MÁTOVÉ PASO DOBLE

Byl červen a s počasím to bylo jako na houpačce. Chvilku svítilo sluníčko a za moment pršelo. Po práci se těšila na brusle. Chodívala jezdit pravidelně, z centra vedla pěkná cyklostezka až za město.


Nebe bylo zatažené a pomalu se zvedal vítr. Dívala se na to, ale nechtěla se své vyjížďky vzdát. Normálně na stezce nebylo k hnutí, ale teď tu nikdo nebyl. Mezitím se silně rozpršelo. Mokré listy na asfaltovém povrchu podkluzovaly a každou vteřinu vrávoravě vybírala balanc před pádem.


Blížila se k ní postava na bruslích. Muž v krátkém tričku, košili uvázanou kolem pasu, kapsáčové kraťasy a sluneční brýle. Vypadalo, že je mu úplně jedno, že prší. Máchal rukama a nadšeně si jízdu užíval. Když ji míjel, oslovila ho: „Už jsem si myslela, že jsem jediný blázen, co jezdí v dešti.“ Čekala smích, ale on vůbec nereagoval, vlastně se ani nezastavil. Snad jsem ho neurazila, pomyslela si. Pak nad tím mávla rukou a pokračovala v naplánované trase. Když se vracela zpátky, znovu se potkali, asi jel to samé kolečko.


„To jsem rád, že jedeš zpátky,“ promluvil první.

„Já měl sluchátka a než jsem si uvědomil, že na mě mluvíš, už jsi byla už pryč,“ usmál se.

Byl o pár let starší, opálený a trochu při těle.

„Vidíš, já myslela, že jsem tě urazila. Jsem Júlie,“ a podávala mu ruku.

„Já jsem Richard.“

Vyměnily si telefony a od té doby se na bruslích vídali pravidelně. Nebyl to prototyp svůdce, ale měl neuvěřitelné charisma. Na stánku si dávali malé pivko a dobře se jim spolu povídalo. Přestávky si postupně prodlužovaly a někdy se vracely až za tmy. Jednou v pátek ji poslal zprávu: „Nechceš přijít zítra na oběd?“ Souhlasila a vzala s sebou lahvinku bílého.


Bydlel ve vesnici za městem. Byl to nízký dům se zahradou a velkým posezením na dvoře, tak pro deset lidí. Nad pergolou se majestátně tyčil obrovský ořech a dodával prostoru příjemný stín. Vše bylo sladěné do posledního detailu. Kouřově hnědý ratanový nábytek, šedé polštářky, krémové prostírání a na stolech ve váze květiny. Richard byl pozorný a milý.

Jako předkrm byly ústřice s čekankou a rajčatovým pyré. Pak smažený dýňový květ se sladkokyselou omáčkou a crème brûlée z bílých kachních jater.

Teprve po neskutečné chřestové polévce se jí přiznal, že je vlastně profesionální kuchař. Dlouho prý pracoval ve Francii a učil se v restauraci s Michelinskou hvězdou. Následoval grilovaný lilek s candátem a jehněčí kotletka s mátovým pyré. Porce byly nádherně naaranžované. Veliké tak akorát, aby člověk zvládl více chodů. Otevřeli si druhé víno. Nechala si vyprávět životní příběh mladého začínajícího kuchaře, který odjel v osmnácti do země, kde neuměl říct ani dobrý den, aby se tam vypracoval. Ohromoval ji příběhy o životních peripetiích, cestování i neuskutečněných snech.


Setmělo se, uvědomila si, že si povídají hodiny. Dala se do ní zima, odskočila se do domu převléknout a když se vrátila svítily kolem pergoly velké louče. Čekala na ni huňatá deka, našlehaná káva a paté z bílé čokolády a ostružinovým želé. Připadala si jako ve snu. Noc ukrajovala hodiny a témata se přehoupla do vztahů. Vyprávěl jí o svých múzách, které prošly jeho životem. Charismatické ženy jejichž společné přátelství přestálo i samotný rozchod. Poslouchala ho s náboženským tichem. Obdivovala ho a trochu mu i záviděla. Tak moc uměl dávat, tak moc uměl milovat.


Při tom vyprávění byl neskutečně přitažlivý. S úžasem na něho hleděla, ale nedokázala si představit, že by se posunuli dál. Ta mrcha jiskra se někde zatoulala. Ustlal ji ve vedlejší místnosti. Ráno ji vzbudila vůně čerstvého mátového čaje. Byl krásný letní den a venku štěbetali ptáci. Richard už připravoval palačinky s jahodami a pařížskou šlehačkou. V té zástěře mu to neskutečně slušelo. Začali spolu jezdit na výlety, na houby, na koncerty, dívali se na staré filmy a grilovali. Stavovala se u něho cestou z práce, jen tak na kafe. Milovala ten jeho způsob života. Ráda si s ním povídala o jídle a nejvíc milovala, když spolu zkoušeli nové recepty. Tedy, ona se dívala a on tančil své Paso doble v kuchyni.


