DEN 1/8: Neděle 30. dubna 2023
Dali jsme se dohromady před dvěma lety. Osm kamarádů, co je spojila láska k horám. Říkáme si Octagon, a do něho patří Honza, Jitka, Luboš, Michal, Markéta, Martin, Sabina a Zdena. Tím naším ringem jsou společné výlety, treky v horách, akce na lyžích, kole nebo běžkách. Každý z nás je jiný, každý pracuje v jiném oboru a bydlí v jiné části republiky. Ale spojuje nás láska ke sportu, horám a dobrodružná cestovatelská duše. Málokdy se nám podaří, aby měli všichni čas na společný výlet, tohle byl jeden z nich. Nakonec nás jelo sedm statečných a všichni jsme se potkali v Palmě de Mallorca. Někdo přiletěl už v pátek a prudil ostatní fotkami z pláže, vínem a olivami. Další dolétli během soboty a relaxovali u dobrého jídla a někteří díky zrušenému ubytování zažili ještě noční dobrodružství při hledání hotelu po půlnoci.
Potkali jsme se na autobusové zastávce v neděli ráno. Je to zvláštní pocit, všichni takhle pohromadě, to se dlouho nepodařilo. Je vidět, že z toho všichni mají radost, bude sranda. Autobus nás dovezl do Sant Elmu a odtud půjdeme trasu GR 221. Máme v plánu jít a až se nám to bude líbit, tam zakufrujeme. Jdeme na těžko, se stany, jídlem a hlavně dostatkem vody. Treku se říká Cesta suchého kamene a je pravda, že teda žádný pramen, potůček ani studánku jsme na něm nepotkali. Ale popořadě.
Vedro je už ráno. Moře je na dosah, ale daleko od našich plánů. Takže šup na záda ty šílené batohy a do kopce nahoru. 19 kg se skoro šesti litry vody se teda hodně pronese. Po dvou hodinách necítím ramena. Stoupáme řádně. Kolem je vápenec, borovice a ostrov Dragonara na dohled. Nádhera. Ostré paprsky nám vypalují pruhy a Ola měníme na Ahoj. 90 % lidí, co potkáváme, jsou Češi.
Hodinu funíme po úpatí kopce. Střídáme se ve vedení. Jednou hledá cestu jedna dvojice, podruhé jiná. Někdo více odpočívá, na někoho se musí čekat. To je tak vždycky s velkou skupinou. Nevadí nám to, ale je to pořádný krpál. Když se přehoupneme přes kopec, přicházíme k silnici. Na ní míjíme strakaté cyklisty. Dívám se do mapy, mají za sebou stoupání jako hrom. Odráží se to v jejich výrazech. Rozumím jim. Sem se jezdí trénovat, dokonalé silniční povrchy, perfektní převýšení a sjezdy. Jenomže já nejsem silničkář a mě víc láká se motat v lese. A na kolo to v lese rozhodně není.
Překračujeme silnici a terén se zvedá. Stoupáme a studený vítr se zakusuje do spálených paží. Jdeme pomalu a vypadá to, že náš plán nedodržíme. Jsme všichni dost hotoví a to ještě nejsme v půlce. Po šutrech lezeme nahoru. Pod skálou to skoro vypadalo, že tady cesta končí. Musíme ale přes zarostlý prostor, tam k úpatí masivu. Ostré bodláky nechávají na našich lýtkách stopy a voda v nás jen syčí. Vrchol je v nedohlednu. Škrábeme se po skále nahoru a pořád není konec. Síly mi pomalu docházejí. Výhledy jsou nádherné, ale záda protestují.
Přeškrábli jsme se přes vrchol. Je pět a my začínáme pomalu klesat. Víme, že to už do cíle nedojdeme. Po hodině hledáme místo na spaní. Krajina se mění a údolí nám nabídne Refugie s ovečkami, kde zakempíme na terase u dveří. Stan není potřeba. Horké kafe a vlhčené ubrousky jsou nejlepším vynálezem dne! Otevřené nebe a pocit, že 1 300 výškových metrů je úspěšně za námi, nám zavírá oči.
