DEN 1/9: Čtvrtek 29. června 2023
Chtěli jsme jít někam do hor na nějaký hezký vysokohorský přechod, ale vzpomněli jsme si pozdě. Všechny Altavie hlásí, že na chatách v našem termínu je plný stav – jasně, ty se rezervují půl roku dopředu. Tak jsme začali hledat na mapě nějakou ne tak známou. A máme cíl: Karnische Höhenweg. Trasa prý nabízí pestrou směs terénů, od strmých horských stezek až po klidnější pasáže s bohatou flórou. Je vhodná pro zkušené turisty, kteří hledají dobrodružství a autentický zážitek. A to znělo rozhodně dobře.
Začátek není špatný. Sedíme si ve vlaku, jedeme krásnou krajinou a pijeme vychlazené Michlovské. Jedeme až k italským hranicím, do vesnice Sillian, a je to docela kus cesty. Takže místo auta volíme vlak – jednak je to eko a taky je to více na pohodu. Když se lístky koupí dopředu, vyjde to i na dobrou cenu. Každopádně jsme celý den ve vlaku, i když cesta je nádherná. Za oknem je pořád na co koukat. Zelené kopce, louky a za nimi vysoké „cosi“. Z malé vesničky Sillian jsem unešená. To se mi na Rakušanech líbí – ta jejich hrdost a úcta ke krajině a tradicím. Všude jsou farmáři, pěstuje se tu zelenina a jsou na to hrdí. Ten komunista v našem národu napáchal úplné zločiny tím, jak znehodnotil náš venkov a lidi, kteří se živí pěstováním zeleniny a chovem zvířat. Unie tomu dala korunu s cenami za plodiny a nezbylo nám nic. Jezdíme do Rakouska a obdivujeme to, co jsme měli. Jsem trochu nakvašená, ale brzy mě to přejde.
Je kolem šesté a jdeme se na chvilku ještě projít po vesničce. Nahoře, kousek nad vesnicí, je krásný hrad, ale stihneme k němu jen vyběhnout po schodech – dál už se nedostaneme. Tak to máme dnes takový malý trénink na nečisto. Po cestě zpátky potkáváme krásný krytý starobylý dřevěný most z roku 1780. Pivko na zahrádce z nás dělá mrtvolky, to teda fakt nechápu, co budeme dělat zítra.
DEN 2/9: Pátek 30. června 2023
Vstáváme brzo. Balení báglu by už za ty roky mohlo být rutinou, a přesto mě to pořád překvapuje. Mám nacvičený systém, jak uspořádat vše, co mám, ale občas bojuju s místem. Lidi, kteří chodí na treky se šestikilovým batohem, nechápu. Já se prostě pod desek ani kilo nikdy nedostanu.
Dnes nás čeká jen jeden kopec – a to pořádný. Je to osm kilometrů do kopce a 1 400 m výškových k tomu. Člověk rychle podlehne pocitu, že osm kilometrů bude v pohodě. Padají vtípky ve stylu: „Co tam budeme po obědě dělat, než se to začne zvedat?“ A od začátku je to krpál. Když to člověk převede na jiná čísla, vyjde to na převýšení dva metry nahoru každých 10 metrů – to je jako schody na půdu. Takže makáme.
Lýtka řvou, protože jsem poslední dobou trochu trénovala a plíce mi funí. Pěkně! Něco ve mně je ale spokojené – snad ten vzduch, snad ta plesa, snad ten pocit „nicoty“. Nic nemusíš, jen jít, dýchat, jen se dívat. A tak se dívám, jak se z Itálie hrnou mraky. Pak leje. Procvičujeme si dovednost, jak rychle si obléci nepromokavé kalhoty a bundu, svléci je a zase obléci…
Po cestě nahoru potkáváme záchrannou chatu, polévku i pivko a přečkáváme ten největší ceďák, ale pak už musíme ven. Sice prší jen občas, ale mraků přibývá a na obzoru se to začíná černat. Přidáváme do kroku, protože radar hlásí mordor a to rozhodně nechceš chytnout na skále pod chatou.
Je tři hodiny a my skoro dobíháme do chaty nahoře. Jen tak tak – a když se za námi zavřou dveře chaty, nastane „peklo“. My ho naštěstí pozorujeme jen z okna, pod střechou, ale ostatní si to schytali. Je to nějaká zvláštní chata, protože je tu dost cyklistů a když se dívám na jejich oblečení a vidím, že nemají batůžky, obdivuji je. Jsme ve výšce 2 447 mnm a je 8 stupňů. Chlapci přijeli v šortkách. Já spíš přemýšlím, co si ještě obléknout, aby mi nebyla taková zima, zatímco oni jsou v těch promočených botách. Respekt.
