DEN 0/5: Chystání
Mým prvním sólo přejezdem na kole byly Bílé Karpaty na podzim 2021. Tam jsem načerpala první zkušenosti a taky se zbavila strachu, že tohle nedokážu. Sólová jízda u mě vlastně vznikla trochu z nouze, nenašla jsem k sobě rovného. Tedy, ne že by lidi, co znám, nejezdili na kole, ale v mém okolí nebyl nikdo, kdo by jezdil v podobném rytmu a délkách jako já. Vždycky jsem říkala, že jsem mimo škálu, kolem mě byli buď cyklogurmáni (do hospody a zpátky), nebo gepardi (sto padesát km na kávičku a zpět). Nikdo, kdo by chtěl jet cca 70–90 km na pohodu celý den.
Tak jsem začala jezdit sama. Nejdřív jen na jeden den a pak na víc. Jak jsem čerpala zkušenosti, tak jsem postupně doplňovala i technické vybavení, které mi na prvních cestách chybělo. Změnila jsem značku cestovatelských brašen, držáků, navigace a doplnila svůj Gear list o power banky, silná světla a další vychytávky. Už jsem věděla, jak plánovat trasy, čemu se vyhnout a jak být připravená na nějaké situace.
Před rokem mi učarovala Stezka Českem. Svou první etapu jsem zahájila sólo přejezdem přes Krušné hory, z Chebu do Děčína. Nedržela jsem se přesně Stezky, ale naplánovala jsem si svůj styl přejezdu tak, abych dodržela svůj denní limit i plán dojet do Děčína a něco zajímavého u toho vidět.
Když jsem trasu tehdy za 5 dní v Děčíně dokončila, slíbila jsem si, že až se zase naskytne volných pár dní, tak budu z toho Děčína pokračovat dál. Nechtěla jsem ale projet jen tak nějaký okruh, chtěla jsem projet všechny tři pohoří, ke kterým mám blízko. Tak se zrodil plán na trasu s názvem: JizeroKrkOrlíky, která projíždí přes Jizerské hory, Krkonoše a končí v Orlických horách.
V každých těchto horách jsem strávila nesčetně chvil a mám na různé destinace své vzpomínky. Některé jsou pravda už hodně staré, ale o to víc mě lákalo je znovu oživit. Mou srdcovkou jsou Krkonoše, tady jsem jako hodně malý capart strávila několik nádherných zim na lyžích, běžkách a v létě i na prvních brigádách. Jizerky mám spojené s dospíváním na chatě u táty, sbíráním borůvek, prvními opravdovými kopci na kole i běžkách. Orlické hory patří do krásné doby vysokoškolské a prvního spolubydlení, do kterých jsem se vracela s partou na lyže i treky. Těšila jsem se, že se na každém známém místě zastavím a počkám, jaké vzpomínky mi naservíruje.
Trasu jsem si zase upravila podle sebe, aby mi to sedělo na kilometry a taky abych něco po cestě viděla. I přesto jsem musela občas váhat a z některých cílů slevit, abych dodržela svůj hlavní cíl, a to z Děčína do Ústí nad Orlicí. Tuhle trasu vlastně určily České dráhy. Nebyla jsem schopná najít nějaký rozumný vlakový spoj, jak se z těch Orlických hor vrátit, tak jsem se rozhodla kombinovat to s autem. Z Brna dojedu do Ústí autem, tam přesednu na vlak do Děčína a zpátky k autu dojedu na kole. Plán druhé etapy byl na světě.
DEN 1/5: Sobota 30. července 2022
Sláva, zaparkovala jsem dobře, nádraží mám na dohled. Tohohle jsem se bála nejvíc, že nenajdu místo, kde bych mohla nechat čtyři dny auto bez dozoru. Nemohla dospat a vstávala ve čtyři ráno. Kompletuju kolo a plním vším, co přivezlo auto. Helmu jen do ruky, protože zatím se nikam nejede. Přijela jsem včas a mám i časovou rezervu. Hlad se mnou ale už lomcuje, tak se půjdu do haly podívat, jestli tam není nějaký automat na kafe.
Informační cedule nad kolejemi zatím mlčí, žádný vlak tu není napsaný. A hurá, je tu automat a dokonce i paní u okýnka. Raději se ptám, ze kterého nástupiště mi to pojede, ať jsem v klidu. Paní mi na klidu ale nepřidala: „Ale tady jste na městě, ten vlak jede z hlavního nádraží,“ odpovědělo mi okénko. Zachvátila mě panika a začala jsem studovat mapu – je to kilometr a půl. To stihnu, musím. Svačina letí zpátky do batohu a já vyrážím sprintem na hlavní nádraží, naštěstí to není daleko.
Stará nádražní budova mě už z dálky vítá a já si uvědomuji, že ji vlastně hodně dobře znám. Z dob, kdy jsem tudy projížděla vlakem do školy. Za chvilku je tu i vlak a mě čeká už natrénovaný systém nasedání. Brašny z kola dolů, do vlaku ke schodům, kolo na rameno a pak i s kolem po schůdcích nahoru. To nasedání mi připomnělo mou první jízdu vlakem s kolem, na jednu stranu je to skoro věčnost a zároveň jako včera.
Sedám si na své rezervované místo a konečně se můžu zakousnout do svačiny. Je pečlivě zabalená, vždycky mě samotnou překvapí, jaký já jsem pedant. Věci jsem si připravovala na kupičku už od středy. Nemám ráda stres, tak raději vyrážím / balím dřív než na poslední chvíli. Hodně mi pomáhá se na ty věci na kupě chvilku dívat a představovat si ty situace, kdy je použiju. Často potom mnoho věcí vyndám nebo vyměním za ty, co se budou hodit víc. Svačina je dobrá a krajina se za oknem začíná hýbat.
Myslím na to, jak to vlastně všechno dobře dopadlo. Kdybych se bývala nezeptala, jak jsem na tom nádraží mohla stát ještě teď. Náhody a dobří lidé mě provázejí. Včera mi pán na pumpě pomohl nafouknout kolo, bez druhých rukou se ten ventilek pořád hýbe a špatně se to nafukuje. Chlap by se mi (nejen) na cestování hodil. Alespoň mám důvod se dívat okolo, třeba budu mít štěstí.
Je pošmourno a začíná poprchávat, vlastně to vloni bylo dost podobné. Tehdy mi v Plzni ujel vlak, čekala jsem na nádraží dvě hodiny a v Chebu tak pršelo, že jsem s kolem bourala na kluzkých kočičích hlavách hned dvacet minut za nádražím. Tehdy jsem byla tak dobitá, že jsem nevěděla, zda to rovnou v nějaké nemocnici nezapíchnout. Nakonec to dobře dopadlo, ale byl to teda zážitek neskutečný. Včera jsem kamarádce Jarmilce do telefonu slíbila, že tohle kolo bude bez pádu. Tak se musím snažit to dodržet. Vlak mě jemně kolíbá, na očích se projevuje čtvrtá hodina ranní a já se propadám do sna.
