DEN 1/13: Sobota 19. prosince 2024
Jet někam na trek přes Vánoční svátky má dva nejlepší důvody: vyhnete se klasické Vánoční šikaně a využijete volno, které si stejně musíte vzít v práci. Má to jen jeden háček, a to jsou ceny. Letecky kamkoliv znamená akceptovat double cenu. My to vymysleli už v září, naším cílem bylo místo, kde se dá jít přechod, nebude tam sníh a když to půjde a bude tam tepleji než u nás, bude dobře. Původně jsme chtěli na jiný ostrov, ale nakonec jsme se rozhodli pro La Palmu. Protože nabízela, alespoň podle mapy a reliéfu, přesně to, co jsme hledali. Ve skutečnosti nás překvapila mnohem víc, ale to bych předbíhala.
La Palma je malý ostrov s domy v koloniálním stylu. Oproti Tenerife je o mnoho více zelenější a šťavnatější. Je to banánová velmoc, taky třtinového cukru a vína. Všechno tu hodláme ochutnat. Včera odpoledne jsme přistáli na Tenerife a trochu zklamaně hleděli na vyprahlé okolí. Sem tam byla zasazená palma, jinak holý šutr. Pokoj s výhledem na staveniště za ceny jako v Puppu.
Dojem nám malinko vylepšilo skvělé pivko v plážovém baru s DJ a vynikajícím tacos. Asi jsme byli po tom letu unavení. Taky z té práce. Před Vánoci všichni šílí, termíny se hrotí a po tom sychravém listopadu jsem nějak bez energie. Hlava je asi ještě v práci a tělo se aklimatizuje pomalu. Spánek nás trochu nakopl. Trajekt z Tenerife byl rychlý a oproti naší představě velmi pohodlný. Prospali jsme to. Kinedryl (v koňské dávce) zabral. Když jsme se blížili k La Palmě, tak už ten pohled z přístavu sliboval o mnoho více než včera cestou z letiště.
Bydlíme v historickém hotýlku v centru Santa Cruz de la Palma. Začínáme glampingem, se vším všudy. Domy jsou v koloniálním stylu, všechno je krásně zachovalé a opečovávané. Je tu pár ulic, kde to žije, pár náměstíček a jinak je tu klid. Do toho úžasná domácí atmosféra. Jen místní a pár turistů, žádné davy. Jsem nadšená ze všeho. Domečky s dřevěnými balkónky, pečlivě natřené staré okenice a dveřní portály. Kostel se zvonicí jako z pohádky a obchůdky plné krásného zboží. Kde jsem se ocitla? V pohádce? Procházíme městem, pod platany si dáváme pivko a díváme se na vrak lodi, co sedí uprostřed města a je z něho muzeum.
Všechno tu kvete a každým rohem je něco k vidění. Kanárci vysoko v korunách stromů krásně cvrlikají a já se štípu do ruky, jestli se mi to nezdá. Přicházíme k oceánu a “ochutnáváme” ho ke kotníkům. Ve vodě jsou jen české děti a hrozně křičí. Nedivím se jim, na plavky to fakt není. Přes den pere slunko, ale vítr sráží pocitovou teplotu dolů. Navečer je to na mikinu a dlouhé kalhoty. Tady vytunily teda Betlém do „plných“. Na okruhu pro auta jsou palmy, u nich dlí obří velbloudi a mezi nimi letí obří anděl. Jenomže když přicházíš z jiné strany, vidíš samé “prdelky”. No co už, legrace musí být. Místní dechovka chodí po městě a vyhrává Vánoční písně a lidi sedí na zahrádkách, pijí vínečko a baví se. Že by začala dovča?
DEN 2/13: Neděle 20. prosince 2024
Nemohla jsem se probrat. Večer je vidět do sedmi, ale ráno je tma. Snídaně máme v jiném hotelu. Uličky i domy jsou tu úzké a hodně domů má dva východy. I ten náš. Vycházíme tedy druhými dveřmi a přesouváme se do druhého hotelu, kde máme snídani. Snídaňové stolky jsou přímo před hotelem na ulici. Vychutnávám si ten moment. Na zemi dlážděné oblázky a sluníčko se nám opírá přímo do čerstvých džusů. Pomalu mi to dochází a přepínám se do prázdninového režimu. Dnes nás čeká výletový den, bez zátěže, jen s malým batohem.
Jedeme busem skoro hodinu, dnešním cílem je vesnička na jihu: Los Canarios. Řidič chtěl asi jezdit rally, ale zbyl na něho autobus. Jedeme neskutečně rychle. Je to skoro celou dobu do kopce a úzké serpentiny k tomu. Tady bych řídit fakt nechtěla, ale autobus to dává a jede na čas. Pohled z okna je překrásný. Rozkvetlé květináče u cesty střídají dračí stromy, banánové plantáže a obří borovice. O, jak nádherný kraj.
Jdeme kolem na úpatí caldery vulkánu San Antonio. Má na šířku 1 km, ani se to nezdá. Tady to bouchlo 1971, ale kousek odsud to prasklo v roce 2021. Mám respekt, ale pořád pocit, že se mě to netýká. Dostalo mě až Muzeum vulcaniky, vzalo mi klid. Prý se ale sopka ozve 4 dny dopředu otřesy. „Tož, to su hned klidnější…“ Dnes je v plánu sestup 500 výškových dolů k majáku. Jdeme to 3 hodiny. Lituju, že nemáme hůlky, ale dá se to, když se jde nalehko.
Je to měsíční krajina. Sem tam trs keře, malí dráčci (mimina dračích stromů) a dole dokonce vinice. To mi řekněte, z čeho ty rostliny žijí, to fakt nechápu. Máme to už kousek, sedáme si na černou “dunu” a vytahujeme studené pivko, co jsme si nahoře koupili v obchůdku. Pecka. Slunce pere a z té černozemě to teda pěkně sálá. Vítr je ale silný a studený. Na dohled už je maják a solné pláně. Dnes se i dýchá lépe než včera, to byla nějaká inverze.
Je tu u majáku jedna restaurace s výhledem na moře (La Gardin). Podle těch hodnocení je to “malý” Michelin, tak jsme zvědaví (hlavně na ceny). A nakonec je to hodně velké překvápko, za luxusní oběd (rybička) pro dva se speciálním pivkem, kávou a vínem i s tringeltem 50 €. To je hodně slušný. Našinec se za to někdy ani doma tak dobře nenají.
