DEN 1/9 Pátek 22.prosince 2023
Tohle původně nebylo v plánu. Už jsem tam byla, říkala jsem a hledala lepší destinaci. Jenomže si člověk na Vánoce prostě nevybere. Všechno je drahé, daleko, nebo tam teď prší. Všechny destinace, co mám na to-do listu, jsou přes ty vánoční svátky nějak mimo. Jenomže co s dovolenou, když si ji vybrat musíš, chceš na trek, ideálně do hor a abys tam neletěl celý den? Madeira byla rozumná volba za rozumnou cenu. Ale těšila jsem se, věděla jsem proč.
Včerejší přílet, teplo a vánočně rozsvícené město nám zvedlo náladu z té zimy. Tady slovo „nazdobené” má úplně jiný rozměr. Volíme na začátek želva styl. Rozuměno: hodláme si užít dovolenou před dovolenou, tzn. den volna ve Funchalu, než nastoupíme na trek. Stejně musíme někde sehnat kartuš. Hážeme batohy do hotelového pokoje a vyrážíme hned po příletu do města. Je tu plno. Hraje tu hudba, na ulicích to žije – nejvíc ve středu ve vánočním městečku.
Ochutnáváme Ponchu a je to láska na první doušek. Čistý fresh džus s rumem. Nejsladší je kombinace maracuji a pomeranče; nejsilnější se jmenuje Fisherman way a je z limetkové šťávy. Je to super cloumák. Stačí ti jedna malá sklenička a úsměv se ti roztáhne až na záda. K tomu tu dávají vždy pár arašídů a slupky se válejí všude. Vánoční atmosféra nás rychle pohltila, slavíme, tančíme, zpíváme a ochutnáváme.
DEN 2/9 Sobota 23. prosince 2023
Ráno se Funchal oblékl do slunečného svitu. Dýchne na mě léto. Nasedáme do autobusu – dnešní cíl je koupit kartuš. Naštěstí víme, kde ji mají a kam pro ni máme jet. A taky ji tam měli, takže hurá. Kartuš je zásadním nákupem, protože jdeme na těžko s vařením venku a bez ní by to bylo o mnoho složitější. Zpátky jedeme přes zelené parky do centra na trhy.
Všechno tu kvete. Ó jaká krása! Na trhu si kupujeme nádherně zralé a taky úplně nové ovoce a ochutnáváme. Taky místní polévku s chlebem pečeným na ohni, potřeným česnekem. Procházíme městem a díváme se, že dnes je něco jinak. Ulice jsou uzavřené, auta do centra nesmí a na různých prostranstvích, parcích, zónách nebo i ulicích rostou obrovská pódia.
Dnes se totiž koná vánoční „Funchal” párty. Celá Madeira se sjíždí do Funchalu, ulice jsou nazdobené, všude hraje hudba, tančí se, pije se a lidé mají na sobě vtipné vánoční svetry, blikající cokoliv a baví se. Nejvíc mě zaráží, jak se tu všude pečou na obrovských pánvích vepřové výpečky. Lidé je s obrovským gustem baští v housce. Když jsme se podívali blíž, bylo to tak „pade na pade” s tukem a sádlem. Všichni měli plnou pusu a tvořily se na to fronty. Nechápala jsem proč, opravdu to nevypadalo nijak lákavě. Přemýšlela jsem: možná si chce na Vánoce každý užít něco, co normálně nejí. My si dáváme exotické ovoce, mořské plody a pro ně je exotické asi prasátko.
Než jsme prošli všechny uličky, nachodili jsme 10 km. Dnes už ale jen jedno pivko, protože zítra nám začíná „mejdan trek“ a musíme mít čistou hlavu.