Když se probudím, vlak právě přijíždí k malému nádraží, jehož jméno v mém srdci rozeznívá velký zvon: Kolín. Když jsem tudy projížděla vloni, ještě mě to hodně bolelo. Za těch dvanáct měsíců jsem tu skutečnost asi už přijala do svého života. Stejně mě to ale pořád provází – třeba když se podívám na prsten, co mi babička věnovala na památku, nebo na odraz v zrcadle. Mám její rysy, její výchovu i smysl pro pořádek. Už tu není. Jsou to tři roky, co odešla, a já se s tím pomalu vyrovnávám. V tomhle kraji jsem prožila přes čtyřicet let. Dům, kde žili prarodiče, se prodal a já jsem tím přišla o jeden svůj kořen. Je to život, vím, zvykám si.
Praha je tentokrát vstřícná. Jsem klidnější než minule, ale stále trochu na jehlách. Člověk nikdy neví, kdy se potká s lidskou hloupostí nebo zlobou. Dávám si na nádraží opět čaj s mlékem a čekám na přípoj do Děčína. Je tu opět mumraj, ale připadám si jako mazák. Vlak přijíždí prázdný a já mám spoustu času v pohodě nastoupit.
Je to měsíc, co jsem se vrátila z Tour de Mont Blanc. Šli jsme ho ve čtyřech: Martin, Luboš, Honza a já. Byl to Martinův nápad, celou tour naplánoval a dal dohromady vlastně i tuhle partičku. V lednu jsme tenhle čtyřlístek vyzkoušeli poprvé v Livignu na lyžích, zjistili jsme, že nám to dohromady půjde, a v červnu jsme si dali v kuse čtrnáct dní na treku kolem nejvyšší hory západní Evropy. Za ty dva týdny s třemi chlapy jsem se i hodně naučila – být v klidu. Něco se nedá úplně naplánovat, občas je potřeba improvizovat, tolik se nesnažit a nechat věci volně plynout.
Martina jsem potkala před rokem na třídenním výšlapu v Beskydech. Tehdy jsme s kamarádkou šly na tři dny po Beskydech a na facebooku zveřejnily, zda by se k nám nechtěl někdo přidat. Přidal se Jirka a tenhle Martin, ze kterého se vyklubal horal jako poleno s podobnou vášní pro hory a cestování. Pokud tyhle zápisky v blogu někdo čtete popořadě, tak to byl červen 2021, tzn. před mou sólo jízdou přes Krušné Hory.
Vlak si pomalu drkotá a já se těším. Na hory, na přírodu, na to, co uvidím a zažiju. Těším se na výzvy. Líbí se mi, že když se je podaří překonat, spadnou z člověka jako okovy a už se neobnoví. Samota je mou součástí, ale za svobodné cestování se musí platit, to víme.
Děčín na mě promlouvá rok starými vzpomínkami. Stejné nádraží, ten samý výlez z podchodu, ten samý most, po kterém se musím vracet, protože ho předělávají. Jedu, jak můžu, ale jsem pomalá a zdržuju hasiče za sebou. Už vidím, jak mi v kabině asi nadávají, jenomže já nemám kudy jinudy jet. Naštěstí každý most jednou končí, a tak skončilo i tohle naše společné trápení.
Pak mě čeká dobrá hodina do kopce. To je náročné, ale jsem plná síly. Je mi jasné, že do toho musím jít naplno. Jsem trpělivá a jedu takovým tempem, abych ho udržela. Nahoře je to za odměnu: první výhledy a špičaté kopce v dálce. Postupně se ukazují malé vesničky – vybydlené, ale přesto milé. Sudety a jejich dozvuk jsou tu znát na každém kroku. Nejraději bych pořád fotila, ale to bych nikam nedojela. Tohle si musím prostě zapamatovat. Okouzlují mě roubenky a poloroubenky s bílými zdmi, natřeným dřevem a zeleno-žlutými dveřmi. V okně kvetou muškáty a tíha i hořkost toho kraje se mi lepí na patro.
Projíždím kolem zašlých továren s vytlučenými okny, opuštěné stavby utopené v lese. Zůstaly tu už jen polorozpadlé komíny. Přijíždím k říčce Kamenici a cesta i atmosféra krajiny se mění. Les a šumící potok mi dělají dobře, ale jen na chvilku. Mezitím něco temného sedne do krajiny. Jedu pomalu a nevím, co to je. Špatně se mi dýchá a mám divný pocit. Pak se podívám na mapu a zamrazí mě – právě míjím trosky bývalého koncentračního tábora Rabštejn. Zůstaly tu základy zdí a mohyla. Na zádech mi vyskakuje studený pot, strach a pietní hrůza, utopená v lese.
Je to prokletý kraj, který dostal několik ran během války i po ní. Hrůza pro několik generací. Sesedám z kola a nechávám, aby mě pieta prostoupila. Ani si nedokážu představit to peklo, co se tu odehrálo, dvakrát. Zvednu oči a na horizontu nad lesem vidím, jak jde postava, malá shrbená. Dívám se do šera a nevím, zda mě oči neklamou. Za chvilku zmizí a já nevím, zda to byl pocestný nebo přelud. Musím rychle pryč. Ještě dlouho mi trvá, než na ten moment přestanu myslet. Celé Sudety jsou protkané tklivými příběhy, možná i jejich duše tu bloudí a nenalézají klid. Je mi z toho teskno a má duše s nimi trpí.
Pak mě překvapí Česká Kamenice, krásné město se zachovalými domy z 18. století. Zaujmou mě renesanční domy s roubenou nástavbou. Zastavím se u výlohy obchodu, která je vytlučená. Městská památková zóna tady byla vyhlášena v roce 1992, ale turistický ruch sem ještě nedorazil. Nechávám se městem pohltit. Vedle renesančních domů tu stojí komunistické „skvosty“ a vybydlené továrny. Má to zvláštní atmosféru – chudý kraj s poctivými lidmi a těžkým životem.
Jedu dál a nemůžu se nabažit chaloupek postavených do skal. Poloroubenky ke mně promlouvají. Otáčím se a dívám se s údivem, jak je ten kraj krásný. Začíná pršet a na silnici jsem sama. Vrátil se do mě klid a spokojenost i svobodný pocit. Snažím se vnímat a zapamatovat všechny detaily: dům s eternitovou střechou, roubenky s podloubím, zabedněná okna staré hospody i zarostlá autobusová zastávka u cesty.
