ALTAVIA DEN 1/9: Sobota 22. června 2024
Budíček ve čtyři ráno, tma, ještě ani ptáci nezačali zpívat, a před námi dvanáct hodin ve vlaku. Chvíli po tom, co se vykodrcáme z postelí, už sedíme na nádraží a říkám si: „Kde ti lidi jsou?“ Prázdná nástupiště, ticho, žádné davy. Ve vlaku do Lienzu jedeme ke konci už úplně sami. Mám otevřené okno dokořán, teplý vzduch pulzuje sem a tam a já se vykláním ven jako v dětství, když jsem jezdívala k babičce. Cítím tu starou známou nedočkavost.
Ta trasa je nádherná. Koleje se vinou mezi hustými lesy, míjíme rozkvetlé louky, klidné vesničky posazené na úpatí hor. Vlak sice pamatuje už lepší časy, je to takový „starší“ model InterCity, ale uvnitř všechno voní čistotou a sedadla jsou pohodlná. Když se pak ve finále dostaneme do Lienzu, omylem nakoukneme do Muzea vlaků. Je to obrovská dřevěná stodola plná krásně restaurovaných mašinek. Z toho „nakouknutí“ se vyklube spontánní zastávka, protože nás to tak zaujme, že prostě přerušíme jízdu a rozhodneme se jet až dalším spojem. Je to nějaká dobrovolná akce místních, a my jsme naprosto nadšení tou pečlivostí. Mísí se tu vůně pražců s vůní starého dřeva a já mám pocit, jako kdybych se vrátila daleko do minulosti.
Po prohlídce stihneme jen jedno pivko na stojáka v malém bufetu u nádraží, a už zase chvátáme na další vlak. Jenže ten má po půlhodině poruchu. Smějeme se, ale za chvíli nám úsměv ztuhne. Čekání na rozpáleném perónu trvá přes hodinu. Slunce nemilosrdně praží, jsem ulepená jako bonbón, a romantika z předešlých okamžiků je rázem tatam.
Konečně Welsberg, tedy vlastně italské Monguelfo. Je tu cítit dávný spor, čí tohle území vlastně je. Průvodčí ostentativně mluví jen italsky a mašinfíra zase jen německy. Přitom tady vedle sebe žijí staletí. Anglicky nemluví pro jistotu nikdo – a nikde žádné info. Tak se směju, ale ten venkovský luft mi vyhovuje. Rozumím mu. Jsem holka z venkova a jsem na to hrdá.
Doplazíme se do penzionu, a sotva shodíme batohy, spustí se slejvák. Jsem unavená, a to jsme jen seděli celý den ve vlaku. Večeře naštěstí všechno zachraňuje – špekové knedlíky v silném bujónu, křupavý krůtí řízek s citrónem, k tomu čerstvé ovoce. Žádné složité kreace, zato poctivé suroviny a jemné zacházení s kořením. Ta jednoduchost mi vrací sílu a já se v duchu raduji a těším se na zítřek.
ALTAVIA DEN 2/9: Neděle 23. června 2024
Jedeme vlakem jednu zastávku, pak busem k jezeru. Ubytování blíž mělo nesmyslné ceny, ale i tak tu sehnat pokoj pod tři tisíce na noc je UM. Nádražní hlas mluví německy a italsky. Ještě že s námi jede Kasandra (ChatGPT), ta přeloží všechno.
Dojíždíme k Lago di Braies a čekám davy… Nejsou tu. Zato pořádně prší. Soukáme se do plastu a vyrážíme kolem jezera. Začátek není špatný – temně tyrkysová voda, borovicoví fešáci a za nimi velikáni. Pak to začne. Stoupáníčko.
Funím. Letos asi víc než jindy. Asi jsem podcenila přípravu. To je furt samá práce a trénink nikde. Do toho se mnou jedou i ATB, prý by jim doma bylo smutno. Skvělá kombinace – chytnout před přechodem Alp ještě zánět močáku.
Po třech a půl hodinách jsme nahoře. Prvních 1000 výškových máme za sebou, ale dvě třetiny cesty ještě před sebou. Rychle si dáváme pivo, zeleninovou polévku a vyrážíme zpět na trať.
Proč i do polévky dávají fenykl, to fakt nevím. Zvláštní chuť, ale hlad je hlad. Prostřední část cesty je skvělá. Kravičky, výhledy, kytičky. Mám pocit, že jdeme uprostřed „misky“. Zelené údolí je lemováno skalisky. Pak strmě dolů, vcházíme do druhého údolí.
