce i tak vyzdobený. Ale je tu útulno a padá na mě starodávná, ale příjemná atmosféra. Z okna jsou vidět sgrafita zámku a na stropě jsou trámy.
Dole ukládám kolo do spížky a mizím do sprchy. Dala bych si v nějaké restauraci i nějakou normální večeři, ale není tu žádná atmosféra. Restaurace jsou lidu buď přeplněné nebo prázdné, anebo tak strašně předražené, že tam prostě z principu nejdu. Nakonec to vyhrál sendvič a plechovka piva od Vietnamce z večerky. Prošla jsem celé město a tohle bylo jediné, co jsem ulovila. Tak alespoň něco.
Sedám si na ostrůvek u Vltavy pod zámkem a dávám se do jídla. Je mi dobře, nic jiného nepotřebuji. Jdu se pak ještě projít a objevuji za zámkem Budějovickou bránu a u ní hospodu U Hrušků. U Hrušků mají normální ceny, dávám si dvojku bílého vínka na kamenném mostě a dívám se na sluncem ozářený zámek. Ukládám si všechno, co vidím, do hlavy a doufám, že se mi to potom vybaví. Když se soumrak vkrade do města, pomalu jím procházím. Je už ztichlé a klidné. Pomalu stoupám po schodech nahoru, do svého pokojíčku. Z ulice se v noci ozývá ryk i hlahol, a možná přijede i král.
DEN 6/6: Úterý 6. září 2022
Vzbudilo mě nějaké šramocení nad hlavou. Je tu všechno slyšet, jak jsou ty stropy staré. Hnědé opracované trámy na mě koukají, možná tu mohou být klidně ze 17. století. Tohle klidně mohl být opravdu jen nějaký výklenek, pak možná i velkorysý pokoj pro služebnou. To se hodí. Jsem služebná svého kola. Nosím ho, starám se o něj a sloužím mu, aby ono mohlo sloužit mně. Teď ale spí dole pod schody, protože chrápe…
Přímo z postele, zpod záclony, vidím na zdi zámku. Je neuvěřitelné bydlet takhle blízko. Zámecká strašidla to měla kousek, ale naštěstí v noci žádné nedorazilo. Poručila jsem si snídani na osm, tak musím vstát, i když se mi do toho už moc nechce. Tělo je jaksi unavené, ale vajíčka se slaninou jsou super. Já na tom kole mám prostě pořád hlad, pak se nacpu a nehubnu. Tak třeba budu mít aspoň svaly (možná).
Ranní Krumlov je jiný, tichý, klidný a plný běžného života. Tu se uklízí stolky, tady se nakládá zboží, zametá se. Mlžný opar zahaluje věž zámku a já jsem opět na cestě. Po strastiplné autodráze přejíždím na obecné silnice a pak konečně pryč z města. Představitelé Krumlova, prosím, udělejte něco s těmi cyklostezkami!
Jede se mi už dobře. Kopce tu jsou, ale nic zásadního, asi je člověk už zvyklý. Krásné vesničky po cestě a s nimi klenoty lidové architektury. Krásný starobylý dům s vysokou střechou, starý klášter, malované chaloupky, velké statky s masivními dřevěnými vraty a nádherné stodoly.
Topka je nádherná vesnička Radostice u Borovan. Pár luk a pak vodácké eso Zlatá Koruna s klášterem a kempem. Tady to voní ohněm a sušícími se spacáky. Je tu teď už jen pár vodáků, v sezóně tu musí být pěkně našlapáno. Pak už jen jedu příjemnou stezkou do Českých Budějovic a rovnou na náměstí. Seskakuju z kola a teprve tady mi to došlo. Já jsem to dala. Šest nádherných dní na kole v přírodě, sama se sebou přes krásné vrcholky hor Českého lesa a Šumavy, celkem 345 km a 4 200 nastoupaných výškových metrů. Trasa: Cheb – Mariánské Lázně – Tachovsko – Rozvadov – Čerchov – Nýrsko – Hamry – Špičák – Modrava – Kvilda – Lipno – Český Krumlov – České Budějovice.
Můj naplánovaný oběd v Masných krámech nevyšel, protože při kontrole jízdenky zjišťuju, že můj vlak, na který mám rezervaci, mezitím zrušili. Volám na infolinku, kde mi nic neřeknou, a než začnu panikařit, vyrážím rovnou na nádraží. Nakonec mi jízdenku uznali, vzali mě do autobusu a – představte si – pro kolo tu byla připravená i dodávka. Jsem sice bez oběda, ale jedu spokojená a šťastná. Tohle bylo neuvěřitelných šest dní. Skoro to vypadá jako výlet do hloubi minulosti nebo vlastního nitra. Doufám, že vás čtení bavilo aspoň tak, jak mě bavilo psát.