Je mi dobře. Ten výlet a sluníčko mě hodilo do pohodového tónu, nebo za to může to jejich víno. Mana. Busy tady jezdí na čas a dobře, všechno funguje. Je fakt, že jsme rozmazlení a chceme si výlet užít, takže doma je předtím víc práce. Ono to celé připravit nebylo na jeden večer. Trasy, busy, jízdní řády, online lístky, ubytování, náhradní plány atd. Jo, není to spontánní, řekli by někteří. Moje teorie je: tolik, kolik chceš zažít, tolik a něco navíc dej přípravě. Pak ti to klapne. A tohle nám fakt jde. Takže dnes odpočíváme a užíváme si. Do hor se jde až zítra.
DEN 3/13: Pondělí 21. prosince 2024
Předpověď zněla 20 % deště… Jenomže se ti Norové sekli jen o 80 % = Pršelo celý den, ale nepředbíhejme. Ráno se nad Santa Cruz zatočily mraky, ale my jsme hrdinně vyrazili. Jo, před námi byl kopec jak hrom se šíleným sklonem, hned od startu. Jsme plně naloženi a bágl má 15 kg, takže se hodně pronese. K tomu de facto nulová fyzička, protože jsem místo tréninků chodila zvedat kalíšky se svařákem na Vánoční trhy a to mi jaksi nepřidalo na výkonu. Takže funím. Postupujeme pomalu, protože kopec je teda “skoro” pravý úhel. My to neměřili, naštěstí.
Jdeme hodinu a jsme stále ve městě. Uličky jsou úzké a domečky ještě užší. Před jedním se zastavujeme a nevěřícně hledíme, ten nemá na šířku snad ani 2 m. Kolem dokola je ale šťavnatá zeleň, všechno to tu kvete. Kdybych nevěděla, kde jsem, tipla bych si Madeiru nebo Vietnam v plném květu. Och, já se kochám. Občas to teda vypadá jako průchod džunglí, jdeme vysokou travou nebo po louce.
Nad námi se honí mraky, občas sprchne. Myslíme si, že se to přežene, ale ne… Rychle se zvedl vítr, začalo to bouchat a do večera nepřestalo. Krajina se mění, nabíráme výšku, ochlazuje se a po zemi se válí listí. Z jara v rozpuku jsme přešli přes léto až do listopadu. Soukáme se do pláštěnek, protože sedí řádně. Postupujeme pomalu. Je to pořád do kopce, ani nezastavujeme, není kde si sednout ani kde si odpočinout. Mám pocit, že lezu na Everest, a přitom je to dnes výškových nahoru “jen” 1 506 m. Jdeme to 5:30 h v kuse bez zastávky. Furt prší. Mám tak zmrzlé ruce, že fotím jen sporadicky.
Jak jsme se přehoupli přes vrchol (1 424 m n. m.) a začali klesat, začala se zvedat i pocitová teplota. Jinak je pořád 9 stupňů. Sestupujeme a opět se mění krajina. Procházíme obřím borovicovým lesem, jsou to opravdu giganti. Město El Paso celý tento skvostný borovicový prales kdysi odkoupilo, aby ho nikdo nevykácel. Jsou to neskuteční obři. Odhad 50–60 m (Kanárské borovice patří k nejvyšším na světě). Slunko pomalu leze a my ždímeme ponča. Je mi zima. Pod tím igelitem jsem se “namočila” komplet a ten sestup kolenům teda moc nepřidá.
Původně jsme měli kempovat ve stanu někde tady v tom borovicovém lese, ale bylo to nakonec i daleko od trasy, tak jsme si bookli pokoj v hostele ve městě. Při tom dnešním počasí jsem tomu rozhodnutí moc ráda. Nedokážu si představit mokrá řešit ještě stan a vaření. Je ke čtvrté a přicházíme k naší destinaci: městečku El Paso. Ty opravené domky mi vrtají hlavou a pak mi dojde. Tohle je oblast zasažená erupcí v roce 2021, asi dostali podporu. Všechno je tak krásně opravené, nově natřené, že se mi odsud nebude chtít. Miniaturní domečky s komíny, co vypadají jako malé věže. Jako z pohádky.
A ty neskutečně obrovské eukalypty, voní to tu všude. V zahrádkách dozrávají pomeranče, citróny, melouny a za ploty se pyšně předvádějí stromy hustě obalené avokády. Jsem utahaná a hladová. Přes den byla hrst ořechů a pár datlí, na nic jiného nebyl prostor. Těším se na sprchu. Jo, vím, ale nejsem takový dobrodruh. Mně je dnes taková zima, všechno mám mokré, že se ani vinna cítit nebudu.
Hostel je ale úžasný. Něco mezi zámkem a palácem v Monacu. Nevím, kdo jsou majitelé, ale je to neskutečné. Na to, že to stojí 600 Kč na osobu. Všechno je tu původní, opečovávané, starožitný nábytek, křišťálové lustry, klenuté stropy, dvojitá okna s mosaznou zdobenou kličkou, obrovská moderní kuchyně, původní keramika, Vánoční dekorace a zahrada ve vnitrobloku. Každý pokoj má k tomu i svou samostatnou koupelnu. Fotíme se ve dveřích starožitné komody, na které je obří zrcadlo, a připadáme si jako tuláci na zámku. Rychle se ale adaptujeme, na lepší se totiž zvyká rychle.
Městečko je krásně vyzdobené a my přicházíme právě včas. Vánoční trhy se tu rozjíždějí a ulice jsou plné místních. Je tu několik stánků, co nabízí domácí dobroty, rukodělné výrobky a sladkosti. Kapela hraje sambu a nám geniální Malvasia bílé proudí do žil.
DEN 4/13: Úterý 22. prosince 2024
Člověk míní a příroda mění. Tak jsme si to pěkně naplánovali, připravili a pochválili. Ráno jsme nabití energií odhodlaně vyrazili, připraveni, že dnes končí lehkovážné výlety a začíná ten trek se spaním venku v Caldeře. Jak asi tušíte, bylo to opět trochu jinak…
Auto se těžce šplhá do ostrého kopce. Šířka asfaltu stačí jen na jedno auto. Ochotný pan taxikář nás bere na začátek treku, čeká 8hodinový přechod. Díky ubytování ve městě bychom to jinak než zkrácením začátku nestihli. Nakonec i to, že jsme vůbec na dnešek sehnali taxikáře, který byl ochotný nás tam dovézt, byl docela výkon. Na prázdném parkovišti tančí listy ve zběsilém víru. Až když vystoupíme z auta, dojde mi, proč je tu tak mrtvo. Je vichr, a to pořádný! Sotva udržíš balanc. Nad námi černé mraky a předpověď neveselá. Soukáme se do nepromoků a krom zimy se mnou začíná lomcovat i strach. Jít v tomhle po horách, po úpatí a ještě spát venku? Dá se to vůbec? Neříkám nic, ale regulérně se bojím a přemýšlím, zda jsme to nějak nepřehnali?