Bude čtvrtá a nás čeká závěrečné dvouhodinové stoupání. Nějak toho mám už dnes dost. Jdu jako šnek a do toho se pořád cvičně oblékáme do pláštěnek, nepromokavých věcí a zase svlékáme. V jednu chvíli ceďák, pak vysvitne slunce a je vedro na padnutí.
Trasa je ale skvělá. Žádné davy. Jdeme vlastně celou dobu sami. Když přicházíme k chatě, vítají nás kravičky a jejich zvonce. Teplá sprcha a kus domácího sýra na grilu jsou nejvíc. osm a já padám do hajan. Zítra bude těžký den.
Dnes to bylo 21,5 km a 1 600 výškových metrů.
ALTAVIA DEN 3/9: Pondělí 24. června 2024
Na mapě to vypadalo jako tři nenápadné kopečky. Nic dramatického, žádná extrémní délka, převýšení v pohodě (20 km, 1 302 výškových metrů nahoru). Ale kdepak. Ve skutečnosti? Naprostý očistec. Kdo mi balil batoh?! Zasloužil by vykrákat za vlasy. Všechno špatně. Zbytečné věci, těžiště úplně mimo, mega těžký. S každým krokem mám pocit, že táhnu pytel cementu.
První kopec? Skoro vertikála. Sklon jak na půdu – prostě stojíš pod tím a říkáš si, že někde musí být žebřík. Ale není. Takže se škrábeš nahoru. Krok za krokem, srdce v krku, plíce v plamenech. A jakmile se dostaneš nahoru? Hned si to zase pěkně sejdeš dolů. A to není o nic lepší. Klády kloužou, kameny ujíždějí, svaly se klepou. Nevím, co je horší – šplhat nahoru, nebo bojovat s gravitací dolů.
Druhý vrchol – teď už i se sněhem. Cestou nahoru saháme po nesmekách. Aspoň že se konečně hodí – táhneme je s sebou už pěkných pár dní. Ale ani tak to není žádná hitparáda. Sníh se propadá, ledovka klouže, nohy dostávají zabrat.
Vrchol: 2 582 m n. m. Nic extrémního, ale sněhu hromada. Jestli tady v červnu vypadá zima takhle, jak to asi musí vypadat v únoru?
Pak sestup. A rovnou tisíc výškových metrů dolů. Po šutrech. Po uvolněných kamenech, které se pod nohama valí jako živé. Po cestě, která vypadá spíš jako sesuv půdy než turistická trasa. Ale! Bože, ty výhledy. Když se zastavím (a musím, jinak bych se skutálela), rozhlížím se kolem a nevěřím. Skály kolem nás se tyčí k nebi, slunce se láme o vrcholky a vrhá dlouhé stíny. Hory se ztrácejí v oparu, údolí se rozlévají do dálky.
A pak narazíme na válečné úkryty. Železné žebříky připevněné ke skále. Úzké vchody do podzemních tunelů. Z toho mrazí.
Tady, v téhle kráse, se kdysi bojovalo. Někdo tu mrznul, skrýval se, možná i umíral. Kontrast s tím, jak klidné je to tu dnes, je až děsivý. A pak přichází „aha“ moment. Najednou poznáváme údolí pod námi. Tohle je přece Sella Ronda! Tady jsme v lednu lyžovali. Jezdili jsme těmi sjezdovkami, obdivovali skály, které se teď tyčí přímo před námi. Pecka.
Ale konec euforie – ještě nekončíme. Došli jsme dolů hotoví. A co nás čeká? Ještě 300 výškových metrů na chatu.
Sentinel hadr. Nohy prosí o pauzu, ale žádná nebude. Je to jen tři sta metrů, říkám si. Tři sta metrů. Jenže po tom, co už máme v nohách, se zdají nekonečné. Dneska je to pivo fakt zasloužené. Sundávám batoh. Házím ho na zem, a kdyby mohl, slyším, jak si oddychne taky.
Mimochodem, místo, kde dnes nocujeme? Absolutní top mezi lokacemi. Konečná lanovky ve 2 258 m n. m. S impozantní skálou Cinque Torre za zády. Západ slunce, ticho, hory. A ten pocit, že dnes jsme si tohle místo sakra zasloužili.