Můj cíl je restaurace u železniční stanice Jedlová. Je to přes les a začíná hodně pršet. Moc se mi tam nechce, ale asi bych si to vyčítala. Kluci tam byli před pár dny a prý se tam zastavit prostě musím. Cesta lesem je ale šílená, všude bahno a kamení. Naštěstí to není daleko, ale i tak je to síla. Do kopce mi štěrk pod koly podkluzuje, kolo se nedá ani pořádně vést. Funím, ale nevzdám se. Uvědomuji si změnu, jsem sama v hustém lese, prší, temno se dívá z každého koutu a já bych měla cítit strach, ale zatím tu se mnou není. To je úžasné, lepším se.
Z kopce dolů po blátě raději tlačím, to se fakt nedá. A na dohled už je tu hospoda. Parkuju kolo a vstupuji dovnitř. Kluci měli pravdu, tady se zastavil čas. Hospoda je vlastně malá čekárna s ušmudlanými okny, co se dívají na koleje. Staré dřevěné obložení a žlutá výmalba mě vrací o mnoho let zpátky. Za pultem jsou dvě dámy, starší a mladší. Ta mladší je Romka, obličej má přívětivý, je moc milá. Je tu dost lidí a dveře se netrhnou. Všimla jsem si, že se k ní muži nechovají nijak vlídně. Mluví s ní pohrdavě a nadřazeně, ale ona se na ně usmívá. Říkám si, jestli měla nějakou jinou volbu, tady na konci světa. Musíš si nechat všechno líbit, protože jiná práce tady není. Chlap se s ní přetahuje o korunu, i když ceny jsou tu jak za „totáče.“ Jídelníček je plný, tak jak jsem ho nikdy neviděla, nebo už v poslední době ne. Přemýšlím, jestli to chování je tím krajem, nebo je v těch lidech.
Tlačím řízek s bramborem a pivo a jsem spokojená. Současně mi přijde, že tu zase sedí někdo jiný, o mnoho jiný než minulý rok. Jako kdybych postoupila do dalšího kola, na další level. Líbí se mi to, líbí se mi ten postup. Posílám klukům fotku a myslím na to, jak by to bylo super, kdybychom tu byli všichni ze čtyřlístku. Asi bychom tu zůstali do rána. Jenže prší a já musím ujet ještě 15 km.
Už se i trochu šeří a cesta přes kopec je díky blátu nemožná. Měním teda trasu a jedu po silnici. Uff, Giro Itália hadr. Auto stojí nabořené v příkopě, mokrá silnice je jako sklo a šedý opar si sedá na horizont. Rychle musím pryč odsud a zase funím nahoru. Z lesů se kouří a mlha halí údolí do svého závoje. Když dofuním na kopec, už cítím, jak mi je zase dobře. Z dálky mě už zdraví Jizerky a na ně se těším hodně. Čeká mě ještě složitá cesta po štěrku dolů velmi malým tempem, protože mokrý štěrk prokluzuje. Nemyslela jsem si, že ta cesta bude tak náročná, na mapě to vypadalo dobře, ale je to jiné, když jede člověk na těžko.
Chroupu poslední kilometry. Krásné chaloupky mi otáčí hlavu a kraj mi ukazuje svou skrytou krásu.
Už se těším do sprchy, jsem promočená a dává se do mě zima. Ubytování je fajn, takové domácí. Možná je to bývalá škola nebo fara. Pán je moc příjemný. Dřevěná podlaha vydává vrzavé zvuky a malá koupelna je jak z dob minulých. Chroupu mrkev a jsem šťastná, že jsem v teple. Přes ulici je hospoda, asi tam potom zajdu na jedno pivo. Pán mi donesl sušák na boty, je nejlepší na světě. Dům má staré kamenné schody, co prozrazují historii a mě okouzlují nádherné staré detaily domu.
V hospodě to ale žije. Dřevěná roubená chaloupka s nefalšovanou horskou atmosférou. Jsou to skoro samí muži a já si na chvilku připadám divně. Protože ženy do hospody nechodí a samy už vůbec. Dávám si pivo, hermelín a píšu si zápisky. Dřevěné stoly už hodně pamatují, vytahuji deníček a píšu všechno, co jsem dnes zažila. Protože je toho na mě nějak moc a říct to někomu musím.
DEN 2/5: Neděle 31. července 2022
Zoufale hledám ve vaku kafe, skoro bych odpřísáhla, že jsem si ho zabalila. Škoda, je tu varná konvice, mohla jsem si udělat pěkné ráno. Kaše s horkou vodou a ořechy je taky fajn. Sacharidy, vláknina, tuky. Po osmé opět vyjíždím. Mlha se dere spoza mechu a ranní slunce vypráví pohádky pro ospalé oči a jehličí. Les je milý. Dneska by to mělo být na pohodičku, až na ten stoupák ke konci. Rozlehlé louky lákají moje oči a jede se mi dobře.
Malé vesničky a průjezdy lesem jsou kouzelné. Nedělní klid se do mě zakousnul. Z vesnice Bílý Kostel nad Nisou to je krásná cesta. Navigace mě ale navedla nad vesnici a ukazovala neexistující cestu skrz les. Dívám se do mapy, před sebe a nějak to nesedí. Na mapě to vypadalo jako celkem slušná cesta, přede mnou úzká cestička travou, co bych ji hledala lupou. Oklikou po silnici to je plus 25 km, to k té dnešní trase už nedám. Není jiná možnost, musím skrz.
Pěšinka se pomalu mění na trávu, pak na pustý polom s klacky a průlezkami pod stromy. Často sesedám z kola, přenáším a pak ujedu jen pár metrů. Vysoká tráva je mokrá a nohy mě zebou. Tlačím navigaci očima. Kolik to je ještě do konce? S nadějí se dívám do mapy, má to být už jen kousek, a konfrontuji s hrůzou, co je přede mnou. Popadané stromy a prudký sráz dolů.
Sotva se držím sama na nohou a do toho to těžké kolo. Balancovat každý krok, aby mi to neujelo ze srázu dolů. Na chvilku se zastavím a přemýšlím, co dál? Mám se raději vrátit, objet to, nebo to risknout?
Zkouším si nasadit kolo sedlovkou na rameno. Jinak se to nedá. Nemůžu tu vést kolo a přelézat přes klády. To máme váha kola 15 kg plus batohy 16 kg, rameno je na maděru. Ne, neříkejte to mému ortopedovi, já to dám. Mám teda na krajíčku. Je to sakra těžké a kolo se co chvilku někde zasekne o roští nebo o brašny. Ramena mám jeden mozol.
Ne, teď nemůžu brečet, slzy mi nepomohou, nemají svaly. Musím sama. Ani nejde sundat brašny a obejít to bez nich a pak se vrátit, protože ten terén za tím je skoro stejný. Tě pic, takže jedem. Kolo sedlovkou na druhé rameno, musím přenést váhu na celou kostru, ostatní tíha se rozloží do rukou. Funím teda strašně. Jdu pomaličku a kolo se mi co chvilku někde zašprajcuje. Mám od potu mokrá záda a síly mě začínají opouštět. A to jsem teprve u prvního polomu.