Něco nebo někdo ale zasahuje do našich životů. Když jsme se zabalili a směle vyrazili jako astronauti vstříc tomu živlu, zastavila nás cedule. Zákaz vstupu! Na vteřinu se mi ulevilo, protože se mi do pekla fakt ještě nechtělo, ale na druhou stranu se nám v mžiku zbořily plány. Do údolí to bylo 17 km a my měli být teď 2 dny nahoře. Co teď? Pásky a zákaz respektujeme, tohle není zrovna místo, kde bychom si troufli jít proti. Tady padá kamení na každém rohu a i mapy ukazují, že ten závěr se jde po skále. To nechceš zjistit na konci dne, že jsi došel k místu, které se nedá přejít a že jsi měl poslechnout.
Je tu ale malý okruh s vyhlídkami, kvůli kterému sem jezdí “mufloni” autem, a ten je otevřený, tak ho jdeme. Alespoň něco. Vichr se střídá s lijákem v čtvrthodinových intervalech a my nacvičujeme spartakiádu v disciplíně obleč/svleč pončo.
Po hodině výhledů do polomlhy (ukázala se i poloduha) se vydáváme lesem zpět dolů. Burácí řádně, tak ani nelitujeme, že jdeme opačným směrem, než byl plán. Nakonec se z toho “klesáku” stal docela pěkný výlet. Potkali jsme uzavřené tunely, obří skalní masivy, vysoké borovice a drzouna krkavce, co si k nám přišel pro drobek z housky.
Oblíbená věta nás opět provází: “Na to, že klesáme, jdeme dost do kopce.” Je to tu takové klikaté, ale o to zajímavější. Ten liják mě točí. Ve vteřině rube tak, že jsi durch, a za 5 minut svítí slunce. Je mi ale už zima. Scházíme k silnici, snad si něco stopnem. Pod eukalyptem se klepu jak osika, beru na sebe všechno, co mám, a začíná tak rubat, že ani pončo nepomáhá.
Začíná mě přepadat obava. Nemáme plán, nemáme kde spát, jsou Vánoční svátky a celý vymyšlený trek se potápí. V ten moment se něco stalo. Celou dobu, co jsme šli lesem, se dívám na ty obří šišky a přeji si najít jedno malé semínko, které bych si doma zasadila. Nic, každá byla prázdná. Žijí tady krkavci, co se adaptovali právě na tyhle borovicové šišky a živí se jenom jejich semínky. Stojíme pod stromem, díváme se zoufale do telefonu a zkoušíme někde najít nějaké ubytování.
A najednou… Na mém batohu, který byl opřený o strom, přistálo jedno malé semínko s křidélkem. Beru ho do ruky a v ten moment se ozvalo: “Hele, tady v městečku Los Llanos je ještě jeden hostel volný, tak já to booknu.” A máme to. Ubytování i plán. Nevím, co se stalo, ale ten moment byl magický. Semínko jsem uschovala a slíbila si, že z něho něco vypěstuji. Má to pro mě smutnou dohru. Semínko jsem opatrovala celou cestu, dovezla domů, ale nezasadila, protože jsem ho omylem dala (blbka) do myčky. Bylo ve skleničce, aby se mu nic nestalo, a já uklízela a zapomněla jsem, že na dně je můj malý okřídlený poklad. Takže nemám nic. Jen tu vzpomínku a myšlenku na to, že se to stalo. Asi karma.
Díváme se do mapy a nastavujeme si nový cíl. Musíme dojít na autobusovou zastávku, busem do města a do hostelu. Nesnažíme se ani stopovat, v tomhle stavu by nás do auta stejně nikdo nevzal. Co bylo až doteď suché, nyní je durch. Dobíháme promočení na zastávku a v ten moment někdo úplně vypnul déšť. Teď? Když máme konečně střechu nad hlavou?
V autobuse nastává vtipný moment. My, obalení do pláštěnek, promočení, zabalení do péřových bund, s čepicemi a rukavicemi, nastupujeme do autobusu, který jede zdola. Lidé jsou v šortkách, tílkách a žabkách. Díváme se jeden na druhého a smích se otřásá celým vozem. Jiné světy.
Když přijedeme do města, tady panuje opět léto. Přesouváme se do našeho hostelu. Je to klasický studentsko-cestovatelský objekt s typickou výbavou i výzdobou. Připadám si jako na kolejích. Společná kuchyňka, dvorek na cígo, starý gauč s telkou. Jako správní trekaři jsme nakoupili v obchodě víno, proschuto a olivy a hodujeme na dvorku na nábytku z palet, než nás vyžene déšť. Zase.
DEN 5/13: Středa 23. prosince 2024
Probouzíme se do oblačného rána, ve společné kuchyňce je živo. Je to neskutečné, od mých kolejních let mě dělí 25 let, ale mám pocit, jako kdyby to bylo včera. Lezci, běhači a travelleři se tu potkávají. Podle jejich programu vypadá jejich snídaně. Jedni jedou bílkoviny, avokádo, vejce, druzí na sacharidech a já vařím turka. Jsem si na něho za to cestování nějak už navykla.
Ponča i bundy nám uschly, tak balíme. Přesouváme se na druhé ubytko. Máme v Los Llanos naplánované dva dny. Stará paní domácí nám nechává bágly u sebe, takže vyrážíme na výlet jen nalehko s batůžkem.
Déšť se rozhodl jít s námi. Je to ale neposeda. Dlouho dělá jako nic a pak začne lít tak, jako kdyby na tebe někdo vylil kýbl. A za deset minut je zase klid a svítí slunce, jako kdyby se neřeklo. Oblíbené trysko cvičení s nepromokavou bundou se opakuje celý den.