ALTAVIA DEN 4/9: Úterý 25. června 2024
Začínáme vtipně… To je tak, když si po dvaceti minutách sestupu uvědomíte, že máte čip od pokoje stále v kapse. No skvělé. Takže zase zpátky nahoru. Nohy protestují, batoh se zdá těžší než před chvílí, a zatímco my funíme vzhůru, nahoře se mezitím rozjíždí úplně jiný příběh.
Usídlili se tu filmaři. Kamery, stativy, pobíhající štáb. A mezi tím vším se po louce prohání indián na černém koni. Jeho dlouhé vlasy vlají ve větru, kůň pod ním pění, kopýtka se zanořují do trávy. Hóóó. Na okamžik zapomínám na čip i na kopec. Tahle scéna by klidně mohla být z nějakého starého westernu.
Ale zpátky do reality. Bereme si čip a vracíme se zpět na trasu. Dnes nás čeká všechno – bahno, mokrá tráva, prudké stoupání. Ale je to nádherně zelené. Občas krajina připomíná Jánošíkovy Diery – mechem porostlé skály, zurčící potoky, dřevěné lávky. Jindy zase Grand Canyon – široké pláně, oranžové kameny, dramatické srázy. Příroda si tu evidentně hraje se scenériemi.
Déšť přichází přesně na čas. Stoupáme výš a začíná pořádně lít. Skvělý timing – včera jsem si totiž při snaze přetáhnout nohavici přes pohorku roztrhla zip. Takže mi teče do bot. Jak příhodné. Voda se mi pomalu vsakuje do ponožek, studí, a já si říkám – jak dlouho tohle vydržím ignorovat?
Ukryjeme se na horské chatě u jezera. Vlhkost vlezlá až na kost, ale uvnitř to voní dřevem, horkým čajem a trochou zatuchlého oblečení. Po chvíli se mraky trhají a slunce znovu vykukuje. A najednou – jako by se svět proměnil.
Následující tři hodiny jsou jako z pohádky. Nebo spíš z botanické zahrady. Rozkvetlé louky, fialové hořce, bílé lilie, koberce drobných kvítků. Vzduch voní deštěm a mokrou trávou, země je sytě zelená, barvy kolem nás doslova září. Jdu pomalu, snažím se každý detail uchovat v paměti. Tenhle moment, tohle světlo, tuhle vůni. Ale nic netrvá věčně. Ani tenhle okamžik.
Radar hlásí, že za čtyři hodiny dorazí bouřka. A v horách ji rozhodně zažít nechceme. Obloha je zatím jen nevinně bledá, ale někde vzadu už se sbírá temnota.
Čas je opravdu relativní. Stejně jako tenhle výlet – v listopadu, když jsme ho plánovali, se červen zdál nekonečně daleko. A teď je tady… a brzy bude pryč. Nahoře na hřebeni narazíme na podivný turniket. Proč je tady? Má snad počítat turisty? Nebo muflony, kteří proběhnou mezi skalami? Nechápu, ale pobaví mě to. Poté nás čeká přechod po skalách. Terén se mění, kolem nás se otevírají hluboké propasti, ale i široké výhledy. Kameny pod nohama jsou hrubé, místy hladké od tisíců kroků. A pak přichází sestup. Nohy dostávají zabrat, ale dolů to jde rychleji. Nad masivy se začínají honit těžké mraky. Přelévají se přes hřebeny jako mléčná vlna.
Zrychlujeme krok. Chceme to stihnout do hospody. Štěstí nám přeje. Liják přečkáváme v teple u minestrone a kávy. Všechno kolem voní bazalkou, česnekem a rajčaty, a já mám pocit, že lepší polévku jsem v životě nejedla. Venku voda šlehá do oken, ale my jsme v bezpečí. Po hodině déšť ustává. Vzduch je svěží, ale vlhkost stále sedí v trávě, v kamenech, ve všem. Vyrážíme dál, ale než dojdeme na chatu, stejně zase zmokneme. Co už… nejsme z cukru.
ALTAVIA DEN 5/9: Středa 26. června 2024
Wet, wet, wet. Pro neangličtináře volný překlad: Prší a prší! A to s vykřičníkem, už od samého rána. Déšť bubnuje do kapuce, země je nasáklá vodou jako houba a mlha se líně převaluje mezi kopci. Ale co už – aspoň mám čas si trochu uklidit v hlavě. Myšlenky mi víří jako kapky na pláštěnce. Mám tam toho pořádnou dávku… Myšlenky na práci, nějaké osobní nesmysly, jo a taky tohle…Dej si pozor a dívej se na cestu!