Hlava je prázdná. Teď, když by mi mohla pomoci a myslela třeba nějakou blbost, abych nemusela myslet na to, že je to teda pekelně těžký. Vím, že dává pozor na cestu. Nesmím jí do toho kecat. Ví, co dělá. Všechny kontrolky blbých myšlenek se vypnuly, protože oči hlásí problém na cestě. Kolo je těžké a terén mi ujíždí pod nohama. Je zvláštní, ale na strach nemyslím. Jen na to, jak se odsud dostat, metr po metru. Naštěstí je světlo a mám dopolední sílu, stát se mi to večer, asi bych to vzdala. Pomalu dokulhám k asfalce a jsem ráda, že si sednu na zem. Musím se vydýchat. Člověk si asi ty výhledy musí zasloužit. Vytahuji datle, protože cukr je potřeba. Za chvilku mi je už líp a ten pocit, že jsem to dala, ze mě v mých očích dělá Xenu. Jo! A znovu do sedla.
Chrastava mě překvapila. Pěkná náměstí, ale úplně vybydlené a prázdné domy. Vítají mě smutné výhledy i starobylý ráz města. Nikde nic pro turisty, ani otevřená cukrárna. Těžko se tu asi žije, a přitom by mohla hodně co nabídnout. Za ní na mě čeká krásný úsek do Oldřichova, pohlazení po dušičce. Loučky, lesíky, pasoucí se krávy a dobrá cesta. Za městem koukám, kde bych si sedla a najedla se. Opouštějí mě síly, a to mám ten kopec ještě před sebou. Zlatý dalamánek ze včerejška, jak se mi teď hodí. Cpu se a dívám se okolo. Hlava si evidentně dává tady oraz, takže myslí na různé blbosti. Jak je ta louka dlouhá, kolik je tu kytek a hele, tamhle úřaduje krtek. Prostě přestávka pro všechny.
Znovu jedu lesem a zase je to kopec. Lesní cesta je mokrá a podkluzuje to. Tlačit kolo do kopce je snad horší, než na něm jet. Jenže se to v tomhle terénu nedá. Takže opakuji svou klasickou mantru: každý kopec má konec, a co? Jsem nahoře.
Vjíždím do Lázní Libverda. A hele, na mapě to vypadalo jako nedosažitelné místo a už jsem tu. Dole ve městě je stará kolonáda, co se opravuje. Je to tu teda nějaké ušmudlané. Dávám si oplatku s kávou, ale obě mají velmi divnou chuť. Malý parčík s fontánkou, co bublá živou vodou z nitra země. Naberu si do lahve, ale má to hnusnou příchuť. No nic, nenechám se odradit ani ušmudlanou atmosférou, ani špatným kafem. Na mapě hledám Obří sud. Tam jsou mé vzpomínky z dětství. Je to nad městem a jak jinak než do šíleného kopce.
Pivo U Sudu mi dělá dobře. Fotím se tu na památku. Když jsem byla tak ve druhé třídě, byly jsme tu se sestrou na letním táboře u Bílého Potoka. Z tábora si pamatuju jen chleba s paštikou a italské osmdesátkové hity na diskotéce a obří skládku skleněných korálků, co byla za továrnou. To byl hotový poklad. Mámě jsme z nich doma udělaly náhrdelník. Pán v okénku je milý, atmosféru ruší jen Pražák, co se hlasitě vybavuje do telefonu. Nenechám si ten okamžik zkazit a pozoruji ten sud. Jak je zchátralý. Je to už tak dlouho, co jsem tu byla. Člověk má pořád pocit, že se nemění. Že zůstává stále tím, kým kdysi, a přitom ty oči tehdy a oči teď dělí skoro čtyřicet let.
Cesta dál je malé peklíčko, ale to jsem věděla. Čeká mě 9 km kopec nahoru a 460 m výškových. Jedu to hodinu a půl, jedu pomalu a dýchám. Vlastně to není žádná extra hrůza, ten asfalt je fajn. Nahoře na mě dýchnou krásné vzpomínky z dětství, co jsme sem jezdili s tátou na kolech. Na Smědavě si dávám pivo a zakusuje se do mě prázdninový pocit, volám mu a on má radost.
Jizerky se tady už ukazují v celé kráse. Je nádherně a mně je dobře, hlavně teda proto, že to mám do cíle už jen 10 km. Sjezd dolů je nádherný. Vítr ve vlasech, teplý vzduch a parádní rychlá jízda po dokonalém povrchu. Příště se musím jet na více dní, je to tu nádherné.
U odbočky na Protrženou přehradu váhám. Mám toho už dnes dost, ale tohle bych opravdu chtěla vidět. Za své rozhodnutí pak platím celých osm kilometrů. Je to dost do kopce a blbý terén. Už nemůžu, únava se na mně podepisuje, ale nevzdám to. Dole je odměna, protržená přehrada a její sloup. Byla jsem tu kdysi, ale ani na tenhle pohled si už nepamatuju. Pán, asi v mém věku, vypráví dětem vedle, že sem chodil kdysi běhat a že přes malé stromky nebylo nic vidět. Teď tu stojí v dáli ztepilé vysoké smrky a z času se stalo jen číslo. Stálo to za to, říkám si, když jedu dolů, a doufám, že už nebude kopec. Chyba, je to kopec přes les jak kráva a já zase tlačím. Dnes si přeji jen jediné, už chci být jen v cíli. Čeká mě ještě úsek čárkované cesty přes les, ale ten se naštěstí dá jet, takže je to v pohodě. Už jsem unavená, nechtěla bych přenášet kolo.
Chata vypadá jinak než na obrázku, ale milý číšník to zklamání vynahradí. Po teplé sprše si dole i s jeho ženou povídáme. Sedíme na terase až do západu slunce. Dáváme si moji slivovici a povídáme si. Turisti po covidu přestali jezdit a oni nevědí, jak vydělají na podzim. Není tu moc lákadel pro muflony, všichni radši lezou v davech na Sněžku a okupují předražený Špindl. Jsou tu čtyři roky a ještě na Protržené přehradě nebyli. Mají tuhle celou chatu v pronájmu a musí se hodně otáčet, aby se uživili. Každý den odváží kuchaře dolů do města. Vypráví o tom, jak je ten kraj chudý, jak nikdo z místních nahoru nedojde. A pokud ano, dají si jen pivo. Na terase se dělá zima a měla bych jít spát. Jsem v hospodě poslední a oni chtějí mít už asi taky klid. Já bych si tam potřebovala dnes s někým popovídat. Telefon mlčí a mně chybí kamarád, tak to píšu deníčku. Dnes tedy 75 km 1 300 výškových metrů nahoru a trasa: Mařenice-Chrastava-Lázně Libverda-Protržená přehrada-Desná.