DEN 3/9: Sobota 1. července 2023
Pohled z okna nám trochu kazí náladu, ale nedá se nic dělat – prší a radar nevypadá vůbec dobře. No nic, nenecháme se odradit a naházíme si nepromokavé kalhoty a pláštěnky. Ještě že jsem si je vzala – na poslední chvíli jsem je přibalila do báglu. Trasa by měla být v pohodě, má to být jen 480 m převýšení, ale šli jsme to čtyři hodiny. Bylo to samý šutr, navíc člověk musí dávat extra pozor – je mlha a nic není vidět, a to doslova.
Možná bych se měla bát, kdybych viděla to, co nevidíme. Takže, dobré. Ale i tak je to super. Jdeš po hřebeni, vnímáš samu sebe, nestaráš se, co je vlevo a co vpravo. Jen kilometry dole od sebe slyšíš zvonek krav, také kříže padlých vojáků z první světové války a mraky ruin – „asi bývalých úkrytů, domů“. Mám husí kůži – asi z toho ticha, nebo z toho, co bylo předtím. Respekt ke všem, kteří v těchhle horách žijí.
Když se trochu zvedne peřina, ohromují mě hořce a nádherné vstavače! A ptáci, kteří létají pod tebou. Hloubka občas vykoukne z poza mlhy a zatočí ti hlavu. Jsme v 2 640 mnm. Obrovskou výhodou jsou ty chaty, nemusíme s sebou tahat jídlo na snídani a na večeři. Každá je jiná. Jedna tradiční horská v dřevěném designu a druhá moderní. Všechny mají ale jedno společné, a to atmosféru a fajn lidi. Navíc, pokud stojí chata tam, kam se dá dojít jen po svých tak má člověk skoro stoprocentní jistotu, že uvnitř budou suproví lidi. Pokud tam někde vede i lanovka, občas i na tuto chatu nějaký „muflon“ zabloudí, aby přespal.
DEN 4/9: Neděle 2. července 2023
Dnes nás čeká první „pořádná“ makačka – dělám si srandu, makali jsme i včera, ale dnes to bude teda o dost víc. Start je ostrý. Škrábeme se hodinu a půl do kopce, dvě hodiny z kopce a pak si to dáme ještě dvakrát. První kopec je nejlepší, když se člověk, ještě plný energie, vydává ke chatě a dívá se s nadějí do celého dne, co ho ještě čeká. Nahoře, na kopci, mám ale dost. Oběd je už prověřený a tradiční: krekery, sýr, sušená rajčata a datle. Nechápu, že lidé po cestě nejí a stačí jim snídaně a večeře, ale i na to by si člověk asi mohl zvyknout, kdyby trénoval. Já netrénuju – když cítím slabo, sáhnu do pytlíčku s ořechy a hned je to v pohodě.
Výhledy jsou dnes ale luxusní. Jen to chce nějaké to sádlo. Jsme sedm hodin na cestě, jen s miniaturními zastávkami, a to se fakt neflákáme. Sluníčko si dnes hraje s námi na schovku. Hra „obleč a svleč pláštěnku“ stále trvá. Když jsme zmínili ten nejlepší moment, musíme říct i ten méně příjemný – a to tehdy, když se ti po náročném dni zjeví na horizontu chata, ke které jdeš. Ano, pro někoho je to motivace, ale většinou se rovná něčemu jako je fata morgána. Většinou je chata, která vypadá, že je kousek, pekelně daleko, nebo se občas vzdaluje. Někdy ji vidíš hodiny před sebou, než k ní vůbec dojdeš. Udělalo se hezky a na ruku nám sedá motýl a saje sůl. Nedivím se – jsem zasolená od hlavy až po patu.
S vidinou blížící se chaty jsem na chvilku přestala dávat pozor a skoro to bylo. Na cestě odpočívala malá, metrová zmije „Krasavec“. Vyhřívala se a já jsem si jí prostě nevšimla a skoro na ni šlápla – to by byl tanec. Pomalu se zvedl a podíval se na mě, jako by říkal, co jsem si to dovolila, a odplazil se. Byl obří. Za sedm metrů jsem potkala užovku a pak jsem z hor neviděla nic, protože jsem se stále dívala jen pod nohy. Na chvilku vylezlo sluníčko a oni se potřebovali zahřát. Mně zahřálo to, že už jsme byli na chatě a že to máme dnes za sebou.