Terén je náročný. Cestička se změnila v potok, šlapeme korytem říčky, klopýtáme přes klády, balancujeme na kamenech. Čas letí a já mám pocit, že se doslova koupu ve vlastní šťávě. Od krku dolů mi teče Dunaj, který se dál rozlévá do celé Amazonky.
Jsme navlečení do pláštěnek, ale déšť už nás dávno porazil. Možná by bylo lepší ten plast svléknout, jenže prší tak hustě, že pláštěnka chrání nejen bundu, ale i poslední zbytky tělesného tepla. Dnešní stoupání se zdá nekonečné. Každý metr vzhůru je boj, boty těžknou vodou, nohy zpomalují. Neumím říct, jestli jsem hladová, vyčerpaná, nebo prostě jen zoufale mokrá. Jde se mi hrozně. Vyhlížím chatu u vrcholu s velkou nadějí.
Konečně jsme tu. Všechno ždímám. Z ponožek teče potůček, rukávy bundy pleskají, jak z nich vytřepávám vodu. Mají tu malou místnost s kamny a šňůrami na sušení. Vzduch je prosycený vlhkostí, voní kouřem a vlněnými ponožkami. Teplo se v místnosti tetelí a já mám pocit, že jsem našla ráj.
Svlékám všechno mokré, oblékám suché – a svět je rázem zase v pořádku. A to jídlo! Před sebou mám talíř guláše s polentou a pivo. Nekoušu, protože by to bylo zbytečné – za dvě minuty je hotovo. Teplé jídlo roztékající se po žaludku je ten nejlepší pocit na světě.
Mraky se rozestupují a je čas pokračovat. Jezero Lago di Coldai nás vítá v celé své kráse. Leží před námi jako ledové oko, chráněné horským hřebenem, v jehož zádech se stále drží sníh. Hladina je klidná a průzračná, odráží nebe i vrcholy, které se nad ní tyčí.
Ráno jsem vyhodila celou tubu opalovacího krému – roztekla se mi do kosmetické taštičky. Vzteky jsem procedila pár ostřejších slov, takže čekám, že karma si mě najde. No nic…Stoupáme dál, odbočujeme od jezera a přes sněhové pole míříme vzhůru. Nahoře to hrozivě burácí, blesky někde v dálce rozřezávají oblohu, ale zatím neprší. Stahuje se chlad, slunce mizí za mraky a ve vzduchu je cítit elektřina.
Zrychlujeme, ať jsme co nejdřív v bezpečí. Trochu se mě zmocňuje strach. Nechci se ocitnout na hřebeni v bouřce. Dnes jsem si vzala o litr vody méně, takže se mi jde paradoxně lehčeji. Nebo jsem snad přes noc nabrala svaly? Jasně, nesmysl – ale dobře se tomu věří.
Kopec je strmý jako hrom. Dva svišti si hrají u kamene a mávají ocásky. Zdá se, že je nic netrápí. To je roztomilost sama. Dívám se na ně a usmívám se. Chvilka pohody v tom všem drsném terénu.
Stoupáme výš a ptáci létají skoro v naší úrovni. Sotva mávnou křídly, a jsou o desítky metrů dál. Jsme ve 2 266 m n. m., vidím jim přímo na bříška. Ta jejich lehkost! Ach, mít tak křídla…
Už je to jen kousek. Ten poslední výšvih je ale šílený. Stehna pálí, dech je těžký, svaly bolí. Těžce oddychuji a nemluvím – což znamená jediné. Je zle. Ale konečně jsme tady. Horská chata Rifugio Tissi se drží hřebene jako orlí hnízdo přímo pod masivem Civetty (3 220 m n. m.). Je to kolos, mohutná skála, která na nás shlíží jako prastarý strážce. Tam nahoru teda rozhodně nejdu! Dofuníme k chatě a já si jdu sednout na houpačku. Jo, jsem jako malá holka. Ale musím. Dnešek byl očistec a já potřebuju aspoň chvíli jen tak letět vzduchem.
Po večeři sedíme venku v péřovkách, ale vydržet musíme. Je na co se dívat. Dny jsou teď dlouhé a masiv před námi se mění v dokonalé přírodní kino. Chata je maličká, všichni jsme namačkaní jako sardinky. A to všechno za cenu luxusního hotelu. Ale neměnila bych ani na vteřinu.