DEN 3/9 Neděle 24. prosince 2023
Pekaři zaspali po párty, tak housky jsou na poslední chvíli. Sedíme sbalení v hotelovém lobby a čekáme. Pak dáváme turbo snídani a vyrážíme na autobus. Všechno klape jak po másle. Pozorujeme z okna krajinu, jak se autobus šplhá do kopců. Projíždíme kolem letiště a z výšky vidíme na něm přistávající letadla. Sem lítají stejně jen machři, letiště už prodloužili, ale často tu bývá velký vítr. Díváme se na přistávající letadlo a nahoře musí teda fičet značně.
Vystupujeme po hodině. V místní hospůdce si dáváme ještě kafíčko. Pomalu se dělá vedro. Start je ostrý, čeká nás dnes krpál za krpálem. Funíme, jak jinak, ale ty výhledy. Volíme cestu od východu na západ ostrova přes střední pásmo. Startujeme ve vesnici Canical, která je typická svým fotogenickým výběžkem se skalisky, co se romanticky táhnou a klesají k oceánu. Tohle je často cíl výletníků, pro nás je to start. Hned zostra. Ten pohled dolů na výběžek nás provází celé dvě hodiny.
Jdeme po úzké cestičce po úpatí. Tady se nesmíš, NESMÍŠ, dívat jinam, jen pod nohy a dávat pořád pozor. Na těch útesech, šutrech a bahně to není nic extra. Když se chceš kochat, tak se zastav, a to já se zastavuju. Nejvíc proto, abych poslouchala ten zpěv ptáků. Tohle je mana pro mé uši. Horko se míchá s potem i se strachem.
Někdy je cestička pohodlná a někdy jsou to ostrá místa, kdy se do tebe zakousne strach. Jdeš po kamenech a pod tebou obří díra. Dole burácející vlny, co se rozbíjejí o skály, odhadem 300 m pod námi. Je to epické, ale tenhle pohled není pro každého. Na kraj si rozhodně nesednu. Dívám se dolů s respektem a s husí kůží.
A pak se cesta mění, přivítá nás les a pohodlná cesta. Dochází nám voda, špatně jsme si to rozvrhli a pramenů není po cestě tolik, co jsme podle mapy předpokládali. Filtrujeme, ale už teď víme, že máme málo. Musíme šetřit. Pak nás čeká cílový krpál. Náš cíl je „přístřešek“ s lavičkou u cesty.
Pomalu se smráká, do lesa vstupuje tma a dělá se zima. Rozděláváme stan a balíme se do péřových bund. Jo, přes den bylo místy i třicet, ale teď je deset a bude ještě míň. Nemáme dost vody na uvaření všeho, takže se něčeho musíme vzdát. Vítězí polévka a studená konzerva. To jsou mi ale Štědrovečerní hody, směju se a tlačím něco jako "lančmít."
Za chvilku k nám přichází další cestovatel, tady se jinde stanovat nedá, a bivakuje u nás. Dělíme se o víno, protože voda je jen na „příděl“ a ráno musí zbýt na kafe a kaši. Je zima, osm stupňů a žádná hitparáda. Tma, že na nos není vidět, a „krásno“ netradičního a magického Štědrého dne.
DEN 4/9 Pondělí 25. prosince 2023
Ráno mě vítá rozezpívaný les. Na stanu jsou kapičky rosy a ranní zima mi leze po nohách. Rychle se ale otepluje. Cpeme se kaší a díváme se, jak se les rychle probouzí. Moc jsem se nevyspala. Když našinec není na to zvyklý, tak se v noci pořád převaluje a budí. Říkám si, člověk má doma plnou pusu keců o vystupování z komfortní zóny… a pak, když z ní vystoupí, tak se diví. Jak se najednou vidí!
Dnes jdeme „desetistupňovku“ – ať jsi na slunci, v jeskyni nebo ve 1 200 m n. m., pořád je 10 °C. Dnes je i první levádový den: Portela, Do Furado, Do Poco do Bezerra. Plynule se mezi sebou promíchávají nádherné scenérie výhledů, různorodá cesta i různě široké levády. Od metru po pár decimetrů. Od líně, pomalu se ploužící, až po „běhnu s vlnkami“.