DEN 3/5: Pondělí 1. srpna 2022
V noci jsem nemohla spát, bolí mě nohy a taky myslím na ten dnešek. Bude to záhul. Pojedu přes všechny velké headliny Krkonoš a nevím, zda to není blbost. Snídaně mi ale dělá radost. Hltám, jako kdybych týden nejedla. O půl deváté jsem už ale v sedle, číšník František se se mnou ještě loučí. Myslím na to, jak jsem kdysi brigádovala přes léto na horách. Je to řehole, ostatní mají prázdniny a ty pořád makáš. Těšíš se celý týden na nedělní odpoledne, to je volno. Plánuješ si, jak si uděláš výlet do hor, ale pak stejně ležíš na posteli a spíš. Jména hostů si už nesnažíš pamatovat a všechno plyne podle stále se opakujícího jídelního lístku.
Vyjíždím, není čas na přemýšlení. Je pod mrakem a radar hlásí, že v poledne přijde déšť, tak snad už někde budu. První cesta je parádní. Dobře se dýchá a lesy nabízejí pěkná zákoutí. Zase jsem na silnici sama. Dojíždím do Kořenova, tady je jedna roubenka hezčí než ta druhá. Hlavu si můžu ukroutit a kochám se. Vše umocňuje nádherný sjezd přes říčku s kameny. Protržená přehrada po krajině rozsela bludné kameny. Všude jsou vidět její stopy. Nádraží a muzeum šachet má obrovský genius loci. Rubalo se tu. Navigace mě svádí do lesa, ale já odolávám. Musím to dnes objet, bylo by to příliš velké sousto na začátek a já musím mít sílu na to, co mě čeká. Silnice je jistota a krásně mě vede do Harrachova.
Paráda, jsem tu a hodně jsem nahnala čas. Staré skokanské můstky se mi ukazují a já myslím na to, že jsem tu byla v 18 letech. Pak se cesta zvedá a čeká mě první velké stoupání. Je to po lesní cestě, sice nezpevněné, ale zatím se jede dobře. Jedu pomalu a funím. Hlavou mi jede všechno, včerejšek, minulý měsíc i minulý rok. Všechno se hodí pro cestu do kopce. Je vedro a sklon začíná přituhovat. Já jsem si nasadila ale pomalé tempo a nehodlám z kola slézt. Ty průhledy do údolí pod dráty lanovky jsou neskutečné. Křižuji sjezdovky, kde jsem jezdila jako malá. Tohle je opravdu cesta vzpomínek. Jako kdybych projížděla znovu celým svým životem.
Je to neskutečné, ale Dvoračky jsou tu. 1 150 m n. m., stará chata a známý pohled do údolí. Mufloni ještě nedorazili, tak se kochám z prázdné terasy na údolí, co mě naučilo lyžovat. Mám neskutečnou radost a pocit, že jsem dobyla svět. Dala bych si pivo, ale nemůžu se zdržet, musím dál.
Cesta vede strmě dolů po kamenech. Lidi, co jdou nahoru, mi tleskají. Jsem tu s těmi brašnami hotový úkaz. Pán mi popřál mnoho sil, jako kdyby mě pohladil. Usmívám se a je mi dobře. Lesem je cesta krásná, ale za chvilku se blíží zkratka. Po silnici je to o šest kilometrů delší. Znovu se ozývá můj starý strach. Nejsem ani ve třetině a už jsem vyčerpaná. Navigaci dochází baterky a pak i vypadává signál, tělem mi proletí vlna paniky. Navigace pak na chvilku naskočí, já se rozhodnu to risknout. A mám štěstí. Cesta je vlídná, i když kopce jsou nemilosrdné. Nakonec se z toho vyklubala parádní zkratka. Opět křižuji pod lanovkami a ty výhledy stojí za to. Úzká cesta, co vede skrz sjezdovku. Někdy je to tak prudké, že kolo nechce ani stát. Makám a teče ze mě studený pot. Dává mi to hodně zabrat. Je teplo, ale do toho občas přijdou poryvy studeného větru, takže se pořád oblékám a svlékám.
Nahoře na Mísečkách už sotva lezu. Hodina stoupání je za mnou a to ještě nejsem ve Špindlu. Musím se najíst, nebo padnu. Blíží se jedna a já jedu nonstop. Všechno z báglu sypu do těla, aby mělo sílu. Do Špindlerova Mlýna je to sedm kilometrů a už jen 140 výškových nahoru. Pak je to sjezd. Poslední průhled ze sjezdovky na Špindl, co si sedí v údolí. Myslím si, že ty dvě střechy dole v údolí, to jsou střechy Penzionu Ráj, kde jsem v osmnácti byla přes léto na brigádě. Usmála jsem se. Ale nebe se nesměje, naopak začíná krápat a pak strašně lít.
Musím zastavit pod stromem, to jsou liány jak v tropech. Musím jet, tady se stejně nikde neschovám. Mokrá a neskutečně šťastná přijíždím do Špindlerova Mlýna. Mám neskutečný pocit. Procházím se známými místy a myslím na to, jak jsem si tu kdysi nemohla dát ani kafe. Draho je tu pořád a lidí dost teda. Znovu vysvitlo slunce a lidi posedávají na zahrádkách restaurací. Není tu vyloženě nabito, ale panuje tu taková italská atmosféra. Aby ne, skoro všechno je tu italské: zmrzlina, restaurace i obchody naproti. Domy jsou ale pěkně opravené a působí to tu celé milým dojmem. Znovu začíná lít. Schovávám se na zahradu pod deštník a přemýšlím nad trasou. Mám už strach jet přes hory. Naplánovaná trasa má vést lesní cestou přes dva velké kopce, to v tom terénu už asi nedám. Pořád leje a to nakonec rozhodlo: pojedu po silnici. Je to oklikou a je to dál, takže to není zas taková ostuda. Pořád mi do konce zbývá stále dost.
Do Vrchlabí to po silnici sviští. Slunce zase pere a pak je zase liják. V botě mi čvachtá, ale užívám si rychlost. Na autobusové zastávce se převlékám do suchých ponožek, protože mám nohy studené jak žába. Jedu podél kamenného koryta Labe, vydlážděného až nahoru. Tuhle cestu mám vyrytou do vzpomínek z dětství. Tudy jsme jezdívali do Špindlu, Harrachova i do Rokytnice. Vrchlabí mě okouzluje zachovalými roubenkami a krásným kostelem. Zachovaná kráska podhůří. Šíleně mě vytáčí auta, co mě míjejí o pár centimetrů, ale musím to vydržet.
Pak se cesta úplně proměňuje a já jedu po rovině. To jsou paradoxy, jako v životě. Nikdy nevíš, co tě čeká. Jednou liják a bahno, pak vedro a smog, pak výhledy a krása, co ti vezme dech. Každý ten moment si musím užít a zapamatovat, na té cestě se už nebude opakovat. Je zase horko, okruh končí a mě čeká opět stoupání do hor k Černému Dolu.