DEN 2/8: Pondělí 1. května 2023
Přes obličej mi vane příjemný vítr a nebe se začíná modrat. Ještě chvilku ležím a dívám se tiše na nebe, než se ostatní probudí. Ty hvězdy v noci byly magické. Ani si nepamatuji, kdy jsem spala takhle venku. Pomalu se všichni probíráme a probíhá ranní balicí rituál. Každý má jiný systém. Jeden to dělá v batohu, jiný má na všechno speciální vak, jiný se přehrabuje v igelitkách. Každopádně po prvním spaní se všem udělá v tom systému „bordel“. Snídáme zásoby. Šetříme s vodou. Nevěřila jsem tomu, ale nikde není ani kapka vody. Všechnu vodu i na vyčištění zubů si musíme nést.
Horká káva a kaše z pytlíku chutnají jinak, jako mana. Pomalu klesáme do vesnice. Dobře, že jsme se rozhodli tam nedojít. Je to sice jen 7 km, ale úplně jiných než u nás. Tohle bychom už unavení nedali. Dole ve vesničce Estellencs nás čeká odměna. Je tu fiesta se stánky s místními lahůdkami. Bagrujeme, i když jsme před chvílí snídali. Ten cibulový koláč s gorgonzolou se musím naučit. Dnešní trasa bude oproti té včerejší více na pohodu. Nabíráme vodu a pomalu vyrážíme.
Opět nahoru a opět olivovým hájem. Pozoruji ty prastaré zatočené kmeny a je mi dobře. Další meta je malebná vesnička Banyalbufar. Po tom ranním hodokvasu je tohle další gurmánská zastávka. Jo, tohle by nám šlo. Usazujeme se na terase restaurace s výhledem na moře a ochutnáváme nejgeniálnější doradu s pečenou zeleninou. Horko je neúprosné a první puchýře a rozbitá kolena se ozývají. Každou chvíli někdo řeší něco. Já si zatím nestěžuji, mně se jde dobře. Až teda na ten těžký batoh, ale s tím se nedá nic dělat.
Po příjemném obědě stoupáme krásným borovicovým hájkem do města Esporles. Starobylé domečky s barevnými žaluziemi a obří platany na hlavní třídě nás vítají. Tohle je místo jako z pohádky. Hledáme hospůdku, kde bychom načerpali zásoby. Pivo a umyvadlo v hospůdce jsou nejlepší! Trek se začíná pomalu měnit v gourmet tour. Ve vesnici jsme si koupili krásně zralý meloun, kombinace s jamon šunkou a Riojou je nejvíc. Jsme mazáci, víno jsme si přelili do petlahví, nikomu se nechce nosit se sklem. Táboříme v lese nad vesnicí pod borovicemi. Dnes sice jen 900 výškových, zato 24 km. Stany nestavíme, předpověď hlásí sucho, a tak se soukáme jen do žďáráků proti ranní rose.
Když les potemní, dívám se do jeho korun. Ležím dlouho a nedokážu usnout. Tma je tmoucí, oči si musí zvyknout. Světelný smog se nekoná a nad námi začíná hvězdné divadlo. Jsem spokojená, jen na ty zvuky lesa si musím zvyknout. Každou chvilku se něco šustne. Do toho sem pán navečer vyvezl oslíky, aby se asi napásli. Takže v noci mám pořád pocit, že někdo okolo chodí.
DEN 3/8: Úterý 2. května 2023
Oči se dívají do kobaltového nebe a uši naslouchají koncertu lesa. Zakusuje se do mě hluboká spokojenost. Ráno padla rosa a spacák je trochu vlhký, co už. Vedle, u sousedů, oslíci v noci nakousali pomeranče. Atmosféra v lese je kouzelná, ale gourmet tour pokračuje a jdeme zpátky do vesnice pro něco ke snídani. Každý snídá podle sebe – někdo tlačí kaši, někdo si nechává udělat v restauraci toust, někdo drží hladovku. Já volím geniální kombo: čerstvá papája, meloun, přesladký pomeranč a k tomu výborná káva. Sedím na malém place naproti včerejší restauraci a čekám, až si všichni odbydou svůj snídaňový rituál.