ALTAVIA DEN 6/9: Čtvrtek 27. června 2024
Ráno bylo epické. Původně jsem chtěla jen sejít dolů do malé místnosti, ale za oknem se něco „rozhořelo“. Obloha zářila v barvách, které slibovaly nezapomenutelný východ slunce. Vyrazila jsem ven jen v kalhotkách a košilce a nemohla se odtrhnout od toho divadla. Přede mnou se rozprostřel výhled na majestátní vrcholy, v čele s Marmoladou, a za nimi pomalu vystupovalo slunce na obzor.
Hory se probouzely. Stíny se pomalu sunuly po protějších skalních stěnách, jak se první paprsky prodíraly nad jejich vrcholky. Hluboká údolí se topila v modravém oparu a nad nimi se rozkládalo nekonečné nebe. Vzduch byl ostrý, svěží, a v tu chvíli mi připadalo, že mám celý svět na dlani. Jsem dojatá. Stojím tam a nechávám se prostoupit tím okamžikem, dokud mi nezačne být chladno. Když se vrátím zpět dovnitř, zjišťuji, že mi postel obsadil kocour. No nic, stejně musíme balit.
Celý den nás provází slunce, jeho žár je neúprosný. Obloha je bez jediného mráčku a horko se začíná opírat do krajiny. Dopolední trasa je ale dechberoucí. Cesta se vine horskými loukami, mezi rozkvetlými keři kleče, až pod masiv Torre Venezia.
Pak zvednu hlavu. Najednou stojím pod těmi obřími věžemi a nemám slov. Jsou kolosální, jejich kamenné stěny se tyčí k nebi jako obři zkamenělí v čase. Vzduch se tetelí horkem, v dálce zpívají ptáci, ale já slyším jen svůj vlastní dech. Tohle místo vzbuzuje úctu.
První část cesty dolů je příjemná, dokonce zábavná. Překračujeme kameny, skáčeme přes potůčky, slunce se nám opírá do zad. Jenže pak přichází změna. Klidné poledne se mění v odpolední výzvu. Nejdřív stoupáme lesem, kde vzduch voní jehličím a vlhkou půdou. Cesta se pak ztrácí mezi suťovisky, vyschlými koryty řek a lavinovými svahy posetými obrovskými balvany. Stromy mizí a terén je čím dál surovější. Každý krok je výzva. Někdy musíme šplhat po velkých kamenech, jindy si hledáme vlastní cestu mezi sutinami. Před námi jde pár z Anglie. Jsou rychlí, sotva jim stačím. Funím, makám.
Nebudu si hrát na hrdinku – mám z té výšky respekt. Stačí jeden špatný krok, trochu se zamotat… a může to skončit špatně. Když se ohlédnu zpět, vidím jen hluboké údolí pod námi. Naprázdno polknu a snažím se soustředit na další krok.
Po třech hodinách stoupání už mám dost. Tělo protestuje, nohy pálí, hlava třeští. Z batohu vytahuji čokoládu – poslední záchranu. Výhledy jsou neuvěřitelné, ale já se dívám jen pod nohy. Mám strach.
Okolo čtvrté přicházíme k horské chatě. Je to útočiště uprostřed ničeho, dřevěná budova přimknutá k hoře. Dáváme si kávu, ale pauza trvá jen patnáct minut. Protože musíme dál. Když dojdeme přes další vrchol už vím, že to zvládnu. Cítím úlevu, svaly povolují, dech se uklidňuje. A pak – šup! Najednou se válím po stráni. Ujela mi noha na štěrku a já skončila na zádech.
Karma? Možná. Nic mi není, pár odřenin, jinak dobré. Ale louku plnou nádherných vstavačů už míjím tempem šneka.
ALTAVIA DEN 7/9: Pátek 28. června 2024
Pokud jsem na téhle trase někdy použila slovo „masakr“, tak dnes to byl „brutální masakr na šestou“! Věděli jsme, že půjdeme skoro celý den do kopce, a v poslední třetině bude 550 výškových nahoru a 750 dolů, ale vůbec jsme netušili, co to ve skutečnosti znamená.