Procházíme za město na malou vyhlídku. My si i na rovině prostě musíme najít nějaký kopec… Je tu krásně vidět na město a hory, co se ční za ním. Jsou vysoké, zelené a mraky na nich dělají dramatické stíny. Nahoře v 2 500 m n. m. je vyhlášené místo s observatořemi a miliony dalekohledů, to je náš cíl. Díváme se tam a… mezi skalisky je bílo. Zoomujeme foťáky a díváme se i na webkameru. Jo, přátelé, na Kanárech nasněžilo. Svět se zbláznil. Díváme se jeden na druhého a v obou hlavách jede asi stejná myšlenka. Nahoru jdeme za dva dny, to asi do té doby neroztaje, že? Domlouváme se, že to do večera řešit nebudeme.
Dolů z kopce se prodíráme stezkou mezi malými dračáky a ocitáme se rázem uprostřed banánových plantáží. Mapy ukazují cestu skrz, tak jdeme… Jenomže pak se chodníček ztrácí a kolem nás jsou jen ty rostliny. Pohled je to ale nádherný, takový “džungloidní”. Člověk nevěří, že to vyroste a vyplodí za necelý rok.
Jenomže my jsme uprostřed plantáže a dál cesta není. Buď to riskneme, nebo se vrátíme na cestu. Nakonec se vracíme, nechceme nikomu šlapat po pozemku. Cesta vede dolů k moři úzkými cestami mezi dalšími banánovými plantážemi. Některé jsou zakryté plachtou, jiné mají zapytlované jen trsy. Z jedné uličky odbočíme a dojdeme na kraj terasy. Banánovníky jsou vysazené až k samému převisu. Je to krásný pohled, skrz jejich listy na oceán.
Sestupujeme do milého městečka Tazacorte s neskutečně pěknou atmosférou. Barevné úzké domky, dlouhá terasa se stolečky, co se dívá skrz banánovníky na moře. Dáváme si kafe a pivko. Tohle je potřeba “usadit” do hlavy. Chtěli jsme i do Muzea banánů, ale měli zavřeno. Nevadí, sestupujeme ještě dolů do Puerta de Tazacorte. Tam je nejdelší černá pláž na ostrově (2 km). Počasí je vlídné a já neodolám a jdu “tam” po kotníky. Voda se zdá být teplejší. Není tu větrno a vlny tu tolik neburácí.
Ten černý písek s kulisami malých kaváren a masivu hřebenu nad tím je kýč jak bič. Je pět odpoledne a bus nás veze zpátky do ubytování. Hodinky ukazují opět slušných pár km i nastoupané metry, takže spokojenost.
DEN 6/13: Čtvrtek 24. prosince 2024
Celou noc silně pršelo. Díváme se znovu na webkameru a nahoře u observatoří je 40 cm sněhu. Musíme změnit plány na další dny. Zase. Hledáme nové trasy a ubytování. Kdyby mělo takhle stále pršet, tak to stan nedá ani hodinu. Trochu mě to mrzí, těšila jsem se do hor. Co už. Jenomže hledat ubytování na Štědrý den není zrovna moc dobrý nápad. Moc toho volného není, nebo je to daleko. Nakonec máme opět štěstí a najdeme náhradní plán s přejezdem autobusem. Nebudou to hory, ale cesta dračích stromů. Taky fajn.
Je jedenáct dopoledne a konečně přestalo pršet. Chtěli jsme jít na místní trh a koupit tam rybu na večeři, ale všechno už bylo pryč. Stánky měly už zavřeno. Že by den “blbec”? Nene, za dalším rohem potkáváme malý obchůdek s mraženými rybami na váhu. Je plný místních, což je dobré znamení. Bereme slávky, chapadlo chobotnice a krevety.
Dělá se pomalu vedro, střídají ho teda tryskové minutové lijáky. Na terase u ubytka padla první sklenka. Vylezlo sluníčko, tak jsem vystrčila nos i nohy. Se sklenkou dobrého bílého bych tu asi vydržela až do večera, ale to ne… Pes ve mně potřebuje “vyvenčit”. Máme nový plán. Balíme plavky a jdeme chytit autobus na pláž, tam, kde jsme byli včera.
Po cestě na zastávku autobusu se připlétáme k místní Fiestě. Je půl čtvrté a tady to před barem pod stromy tepe. Stánky, DJ, příjemný počet lidí a oldies hity. Pecka! Dokonalá atmosféra. Místní jsou slavnostně oblečeni. Trsá tu i starý děda ve fešáckém slamáčku.
Zdržíme se jen na malé pivko a chytáme autobus do Puerta de Tazacorte. Na pláži je dneska živo a – světe, div se – lezeme do vody. Dneska se to dá. Odpolední sluníčko a sváteční pohoda. Nádhera.
Šestkou jedeme domů, však už jsme skoro místní. Balíme a vaříme. Zítra vstáváme brzy, přesouváme se autobusem na další trek. Slávky na víně a chobotnice na česneku jsou TOPKA. Prasknu. Je deset. Dáváme si ještě “Pelíšky” na mobilu a završujeme dokonalý Štědrý den.
DEN 7/13: Pátek 25. prosince 2024
Vstáváme brzy. Teda brzy, tady je v sedm ještě tma. Nechce se mi a zároveň chce. Trochu bych si i polenošila, ale současně mě to přesouvání děsně baví. Až na ten těžký bágl. Jedeme prvním busem skoro hodinu. I když to tu není daleko, tak cesty jsou klikaté a strmé. Vzdušnou čarou je to 5 km, ale po cestě 16. Musím teda uznat, že na autobusy je tu perfektní spolehlivost. Čekala jsem zpoždění, špatné spojení atd., ale jezdíme tu na čas a levně.
Druhý autobus se už proplétá lávovým údolím. I když jsou tu už vzrostlé stromy, tak je všechno ještě vidět. To musel být masakr. Silnice je vytesaná do lávy a místy ji lemují pětimetrové zdi. Za oknem se střídají obří vlny vyvřelých plání s “jeskyněmi”, dírami po měkké hornině, co z té tvrdé za čas vypadla. Tyhle díry jsou často “obydlené” nebo byly. Zbyly tu vzpomínky na lidskou činnost. Bydleli tu asi ti, kterým láva zničila domov. Po cestě jich potkáváme dost. Podle jejich “zašlosti” odhaduji, že byly ještě obydlené v celkem nedávné době.
Vystupujeme v Santa Domingo. Vítá nás přenádherný klášter s betlémem uvnitř, dřevěným stropem a vyřezávaným interiérem. Okna jsou zatažena červenými závěsy a vytvářejí uvnitř zvláštní, dojemnou atmosféru. Nemůžu se vynadívat na ty dřevěné trámy a obložení. Nebo je to tím světlem, nebo tou zvláštní vůní.