Vyrážíme. Zase je to do šíleného kopce. Je fakt, že to značení tady není nic moc. Občas ti zbydou jen poskládané kamínky do mohylek, co tu nechali cestovatelé před tebou. Místy je to skoro schovávaná, hledáme kameny, protože cesta není jasně viditelná. Škrábeme se po šutrech, každý jak může. Po hodinách stoupání nás čeká další stoupání.
Každý má na zádech svůj „světadíl“ z potu. Staré olivovníky a kamenné rozbořené zídky nás pronásledují. Konec kopce v nedohlednu, jen je to horší a horší. Poslední 2 km strmě z kopce po kamenech. Nohy mi protestují, jsou tři a my jsme teprve v půlce. Skupina se pomalu rozpadá. Někdo už mele z posledního, někoho zlobí kolena a na někoho je to už dlouhé.
Konečně přestávka. Krásné městečko Valdemossa za to stojí. Sedáme si na pivo a na nejgeniálnější paellu na světě. Jsem ráda, že sedím. Rozdělujeme se, Jitka s Michalem jedou další trasu autobusem, protože koleno zlobí. Malý hlodavec ve mně mi našeptává, že sprcha a postel by byly fajn, a uvnitř mě probíhá velký boj. Dobrodruh je nakonec silnější! Takže zase bágly na záda a do kopce.
Je pět, ale už se jde dobře. Kopec jak prase a paella mi skáče v břiše. Asi chce taky na výlet. Po dvou hodinách hledáme místo na spaní. Rovný plácek aby tu jeden pohledal. Zase se dělíme, někdo zůstává, někdo staví stan na cestě a jen ti největší magoři lezou po šutrech zase nahoru… Hádejte, kdo.
Po cestě stále přemýšlím, kde teda budeme spát. Tady se to fakt nedá. Možná se budeme muset vrátit dolů, protože tady je varianta jen na cestičce za sebou nebo někde na šutrech. Moc rovného místa tu není. Než mě pochybnosti, že jsme se rozhodli špatně, sežerou, přichází odměna.
Výhled na obě strany hor a malý plácek na kamenech pod stromem. Geniální výhled na všechny strany. Rychle se smráká a vrcholky se noří do tmy. Je to trochu z kopce, takže tyvek obkládáme kameny, protože po něm spacáky kloužou dolů. Tady to bude v noci asi náročné, aby člověk někam nezahučel. Pak vyjde měsíc a je jak rybí oko. Svítí tak hodně, že není potřeba ani čelovky. Ulehám dojatá, ty hvězdy, ten ráj!
DEN 4/8: Středa 3. května 2023
V noci s námi lomcuje vítr. Je tak pět stupňů. Zabalení do tyveku si nechávám jen malé okénko na vzduch. To už můžu fakt spát ve sněhu. Housenky se vedle sebe kuklí. Ranní slunce vstává za kopcem naproti a barví nebe na růžovo. Průhled do skalnatého údolí s horizontem plným hor je dechberoucí. Káva a kaše se sušeným mangem je mana. Rychle se dělá teplo, balíme a vyrážíme na cestu.
Tohle je přenádherný hřeben. Kamenité cestičky se vinou nahoru a dolů. Tady se maká: kvete to tu a bzučí. Pak sestupujeme. Olivovníky, kameny i popadané listí. Podkluzuje to pod nohama. 750 výškových metrů dolů je sakra znát. Výhledy jsou překrásné, ale kolena trpí. Hodiny ubíhají. Sestupujeme jeden kilometr za hodinu… šnek je rychlejší. Provázejí nás první úrazy z nepozornosti, zakopnutí a únavy. Sestupujeme a krajina se mění. Vysoké trávy a bambusy nahradily lesy. Procházíme džunglí. Je to svěží vzduch.