Ale popořádku. Dopoledne probíhalo v takovém tom pravidelném rytmu: kopec, slunce pálí, kopec. Sem tam se otevřely nádherné výhledy, a tak jsme se párkrát zastavili, abychom se alespoň na chvilku zadívali do dálky. Všude kolem se rozprostíraly horské hřebeny a v jejich úpatí zelené louky s občasnými skalisky. Ale vzadu v hlavě pořád hlodala ta obava, co nás ještě čeká. Stihneme to? Dáme to?
Pak přišel nejlepší moment dne: polévka a pivo. V přenádherné malé hospůdce na úpatí kopce s červenobílými okenicemi, skoro jako z Felliniho filmu. Ještě teď vidím ty dřevěné lavice a cítím vůni polévky linoucí se od baru. Unavená sedím a pozoruju vrchol, kam za chviličku musíme. Jsem už docela vyčerpaná, ale nechci to dát znát. Teď není prostor ukázat slabost.
A pak to začíná. Vlastně ani nevím, jak to popsat. Jako kdybych lezla po suti do tak strmého kopce, že by se mi možná líp šplhalo po čtyřech. S každým krokem cítím, jak se mi třesou nohy. V polovině kopce přecházíme několik sněhových polí a strach se za námi plíží jako stín. Nemyslím na to, co by kdyby, protože bych se z místa nehnula. Dívám se jen pod nohy. Sníh klouže, kameny kloužou, na zádech těžký batoh, který mě stahuje dozadu a já se sunu tak, jak to jen dokážu.
V jednom momentu se mi rozklepou ruce i kolena tak, že se nemůžu hnout. Přesně v tu chvíli mi dojde, že doma v obýváku si paniku natrénovat nejde. Takže se zhluboka nadechuju a myslím jen na to, co má dělat tělo. Krok za krokem. Pomalu, bez zbrklých pohybů. Dívám se jen na svá chodidla a v hlavě si říkám, co má udělat ruka, kam se posunout noha. Nejsem žádný horolezec, viděla jsem lidi šplhat po skalách jako opice, ale to opravdu není můj případ. Mám z výšek fakt strach. Slovo „respekt“ je na tohle málo.
A pak se najednou ocitám nahoře. Neskutečný pocit. Otevírá se výhled na třítisícovky, roztroušené dokola, a mně to vyráží dech. Ten nekonečný prostor, ty kopce v dáli, a já mám pocit, že nad nimi stojím. Ufff. To je něco, co se mi vryje do paměti. Chci si to uchovat pro všechny chvíle, kdy mi bude nejhůř. Vzpomínka na to, co tomu předcházelo, a na tuhle odměnu tam nahoře. Jsem šťastná a konečně se můžu volně nadechnout.
Jenže není čas na medaile, musíme klesat. Je už tři odpoledne a cesta dolů je snad ještě horší než nahoru. Palce mě bolí k zešílení, jak se zarývají do bot. Občas se otočím a nechápu, co všechno necháváme za sebou – obrovský kotel zelených plání a skalnatých masivů, a my pomalu kloužeme po kamenech i prudkých úsecích skoro jako hlemýždi. Když konečně dole zahlédnu chatu, zaplaví mě radost, ale stejně vím, že se tam šouráme ještě aspoň hodinu. Už nemůžu, nohy hoří a hlava už je prázdná.
Ten sestup mi ale uvízne v mysli stejně silně jako výstup. Zeleň, oslňovaná odpoledním sluncem, kontrastuje s šedí skal kolem. „Nádhera“ je slabé slovo.
A pak? Konečně jsme dole. V chatě, která kdysi sloužila ovečkám, ve výšce 1 632 m n. m. Sedám si, piju pivo a říkám si, že to dnes fakt stálo za to. Strach se pomalu mění v hrdost. Jo! Posouváme se zase o kousek dál.
ALTAVIA DEN 8/9: Sobota 29. června 2024
Vylezla jsem z „ovčí budky“ a prudká vůně horka mě udeřila přes nos, jako když otevřete dveře do rozpálené pece. Ten včerejší masiv, který nás tak potrápil, vypadá v ranním světle o fous vlídněji, ale jsem nesmírně ráda, že tam nemusím znovu. Dnes je to výškově „půlka Lysé hory“ nahoru a téměř „Sněžka“ (1 460 m) dolů. Nedá nic dělat – tohle se prostě musí sejít.