Ty podlezky, průlezky, minichodníčky nebo průchody skrz skálu mě hrozně baví. Ti „víceprostoroví“ nebo čahouni tu budou mít asi trochu problém. Sem tam se objeví vodopád, sem tam cesta bahnem, sem tam tunel.
Celkem to dnes máme 18 km, po zrádné rovince se závěrečným panem super krpálem, co nás zaměstnal na dvě hodiny. Za odměnu na náhorní plošince nás čeká dotek „Irska“. Rovinaté široké louky, jak z historického velkofilmu. Dala bych si pivo, ale dám si místo toho obkládek na kolínko, protože čéška si chce chodit taky (sama, mimo jamku…). Klesání není nic moc. Dnes spíme pod střechou, protože kemping je potřeba prokládat glampingem.
DEN 5/9 Úterý 26. prosince 2023
Strach nechodí po horách, ale po lidech. Ke mně přišel nad ránem. Dnes máme naplánovaný velký trek, velké převýšení, neseme si vodu a ještě spíme venku v 1 862 m n. m. Dám to? V noci má mrznout. Ráno rozhodlo – nebudeme se přetahovat. Běžíme si pro jedno selfie na Balkonovou levádku a pak zkoušíme štěstí s palcem nahoru. Chceme si kousek cesty po asfaltu zkrátit. Stopování nás bude nakonec provázet po celou dobu treku, protože některé úseky po silnici jsou prostě zbytečné.
Máme štěstí a zastavuje nám milá dvojice z Paříže. Šetříme dobré 4 km chůze a taky kus převýšení. Slunko je vysoko, ale dnes nás čekají hory, žádná rozkvetlá zahrádka. Tohle je pro nás malinko zklamání, protože tady v horách ještě nic nekvete. Těšili jsme se na kaly u cesty, ale ty zatím ještě spí, jen na ně zima.
I nám je zima. Na trávě jsou zmrazky. Ta krajina je ale nádherná, s dechberoucími výhledy a alpským terénem. Stoupání nás zaměstná na dvě hodiny. Terén je neoblomný. Po strmých schodech docházíme do Pico da Areiero. Zpocení a dost vyšťavení. Ještě že je tu bar. Za sklem, do kterého se opírá sluníčko, nám usychají trička. Polévka a pivko do nás zahučí.
Jsou dvě hodiny a pomalu se dělá teplo. Slunko olizuje vršky hor a my se dáváme na cestu do Pico Ruivo. Když jsem tu byla před 10 lety, chytla nás tady mlha. Tehdy nebylo vidět nic, teď se před námi objevily nádherné výhledy. Horizont obrovských masivů, mega hlubiny bez konce a dechberoucí scenérie se předvádějí v celé své kráse. A taky strach. Šli jste někdo tenhle trek? Schody, schody, tunely, cesta vydlabaná do skály a děsná výška. Tohle nevyfotíš! Žádná procházka, je to makačka. Stehna dostávají na těch schodech zabrat a na zádech je 17 kg bágl. O Dio!
Cesta je ale ultra epická, nic pro slabé nátury. Po schodech dolů a nahoru. Je kluzko a stále je vidět až do „pekelné jámy“. Dívat se pod nohy a před sebe je nutnost, je tu i dost lidí. Na někom je vidět, že si sahá na dno. Ono se to prostě nezdá, na mapě to vypadá velmi easy. Pro ty, co se nepodívají na profil, se to může zdát jednoduché – vždyť je to jen 6,5 km. Jenomže tenhle kousíček trvá 3 hodiny, než ho projdeš. Po cestě několikrát procházíme tunely. Občas jdeme po cestě vydlabané do skály a jen lano nás dělí od toho nic. Přiznám se bez mučení – měla jsem místy husí kůži.
