NOČNÍ KRESBA

Někdo jí obléká do šatů. V zahradě před vysokým domem stojí auta. Vchází do temné místnosti se židlemi. Obrovské píšťaly varhan se tyčí ke stropu a line se z nich ponurý marš. Na židlích leží zvadlé kytky.


Jde dlouhou chodbou a přes obličej má závoj. Všichni stojí v uličce, ale nikoho nepoznává. „Bože, vždyť oni nemají tváře!“ Vyděsí se. Ani on ji nemá.

To už ji ale silně chytne za zápěstí a trhne s ní. Snaží se mu vyvléct. Vzduchem poletují okvětní lístky tmavých růží a ona se dívá, jak dopadají na podlahu. Najednou cítí jeho prsty kolem krku, svírají její hrdlo. Chce utéct, ale nemůže se ani pohnout.


Stěny začínají hořet a místnost se plní kouřem. Trámy ze stropu začínají padat dolů.

Někdo tu křičí. Ona křičí. Otevře oči do tmy, rychle zamrká víčky a oddechne si. Zase ten sen. Sklíčenost v ní ale zůstává, i ta pachuť spáleného dřeva na měkkém patře. Pohledem těká po stěnách pokoje. Papírové krabice polepené tapetou a obrázky připevněné lepící páskou na zeď. Kolo stojí opřené za dveřmi a vedle postele je oprýskaný psací stůl, jinak nic.


Ve čtvrtek měla promoci, v pátek se stěhovala a v pondělí šla poprvé do práce. Byl to jiný režim než na kolejích a taky nové město. Přišla sem za prací a nikoho tu neznala. Peníze ji zbyly jen na pokoj na sídlišti ve sdíleném bytě. Jednoduché obědy si nosila v plastové krabičce. Byla ale konečně sama sebou. Na své cestě do světa, kde si pomalu zvykala na dospělost. Všechno to ale bylo jiné. Tak moc po tomhle toužila a teď se jí najednou stýská. Po něčem známém, domácím.


Leží na posteli a pozoruje strop. Hodinová ručička ukazuje půl třetí a zní v tom tichu jako kamenná palice. Pak vstane a zachvěje se zimou, staré okno trochu profukuje. Natáhne se k židli a zabalí se do županu. Malá lampička, co ji měla jako malá v pokojíčku, vydává měkké vzpomínkové světlo. Víčko z konvice vypouští páru z horkého čaje. Medová barva se odráží od skla sklenice a hází odlesky na zdi. Sahá do šuplíku a vyndává velké čtvrtky, pero, tuž, akvarelové barvy a štětce.


Slabě puštěné rádio nabízí koncert pro housle, pomalá věta právě začíná. Ruka svírá pero a automaticky kreslí. Nikdy dopředu nevymýšlí, co chce namalovat. Nechá ruku, aby si to řídila sama. Hlava neříká nic, jen kouká, jak to na papíru roste.


„Tady sem, odsud tam, tady to nechat volné, hlavně ne pravidelně…“ Vybavují se jí slova učitelky ve výtvarce.

„Nejste natěrači, malujte duší,“ skoro jako by ji slyšela. Dvouhodinovka byla v úterý navečer. Tělnatá výtvarnice s blonďatým příčeskem sepnutým do drdolu jim předčítala z antických bájí. Byla to malá místnost s mini kumbálem ve staré vile. Voněly tam olejové barvy, mokrá plátna, hlína, modurit, voskovky, lina, slaměné šustí a zatuchlý vzduch.


Vyměnila tuž za barvy. Voda ve skleničce od přesnídávky se rychle mění. Čím je čtvrtka barevnější, tím je voda temnější. Housle v rádiu nahradila povídka a uši poslouchají se zaujetím. Štětec pomalu vybarvuje bílá místa a obrysy dávají smysl. Hlava je s výsledkem spokojená a oči se kochají. Ruka umyje štětce, vylije vodu ze skleničky a uklidí barvy do šuplíku. „Mokré to vždycky vypadá lépe,“ řekne si pro sebe, když se vrací kolem stolu. Spokojeně se zachumlá do peřiny. Odér barev plní místnost něčím známým. Oči se jí pomalu zavírají a tělo se nechává kolébat spánkem.


Ústa se jemně usmívají a dušička je klidná. Osamělost se asi vpila do papíru.

#nikdynejsisama

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše

Díky že jste se stavili 

Píšu si pro radost. Ráda poslouchám zajímavé příběhy. Nechávám je proniknout do mých textů. Líbí se mi jejich skrytá poselství.

Nechte textům

dveře otevřené

Díky za přihlášení

  • Facebook
  • Instagram
  • Black YouTube Icon