Je tu jiný vzduch a jiná krajina. Jdeme pár kilometrů od pobřeží. Poletují tu motýlci, všechno tu bujně kvete a je krásně vidět do dálky. Na horizontu se už tyčí útesy a k nim míříme. Tenhle trek se jmenuje “Cesta Dračích stromů”, má 13 km, ale nenechte se mýlit zdánlivostí. My ji šli 8 hodin a byl to masakr. Inu opět, nepředbíhejme.
Náhle sestupujeme do jiného světa, dolů do lávové rokliny. Mezi skaliska, po pěšince a kamenech a příšerných metrech pod tebou. Nejsem na to připravená a točí se mi hlava. Zatím to není nebezpečné, ale mám žaludek na vodě. Dračí stromy jsou tu obrovské. Tu a tam se činí nějaký velikán, co je vidět na dálku. Jsou tu dva druhy tvaru: “brokolice” a “záchodová štětka.”
Postupujeme pomalu, terén se mění. Chvilku jdeme pohodlnou pěšinkou po pláních s výhledem, a pak se drápeme roklemi, po skalách s děsivými dírami do pekel pod námi. Mám pocit, jako kdybych byla v Peru (kde jsem nikdy nebyla). Prostě džungle a jiný svět. Sestupujeme dolů a prodíráme se křovím. Pak přijde to místo.
Stojíme u koryta řeky, kterou tu včera spláchla bouře. Jsou tu vyvrácené kmeny, podemleté břehy a cesta nikde. Pak se ozval ten “zvuk.” Padající kámen. To už jsem zažila, takže zdrháme. Chvilku čekáme, ale vypadá to, že to byl jen solitér. Na další část cesty se ze mě stává netopýr. Nastražuji uši a snažím se rozpoznat jakýkoliv divný zvuk. Nejdřív ale musíme překonat kaňon vyschlé řeky a najít cestu. Strach z vymletých břehů mě pak už nepustí.
Stoupáme a klesáme v šílených sklonech a já už chci být nahoře. Občas, jak jdeme kolem těch skal a vidím, jak jsou dole vyvětralé, jak ty tuny sedí na sloupech z ničeho, tak se mi rozklepou nohy. Ne, nesmím se bát. Jiná cesta není než tahle úzká pěšina po skále nahoru.
Vyškrábeme se k předposlednímu hřebenu a zase jdeme klidnou cestou mezi vavřínovými keři. Na horizontu se objeví zdi obydlí a pak se to stane. Z údolí, odněkud z druhé strany, se ozve “help!”Stojíme jak zařezaní. Pak se to ozve znovu, ale dvojitě. Takže dva hlasy! Krve by se ve mně nedořezal. Okamžitě reagujeme a řveme, co nám hlasivky stačí: “Hello, need help?” Ozve se jen hrobové ticho. Opakuji a můj hlas se třikrát láme v ozvěně v údolí. Nic. Žádná reakce. Ozvaly se jen kozy. A pak jakoby zdálky znovu, ale s mečivým dozvukem. Víte, co to bylo? Byly to ty kozy! Ten jejich mekot se ozvěnou změnil a našim uším to znělo jako volání o pomoc. Nahoře na traverze si vesele poskakují a mně asi “vomejou!!!”
Jdeme dál a poslední vrchol dolů a nahoru je výživný. Strach, únava, blížící se večer a všechno z dnešního dne. Mám dost. Doškrábeme se k vesničce El Tablado, kde máme mít hostel, a já jsem propocená durch. Dobrodružství ale pokračuje, protože hostel je tmavý a zavřený. Na dveřích vzkaz, že nejdou telefony, že se máme jít zeptat do domu nahoře… Tam nám řekli, že tu byla včera bouře, zničila spojení, nejde internet ani telefony. Pomalu nám dochází, že naše rezervace majiteli asi nedorazila.
Smráká se a dělá se zima. No co, postavíme si tu stan a bude. Vyrovnávám se se situací, i když mi to furt nedá. Zkusili jsme majiteli volat, ale byl nedostupný. Pak jsem mu zkusila napsat na WhatsApp a světe div se, za nějaký čas se objevily tři tečky… Poslal nám kód ke schránce, kde byly klíče od hostelu, a my jsme mohli dovnitř.
To byla úleva! Jednoduchý, ale čistý hostel s pokoji bez dveří, malá kuchyňka a sprcha s teplou vodou. Boží luxus. Než jsme vylezli ze sprchy, viděli jsme za okny světlo kola a chrastění klíčů. Přichází cyklista Thomas z Německa. Jdeme vařit nudle a vybalujeme zásoby, co jsme měli nachystané pod stan. Díky bohu za ně. Thomas chudák nemá nic, překvapilo ho, že tu nejsou obchody ani otevřené hospody. Tak se dělíme o sýrové vrtule z Lidlu a jerky. U kávy a čaje a rozdrcených preclíků si povídáme na terase o cestování. On je teda dobrodruh na druhou, vydat se takhle s kolem totálně bez zásob. Ale i tak má náš obdiv. Pak mám už jen tmu, ani jsem nenapsala deníček. Nemohla jsem se na ty fotky z dneška ani podívat. Strach ve mně stále rezonoval, tak to píšu až se zpožděním.
DEN 8/13: Sobota 26. prosince 2024
Za okny je mlha a mně se nechce ani otevřít oči. Usnula jsem až k ránu. Nevím, možná ten velký prázdný dům, nebo pokoj bez dveří… Prostě něco. Do prosklené verandy pomalu nakukuje sluníčko. Káva, ovesná kaše a kousek panettone ze Štědrého dne se šikly. A my si mysleli, že to neseme nadarmo. Náš soused se domluvil s taxíkem, aby ho vzal přes kopec, a my vyrážíme dolů po naší nově naplánované trase.
Ten včerejšek ještě cítím, hlavně ten strach. Snad to dnes bude lepší. Sluníčko sedí nahoře a rozhodlo se nám ukázat, že ono to tu řídí. Takže ze mě leje! Batoh má snad tunu a já funím jak sentinel, ale výhledy jsou dokonalé.