Je pět hodin a my jsme tu, na Pico Ruivo. Je tu malá hospůdka, dáváme si aspoň kafe. Slunce ale za chvilku začne zapadat a my si musíme najít nějaké místo na stan. Jenomže nikde není rovný plácek, jsme úplně nahoře, jsou tu skaliska, úzké cestičky a bodlavé křáky. Hledáme nějaký plac, kam bychom postavili stan, a mohli vůbec zatlouct kolíky. Máme štěstí, je tu jeden jediný malý plácek. Tak maximálně na dva stany, jinak nic. Hned jak se tu začneme zabydlovat, máme návštěvu. Přicházejí rangeři a kontrolují, zda máme povolení pro stanování. Samozřejmě permit máme, bylo těžké ho získat, protože oficiálně tu smí kempit pouze 6 lidí. Je tu všude rezervace, ale také velmi málo místa.
Vybalujeme stan a připravujeme si vaření. Mezitím k nám došla i další dvojice kluků z Čech a vedle nás si rozbalují také stan. Západ slunce v mracích máme jako na dlani. Tohle je ultra. Mám na sobě všechno teplé, co mám v batohu, a je mi zima. Studený silný vítr nám tu noc nedává zadarmo a do toho prší. Klepeme se ve stanu a čekáme na ráno. Jo! Tohle je překročení komfortní zóny. Chci medaili! Alespoň malou čokoládovou.
DEN 6/9: Středa 27. prosince 2023
Nad ránem ještě vítr lomcuje stěnou stanu, ale dělá se světlo. Hurá, tady svítá až kolem osmé. Balíme se a oblékáme ve stanu, venku je lomcovák. Nechceš, aby tě hned profoukl, potřebuješ si v sobě udržet teplo. V noci mrzlo a ve stanu byly 3 stupně. Vítr ho pěkně vyfoukal, takže ho nebudeme balit mokrý, tak alespoň tak.
U pítka u hospůdky čepujeme a filtrujeme vodu. Jo, vím, vy jste horalové, vy filtrovat nemusíte, ale já se bakteriím strašně líbím, vždycky se do mě nějaká zamiluje. A to pak nechceš, takže UV filtr je pro mě nutnost. K snídani je káva, kaše, čaj a pivo. Super kombo na start.
Po hodokvasu vyrážíme na cestu. Dnes je to bez „muflonů,” protože nejbližší parkoviště je 6 hodin chůze. Fičí vítr. Kdybych uměla skládat hudbu, napsala bych toccatu o větru pro varhany a orchestr. Velké dribly tympánů by se prolínaly s varhanními sóly a smyčcovými staccaty. Mollové akordy by náruživě narážely do skal a pikoly by jim odpovídaly. Burácení trombónů a trubek by se míchalo s ševelením bas a violoncell. A do toho jemná tklivá linka varhanních píšťak… Ó, jak je má duše tady spokojená. Dívám se kolem sebe na tu nedotčenou krásu a okamžiky ani nedýchám, protože dojetím nemůžu.
Terén je ale pořádný. Tak si to šlapu a funím několik hodin, zabalená do čtyř vrstev včetně rukavic, a najednou mě předběhne borec jen tak. Bez trička. Jen v jakýchsi tenkých kalhotách. Mával na nás, že je prý z Finska. No, tož, chlapec je asi zvyklý.
Výhledy jsou dnes top. Obrovské masivy, ostré špičky i zajímavé skulptury. Nádherně jsou tu vidět sedimenty. A zas ty šílené schody. Šest hodin jdeš buď do schodů, nebo z nich. Kam se hrabe Adam´s Peak (Srí Lanka). Po třech hodinách musíme sníst aspoň datle a ořechy, síla pomalu dochází. Zato strachu je tu dost. Vítr fičí a kilometry se na těch schodech počítají fakt špatně. Přecházíme několik vrcholů a náročných míst.
