DEN 1: Sobota 7. září 2024
Chtěla někam k moři, ale nějak na to za celé léto nezbyl čas. Pak přišel nápad: A co na Balaton? Jo, je to sice placka, ale pořád to má 200 km okolo, takže to nějaké sádlo spálí. Z Brna jsou to krásné 4 hodiny autem po dálnici. Přijeli jsme včera a vychutnali si liduprázdný penzion, jak jinak než s horkým termálním bazénem a výhledem do zahrady s oleandry, se západem slunce. Iluze Jadranu byla dokonalá.
Dnes jedeme trasu: Keszthely–Tihany 70 km a hned padlo sedm milníků. 1) Já čekala sežehnutý, uschlý úhor, a tady je to díky těm mokřadům krásně zelené a šťavnaté. 2) Tohle je nejlépe značená stezka, co jsem kdy jela. Kolaři mají nejen všude svoje bezpečné stezky s perfektním povrchem, ale všichni vám dávají přednost. 3) Balaton je živý, hodně mokřadů, rákosí a spousta ptactva. Několikrát jsme pozorovali hejno špačků, jak se formují ve větru. 4) Přístup k vodě je většinou oplocený se stánky a restauracemi. Musíš přes turniket, ale teď po sezóně jsou všechny už zdarma. 5) Nikdo nejede před námi, všichni jedou proti směru hodinových ručiček, takže nikoho nemusíme předjíždět. Jen s těmi brašnami je to občas „na těsno“. Je tu spousta cestovatelských bikerů, co jsou obloženi brašnami jako my. Samozřejmě míjíme hodně elektrokol, ale to se na placce předpokládá. 6) Všechno je čisté, lidé vstřícní a hodně se tu staví. 7) Voda je i teď na podzim nádherně čistá a teplá. Dno tu klesá velmi pomalu a od břehu je dlouho mělčina. Tím se asi všichni rozprostřou do velkého prostoru a není tu klasický hluk. Je tu i přiměřeně lidí. Ani moc, ani málo. Tak akorát na pěknou atmosféru…
Prvních pár kilometrů mě fascinuje ta zeleň. Rákosová zákoutí i celé laguny. Vrací se mi vzpomínky na Vietnam, dokonce tu místy roste i bambus. Slunce je za mrakem a jede se dobře, žádná výheň. První setkání s „kaluží“ mě hází do prázdninového režimu. Voda je mléčná a chybí jen slaná vůně, ta iluze moře je dokonalá. Projíždíme vinařskou oblastí se skálami a malebnými vesničkami, kde mají malinkaté domky, nádherná zápraží a rákosovou střechu. Malá okýnka mě fascinují a taky všudypřítomné vzrostlé ořechy. Na každém dvorku, u cest, ve městech. A taky platany, ty miluju. Projíždíme platanovými parky a jemné světlo, co proniká mezi listy, vytváří na cestě vzory.
Zastavujeme na koupačku, pivko a langoš. Je nádherně a rodiny s dětmi tu tráví čas. Vychutnávám si tu pohodu. Blížíme se k Tihany, stoupáme od moře a krajina se mění na step. Fascinovaně na to hledím a připadá mi, jako kdybych se ocitla jinde. Pak mi spadne brada podruhé: a to z místa, kde bydlíme. Jmenuje se to House of History. Když jsem to uviděla na bookingu, bylo rozhodnuto. Stavení, dříve hospodářské, pěkně do U, s rákosovou střechou a nádhernou zahradou, jako z pohádky. Překvapení pokračuje, když se jdeme podívat nahoru ke klášteru na výhled. Hospůdky, levandulové obchůdky a středomořská atmosféra.
Jednomu dvorku s žárovkami a dřevěnými lavicemi pod stromem jsem nemohla odolat. Hráli tu příjemný jazz a při vínečku padl dnes další milník: víno mají excelentní a krásně suché. Já znala jen Tokajské. Večer zbitá ulehám a hlava to všechno nestíhá ani pojmout. Byl to opravdu jen jeden den?
DEN 2: neděle 8. září 2024
Probouzíme se do horkého rána. Snídáme skoro v zámeckém stylu a kola bydlí v koncertním sále (dříve asi konírna) s krásnou akustikou. Za domem je další obří zahrada s bazénem, ten jsme ale fakt nestihli, co už. Potkáváme se tu s partou “harlejářů”
z Ostravy, vtipné. Dnes je to 83 km, tak musíme vyrazit. Chvilku je vedro, ale pak se jemně zatáhne a jede se skvěle. Fičí to tu teda dobře. Holt, rovinka, no. Máme těžké brašny, ale jedeme jak draci.
Střídáme plnou jízdu se zastávkami u vody, alespoň na kukačku a kafčo. Cesta se pomalu mění. Občas jedeme lesem, ale většinou přes městečka. Provoz trochu zhoustl, ale všichni jedou pořád obráceně. U Balatonkenese si dáváme v plážové zahradě přestávku. Koupačka, pivko a geniální grilovaná treska v těstíčku s kvašákama. Schramstla jsem to i s kůží. To byl opravdu gurmánský zážitek!