Ještě chvíli se na ten šílený kopec ohlížím. Pořád nemůžu uvěřit, že jsme ho včera šli. Znovu mě zalije směs úžasu a úlevy, ale pak už musím dát pozor na cestu. Funíme, slunce začíná pálit a vzduch se zase tetelí horkem. Cesta je až na pár ostrých momentů, kdy jdeš po dvaceticentimetrové pěšině a pod sebou máš obří díru, celkem v pohodě. Jen je to neskutečně velký kopec.
V půlce klesání naštěstí narazíme na hospodu. Beru to jako vysvobození pro unavená kolena. Dvě výpravy, které vyrazily od chaty před námi, dorazí až teď – ztratily se po cestě. Je vidět, že tady musíš pořád hlídat mapu, sledovat mobil a koukat po značkách, jinak člověk lehce sejde, kam nemá. Navíc kompasy občas blázní, každý ukazuje jinam, a v tom zmatku není radno ztrácet pozornost.
Klesáme dál a les se pomalu mění. Asi mi ještě úplně nedochází, že tahle etapa končí, protože se pořád peru s koleny, která protestují při každém kroku. Nebo možná bojují ony se mnou. Ty předešlé dny se na mně podepsaly, ale zároveň cítím, že se mi jde o něco lehčeji – jako by ze mě pot odnesl i část strachu.
Po šesti hodinách jsme konečně dole. Hurá! Tady je neskutečný pařák a autobus nám jede až za hodinu a půl. Zkoušíme stopovat, ale kolem sviští jen jedna audina za druhou. Už to chceme vzdát, když tu náhle zastaví malý Fiatek a milá dvojice se pro nás dokonce vrací. Lidé dobří. Berou nás do Bellungy na vlak, celých 16 km. Mám z toho obrovskou radost – skoro nemůžu věřit, že to nakonec klaplo tak hladce.
A pak už jen sedíme ve vlaku směr Benátky. Je třeba si dát aspoň jeden den oraz. Dívám se na fotky z posledních dnů a cítím upřímné nadšení. Strach je pryč a zbyl jen skvělý pocit, že jsme to zvládli.
A jestli někoho zajímá můj stručný sumář, tak šlo o trasu Alta Via č. 1, z Lago di Braises do provincie Bellungo. Celkem 7 dní, 1 26 km, 7 390 metrů vystoupáno, 8 395 metrů sešlapáno. A to je zatraceně dost.
ALTAVIA DEN 9/9: Neděle 30. června 2024
Probouzíme se do ospalého rána. Je teprve šest hodin, ale jestli chceme zažít Benátky bez davů, musíme okamžitě vyrazit. Tuhle radu jsme dostali od pána, který nás včera svezl stopem. Včerejší příjezd z hor působil skoro jako přechod do jiného vesmíru: uvnitř Benátek byl ruch, vedro a chaos. Dnes je vše jinak.
Ranní uličky patří místním. Tichý, vlahý vánek se prohání mezi kamennými zdmi a přináší lehkou vůni moře. Malinkatá náměstíčka zejí prázdnotou. Vidím uklízeče, jak zametají dlažbu, a číšníky, kteří pečlivě chystají první stoly. Gondoly se pohupují tiše na vodě, rackové krouží vysoko nad hlavou. Uličky s tyrkysovými kanály rozproudí moji fantazii. Představuji si, jak to tu asi vypadalo dřív, když sem proudily jiné časy a jiní lidé. V hlavě mi zní árie z Turandot a celá duše si v tom ranním tichu plesá. Slunce se pomalu prodírá úzkými průchody a maže poslední stíny.
Jediná kavárna pro místní už má otevřeno. Dávám si skvělou kávu a čerstvý džus, jako by to byla mana pro tělo i duši. Courám se miniaturními uličkami a vychutnávám TEĎ – ten okamžik, kdy se město teprve probouzí.
Po snídani v hotelu se Benátky mění. Davy turistů plní ulice a nám prcháme loďkou na ostrov Lido, kde je klidnější pláž. Tady se to davy nehemží, přicházejí sem hlavně místní. Moře je jako teplé kafe – čisté, mělké, s jemným pískem. Ležím v tom slaném objetí a říkám si, že jsme měli geniální nápad.
A krevety, pizza, pasta, víno, olivy, zmrzlina? Všechno bylo. Všechno bylo skvělé. Stačí tak málo, aby toho v hlavě zůstalo tolik. Jsem vděčná za tenhle okamžik přítomnosti. Tak zase někdy na výletě…