Strach mi sedí na rameni, každá zatáčka je překvapení. Schody kloužou a musíš dávat pořád pozor na cestu. Ale ty výhledy jsou opravdu neskutečné. Vypadá to tu jak na obrázcích z And (nebyla jsem, asi budu muset). Zpomalujeme, po pěti hodinách je nutná další pauza. Čeká nás ještě ostrý sestup. Pivko, co jsme včera nevypili, je tím nejlepším, co neseme. Taky jerky, ořechy, keksy, kus sýru a datle. Bez jídla se to jít nedá, i tak nám síly docházejí.
Začínám klesat a pořád po schodech. Po 6 hodinách jsme ve 2/3 cesty. Čeká nás závěrečný sestup po asfaltu dolů do vesnice. Oproti plánu máme tři hodiny zpoždění a to jsme se fakt nikde neflákali. Docházíme na křižovatku, kde je stánek pro „muflony“. Dáváme si klasické booster kombo: kafe a pivo.
Těch 5 km a dalších 700 výškových dolů po asfaltu už nedám. Už je toho na mě dnes moc. Takže jdeme zase na stopa. Sice chvilku čekáme, míjejí nás rodinky, ksichtíky, autobusy, ale pak nás pán z Německa vezme dolů, paráda. Dnes spíme v postýlce v pokojíčku v rodinném domku v městečku San Vincente. Protože otužovat se člověk má pomaličku. Já dnes asi usnu ve stoje.
DEN 7/9: Čtvrtek 28. prosince 2023
V banánové zóně se netopí, takže v baráku je 16 stupňů. Spali jsme teda nakonec i v našich spacíkách, protože pod tou jejich dekou bych zmrzla. Horká sprcha ale byla, a ta zachrání všechno. O největší překvápko se postarali naši spolubydlící z druhého pokoje. To byl totiž ten pár z Německa, co nás sem včera svezl. Ta kaše k snídani mi už trochu vadí, ale obchůdek tady žádný není. Balíme se a jdeme zas na stopa. Musíme se dostat zpátky nahoru do hor, kde pokračuje náš trek.
Udělal se vítr a my jsme trochu pozměnili trasu. Dnes nám ten stop chvilku trvá, nakonec máme štěstí, a to hned dvakrát. Na první část nás vzal nějaký mykolog z Francie, co nám vyprávěl, že tu studuje už čtvrtým rokem nějaké endemické houby. Největší sranda byla, že nám to vyprávěl ve francouzštině, protože anglicky neuměl. Tož jsme se dorozuměli rukama, nohama, protože já se francouzsky domluvím stejně plynně jako svahilsky… ale nakonec jsme si dobře pokecali. Na druhou část cesty jsme si stopli dvojici z Japonska, ti nás vzali na začátek našeho dnešního treku.
Vystupujeme na planině s vysokými keři a ve vzduchu voní kouř. Tahle prastará vůně vábí smysly a táhne mou duši do minulých časů. Ta trasa pod horou, co jsme dnes přeskočili, letos shořela a její vzdech je ve vzduchu stále cítit. Prodíráme se džunglí vysokých přesliček a ostrých keřů, cestou kopyt až k prvnímu vodopádu a levádě.
Máme pár chvil, než sem dorazí stáda “muflonů”. Několikastopý vodopád padá do tůňky a z ní do další. Díváme se na něho ze skály. Kolem se zelenají vršky stromů. Je tu ticho, mír a klid. Cestou levády, kterou lemuje klenba prastarých stromů porostlých houbami a lišejníkem, scházíme k dalším vodopádům. Je tu pocitově o dost tepleji, hodinky ale ukazují 12 stupňů. To mi vysvětlete!
Další obří vodopád, co padá z výšky sta metrů. Sem už dorazili první rodinky. Sedím na kameni a pozoruji malé copaté holky, co se čachtají ve vodě a francouzsky spolu štěbetají. Dnes máme “líný” den. Nikam se nehoníme a jdeme klidně. Jo, je tu zase stoupání a schody, ale koho to furt zajímá?