Dole nás čekají staré olivovníky a úžasné město se starobylou zástavbou Deia. Slunce kouše a nohy už začínají protestovat. Scházíme se všichni na terase malé hospůdky. Je to ostuda, když jíme. Hladoví jak vlčáci, když je pustí k misce. Dvě hodiny odpočinku nám všem bodly, taky dvě piva. Jsem živočich! Furt to jídlo.
Plníme vaky vodou a batohy zase těžknou. Další tři hodiny máme před sebou. Terén je už vlídný, olivovníky nás vítají, ale mám toho dneska nějak plné zuby. Do plánované refugie dorážíme až kolem sedmé. Jenomže mají plno a u ní se stanovat nemůže. Takže jdeme zpátky a hledáme mezi kameny po cestě rovný plácek na spaní. Musíme se rozdělit. Není tu dost místa, aby tu na jednom místě spali všichni vedle sebe. Takže jedni spí u cesty, druzí u rozcestníku a my objevujeme kamenitý placek se zídkou, odkud je krásně vidět na moře.
Jsem hotová, unavená, vyčerpaná. Protivná sama sobě. Rioja, co jsme si koupili v obchůdku, nám vrací úsměv do obličeje (ten hack s tou pet lahví je super). Slunce pomalu zapadá nad hladinu moře a začíná ohnivé divadlo. Nebe je rudé a rozsvěcuje stromy a kameny za námi. Tohle je něco. Spíme přímo na „jevišti“. Rudá záře se rozlévá po nebi a kobaltová čerň ji rychle pohlcuje. Na druhé straně vychází „žárovka“. Měsíc maká a vrhá stíny. Na vaření nepotřebujeme ani čelovky. Ležíme na kameni, takže nic moc, ale nějak je mi to dnes jedno. Pak mám tmu.
DEN 5/8: Čtvrtek 4. května 2023
Probouzím se do tmy a dívám se na měsíc, který se odráží na hladině moře. Je obrovský a žlutý. Po černých obrysech lesů prolétá každých 5 sekund světlo z majáku. Je 5:55 a měsíc pomalu klesá za mořský obzor. Má po šichtě. V noci bylo vidět jako ve dne. Zoranžověl jak pomeranč a rozpustil se na hladině, asi do květů. Je to kýč jak bič. Na druhé straně hory svítá. Nebe se barví do mořské modré a ptáci jdou do crescenda. Rosa se nám usadila na spacákách a od moře vane čerstvost. To vaření kávy s výhledem do nekonečna mi zachutnalo. Pomalu balíme, ale na tohle místo si potom vzpomenu ještě několikrát. Jako kdybych se sama ocitla v nějakém kolorovaném filmu. Ty barvy a atmosféra se do mě hluboce zakously.
Slunce maká a my se všichni scházíme u refugie. Udělali nám kafe a ti rychlejší stihli i sprchu. Pak scházíme do Port de Soller. Je to malebný přístav s loďkami a jachtami. Trochu moc „posh“ a luxus. Tady být nechci. Je mi dobře, s tím báglem na zádech, špínou na botách a svobodou ve mně. Marných 20 minut čekání na tramvaj se mění v úprk na autobus. Máme štěstí.
Tramvaj stávkuje, po cestě z autobusu vidíme, jak opravují dráty. To bychom se teda načekali. Centrum Solleru je natřískané turisty. Okupujeme pekárny a doplňujeme si vodu. Musíme pomalu vyrazit. Před sebou máme 1160 výškových metrů a už teď je vedro k padnutí. Teploměr ukazuje 32 ve stínu. Po kamenitých schodech lezeme nahoru nad kaňon.