Nechce se mi odsud, ale máme to ještě 40 km. Po cestě míjíme nějaký závod železného muže či co. Přemýšlím, že se jim chce, v tom vedru. Klobouk dolů. Pak projíždíme Siofokem, ale tohle se mi moc nelíbí. Ta výstavba asi není nic pro mě. Velké domy nahečmané na sobě a občas klasický panelák. Přístav je ale krásný. Fascinovaně parkujeme kola u vodotrysku v rozkvetlém parku a díváme se, jak si děti hrají.
Když v tom… se spustí proudy vodotrysků přesně v místech, kde stojíme a máme kola. Ve vteřině jsme durch mokří, i s botama. Rychle prcháme, ale je pozdě. Krom brašen, ty jsou vodotěsné, se můžeme komplet ždímat. Ještě že je to vedro. Vodotrysky si hrají svou kompozici a z repráků se spouští “We are the world…”. Mám husí kůži. Kapičky vody nad fontánou dělají duhu a všichni fascinovaně poslouchají. Sundáváme helmy a tančíme uprostřed té sprchy. Je to neskutečný okamžik, oba mokří jak žabáci, kolem nás se udělal kruh a lidé nás točí na video. Je to výjimečný okamžik. Ta hudba, teplo, květy a něco, co je v nás. Dokonce jsme sklidili i potlesk.
Pak hudba utichla a vodotrysk se zjemnil, odjíždíme a mě ten song i ten okamžik provází ještě několik dalších kilometrů. Nemůžu na to přestat myslet. To byl okamžik, co se vám vryje do paměti. Telefon už naštěstí uschl, ale mokré hadry a boty neee. To dáme, je teplo.
Cesta příjemně ubíhá. Vyjíždíme nad skály, které nám nabízejí panoramatické výhledy. U malého stánku dobíjíme kávičkou baterky a pak před západem slunce vjíždíme do cíle. Původně jsme chtěli jet do ubytka a na jídlo, ale tady u přístavu je geniální bar s výhledem na západ. Fascinovaně si sedáme do první řady a čekáme na “divadlo”. S geniální margaritou z mangového pyré a cayenským pepřem na sklenici. Boží! Hledím na tu nádheru a nemůžu se nasytit. Je to super kýč.
Po setmění dorazíme do hotelu a rychle někam na jídlo. V devět tu zavírají kuchyni. Ovšem restaurace Platan v Balatonföldváru je top. Ceny super, jídlo i servis dokonalé. S těma cenama je to tady jako v každém letovisku. V budce u pláže zaplatíš za dvě piva a rybu jen o fous méně než za prvotřídní víno a menu jak “michelinské” restauraci, kterou najdeš ukrytou v zástavbě města. Prostě se vyplatí nebydlet a nejíst na profláklých místech a najít si svou dokonalost tam, kde jedí místní.
DEN 3: pondělí 9. září 2024
Začínám být trochu “zbitá.” Říkám si pořád, z čeho, když je to jen rovina. Jedeme třetí den a je to znát. Dneska slunce pere teda pořádně. Projíždíme nádhernou platanovou alejí a pak ještě chvilku lesem. Nejvíc mě fascinuje, že jedeme stále podél trati, tak nějak to tu spolu žije. Lidé a koleje. Každých několik kilometrů je nádražíčko. Tady na ty přechody přes trať šli ale chytře. Pro pěší i pro kola je tu vymyšlený důmyslný systém zábran, co vás donutí sesednout a zpomalit. Někdy je cesta od kolejí jen pár metrů.
Tenhle pohled se mi zaryl hluboko pod kůži. Vpravo kamenitá cesta lemující rákosí, za nímž se třpytí vlnky, a vlevo ode mě stoupá horká vůně pražců. Špačci štěbetají v korunách stromů a listy vysokých ořechů ševelí. Zase ty vzpomínky, připadám si jako ve filmu. Ve svém soukromém filmu. Prastaré okamžiky z dětství mi tu naskakují do hlavy a je mi milo.
Dokonalost přidává zastávka na pivo a koupačka u vody. Malé oprýskané dřevěné převlékárny s modrými dveřmi jsou jak ze starých časů. Voda je jako kafe. A kafe je taky dobrý, ale je vedro! Peče to. Dívám se na protější břeh, kde se krásně ční stolová hora se skalisky, kolem níž jsme jeli předevčírem. Přijde mi to jako před týdnem. Čas tu s těmi zážitky plyne jinak.
Vedro je úmorné. Čeká nás několik kilometrů po rozpáleném asfaltu a je potřeba se na to připravit. Namáčíme si dresy do ledové vody, protože stínu dnes moc není. Rozpálený asfalt se skoro přilepuje na pláště a stínů po cestě ubylo.