DEN 5/9: Pondělí 3. července 2023
Navigace nám dneska oznámila, že cesta bude trvat třináct hodin. Díváme se do mapy a hledáme, kde by mohl být problém. Možná tam budou nějaké řetězy, možná nějaké strmé skály. Strach máme jen z toho čísla, takže vyrážíme už ve čtvrt na osm. Mám od startu nějaký divný pocit. A k tomu počasí nic moc – prší a je osm stupňů. Jsme opět zabalení do bund, nepromokavých kalhot a pláštěnek, a nejde se nám moc dobře.
Funím! První zastávka je po čtyřech hodinách. Už si myslím, že to bude v pohodě, až to přijde. Čekají nás mokré kameny, pětkrát se opakující náročná místa s lany, nezpevněná kamenná pole, miniaturní cesty u skály se strmým pádem dolů a kameny, které se pohybují… Strach mi sedí za zády. Tady to není žádná sranda – jeden špatný pohyb a je to. Traverzuji jen na pár centimetrech a bojím se udělat krok. Mám prostě strach. Ale musíme jít, takže postupujeme.
Občas přestanu dýchat – kdyby to sakra neklouzalo! Jdeme tak rychle, jak cesta a okolnosti dovolí. Ta cesta peklem je nekonečná. V jeden moment to vypadalo, že se kus cesty utrhl a musíme jít po nezpevněném, příkrém úvalu plném malých kamenů, které se pohybují. Tady by lano pomohlo, ale chybí. Je potřeba zatajit dech a připravit se na skok, nebo se nějak chytit o skály. Kdybych se tak nebála. Ale jdeme, protože není cesta zpět. Já jsem ten typ, co o strachu nerad mluví – musím si ho vyřešit uvnitř sebe, takže mlčím.
Nakonec jsme to zvládli, ale hodně nás to zdrželo. Ocitáme se konečně nahoře a před námi se rozprostírá cesta mezi travou a lopuchy do údolí – tak snad máme to nejhorší za sebou. Je už odpoledne a jsme po celém dni unavení. Navigace ukazuje hodinu k chatě, ale cedule nás zastaví. Nejdříve jí nevěnujeme pozornost, ale když se objeví po třetí, váháme. Varuje před náročným ledovcovým polem. Nevíme, zda je to tak špatné, že se to vůbec nedá, nebo by to možná šlo. Kdybychom měli celý den před sebou a mohli se pak vrátit, neváhali bychom a šli, ale nakonec rozhodl rozum. Jsme unavení, je pozdě, a když to tam bude špatné, budeme se muset vrátit a dojdeme za tmy.
Díváme se do mapy a volíme novou trasu, která je bohužel dvakrát delší a náročnější. Musíme nejdříve 300 m prudce slézt do údolí a potom zase vylézt k chatě. Nemluvím – to už je co říct. Scházíme dolů, po cestě je bahno a asi tu moc lidí nechodí. Naštěstí je cesta stále značená, i když se občas musí hledat mezi kameny. Dole na nás ještě čekají v ohradě býčci, takže si k tomu dáváme i sprint navíc.
Ten poslední kopec k chatě se už jen vleču. Přicházíme ve čtyři odpoledne úplně vyřízení. Tu cestu jsme teda zvládli za celkových 9 hodin, ale ten strach je pořád ve mně. Večer se ten strach v pelechu proměnil v hrdost, že jsme to zvládli. U večeře jsme si povídali s párem, který šel před námi. Byli to Francouzi, šli přes to pole – celou dobu byli před námi a nakonec nás dohnali. Jsou to lezci a říkali, že ta pole byla opravdu náročná. Takže jsme se rozhodli správně. To člověka potěší. Je zajímavé, že po večeři všichni usnuli na chatě jako mimina – ani se nedivím, jestli šli stejně jako my.
I když nám Francouzi říkali, že jsme šli náročnější trasou, protože byla ještě jedna pohodovější varianta, nám to připadalo divné – nikoho jsme za celou cestu nepotkali a chata byla plná lidí. Tak jestli jsem na sebe nebyla hrdá doteď, od tohohle okamžiku už ano. PO báječné večeři usínáme tvrdě, všichni. V místnosti s palandami nikde nebliká modré světlo telefonů a všichni v sedm už chrní.