Jdeme další dvě hodiny a uprostřed cesty je malá restaurace. Rajská polévka s vajíčkem a ten jejich česnekový chleba, to je mana. Díváme se do mapy a měníme plány. Nad restaurací je totiž plácek na kempování a je u toho i kohoutek. U obsluhy si necháváme batohy a jdeme na malou procházku – 6 km okruh jen tak. Protože máme čas, protože se nám chce, a protože je po cestě tunel, co musíme vidět.
Mám pocit, že se bez toho batohu vznesu, skoro běžíme. Skrz horu nás provede místní tunelová spojka. Je to 850 m dlouhý tunel s malou levádkou, co vypadá jako štola. Jdeme tu sami. Čelovky osvětlují metr před tebou a stěny jsou ponuré a temné. Na chvilku mě chytne divný pocit. Já bych jeskyňářem být fakt nemohla. Pak se objevuje světlo na konci a my jdeme za ním. Na druhé straně hory je výrazně tepleji a v dálce se už tetelí oceán.
A teď za odměnu po serpentinách do kopce, to je fofr. Bez těch báglů běžíme jak kamzíci. Mraky zespodu se pomalu valí z údolí přes hřebeny. Kolem fátimské kapličky se zase vracíme k restauraci pro batohy. Tohle bylo teda dobré dvouhodinové fitness kolečko. Rozbalujeme rychle stan už jako profíci a potkáváme tu ty, co jsme je potkali předevčírem na Pico de Ruivo. Tátu se synem a dva další kluky.
Zakládáme Český tábor. Děláme si všichni večeři pod přístřeškem a povídáme si. Tohle je stejně nejvíc. Potkávat lidi a poslouchat jejich příběhy. Táta se synem vaří na ohni. Ach, zase ta vůně kouře, a víno, a čaj a noc s hvězdami.
DEN 8/9: Pátek 29. prosince 2023
Prší. V noci bylo i dost chladno. Stan je mokrý a my se „sardinkujeme“ všichni do černé kuchyně. Káva a kaše dělají divy. Dělíme se o zásoby s partičkou a loučíme se, každý jde na jinou stranu. Mrholí a do hor sedl mokrý mrak.
Vyrážíme kolem levádky a vodopádů. Že je to nuda, zase levády? Vůbec ne, protože každá leváda je jiná. Pak funíme tři hodiny do obřího kopce. Pořád mrholí, takže jdu v nepromokavé bundě a koupu se tak dvakrát. Měl to být jednodušší trek, ale zdání klame. Sedm set výškových metrů je pěkně znát. Nahoře fičí, je mlha a zima. Hodinky ukazují opět 11 stupňů, ale já se klepu jako osika, asi únava.
Vítr potom pomalu rozfoukává mraky. Ostré keře a vysoká přeslička jsou v naší výšce, takže rozhledy nic moc. Pomalu se občas z mlhy naproti vynoří zelené masivy, co na nás po cestě dohlížely. Makáme, už si převlékám třetí tričko. Dělá se ale pomalu teplo. Čekají nás ještě další schody dolů, které jsou dnes horší než nahoru. Asi toho mám už dost. Je tři hodiny a já bych spala. Dnešní cíl je Fanal a ten je ještě kus.
Pak se objevuje louka s oblým kopcem. Vypadá to jako ve Skotsku, nebo jako kopec u nás doma. Nevím proč, ale najednou mě přepadne hřejivý pocit domova. Pak přijde nápad dne, za který získáváme zlatého bludišťáka: zkrátíme si cestu tady po té neznačené… Možná by to i vyšlo, kdyby nám cestu nezatarasilo stádo býků! Díváme se na ně, okupují celou silnici a obejít je nelze.
Ty naštvat nechceš. Volíme rychlý ústup a vrháme se přímo do džungle. Prodíráme se křovím, bahnem i tím, co jako bahno vypadá, a trnitým terénem… Paráda! Moje nové technické kalhoty za velký peníz jsou od trnů celé rozpárané. Co nadělám. Vylézáme z křáku a Fanal je před námi.