Krajina se mění a taky není už takové horko. Z velké silnice je už jen malá a poslední roubenky se se mnou loučí. Pak se z ní stane lesní cesta, naštěstí vyasfaltovaná, a já můžu stoupat. Dvě hodiny funím nahoru. Ten sklon je fakt šílený, už fakt nemůžu. Tlačím kolo kolik set metrů. Po cestě jsou vodopády, hustý les a zákoutí s vodou a kameny. Sotva to vnímám, protože to je šílený kopec a mně síly docházejí. Snažím se stále jet a střídám chůzi s pomalou jízdou. Kolo je i do kopce velmi těžké, tak vyjde nastejno, jestli jedeš, nebo tlačíš. Někdy je i horší to tlačit než jet. Je to boj a dává to zabrat. Už fakt nemůžu. Dole na konci vesnice jsem potkala zase chlapy v bagru. Dívali se na mě jako na zjevení, že jedu nahoru s těmi brašnami. Cesta byla od strojů rozbahněná a já jsem si musela hodit kolo sedlovkou zase na rameno, abych to přešla. Jen jsem zaslechla: „Tu jen tak něco nevyvede z míry...“ Usmála jsem se. Neměli pravdu, ale brala jsem to jako poklonu. Už jsem skoro nahoře a objevují se tu první horské chaty. Ještě kousek nahoru k hřebenu a celé údolí se ukazuje. Je to nádhera. Jsem šíleně unavená, ale jsem tu.
Horské chaty jsou obklopeny auty s pražskými espézetkami a křičícími lidmi. Je to nějaká oslava. U dalších aut zase rodiny a křik. Trochu to kazí můj vítězný dojem, ale já jsem dnes tak hotová, že už se těším, až z toho kola slezu. Začíná zase pršet a k chatě to mám jeden km. Ten pohled do kotliny je nádherný. Tohle se nikdy neokouká. Sjíždím dolů k chatě, protože zase prší.
Překvapení mě nemine, protože jsem si spletla chatu. Málem mě trefil šlak, protože jsem si zadala do navigace jinou Žižkovu boudu, kdo by čekal dvě vedle sebe. Kluk koukal, že se jim cpu do sokolské chaty, ale ta moje je naštěstí jen o 300 m níže. Je krásná, dřevěná, s terasou jak ze starých dob. Pokojíček je snad původní, jako když jsme v něm se ségrou bydlely na táborech. Dřevěné obložení, dřevěné nízké postele a umyvadlo. Pohled z malinkého okna pokojíčku je neskutečný. Protější kopce s chatami působí jak z mého mládí. Horká sprcha a kulajda dělají své.
Jdu s pivem ještě na terasu a kochám se západem slunce, co je přímo přede mnou. Je to nádhera, ale jsem šíleně unavená. Je sedm a já už jdu spát. Tělo mi hoří a bolí mě všechno. Za okýnkem v pokojíčku se mění obloha, slunce zapadá a do pokojíčku proudí oranžová záře. Je mi dobře. Jsem v teple, v peřinách, na tvrdé posteli.
Myslím na sestru, na to, jak jsme kdysi takto trávily zimní prázdniny. Pamatuji si, že jsem si jako malá kdysi psávala tady v Peci pod Sněžkou na horách deníček. Kde by mě napadlo, že si ho budu psát i za čtyřicet let. Pořád je ta malá holka ve mně. Dávala jsem tehdy dnu barvy podle nálady. Jakou by měl barvu ten dnešní den? Růžovou jako červánky, nebo tmavě kobaltovou jako když vyjde měsíc a chaty naproti vším svahu se rozsvítí. Upadám do bezesné noční náruče a spánek čistí mou duši i tělo. Dnešní trasa mi dala zabrat: Desná–Harrachov–Špindl–Pec pod Sněžkou. 1 850 nastoupaných výškových metrů na 65 km. To se věru nezdá, ale bylo toho na mě asi moc.
DEN 4/5: Úterý 2. srpna 2022
Spalo se mi náramně. Probouzím se vyspaná, i když jsou teprve čtyři. Chata ještě spí, ale za oknem za chvilku začne nový den. Nebe je stále kobaltově modré a zatím spí. Tyhle momenty mám moc ráda, chvilka před rozedněním, prostor na všechno. Jdu si ještě lehnout, protože nemá cenu lelkovat. Vím, že už neusnu, ale ještě můžu nechat tělo odpočívat. V hlavě mi jedou vzpomínky z minulých dní i minulých let. Tak nějak se mi to spojuje. Pak se okno začne pomalu měnit a začne svítat.
Snídaně mi dělá dobře a ještě líp, že se mi podařilo opravit držák na navigaci. Nebude mi padat. Vyjíždím a hory se mi ukazují v celé své kráse. Opět do kopce. To, co jsem si včera sjela k chatě, musím vyfunět nahoru. Celé údolí je zalité sluncem a posázené chatami. Jsou rozeseté po kopci jako zatoulané ovečky. Je vidět do údolí i daleko do velké dálky. Bere mě to u srdce a taky do plic – ten kopec je po ránu fakt dost. Nahoře se napojuji na krkonošskou magistrálu a chvilku si užívám rovinky i průhledy s horskou atmosférou. Ale potom už fičím dolů. Dívám se na tachometr a je to 10 km z kopce. Brzdy skřípou a všechno se na kole třepe. Tohle si píšu červeně: tuhle trasu nikdy nejet obráceně!
Z Horního Maršova se táhne nejdřív pěkná cesta mezi loukami nahoru do lesa, ale potom sklon přitvrzuje. Po dalším kilometru mi něco říká, že tohle bude opět lahůdka. Terén je kamenitý, podkluzuje to a hlavně je to tak strmé, že už se opět nedá ani jet, místy ani tlačit. Lije ze mě pot i vztek. Tohle jsou ale trasy! Objet to opět nejde, tak mě čekají tři kilometry náročného stoupání se 460 m převýšením. Funím už jak mašinka a jedu tak pomalu, že rodinu, co jde pěšky sto metrů přede mnou, nejsem schopná dohnat. Chvilku jedu, ale spíš tlačím.
Kolo je těžké, berou mě křeče do zad i rukou, počítám každých pár desítek metrů a mantra kopce jde se mnou. A pak je konečně konec a Rýchorská bouda nabízí své útočiště na svém vrcholu. Jdu si pro čaj a nohy se mi třepou. Pán se diví, že jsem sem vyjela i s brašnami a hledá na mém kole elektrickou podporu. Už se chci pýchou čepýřit, když v ten moment nahoru vyjede po té stejné cestě borec na kole. Dívám se na něho s otevřenou pusou, protože tohle je na medaili.