DEN 6/9: Úterý 4. července 2023
Oblečení ani boty přes noc bohužel neuschly. Vyrážíme v mokrém a jdeme na to zostra. Slunce a výhledy jsou lékem na všechno, ale makáme. Dneska je náročný den číslo dva – přes několik vrchů. Nahoru 1 400, dolů 2 000 výškových metrů a celkem 20 km. V poledne mám první krizi. Je vedro a včerejšek se na mě asi podepsal. Výhledy jsou nádherné – po cestě míjíš krásné lesy, které se tyčí nad masivy, čiročirá jezera, v nichž se odráží mráčky na obloze, rozkvetlé louky a poletující motýlci, ale já se nějak sotva vleču.
Ve dvě hodiny jsme na chatě u jezera, kde všichni spí a mají volno. Hodně trekařů tady cestu končí, protože dál je to už pro fajnšmetery. Hltáme alespoň polívku, protože hroznový cukr už nestačí, a za půl hodiny jsme opět na trase. Závidím těm, co tu zůstávají. Chata je umístěná u jezera, kolem ní je krásná stezička na procházku a lákadlo si alespoň smočit nohy. Slunce je vysoko a po hodně dnech konečně neprší.
Jít dál ale musíme, protože jinak by to prostě nešlo naplánovat. Nemohli bychom tu další trasu už dojít – bylo by to mnohem náročnější. Chápu to, ale stejně mě to mrzí, protože jsem úplně hotová. Po hodině dalšího stoupání se nám otevírá skutečně náročné údolí a čeká nás 995 m výškového sestupu po kamenech…
Za další dvě hodiny sestupu únavou brečím! Tohle fakt nedávám. Palce mám zhmožděné a energie na nule. Stále klesáme a cíl je v nedohlednu. Potkali jsme ale spoustu svišťů. Pokud zrovna v duchu nenadávám, tak se nemůžu vynadívat. Tohle údolí bere dech, kdybychom jen nemuseli tolik spěchat. Ty pohledy se člověku vypalují do mozku. Nádhera. Obrovské masivy přímo u tebe, ty jdeš kamenitým údolím stále dolů a vrcholky skalisek se na tebe dívají z uctivých několika setmetrových vzdáleností.
Cesta dolů je očistec. V šest večer jsme dorazili na chatu po jedenácti hodinách. Už od páté mám bolest při každém kroku – palce mě trápí z toho sestupu. Přehnali jsme to s plánováním, tohle je trest. A nebo je to opět nějaká hranice, co jsem překonali a příště můžeme zase o kousek dál.
DEN 7/9: Středa 5. července 2023
Noční bouřka zatemnila oblohu i mou mysl. Do hlavy se vkládají černé myšlenky. Vzdát to? Najít jinou trasu? … Ne, nikdy! Zahlásil buldog ve mně (jednou ho fakt něčím přetáhnu!). A ráno rozhodlo – sluníčko nakouklo do pokoje a zavolalo: „Jdeme“. Dnes je to ale jiné. Ta velká skupina, se kterou jsme šli až do včerejška po chatách, skončila včera u jezera. Ťukali si na čelo, že my máme ještě další tři hodiny chůze před sebou (právě, víme). No, ale dnes na chatě s námi nikdo nebyl – a ani po cestě.
Za 10 hodin cesty jsme potkali jednoho pasáčka krav. Tahle trasa byla ale hodně za odměnu. Přála bych ji každému. Kdybych nevěděla, kde jsem, myslela bych si, že jsem na Novém Zélandu. Ta miliarda odstínů zelené a modrá obloha, horizonty plné skalnatých špiček a rozkvetlé louky s vodopády.
Louky plné rozkvetlých a bzučících květů a nekonečný výhled do zeleného údolí. Strach nás ale opět provázel. Lezli jsme na Köderkopf (2 167 mnm) po skalních výběžcích se šíleným sklonem. V hlavě se mi střídaly dvě myšlenky: „Narovnám se a spadnu“ a „Nemám se čeho chytit.“ Raději jsem nemyslela na to, co je pode mnou. Když jsme se konečně vyškrábali na vrchol, mohli jsme si vychutnat vítězství jen na chvilku, protože hodiny letí a velká část byla ještě před námi. Pak jsme šli nekonečně dlouhou traverzou na úpatí hory, která byla maximálně 30 cm široká. Vpravo byl svah nahoru, vlevo – nic…
Teda ne nic, ale obrovská díra, ve které levitovaly nějaké křáky. Tu díru nedokážeš vidět přímo dole, protože sem tam roste keř nebo vršek stromu bůhvíkde pod tebou; a běda, když zkusíš zapíchnout hůlku vedle cestičky, nebo ti nedejbože sjede noha. Peklo „sta“ metrů pod tebou otevírá svou náruč. Traverzujeme to dvě hodiny. Občas do toho spadne vodopád, mokré šutry nebo římsa z drnů. Každý krok musíš dávat pozor, kam šlapeš, jinak poletíš.
