DEN 1/5: Středa 8. května 2024
Naše parta z Octagonu se občas sejde, ale málokdy je nás plný počet. Každý má prostě jiný život, ale i jiné sportovní cíle. Někdo si plní opravdu vysoké sny, jiný bojuje s koleny. Všichni stejně válčíme s dovolenou, volným časem a přemýšlíme, jak jej skloubit s nějakou zajímavou aktivitou. Tohle je trek, který kdysi šli Martin s Lubošem a hrozně naléhali, že ho musíme jít jednou společně. Je to přechod slovinsko-rakouských Alp, ale podtitul má „za narcisovými loukami.“ Tentokrát nás jde pět: Luboš, Martin, Markéta, Michal a Sabina.
Výlet ale stejně vždycky začíná už ve vlaku. Většinou ještě s pivkem a spoustou vyprávění, co se za tu dobu, co jsme se neviděli, událo. Tohle nebyla výjimka. A to je na těch cestách vlastně nejlepší. Občas si připadám jako malá holka a dovolím si i bláznivé nápady, které by mě v mých letech už asi měly míjet. Máme to tak všichni.
Samozřejmě se občas na treku „rafeme“, to je přirozené. Protože tenhle chrápe, ten se loudá, ten si nestáhne nikdy mapu, ten se neumí rozhodnout, ten je zrychlený, ten by stále měnil trasy, ten se pořád kochá… Čím jsem starší, tím víc tyhle výlety s partou miluju. Jsme všichni na stejné cestě, a atmosféra i zážitky se násobí.
Navečer dojíždíme vlakem do Jesenice. Město je ospalé, líné a trochu zaspalo. Míchají se tu tradiční lidové prvky s pokusem o modernu socialistického rázu. Připadám si jako v jiné době. Rychle se jdeme ubytovat a pro něco na snídani, protože zítra je trek. Neodpustíme si malý výlet nad město, které se rozprostírá z kopce za kostelem, jak na dlani. Sedí uprostřed údolí a nabízí lákavé pohledy do dáli, kde se už tyčí hory, které na nás zítra čekají.
Hned první den mě naprosto překvapila dokonalá slovinská kuchyně, rozmanitost chutí, taky vytříbený smysl pro humor, pohostinnost a přátelskost. Glamour začátek treku v nejvyšší lize a gastro zážitky místní hospůdky.
DEN 2/5: Čtvrtek 9. května 2024
Ráno začalo suprově, to je tak, když jdete nakupovat hladoví, a pak to musíte na snídani všechno sníst, protože kdo by to s sebou tahal na zádech. Od té doby miluju Ajvar, tady byl k pečeným masovým kuličkám naprosto dokonalý. Pak už vyrážíme na autobus, který nás hodí na začátek našeho treku.
Téhle cestě se říká Karavankenweg a podtitul má „Trek panoramatických výhledů“. Stoupáme do šťavnatých kopců, procházíme rozezpívanými březovými lesy, stoupáme do kopců vedle širokých luk a nikde nikdo. Jsme na celém treku úplně sami. Máme teda hodně štěstí, protože minulý týden tu bylo ještě půl metru sněhu. Všechno slehlo a my si vychutnáváme pravé jarní počasí se šťavnatou zelení. My jsme teda přijeli hlavně kvůli narcisovým loukám, ale ty tu zatím nikde nejsou vidět. Nevadí. Společnost nám dělají dokonalé hořce a jiné kytičky, které se nám ukazují po cestě.
Je to ale dost nahoru, vlastně jdeme jen nahoru, tedy ve vlnkách. Trasa nás vede z Jesenice přes Dovje do Koča pod Golico. Vrcholem je Golica v 1 835 m n. m. Dnes jsme nastoupali 1 445 výškových metrů a ušli 14 km, a to není po zimě špatné. Ty výhledy jsou opravdu neskutečné a trvají celý den. Přímo naproti nám je masiv Triglavu, provází nás celou cestu. Ten je ale ještě pod sněhem. Vychutnávám si pohledy do údolí a zkouším si je zasunout hluboko do sebe. Cesta je ale náročná, ke chatě se šineme už notně unavení. Chatka je jednoduchá a provozní je milý chlapík. Ještě tu dodělávají poslední úpravy před sezónou, natírají lavičky.
Vypráví nám, že tu teprve tento týden slezl sníh a že na to neměl čas. Je tu příjemná domácí atmosféra. K večeři máme polévku a štrůdl. Někdo se musí dojíst zásobami, protože jsme hladoví jako vlci, ale to už je úděl spaní na chatách. Někdy máš dost a někdy málo. Západ slunce za Triglavem je nádherný. Večer už je to na péřovky, ale ten pohled do kobaltového údolí je magický.
DEN 3/5: Pátek 10. května 2024
Vzbudilo nás sluníčko a dobrá nálada. Dnes bude zážitkový den. Čeká nás příjemná trasa přes narcisová údolí, za odměnu za ten včerejší výstup. Trochu se bojíme, že je na narcisy ještě brzy. Ty příběhy o obrovských loukách nás všechny hodně zajímaly, tak jsem skoro vykřikla nadšením, když jsme se přehoupli přes první vrchol a už byli tu. Nebylo jich pravda moc, ale byly tu. V ten moment se z každého z nás stal lovec toho nejlepšího záběru rozkvetlého květu nebo trsu.