Dáváme se hned do řeči. Je fajn, že když jsi na kole, tak všechny společenské limity můžou jít stranou. Kolaři si všichni tykají a považují se za kamarády, jsou jeden gang. Kluk je hodně mladý a moc příjemný, prý si jede cvičně stovku po horách. Včera prý nastoupal 3 000 výškových, ty vogo, tohle je jiná liga. Chvilku si ještě povídáme, potvrzuje mi, že samotnou ženskou v horách a ještě s brašnami vidí poprvé. Už jsem to slyšela, a musím říct, že to dělá mému egu docela dobře. Vypiju čaj, nacpu se ořechy, datlemi a zase vyrážím.
Čeká mě nádherný sjezd dolů mezi loukami, co nabízejí krásné výhledy. Borec mě míjí šílenou rychlostí, tak si jen zamávneme. Za chvilku ho vidím už dole pod kopcem, musel jet jako ďas, a to je to náročný terén plný balvanů. No, já si postupuju pěkně pomaličku, nikam se dnes nehoním.
Dohasím si to z kopce do Žacléře na malé ospalé náměstíčko, kde pod lípou sedí jen dva „důchodci“. Chvilku koukám do mapy a hledám, kam jsem to dojela a kudy pojedu dál. Když zaznamenám, že ten pán pomalu jde ke mně. Přes počasí a krátký konverzační úvodník o horách se dostáváme k meritu věci: „Můžu se podívat na vaši lahev? Je mi nějak povědomá.“ Sundávám lahev na pití z kola, podávám mu ji a dívám se, jak lahev otáčí, a mezitím mi začne vyprávět:
„V devadesátých letech jsme si s bráchou založili firmu. Dělali jsme chrániče na berany, no a pak jsme začali dělat i lahve na kola. Vidíte tady to R&B? Tak to B jsem já… (Radek a Bohumil Mědílkovi) “ Stojím s otevřenou pusou a pán vypráví, jak se všechny tyhle lahve stále vyrábějí v Žacléři, prý tady odtud kousek. Když se dozvěděl, že jsem z Brna, přidal i bonus: „Vidíte tamtu blondýnku?“ a ukázal na svou paní sedící na lavičce. „Tak tu jsem zmerčil na Pryglu, když jsem tam byl s kamarády v roce 72.
Hned jsem měl jasno. Dokonce jsem se tehdy s klukama vsadil o pět litrů vodky, že si ji do roka vezmu. No a taky že jo. Brali jsme se v 73 a tu vodku jsme na naší svatbě vypili.“ Stojím jak zařezaná a nevím, co říct. Prý firmu už dávno prodal, ale dodnes mu dělá radost, že se láhev vyrábí. Pak ji tak vylepšili, že v ní nezplesniví ani čaj po 14 dnech. Poděkovala jsem za setkání a nepřestala na něho myslet další dvě hodiny. Kéž by po nás zbylo něco, co je užitečné a přináší lidem radost.
Odjíždím ze Žacléře a před sebou mám opět kus po čárkované cestě. Říkám si, že jednou mi to vyšlo, třeba to vyjde i teď a že se přeci nevzdám. Už po pár metrech je mi jasné, že trasa nebude jednoduchá. Všude jsou šutry, ale hlavně je cesta podmáčená a je to jíl. Všude je bahno, kaluže a jede se fakt špatně. Je to jen pár kilometrů, ale dávají mi zabrat. Říkám si v duchu, že až dorazím k silnici, pojedu po ní, už na ty čárkované kašlu, i kdyby měla být objížďka sebedelší.
A pak přijde moment, kdy cesta vede skrz potok. Dívám se na to a přemýšlím: sundat boty, nebo ne? Hrdinka dne! Nemaje zkušenost s přejížděním potoků, najela jsem v plné polní do středu potoka, co ho popoháněl opravdu silný proud. Po jedné setině a marném pokusu udržet se na kole bylo jasné, že to neustojím. Druhou setinu vteřiny přemýšlel mozek a vybral si: obětuji boty za cenu suchých brašen. Takže noha v botě je ve vodě a pak i druhá. Jen tak tak jsem ten proud ustála, aby ve vodě neskončila i s kolem. Mokrá vylezu na břeh a nadávám si, že jsem si boty nesundala.
No nic, kolo je zablácené, já mám totální mokro v botách, teď už to nějak dojedu. Ani cesta dál není jednoduchá. Úzká pěšinka mě vede přes louky, kde dál bojuji s kameny, jílem a rigoly. Je ale nádherné počasí, rozkvetlá louka a sluníčko mi dělají dobře. Měním si alespoň ponožky a pomalu dojedu k silnici. Dělá se vedro. Navigace do Rtyně ukazuje zase čárkovanou, ale děkuji, už nechci, volím silnici.
Za necelé dvě hodiny jsem u Bohouše, u svého druhého táty. Nebyla jsem tu od covidu a s barákem koukám pěkně pohnuli. Měl zrovna návštěvu a jeho žena byla někde pryč. Měla jsem se ozvat dřív, ale já nevěděla, kdy dorazím. Usušil mi boty, uvařil kafe, umyl mi kolo vapkou a ani jsme nestačili pokecat. Pomyslela jsem si, opět mě vytáhl z bryndy, jako už mockrát. Mrzí mě, že jsem si nenaplánovala přespání tady, abychom si mohli popovídat, ale já nechtěla moc otravovat. Jsou čtyři odpoledne a já to mám do cíle ještě 20 km. Sedám na kolo a slibuji si, že se sem brzy podívám.
Do Nového Města dojíždím po silnici, je horko. Pokojíček je malinký, ale je fajn. Ostatně i dneska jsem unavená jak pes, takže padnu. Naštěstí kousek je i hospůdka, kde mi dají normální jídlo. Po jednom pivu mám temno. Dnešní trasa byla opět výživná, píšu do deníčku: Pec pod Sněžkou–Rýchorská chata–Žacléř–Rtyně–Nové Město nad Metují.
DEN 5/5: Středa 3. srpna 2022
Včera se mi tak nějak nakupila únava a začala jsem o všem pochybovat. Dojedu ten zbytek trasy vlakem, však co, nikdo se to nedozví. Možná to fakt nebyl nejlepší nápad takhle to celé hrotit. Kárala jsem svoje ego, díky kterému byla ta trasa našponovaná jak na kilometry, tak na převýšení. Do toho úseky, které na mapě vypadají jinak a seberou ti nejvíc energie.
V noci jsem zase nemohla bolestí spát, i když se pravidelně uspávám brufenem. Pak jsem si ale naštěstí prohlédla dnešní trasu, je to skoro celé po silnici. To bude dobré, povzbuzuju se. Tak si trochu šlápnu, no a? Ráno jsem se probudila plná energie. Jo, to dám. Nic náročného ve stylu horského terénu, jen silnice a „trochu“ výškových metrů. Má být horko, tak vyrážím brzy.