Výhledy jsou ale geniální. Pak ještě strmák nahoru k chatě a pivo je naše. Nahoře je úplně jiný svět. Chata je na dohled a ty víš, že si už brzy sedneš nebo odpočineš, a že to už za tebou bude; ale především ta krajina je najednou úplně jiná. Je to pánev s jezerem, malými keříky, rostlinami a nad nimi se tyčí další vrcholky. Zpomalujeme a vychutnáváme si ten krásný příchod. Ani na téhle chatě (Zolnersee Hütte) není skoro nikdo – my víme proč, protože je to odevšud daleko.
Sedíme před chatou, popíjíme pivko a čekáme na večeři. Nechápu, že jsme to dali. Celkem 18 km, z toho 1 638 m převýšení nahoru a 1 097 m výškových dolů.
DEN 8/9: Čtvrtek 6. července 2023
Ráno jsme začali klesat do údolí. Měla to být cesta na pohodu – 12 km, 1 200 výškových metrů, a za čtyři hodiny jsme měli být dole. Jo, prvních 500 metrů bylo fajn. Pak jsme šli po pás džunglí – mokrými lopuchy, vodou a bahnem… To byla ještě sranda, zajímavé to začalo být až potom. Strmé úseky nad roklemi – s "padákem dolů" minimálně 400 metrů. Strach se plazil s každým vodopádem, kamenným polem, které musíš přetraverzovat na kluzkých, se pohybujících kamenech, přes balvany, vodopády nebo tlející listí. Nikde nejsou lana ani nic, čeho by se dalo chytit. Musíš jen zachovat chladnou hlavu a věřit, že tě ty kameny udrží. Ne, nešlo se to pěkně a ani to pro mě nebyl zážitek – měla jsem strach po celých deseti kilometrech. Šli jsme pomalu, opatrně a čas neubíhal.
Andělíčci strážníci měli dnes fakt “rachotu”. To nechceš! Naše tempo bylo kilometr a půl za hodinu, a to klesáme. Mám toho dost – vlastně, po celou cestu. Když přicházíme na zpevněnou cestu, nastává obrovská úleva. Dali jsme to ve zdraví. Po široké cestě jsme došli až do údolí a jen jsme se kochali tím, co nám údolí před námi nabízelo. Dávali jsme si ve stánku dole ve vesnici zasloužené pivko a autobusem jsme se přesouvali do Hermagoru. Tam nám začíná dovolená po dovolené – dva dny volna, kdy budeme jen odpočívat a věnovat se prázdninovým činnostem.
DEN 9/9: Pátek 7. července 2023
Penzion je nádherný, posazený ve velké zahradě. Po bohaté snídani se jedeme podívat do města vláčkem. Probíhají tu nějaké městské slavnosti a místní dechovka vyhrává. Sedíme, popíjíme s místními pivko a povídáme si o tom, co je za námi. Podtrženo, sečteno: Karnisher Höhonweg: Sillian-Nölbling, 7 dní na cestě, celkem 103 km, nastoupáno 7 174, naklesáno 7 549 výškových metrů. Trasa po chatách: Sillian - Sillianhütte - Obstanserseehütte - Porzehütte - Hochweisssteinhau - Wolayarseehütte - Valentinalm - Zollnerseehütt - Nölbling.
Procházíme se městem a neděláme nic. Sem tam káva, sem tam zákusek, nebo se podívat na pěkné náměstí. Další den si vychutnáváme jízdu úplně prázdným autobusem k jezeru Weissensee. Prázdniny oficiálně začínají až zítra a sem normálně autobusy nejezdí, ale když nás pan řidič viděl, hodil nás až sem. A víte co? Dokonce i pro nás potom v pět přijel. Neskuteční lidi tu žijí. Celý den si užíváme u jezera, dvě hodiny na paddleboardu, s dobrým jídlem, pivkem a pocitem, že tenhle výlet fakt stál za to. Byl teda trochu náročný, ale zase nás o fous posunul.