Je nádherné počasí a je vidět do daleka. Narcisy nám ale zamotaly hlavu. Měníme plán a sestupujeme do dalšího údolí, kde na nás čeká narcisový ráj. Tady je ta louka, o které kluci mluvili. Daleko široko vidíte bílé, až když přijdete blíž, tak zjistíte, že to není sníh, ale že to jsou narcisy. Malé žlutooranžové středy s bílou sukýnkou okolo. Nádhera. Kempíme přímo na louce a vychutnáváme si tenhle neskutečný zážitek přírody. Voní to tu náramně. Ta vůně, co tě hladí a vábí do sladkých omamných snů.
Tady zkoušíme na chvilku zastavit čas. Leháme si na louku a vychutnáváme pohodu. Dnes se nikam nespěchá. Ani potom. Sestupujeme kousek do údolí k malé hospůdce, co nám ukrojí další hodiny. Panuje tu skvělá atmosféra. Dáváme si jídlo, pivo, povídáme si s místními, někdo hraje basketball, někdo se sluní na lehátku a pozoruje kohouty s ovečkami.
Bože, takhle vypadá pohodový pátek. Vychutnáváme si to všichni na maximum. Pak, když už slunce napovídá, že bychom se měli zvednout, se pomalu přesouváme přes finálový, sakra výstup do prudkého kopce na naše další ubytování.
Tady nás čeká teda další gastro zážitek, ta slovinská kuchyně je neskutečná. Pan číšník se s částí naší party nechtěl rozloučit, a křepčili spolu u harmoniky až do ranních hodin. Já raději už zavírám oči a za nimi mi celou noc tančí bílé sukénky narcisových princezen: „Vyfoť si mě. Ne mě…“
DEN 4/5: Sobota 11. května 2024
Dnes máme před sebou masakrální den. Když si představím, že to někdo jde s kocovinou a nevyspáním, musím ho litovat. Začátek je hrubě do kopce. Vrchol je ve výšce 2100 m n. m. Trvá nám to tři hodiny, než se tam vyšplháme. Finálovka patří sněhovému poli, takže nasazujeme i nesmeky, o kterých jsme si mysleli, že je bereme zbytečně.
Nahoře nastala euforie. Výhledy jsou nádherné a trochu předčasně se radujeme, že půjdeme z kopce. To jsme ale nevěděli, co nás čeká. Když jsme došli na okraj, teprve nám to došlo. Sestupujeme zasněženým karem dolů, který má tak 40 stupňů. Rozdělujeme se a necháváme si mezi sebou mezeru. Tady to chce nejvyšší opatrnost. Sníh je nestabilní – někdy klouže jako led, někdy se zaboříš po stehno, jindy se sesune jako písek. Každý krok musíš pečlivě vážit. Pořádně zaseknout hůlky a hroty na botách. Sestupujeme velmi opatrně a pomalu. Dole, tři sta metrů pod námi, jsou rozeseté šutry, a v nich nechceš skončit.
Strach se mění v ledovou řeku, která se mi valí po zádech. Nevím, jestli je to z námahy nebo ze slunka. Dole jsme všichni rozklepaní. Někomu podjely nohy a užil si jízdu, při které se nemůžeš zastavit a přemýšlíš, o který kámen se rozmázneš. Trochu se v nás usadil strach.
Sněhová pole pokračují v další lahůdku, a to jsou pohyblivé šutry. Opět vážíme každý krok. Kameny jsou nestabilní, hůlky se nedají použít, protože pod tebou jsou další šutry a mezery a pod nohama ti ujíždějí. Třešničkou na dortu je několikametrová řada „ferátek“ za sebou. Takže slaňování nebo výstupy po řetězu s plnou polní. Jsme hotoví, a to ještě není konec. Přicházíme k chatě v domnění, že dolů už vede pohodová cesta, ale mýlíme se. Na to, že to má být „dolů“, jdeme teda hodně nahoru. A opět přes kameny, klády, mokro, bahno a sněhová pole.
Do toho honíme čas. Musíme se dostat dolů do vesnice do šesti, protože nám jede poslední autobus, takže tempo máme ostré. Když zvednu hlavu od cesty, ty výhledy a panoramata jsou naprosto geniální. Nejvíc byl ten nádherný pocit dole, který přišel po tom „strachu“, že jsme to dali a autobus stihli. Na posledním ubytování už padáme do peřin, protože dnešek byl opravdu výživný.
DEN 5/5: Neděle 12. května 2024
Zpáteční cesta už není tak veselá jako cesta tam, ale všechno jednou končí. Přesto je stále naplněná radostí, krásnými vzpomínkami a někdy i šrámy na stehnech z toho, co jsme prožili. Suma sumárum nás narcisové louky stály 46 km alpského terénu, vystoupali jsme 4 404 výškových metrů nahoru a 2 442 dolů. A to není špatné na takový malý jarní výšlap. Vracíme se opět každý do své části republiky, do svých standardních životů. Ale ten krásný pocit si vezeme s sebou.