Do Velké Deštné je to 25 km do kopce, celkem do Říček je to 37 km a de facto stále stoupání. To dám. Nesmím se dívat na celé to číslo, musím si to rozdělit do etap. Takže nastavuju Deštnou a hned to vypadá optimističtěji. Kopce se ale pomalu zvedají. Občas je rovinka, občas to padá, ale furt to stoupá. Je dobré vědět, co máš před sebou, ale aspoň si můžeš rozložit síly. Funím. Témata jsou vyčerpaná, tak se hlava dívá vedle sebe. Hledám stíny stromů, aby na mě nepražilo.
Deštná, jsem tu, za dvě hodiny na cestě. Je ale děsné vedro. Jsem unavená a na mysl se mi derou špatné myšlenky. Hele, pekařství, dám si něco dobrého. Stojím venku a láduju se nic moc kapsou plněnou trochou borůvek a pudinku. Jakmile to lidi začnou dělat na kšeft, je to na nic, říkám si. Radost z dobrého výrobku a dobře odvedené práce vystřídají peníze, za které si pocity nekoupíš.
Na zdi na Žižkově boudě v Peci visela cedulka: „Nejdůležitější věci na světě nejsou věci.“ Byla to pravda. Moje nejdůležitější „věc“ v tuhle chvíli jsou moje sny a cíle. A já to dám. Nastavuju si další destinaci a tou jsou Říčky. Budou to dva stejně velké krpály, ale žádná hrůza, „Už jsem jela i horší“ = změnila jsem kopcovou mantru. Je stejně skvělé, jak nás všechny ty zážitky posouvají. To, před čím bych se kdysi klepala, dneska dávám s přehledem.
Tenhle kopec je prudký. Jedu po krajnici, kam zasahují ještě stíny vysokých stromů. Kousek vedle už je pařák jako hrůza. Ve Velké Deštné pod rozhlednou jsou davy muflonů, takže tuhle atrakci vynechávám a jedu prémiovou trasu do Říček.
Blíží se dvanáctá a sil mám málo. Bude to ale už jen malý stoupák a tu hrůzu budu mít brzy za sebou. Kolem jsou nádherné louky. Zpomaluju a dopřávám si výhledy. Posazené košaté javory a akáty na hřebenech mě berou u srdce.
Stojí tam královsky a dívají se do šikmého svahu. Louky jsou pokryté kvítím a taky malé chaloupky nebo aspoň to, co z nich zbylo. Akáty mi dělají společnost ještě chvilku a pak už jen sjezd do Říček. Jééé, tohle je ta zatáčka, kde jsem vystupovala, když jsem jako začínající studentka z Ostravy jezdila se svým chlapcem do penzionu, dělal tu přes léto kuchaře. Zase ty vzpomínky.
Mám hlad a nikde ani noha. Uvědomila jsem si, že chodit po zapomenutých místech je opravdu takový druh terapie. Za ty čtyři dny jsem toho prošla z minulosti už dost a asi už mi to stačilo. Co bylo, bylo. Vzpomínky jsou dobré, ale minulost nezměním. Ať už to jsou dětské křivdy, pochroumané vztahy nebo nedostatek lásky. Nemám jinou možnost. Musím to všechno teď jen přijmout a snažit se neopakovat ty stejné chyby. Není potřeba ty staré rány znovu jitřit. Teď už je musím nechat spát a jít dál.
Jenže hlad mám pořád. Na náměstí v Rokytnici nad Orlicí snad něco seženu. Je vedro, půl jedné a Hotel Rampušák nabízí opět příjemné útočiště. Sedí tu cyklista a dává mi signál, že jsme na stejné notě, tak si přisedám. Povídáme si a dáváme si společný oběd. Vypráví mi, jak si do hor jezdí vyčistit hlavu od práce i rodiny, a já mu popisuju zážitky z trasy. Dostane se mi i poklona, protože když někdo řekne, že do Rokytnice dojel z Děčína na kole, už to má i nějakou váhu. Radí mi jinou cestu do Ústí a rozjíždíme se každý na jinou stranu.
Jedu přes Žamberk, ale nezastavuju. Nemám zpoždění, ale asi bych neměla vůli znovu nasednout a jet dál. Únava na mě padá jako hrom. Do toho je pekelné vedro. V Letohradu nemůžu odolat krásnému starobylému náměstí s malou cukrárnou na rohu, co nabízí stín a dobroty. Hltám cukry a padá to do mě jako do díry. Už je to jenom rovinka, ale stejně se nemůžu moc zdržovat. Podél Divoké Orlice je příjemný chládek a jsou tu i nádherné výhledy. Jede se příjemně v chládku podél tratě a lesa.
A tenhle moment snad ani není možný. Dorazila jsem k autu v Ústí nad Orlicí. Já to dala! Obrovská vlna euforie mě zaplavila. Pět dní, a najednou je to pryč. Skoro brečím dojetím. Nejsem ani schopná si všechno uvědomit. Jsem jen neskonale šťastná a vděčná, že jsem to dala bez zádrhele, pádu, v dobré náladě a se spokojenou dušičkou. Posílám těm nahoře, co na mě dohlíželi, velké poděkování.
Pak jen rychle naložit kolo do auta a do šesti bych mohla být v Brně. Hlavně nepodlehnout únavě. Jedu pomalu, díky náklaďákům to rychle ani nejde, což dneska kvituju. Jsem unavená, ale klima jede naplno, nedovolí mi usnout.
Doma mě čeká další maraton. Vyprat, uklidit, zalít, vyvětrat. Připadám si jako namazaný strojek... jako kdybych se neuměla zastavit. Dávám si pivo na balkoně a asi mi to dochází. Já jsem stejně asi magor! Dívám se spokojeně na své nohy opřené o rohož na balkoně a jsem na ně hrdá. Hodně toho ujely.
Budím se ve čtyři, zase nemůžu bolestí spát. Cukají se mnou svaly na stehnech. Otevřenými dveřmi do pokoje proudí příjemný teplý letní vzduch. Je mi dobře. Závěrečná trasa mě teda vedla z Nového Města nad Metují přes Deštné v Orlických horách, Říčky, Žamberk do Ústí nad Orlicí. Když se podívám na celou trasu, tak je to suma sumárum: Děčín – Ústí nad Orlicí. Za 5 dní jsem ujela 320 km, nastoupala 5 578 výškových metrů nahoru a sjela 5 378 dolů.
Sedím na posteli a dopisuju tyhle řádky. Chci to všechno dopsat, než mě pohltí šeď normálního dne. Všechno, co mám v sobě a co jsem si přivezla z cesty. Samu sebe: silnou, odvážnou, odhodlanou, krásnou, štíhlou, usměvavou, přátelskou. Takovou bytostí já chci být i jiné dny než ty výjimečné. Plnit si sny a být někomu prospěšná. Třeba jen jako inspirace ke změně. Ta cesta je cíl.