Ze začátku opět pohoda. Výhledy do dálky a útesy v bezpečné vzdálenosti, jakože se tě netýkají. A pak to začne. Strmý sestup a před tebou díra do pekla. Mapy ukazují 400 m výškových dolů. Nevím, zda se mám zajíkat obdivem nad tou krásou, nebo strachem. Ten pohled je dvojitý. Na jednu stranu překrásný, chtěla bych tu zastavit a jen se dívat. Na druhou mě něco drží pod krkem, nemůžu se ani nadechnout, natož se podívat, co je pode mnou dole. Sestupujeme hodně pomalu, protože stačí chvilka nepozornosti a tma na tebe čeká.
Když jsme dole a překračujeme koryto řeky, říkám si, že tohle fakt nechceš jít za deště. Z neviditelného koryta je najednou běsnící živel, co bere s sebou všechno. Včera mi to stačilo. Ani ten pohled z údolí nahoru ti nepřidá. Je to sakra vysoko a ty děsivé masivy nad tebou. Podívám se nahoru a už se mi třepou nohy. Myslím jen na to, aby tam všude nahoře byla zpevněná cesta. Aby to neklouzalo, aby tam nebyla “děsící” místa a abych tam byla už co nejdřív. Jenomže nahoru se jde 2 hodiny, takže mám na různé myšlenky mrak času.
V polovině kopce nás zastaví mříž z železných prutů, bez cedule. Jako je to zavřené, nebezpečné, nebo to mají proto, aby jim kozy neutekly? Nemáme se koho zeptat a jiná cesta tu není. Mříž se dá posunout, tak sázíme na ty kozy. Za chvilku jsou už taky slyšet. Znovu ve mně rezonuje ten včerejšek. To mečení s ozvěnou dělá opravdu neskutečné zvuky. Mrazí mě z toho. Nebo z těch obřích skal, co jsou dole vymleté, vyfoukané, a ty máš pořád pocit, že se na tebe zřítí. Upozornění: tuhle cestu nikdy nechoďte za deště a za mokra!
Po cestě nahoru ty kozy mečí tak hrozivě, bolestně. Trhá mi to duši. Hrnou se mi slzy do očí a nevím proč. Nevím. Ten kaňon je fakt děsivý. Už, abychom byli pryč. Asi je to už únava a to horko. Jdeme hodně rychle, protože chceme chytit dva autobusy.
Při závěrečném výstupu už sotva lezu, ale po čtyřech a půl hodinách jsme tu. A to jsme neměli ani jednu přestávku. Kousek od zastávky na autobus je otevřený bar, a tak tam padáme a do nás padá studené pivko. Jsem teda ráda, že sedím. V hospodě je pes, šel kolem mě, volala jsem na něj, ale ani nečuchnul. Asi jsem cítit na kilometry.
Potkáváme tu dvě dámy vyššího věku a posloucháme jejich vyprávění. Jedna, asi 75letá bývalá herečka z Berlína, tady před 13 lety koupila dům, a druhá je chiropraktička. Jedeme spolu až do vesničky Los Sauces. Je s nimi neskutečná sranda. Rychle si dáváme věci na hostel, turbo sprchu a jdeme za nimi do baru na pivo a něco k jídlu, protože je pět a na oběd jsme měli jen pár krekrů.
Dali jsme pivo a místní rum, protože Lily (ta starší) nás to tak naučila. Má tak neskutečně laskavé oči, vrásčitou tvář a přitom vypráví s takovým zaujetím, že by pobavila celé Národní divadlo. Herečka se nezapře. Přeskakuje z angličtiny do španělštiny a němčiny. Padá šestá i pozvání na večeři, ale my se musíme omluvit, protože jsme unavení jako koťata.
Krom baru tady není žádná restaurace, tak utíkáme do místního Sparu a bude to opět jako za studentských let: nudlová polévka s vejcem. Té bych dnes dala Michelina. Horká, dobrá a sytá. . Samozřejmě jsme se docpali proschutem, olivami atd., ale ta polívka mě zase hodila jinam, nebo je to tím hostelem. Kuchyň s jídelnou je na terase, ze které je vidět na celé náměstí. Je tu i čítárna, společné prostory, prádelna, zahrada… Asi těm hostelům přicházím na chuť. Nebo je to tím, že tu skoro nikdo není. Nebo něco, co mě provází už druhý den, a nevím, co to je.
DEN 9/13: Neděle 26. prosince 2024
Sluníčko nakukuje přes žaluzie do pokoje a vítá nás. Ten hostel je moc příjemný, všude čisto, světlo a pohodová atmosféra. Lidi sedí na terase a snídají. V ledničce máš boxy, na které si napíšeš své jméno, ve spížce bedničky. Kuchyň je skvěle vybavená. Dokážu si tu představit vegetovat i déle. Posledních pár dní mám intenzivní pocit, že se sem asi ještě musím vrátit. Nějak mi to tu učarovalo. To je asi přesně to, o čem včera mluvila Lilly. Taky sem jednou jela jen na výlet…
Balíme a jdeme dolů k oceánu kolem banánových zahrad. Sklon silničky je šílený, s hůlkami to jde, ale jinak je to teda pekelný padák. Auta tu musí překonat 600 m výškových na třech kilometrech. Masakr. Jdeme pomalu, ten sklon na kolena není nic moc, ale ty výhledy! My máme doma za barákem jablka, oni banány, papáju a avokádo.
S každým metrem, co klesáme, se otepluje. Pomalu docházíme k oceánu a sestupujeme k turistickému Charco Azul. Je to takové “koupaliště” vytesané do lávy s malými jezírky. Vedro je pořádné a voda dost ledová. Dokonce mi přijde studenější, než když jsme se koupali v Tazacorte.
Je to ale paráda. Za kamennou stěnou bazénu burácí vlny oceánu a po lávě se promenádují tak vybarvení krabi, že jsem je v životě neviděla. Hrají všemi barvami, od žluté, přes modrou až po fialovou. Fešáci. Dáváme si pivko a nestačíme se divit cenám. Jinde jsme za 2 velká pivka platili 4–5 €, tady za jedno malé 6 €. To je celkem dost! Inu co, alespoň podpoříme místní ekonomiku.
Slunce peče teda “zostra”. Přichází sem dost lidí a my se přesouváme. Je poledne a teploměr ukazuje 30 stupňů. V malé vesničce San Andreas je kostelík a u něj kavárna. Schováváme se do jejího stínu na hodinu, ale pak už musíme vyrazit nahoru.