Tohle údolí je ale jiné. Je tu voda a je to plné zeleně. Pronásledují nás rozkvetlé zahrady, keře, květiny u cesty, kulaté pomeranče na stromech a obrovské citrony. Štíhlé cypřiše, hnědé střechy a kamenitá stavení sedí pod masivem. Přes něj jdeme. Vedro je teda očistec. Sto výškových metrů na kilometr. Fuj. Do toho ten těžký batoh. Připadám si jako velbloud, nebo spíš mula. Ještě že jsem si vzala ten klobouk. Padesátkou si mažu i prsty na nohou, protože to pekelně tepe.
Tůňka s ledovou vodou nás svlažuje. Lezu tam, plavky neplavky, nemůžu odolat. První a asi poslední na cestě. Výhledy jsou ale po celou cestu neskutečné. Pod tebou díra jak hrom a nad tebou oranžová masa. Po cestě nahoru po těch schodech mám jen jeden cíl: najít si aspoň kus stínu a tam se vydýchat. Jsme „Shadowshunters“.
Popěti a půl hodinách jsme nahoře. Jsem hotová. Tři litry vody ve mně jen zasyčely. Nahoře je úplně jiný svět. Ovečky, travička a jezero na dohled. Nohy protestují. Poslední 3 km se vlečou, únava mi sedá na bolavá záda. Dole v Solleru jsme se zase rozdělili. Někdo sem dojel busem, někdo zvolil jinou trasu. Však nevadí, důležité je, že se navečer vždycky všichni slezeme na jednom místě. Nejsme ovce.
V sedm jsme v lesíku u parkoviště, rozbalujeme stan. Tady je to vyšší nadmořská výška a bude asi zima. Každý si najde svůj plácek a potkáváme se dole u stolečků. Poctivě vynesená Rioja na zádech a těstoviny s omáčkou z Lidlu jsou odměna.
Je mi dobře. Sedíme pod borovicemi a kecáme. Je to moc příjemné místo a moc příjemná společnost. Baví mě i to, jak se vzájemně vyměňují naše nálady. Někdo je holt sprinter a někdo maratonec. Podle toho má každý jiné tempo. Každý si řeší svoje, ale důležité je, že se nakonec sejdeme všichni dohromady.
DEN 6/8: Pátek 5. května 2023
Probouzím se před rozedněním a jdu sama na kraj lesa. Potřebuju být na chvilku jen sama se sebou. Zpívající ptáci, zurčící pramen, cinkot zvonců oveček, vycházející slunce za masivem hor a ticho ve mně. Hladivé a konejšivé. Schovám si to do „krabičky“, až bude potřeba. Je chladno, možná je to tím jezerem, i když 860 m n. m. je taky dost. Je šest a obzor se pomalu probouzí. Zima mi třese tělem, ale neodejdu, divadlo nepočká. Potřebuju si to dojíst a pořádně se tím pohledem nacpat.
Pak už vidím, že se ostatní stany taky melou, tak jdu balit.
Po společné snídani zase vyrážíme. Po desáté se konečně dělá teplo. Cesta se vine příjemným hájem. Dvě hodinky v pohodovém stínu i terénu, pak začíná peklo. 40 stupňů na slunci, jdeme po planině, po rozpálených šutrech. Funíme. Horské masivy se tváří jako Dolomity. Tečou mi i kosti. Pořád po šutrech nahoru. Hek! Nahoře je sice výhled, ale peče to tu slušně.
Už nemůžu jinak, cítím, že se do mě slunce jedovatě zakusuje. Beru si dlouhé rukávy a nohavice, puchýře mít nechci. Pijeme jak houby. Mám toho teda fakt dost. Jsme ve 1 260 mnm a slunce je laser. Klesáme. Kolem jsou kameny, masivy a kopce. Jenomže já už se pomalu dívám jen před sebe, protože z únavy zakopnout nechceš. Po kamenech stále klesáme dolů.