Trochu bojuju s třesavkou, v tom protivětru na kole s mokrým dresem je to jak Priessnitz, ale pomáhá to. Cesta vede podél silnice, vedle trati a někdy městečkem. Jedeme rychle, ale přijde mi, že to teď nějak neubíhá. Pak konečně vjíždíme do lesa a chvilku jedeme ve stínu. Jsme už tak 15 km od Keszthely. Projíždíme zelení, ale už se tu motá dálnice a další cesty. Projet se to musí, jinudy to nejde. Stezka je oddělená bezpečně od aut plotem i zelení, ale bůhvíco to není. Rychle mažeme pryč.
Dojíždíme pomalu do města a hledáme, kde hupsnout do vody. Krajní pláže jsou už nějaké mrtvé, je to jen dog beach, a pak už vjíždíme do centra. Už už jsem chtěla zaplakat, že se nevykoupeme, když se před námi objevila oáza. Nádherná městská pláž s molem a převlékárnami. Jsme unaveni, ale jsme tu. Je ke čtvrté, ale horko je ještě řádné. Voda je teploučká a i “vlny” jsou. Tak 200 m jdeš vodou a pořád ji máš po pás. Děti tu skotačí a mě fascinuje to molo, co vypadá jako St. Michel ve Francii (nebyla jsem tam, znám jen z fotek).
Dřevěná plovárna působí jak z první republiky a taky je. Zrenovovaná, krásná, se zákoutími, barem, lehátky, sprchami a… olivovníky a zahrádkou. Oáza klidu se vstupem zdarma. Dáváme si pivo na pláži a pozorujeme děti, jak si patlají na tělo bahýnko. Kluk chytil užovku a nese ji tátovi ukázat. Ten jen v klidu mávnul rukou a ukázal, aby ji zase pustil do vody. Starý svět ještě někde je. Usmívám se, ale současně se mi z toho trochu udělalo smutno.
Jedeme zpátky k autu a projíždíme mohutnou výstavbou. Vilové apartmány s ploty tu hojně rostou. Třeba ten overturismus tady zvládnou lépe než jinde.
DEN 4: úterý 10. září 2024
Suma sumárum, Balaton Bike jsme dali 223 km za 3 dny. Jo, vím, silničky tohle jezdí za jedno odpoledne, ale já se ráda kochám. Pokud by vás to zajímalo, mám pro vás nějaké tipy z Balatonu.
Jeďte v září, v sezóně to musí být do počtu lidí asi „masakr“. Voda je pořád dobrá a “pláže” jsou zdarma.
Vstup do vody mimo oficiální plážová místa, která jsou většinou oplocená, jde, ale musí se hodně hledat. Jsou často s kameny, rákosím nebo “kousavou” trávou.
Ceny ve stáncích jako u nás na turistických místech. Hodně tu půjčují kola, určitě vyzkoušejte. Nejhezčí úsek na kola je vinařskou oblastí Keszthely–Tihany. Určitě doporučuji nebydlet na jednom místě, zkuste více měst, nabídne vám to i lepší atmosféru dané lokace.
Nabídka kempů i hotelů je dobrá. Doporučuji vyhnout se Siofoku, je to jen panelákov.
Určitě trasu nedoporučuji pro walking nebo dálkové pěší. Všude je asfalt a budete se přetahovat s kolaři o jeden pruh.
Kdo to pojedete dokola na kole, doporučuji po směru hodinových ručiček. Všichni jezdí obráceně, nepřišli jsme na to proč. Když se na tu trasu dívám zpětně, tak bych neměnila. Start a cíl Keszthely. Podvečerní Tihany doporučuji rozhodně.
Některé úseky dál jsou zajímavější, jiné zase “dlouhé,” v tom je ta krása. Auto nám nechali na parkovišti u prvního hotelu zdarma. Celé ubytko jsme měli přes booking.
Ten začátek září je geniální termín. Jedna sezóna (rodinky s dětmi) skončila a druhá (cyklo) teprve začíná. Jede to tu prý až do října, ale musíte počítat s tím, že některá místa budou už trochu „mrtvá.“
Povrch cyklostezky je asfalt, vhodný pro mtb i gravel v pohodě. Viděli jsme i dost silniček, dokonalého povrchu, ale také tu hodně skrz cestu prorůstají kořeny, tak je to místy občas tankodrom.
Rozhodně Balaton doporučuju. Tři až pět dní je ideální termín. Jeďte tam, dokud je to ještě pořád nice/old/slow. Až tam začnou jezdit mufloni, půjde to rychle do háje.
My jsme si dopřáli ještě luxus v termálním přírodním koupališti Hevíz. Bylo to dokonalé. Jemně pršelo, vzduch se ochladil a voda měla 34 stupňů. Neskutečné. Místy 2 až 38 metrů do hloubky. Vůně síry a oblak páry nad hladinou. Tohle byla dokonalá relaxační tečka. Pak už fičíme dom. Kochám se fotkami a ukládám si vzpomínky do dušičky. Budou se mi ještě hodit.