Mystický vavřínový les s impozantními velikány starými šest století. Ocitáme se rázem v atmosféře Pána prstenů. Slunce vysvitlo a udělalo se nádherně. Chtěla bych tu zůstat. Je tu klid a „něco“ ke mně potichu mluví. Obrysy stoletých stromů působí jako sochy. Přenádherné. Jsou čtyři hodiny a do ubytka to máme 24 km. Takže zase na stopa. A máme zase kliku. Zastavuje nám borec z Prahy, veze nás do Porto Moniz a jdeme spolu na pivo, jak jinak.
DEN 9/9: Sobota 30. prosince 2023
Dnes spíme v hotelu. Po pokoji rozvěšujeme mokré oblečení, spacáky, karimatky a přes balkon i vlhký stan. Ten pocit, když se odsmradíš v horké vodě a máš k snídani něco jiného než kaši, je pecka. Porto Moniz je teď ještě kouzelně klidné a do toho jemně mrholí. Využíváme toho, že tu nejsou stáda muflonů, a lezeme do “vulkano” bazénu. Otužovat se je třeba. Vzduch má stejně jako voda (18 stupňů), tak je to jedno.
Atlantik mě ale fascinuje, ta masa. Burácí mezi skalisky a tříští se o můj ušní bubínek. Z bazénu přeběhneme do hotelu na horkou sprchu a vynikající víno. Glamping prokládáme normálností. Smáli jsme se tomu s klukama, co jsme potkali v horách. Jeden den spíš v polštářích a cpeš se mušlemi, druhý den kosíš ve stanu v bahně a tlačíš do sebe nudle z pytlíku. Tak to má být, balanc.
Procházíme se po městečku. Nad centrem, kam míří většina turistů, je ticho. Uchvátí nás krásný malovaný kostel z roku 1668 i hodně prázdných a rozbořených domů. Procházíme se malými uličkami a vyprávíme si o dnech minulých. Každý den byl tak dlouhý. Kéž bychom si tohle vstřebávání času dokázali ponechat i doma. Balíme, protože zítra ráno jedeme autobusem do Funchalu a pak frrrr pryč.
Takže suma sumárum: Naše trasa vedla od Caniçal do Porto Moniz přes Pico Ruivo. Celkem to bylo 78 km. Nastoupali jsme 4112 m a sestoupali 4029 m, to věru není na šest dní až tak moc, ale terén byl náročnější než v Alpách. Na to, že jsme šli natěžko se stanem, kompletním jídlem a naše bágly měly 16–20 kg (podle vody), to není zas tak marné. Potkali jsme spoustu milých lidí, ale také sami sebe – své strachy, stereotypy, ale i odvahu a sílu. Těch výhledů a magických míst, to bych přála každému.
Navíc přidávám pár tipů z Madeiry pro gurmány: ve Funchalu si v Mercado do Lavradores (trh s ovocem a květinami) kupte a ochutnejte tohle ovoce: Monstery, Sweet Apple, Red Banana, banana passion fruit.
Řekněte prodavači, aby vám vybral to zralé, co se dá hned jíst. V obchodě není nikdy takový výběr a ani zralost dobře nepoznáte. Topka byly mandarinky a mango.
Ochutnejte “Balo da Cako”. To jsou chlebové placky pečené na ohni, podávané horké a promazané česnekovým máslem. Kdo má rád sladké, může zkusit “Molo de Mel”, což je hodně voňavý perník. A rozhodně grilované “Limpets” (mušle).
Co rozhodně musíte zkusit, je Poncha – madeirský rum s čerstvou ovocnou šťávou a samozřejmě silné madeirské mešní víno. Doporučuji značku Blandy’s 5–10 let staré v černé lahvi. Vyberte Secco, protože i tak je to hodně sladké, a pozor, má to 19 %. „Obrigado e Adeus.“