Začátek je mírný. Terén je vlnkovitý a vede nás malinkými silničkami mezi banánovými zahradami, které se mění na stezičky. Dovedou nás až pod masiv, k záplavové oblasti, co míří k dolu. Je tu příjemný stín, vlhko a hodně zeleně. Přicházíme k oceánu. Vlny burácí a tříští se o skaliska. Je to něco hlubokého a prastarého, co nás táhne za tímhle zvukem. Stojím tam jak přikovaná a poslouchám.
Pak zas funíme, je to pořádný “macek”. Klasická čtyřstovka, ale o hodně pohodlnější a bezpečnější než včera. Nevidíš tu díru pod sebou a cesta je pěkně pevná a udržovaná. To nic ale nemění na tom, že je to zase krpál. Pak nás cesta vede úzkými stezičkami mezi plantážemi pomerančovníků a avokád.
Dělá se chladno. Je pět hodin a se mnou lomcuje únava. Zbývá pár metrů k vesničce San Bartolomé a odtud nám jede autobus. Procházíme kolem políček s vinnou révou. Farmáři jsou v plné práci, jeden nám sklání poklonu, že jsme ten krpál dali s těmi batohy. To věru potěší.
Hospoda u kostela je zavřená, ale za to má zpoždění bus, který jsme měli propásnout. Takže výhra. Autobus do Santa Cruz de la Palma je tentokrát plný. Na zastávce jsem si musela převléknout tričko, na zádech se mi objevily mapy ze soli a puch byl horší než od skunka.
Přijíždíme do Santa Cruz jako domů. Hotel máme dokonce přes ulici od toho, co jsme měli před týdnem. Byl to týden nebo rok? Nevím. Sprcha a tradiční trhané maso s rajčaty, cizrnou a pivo je nejvíc.
DEN 10/13: Pondělí 27. prosince 2024
Už mi ani nepřijde, že se probouzím pokaždé jinde. Připadám si jako šnek, co si nese domeček na zádech, je to tak krásně svobodné. Dnes přelétáváme na Tenerife místní linkou, tak jsem docela zvědavá.
U obchodu s outdoorovým vybavením necháváme plynovou kartuši se vzkazem, aby ji někomu věnovali. Je nepoužitá, takže jsme stan, karimatky a vaření tahali zbytečně. Jo! Inu, plán byl jiný, ale nelituju. Ty náhradní trasy byly naprostá TOPKA, neměnila bych.
Přesouváme se na malé letiště, i tady je pohoda a žádný stres. Malým vrtulovým letadlem míříme na Tenerife North a pak do Santa Cruz de Tenerife. Píšu tohle v letadle. Myslela jsem si, že budu mít v malém letadle strach, ale bylo to super. Z okénka je krásně vidět zasněžená Teide a za půl hoďky jsme tam. MHD hadr.
Autobusem jedeme do centra. Plán byl nechat bágly na apartmánu a pak zajít na pivko. Ale mezitím jsem někde mezi polívkou z pytlíku a guacamole vytuhla. Siesta se stejně dodržuje a kolem druhé bylo všude zavřeno. Teď už se smráká a my se jdeme podívat do přístavu. Parkují tu čtyři obří lodě. Prý přivezou ročně milion turistů. Fuj. V tomhle plujícím paneláku nechceš být ani minutu. Ale z dálky, když padne tma a ony se rozsvítí, vypadají impozantně.
Ve městě je Vánoční Fiesta a celé je krásně vyzdobené. Dole je malý rukodělný trh, vedle divadlo, v jedné ulici pódium s koncertem, v druhé malé stánky. Každá ulice je jinak vyzdobená a slaví se tu. Ochutnáváme místní delikatesu: pečenou obří bramboru s trhaným masem a červenou řepou. Boží. Na to, že jsme dnes vlastně nikde nebyli, jsme nachodili zase 15 km.
DEN 11/13: Úterý 28. prosince 2024
Dnes je den lenoch. Nikam se nepřesouváme. Cílem je užít si NIC. Pomalu se posouváme k úžasnému parku García Sanabria. Je tu příjemný stín a moc fajn klima. Vzrostlé palmy, kaktusy, papoušci, kanárci a už jsme i několikrát potkali Monarchu (motýl). U parku je kavárna plná místních, tak se přidáváme. Není lepší jedenáctá než s dobrým espressem a sklenkou bílého.
Vy, co jezdíte do Španělska, to znáte. Tady kolem poledne žádné teplé jídlo neseženete (krom fast foodů, baget v pekárnách a kebabů). Do dvou jedou ranní kavárny s tapas a sendviči a restaurace se otevírají až kolem sedmé. Našinci zvyklému na oběd tu občas kručí v břiše, tak se jdeme podívat, co se dá “ulovit” po městě.
Za mostem, na Plaza Santa Cruz de la Sierra, je nedělní trh. Klasický blešák a burza v jednom. Je tu hodně lidí a stánky v pěti uličkách. Moje dětská duše plesá, tolik “kravinek”. Vzpomínám, jak jsme s babi jezdívaly na tyhle burzy nakupovat… To už je hromada let.
Je kolem jedné a v jedné kavárně mají super nabito, jdeme to okouknout. Podávají tu čerstvé churros, ale jaké! Vůbec se nepodobají tomu, co se prodává na trzích u nás. Těsto je krásně nadýchané a křehké. Dostaneme poslední porci (3 malé kousky) a když chceme další, je vyprodáno. Ty brďo! Proto tady byla taková mela. Je k druhé a kavárna začíná bleskově uklízet. I stánky pomalu mizí. Hodina siesty se blíží.
Přesouváme se jen o kousek za roh do místního marketu a máme štěstí. Tady je ještě chvilku otevřeno. Lovíme koření (španělská uzená paprika je must have) a ovoce. Dole v přízemí je super rušno. Ve všech rozích jsou mini restaurace s mořskými plody, lidi se tlačí na židličkách a postávají u baru. Tady se pije bílé a podávají se ančovičky. Mňam. Lovíme místo a ochutnáváme.
Odpoledne je ještě horko, chtěli jsme se vykoupat, ale je tu všude zákaz lézt do vody (kontaminace). Místní koupaliště u divadla, co vypadá jako Opera v Sydney, je taky napůl zavřené. Tak jdeme do Palmetária. To je park na kopci u pobřeží, kde jsou vysazené všechny palmy světa. Mají to tu fakt pěkně udělané, rozdělené na světadíly. Je tu karibská část s kokosovými palmami, tropický pavilon s vodopády a vlhkým klimatem – byl fakt věrný. Potkali jsme i chlebovník, co vypadá jako durian.