Týdny se přeměnily v měsíce a jejich přátelství rostlo. Jenomže ona byla živočich a chyběla jí chemie. Potřebovala náruč a tělo, aby ji uspokojilo. Sice potom přišla za ním zpátky, ale ty společné chvíle byly o to tíživější. Poznal to a bylo na něm vidět, že ho to mrzí. Nemluvili o tom. „Nechci to vědět, je to tvoje věc, “ říkal vždycky, když mu to chtěla vysvětlit. Mezery mezi jejich setkáváním byly ale čím dál delší.


Jednou se rozhodla, že ho překvapí. Naložila do auta suroviny, víno, čerstvé bylinky a neohlášeně přijela za ním. Nebyl doma a mobil jí nezvedal. Zazvonila u sousedů. „On se ale před dvěma týdny odstěhoval,“ řekla jí paní.

„Jak to odstěhoval? A kam?“ Divila se. „Vždyť se ani nezmínil…“ řekla užasle a vyťukala na telefonu číslo společného známého. „Karle, co je s Richardem? Stojím před jeho barákem a sousedka mi právě řekla, že se odstěhoval?“

„Ty to nevíš?“ zaznělo sklesle do telefonu. „Vždyť on byl z tebe úplně na dně. Ten váš vztah ho úplně vysával.

Co ho znám, neviděl jsem ho tak nešťastného. Všichni to viděli, jen asi ty ne. Ty poslední týdny byl úplně bez života. Nevím, co se mezi vámi stalo, ale chodil tady jako mátoha. Pořád opakoval, že ho tady nic nedrží. Pak prodal dům a odletěl do Irska. Prý tam bude dělat v nějaké restauraci nebo co. Ani mně se ještě neozval.“


Irsko, prázdný dům, dusno a závan tymiánu. Zamotala se jí z toho všeho hlava, nasedla do auta a odjela. Proplakala několik nocí. V práci chodila jako stín. Neměla se už na co těšit, neměla nikoho, kdo by jí byl nablízku. Bylo jí smutno. Najednou si uvědomila, co všechno pro ni znamenal a co všechno v něm ztratila. Uvědomila si, že to, co k němu cítila, byla láska. Jen neměla takovou podobu, jako ji znala z předešlých vztahů. Přišla o blízkého přítele a co víc, asi mu i hodně ublížila. Měsíce ubíhaly a ona se snažila zapomenout.


Jednoho zimního večera jí přišla textovka: „Jak se má moje lady?“ Psal Richard.

„Jen jsem tě chtěl pozdravit. Budu ve městě na pár dní.“ Poskočilo jí srdce. Setká se s ním, všechno mu poví a začnou znovu. „A kdy přiletíš? Co kdybychom si u mě něco uvařili?“ Odpověděla mu vesele.

„To asi nepůjde. Přijedu ve čtvrtek, ale nepřijedu sám. V sobotu se žením, chtěli jsme se vzít v Čechách a pak zase odlítáme.“


Dívala se na ten vzkaz jako zmražená a četla si ho stále dokola. To přeci nemůže být pravda, říkala si pro sebe. Přeci to takto neskončí. Vytušil to a poslal jí další zprávu:

„To, že jsi mě odmítla, jsi udělala pro mě vlastně to nejlepší, co jsi mohla. Tady jsem se našel. Jsem konečně zase šťastný.“


Pogratulovala mu, na víc se nezmohla. V sobotu se probudila v cizím bytě, v cizí posteli. Někoho včera sbalila v baru, ani si nepamatovala jeho jméno. Spěšně se oblékla a tiše vyklouzla na ulici. Třeštila ji hlava. Když procházela kolem výlohy, uviděla svůj obraz. Rozcuchaná, s kruhy pod očima, ve večerním outfitu. Z toho pohledu jí bylo zle. Chtěla být už doma, zalézt do peřiny a na všechno zapomenout.


Bylo jedenáct a věž radnice právě odbíjela celou. Stála na zastávce a slzy jé stékaly po tvářích. Vzpomněla si, kde v tuto chvíli stojí on.

#mnohopodoblasky

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše
makywrite-copywriter.jpg

Díky že jste se stavili 

Píšu si pro radost. Ráda poslouchám zajímavé příběhy. Nechávám je proniknout do mých textů. Líbí se mi jejich skrytá poselství.

Nakoukněte do knihkupectví
 

JE LIBO EKNIHU, AUDIOKNIHU?
 

  • Facebook
  • Instagram
  • Black YouTube Icon