Pak nás čeká za odměnu háječek a třešnička na dortu v podobě klesání po kamenných schodech. Mám toho plný zuby. Dneska to je tedy výživné. U kempu je hospoda. Padáme do židlí a jedno pivo střídá druhé. Až když se uklidním, tak si dokážu vychutnat pečené kozí a grilované skopové. Ano, potrestejte mě! Zasloužím si to! Ale je to jejich místní jídlo, oni to tu takhle jedí. Teplá sprcha v kempu je luxus. Kozí sýr a černé místní olivky jsou mňamka na večer. Kemp je sice příjemný, ale ty noci v divočině nenahradí. Najednou přesně vím, co mi na tom kempu vadí. Chtěla bych spát jinde. Ale to už bylo a moje já si to musí v hlavě poskládat. To výjimečné trvá většinou jen okamžik, nemůžeš to chtít pořád. Pak by to ztratilo své kouzlo.
DEN 7/8: Sobota 6. května 2023
Ráno jsme se rozhodli, že šutrů a špíny máme tak akorát. Protože i Bůh sedmý den odpočíval, volíme dnes prázdninový režim. Ano, nejsme na konci treku 221, ale ta trasa teď už vede jen po rovině a pak dokonce po asfaltu. To nechceš. Takže jedeme autobusem do Pollency a rozdělujeme se. Jedni jedou dál do Palmy, druzí budou spát u jezera a my jdeme za centa na tapas a pivko. Náměstí pod platany je překrásné. Pamatuji si, že už když jsem tu byla poprvé, městečko na mě udělalo nesmírně dojem už tenkrát.
Procházka kamennými uličkami i výstup po schodech ke kapličce. Nasávám odpočinkový režim a atmosféru. Usměvavý kytarista, který hraje u kaple na španělku, mě hozí do jiné doby. Flamencový rytmus a vůně rozkvetlých andělských květů mi ještě dlouho kolují krví. To město je ztělesněním pohody.
Autobusem se pak přesouváme do Port de Pollenca, kde nás čeká zasloužené koupání v moři a hotelová postel. Ó, jaká nádhera. Na terase s geniálním výhledem si dopřáváme opulentní jamon Riojové hody. Výhled je prémiový. Loďky, místní promenáda a slunce, které si pomalu sedá na oblak z mořských kapek.
DEN 8/8: Neděle 7. května 2023
Snídaně je jak z jiného světa. Bohatý hotelový brunch a proces na židličkách před hotelem. Tohle je fakt nádhera. Vane příjemný vánek a já se procházím se sklenkou ozdobenou jahodou po příjemném mole a nové hedvábné šaty mi vlají kolem kotníků. Památka na tohle místo: místní, lehké a tyrkysové.
Pak se autobusem přesouváme opět do Palma de Mallorca a opět se dělíme do skupin. Někdo si chce projít město, někdo jde spát do hotelu a někdo jede na letiště, aby si tam vyspal. Letí nám to nad ránem. My volíme styl „hogo fogo“. Večeře a ještě jednou krásná procházka starobylými uličkami Palmy, koupačka v hotelovém bazénu na střeše a pohodlné postele. Žijeme jen jednou. Nad ránem nás veze taxík na letiště a podle těch unavených výrazů těch, co spali tady, jsme se rozhodli správně. Ale co, alespoň měli dobrodružnou noc. Prostě každý podle svého gusta.
Čekáme na letadlo a já píšu poslední řádky deníku: Suma sumárum: Trasa Sant Elm – klášter Lluc, 115 km, 4 828 m výškových nahoru a 4 354 m dolů. Na těžko, se stanem, jídlem a skoro pět litrů vody na každý den. Je to nádherná trasa, náročná, ale rozhodně ji doporučuji. Co mě naučila? Že spát pod hvězdami je nejhezčí a že když si myslíš, že nemůžeš, máš ještě spoustu síly. Stačí mít víru v sebe. Také že ve skupině je síla a že sdílet a dělit se je lepší, než mít pro sebe dost. Pěkně ty Mallorco! Díky za super trek a společnost, kamarádi!