Je šest. Pomalu se vracíme městem před Vánoční gastro market, kde na pódiu probíhá výuka zumby. Babky tu trsají pod pódiem v super tempu. Tady stačí, aby se ozvala samba, a vlní se všichni, i chlapi. Já ne, já sotva jdu, ale něco ve mně si v duchu plesá.
DEN 12/13: Středa 29. prosince 2024
Jak vypadá dokonalý den? Vstaneš za tmy, jedeš hodinu někam autobusem, funíš do kopce 5 hodin a pak skáčeš přes třímetrové vlny. Takže popořadě. Dnešek patří pohoří Anaga, jedeme na trek. Byla jsem tu v roce 2017 a prostě jsem věděla, že se sem musím ještě vrátit. Tehdy za divných okolností, svázaná v manželství s tím nepravým, ale to už je pryč. Bála jsem se, že mě vzpomínky dostihnou, ale opak byl pravdou. Z toho ošklivého nezbylo NIC. Zůstala čistá láska k tomuto kraji, svoboda v mé občance i v duši.
Autobus jede pomalu serpentinami dolů. Na obzoru je černo, jen mezi temnými stíny mraků se něco probouzí. Jedeme hodinu. Místo, které ve mně spí něžným spánkem, se jmenuje Tanagana. Hnízda domů na úpatí hlubokého údolí, nad nímž se ční hroty Anagy. Jestli se dá zamilovat do místa, tak mně se to s touto malinkatou vesničkou kdysi podařilo. Autobus spí a já můžu nechat rozmlouvat mou starou duši s tou současnou.
Vystupujeme ve vesničce Almaciga. Jsme sami, v osm ráno “mufloni” nejezdí. Jdeme příjemnou cestou do kopce do vesnice Benijo. Dechberoucí výhledy se mísí s neschopností pochopit, že se v těchto výškách dá i normálně žít. Překračujeme celkem nedávné sesuvy a přemýšlím, jaké to asi je žít v symbióze se strachem. Protože ty kameny tu nejsou ani omylem stabilní. Možná o tom místní takto neuvažují, možná nemají jinou možnost, nebo se tak prostě rozhodli a děj se vůle boží.
Šplháme se do kopce. Funím, i když jdu jen s třetinovou zátěží. Nahoře ze mě leje, a to máme dnes jen cca 600 metrů výškových. Měla bych asi víc zamakat na fyzičce, nebo je to už únava. Nahoře fouká, my sedíme na úpatí hřebenu a díváme se dolů na vesnici Benijo.
Víte, co je nejvíc? Když vám někdo vynese na vrchol třetinku pivka. A pak vám ji jen tak nabídne k svačině na zapití. Trekaři vědí, že se v batohu počítá každý gram navíc. Takže tohle je fakt něco. Nahoře ale fičí, takže všechno oblečení, co si neseme, využijeme. Cesta dolů je už zalitá sluncem. Přehouplo se přes vrchol a pomalu nakukuje do údolí. Po pěti hodinách jsme zpátky, odkud jsme vyrazili, a míříme do místní vyhlášené hospůdky na mořské “potvory.” Teda! Až sem pojedete, a vy sem určitě někdo zavítáte, tak si nenechte ujít restauraci v Roque de las Bodegas.
Atmosféra je neskutečná. Je tu tak narváno, že lidi stojí ve frontě. Každý stůl je obsazený do posledního místa a voní to tu nádherně. Celá polovina restaurace je otevřená a dívá se na oceán. Chytáme poslední volný stůl a ládujeme se krevetami, chobotnicemi a bramborami pečenými v peci. Je to gastro porno, tohle se nedá jinak nazvat.
Jsou dvě odpoledne a my se kulíme ven. Odkládáme batohy na kameny u pláže a vrháme se do vln. Atlantik tady řádí a třímetrové vlny jsou norma. Tady tě to katapultuje hned zkraje. Tohle jsem zažila jen na Floridě. Huuuuuu! Ráj surfařů. Pak padám do černého jemného písku a nechávám se opečovávat odpoledním sluncem. Myslím, že jsem si na chvilku i usnula. To ševelení vln a ten svěží vzduch. Taky i to, že zítra dovča končí a všechny zážitky se pomalu štosují v hlavě, až na ně dojde čas. Musí se usadit a pak se zase objeví.
V pět se sluníčko schovává za hřeben a dělá se chladno. Oblékáme se a v té samé restauraci si kupujeme lahvinku vína. Už zavírají, tak si sedáme na zídku u pláže. Ještě chvilku do sebe nasávat to neuchopitelné, co je v tomhle nádherném kraji. Ještě chvilku se dívat do bouřících vln, které přinášejí radost z obyčejného bytí. Ještě chvilku mít pocit, že bezstarostné léto a naděje je něco, co nikdy nezmizí. Autobus nás za tmy dováží zpět.
Dovětek: Ráno při cestě nahoru do kopce jsem našla na zemi dvoucent. Zahodila jsem ho za pravé rameno. Hádejte, co jsem si přála.
DEN 13/13: Čtvrtek 30. prosince 2024
Dnes se přesouváme autobusy na letiště. Jsou to dvě hodiny, a letí nám to v pět. Jsme až do dalšího rána na nohou, ale i tohle k tomu patří. Po cestě se ještě zastavujeme na pláži El Médano. Ještě na chvilku lezeme do moře, ještě na chvilku se opíráme o skálu a vychutnáváme si nic. Ještě na chvilku, než nás “sežere” letadlo a vyplivne ve Vídni.
Je deset minut před půlnocí. Sedíme na sedačkách na vídeňském letišti a čekáme na autobus do Brna. Jsem unavená, ale spokojená. Přišel čas na malé zúčtování. Suma sumárum to tedy bylo 8 trekových dní s plnou polní, celkem 95 km, 5 087 nastoupaných a 5 798 sestoupaných výškových metrů. Do toho ještě 5 výletových dní a dalších 38 km.
Tohle jsem prostě potřebovala jako sůl. Zasolit se potem z výkonu, mořem i slzami dojetí. Detox se vším všudy. Zažít zase kus toho obyčejného bytí, kdy jdeš s batohem z místa na místo a vnímáš jen tělo, mysl a dech.
Přechod La Palmy byl prostě dokonalý. I když si s námi počasí hrálo, i když jsme často museli měnit plány kvůli zavřeným cestám, i když na mě občas přišel strach z těch výšek i únava jak hrom. Jela bych znovu.