DEN 1/4: Čtvrtek 10. září 2020
Všechno je, jak má být. Sedím ve vlaku a jedu na svou první pouť. Sama, s láskou, s klidem v duši, do srdce Bílých Karpat. Za zelení, za poznáním, za lidmi a za sebou. Za někým, koho potřebuji trochu podpořit, vzbudit a posílit. Taky pohladit pohledem na krásu života, přírodu, sluníčko a dobro v lidech.
Do vlaku mi s kolem a brašnami pomáhal pán, ani jsem se neptala. Nebyl to Čech, tak asi proto. Český gentleman je asi na vymření, nebo je někde, kde nejsem já. Podzimní sluníčko nakukuje do okna, vypadá to, že bude krásný den. Vlak pojede hodinu, dívám se z okna a nechávám se kolébat pravidelným rytmem. Zvláštní, jak mi odezněla ta úzkost, co jsem měla včera. Všechny strašidelné scénáře mi prošly hlavou.
Nemohla jsem usnout a pročítala net. Zaujal mě článek: Když stojíš před důležitou výzvou, ptáš se jen dvě věci: „Kdy už přijde strach?“ a „Kdy ten strach odejde?“ Ty představy jsou často horší než realita. Strach paralyzuje. Strach si představuji jako malého zapšklého mužíčka, co křičí a šíří kolem sebe paniku: „Co když…“ Čím více se bojím, tím se cítí sebejistěji. Naštěstí jsou tu pánové Odvaha a Vytrvalost a také dámy Vůle a Síla. Oni mi pomohou.
Pozoruji ubíhající krajinu za oknem. Plán je jasný, čtyři dny na kole přejezd přes hřebeny Bílých Karpat, to mi vyčistí hlavu. Má být hezky a podle mapy budou i dost velké kopce. Je to výzva, ale těším se. Nikomu jsem to radši neřekla. Nechtěla jsem, aby mě od toho nikdo neodrazoval. Bála jsem se jejich strachu. Napadlo mě to, když jsem četla knihu Poutník od Paula Coelha: „Pojedu na svou vlastní poutní cestu. Krajem, který je mi blízký.“
Vlak měl výluku a ve Veselí nad Moravou skončil. To nemohlo dopadnout lépe. Celou dobu jsem přemýšlela, jak z něho rychle vystoupím s kolem a brašnami. Vystupuji teda úplně na pohodu, usazuji brašny na kolo, zapínám si helmu, nastavuji navigaci a vyrážím. Ven z nádraží, směrem nejvyšší kopec. Jede se příjemně, vane jemný vánek a dobře se mi dýchá. Přijde mi, že je ale něco jinak. Jako kdybych já sama byla někdo jiný. Tichá, klidná, vyrovnaná, odhodlaná. Kde je ta afektovaná Markéta, která musí být v práci všude první? Být hodně slyšet a vidět? Asi se mnou nejede. Je tu klid, nikdo tu neřve. Jen kolo si šustí.
První zastávka je vesnička Lipov, odtud pochází moje kamarádka. Zastavuji se u cedule a volám jí. Za ní se rýsují v dálce první kopečky. Švestky dozrávají u silnice a děda na zahradě uklízí dřevo u malé rozpadlé chaloupky. Jedu hodinu a zatím teda v převýšení žádná velká hrůza. A pak to přijde, po Vápenkách mě čeká osm kilometrů stoupání na Velkou Javorinu.
V hlavě mi zní má oblíbená mantra: „Každý kopec má konec.“ Ale stejně mi to nepřijde zas tak hrozné. Občas, když míjím skupinku turistů, ozvou se povzbudivé hlasy. Ono, když je to kolo plně naložené, tak se těch šestnáct kilo navíc pozná. Ale já jedu pomalu, nikam se nehoním. Asi jde i o to, v jakém rozpoložení člověk jede. Zda má čisto v hlavě nebo ten kopec použije pro „úklid.“ Všechno se najednou hodí. Myšlenky na práci, vztahy, rodina, sny... Člověk má čas na tohle všechno, dokud teda do toho zvládá i dýchat.
Stoupám hodinu, masakr. Pod vrcholem jsem potkala dva cyklisty, co táhli kolo. Odhaduji, že měli oba tak k sedmdesátce. Paní si stěžovala, že ten poslední kilometr pod vrchol už nedává. Cože? Říkám si a marně hledám na jejím kole elektrickou podporu. Má klasickou silničku s beranama. Na obou je vidět, že jezdí celý život. Paní mi ještě stihne říct, že na Javorinu jezdí každé léto, že to prostě musí být. Obdivuji je, protože já už funím jako hrom. A navíc mám hrozný hlad, kousala bych i hřebíky.
Když dofuním pod vysílač, mám pocit, že jsem zdolala Everest. Ta neskutečná euforie. Ne proto, že jsem vyšlapala nějaký kopec. Pro mě má Javorina symboliku svobody. Je nádherně vidět do daleka. Rozhlížím se okolo a pozoruji, jak dlouhá stébla travin tančí ve větru. Jak se loukou nesou vlny větru a jak se mění. Jak vítr přináší vůni babího léta a něco vzdáleného a současně blízkého ke mně hovoří. Jemný odér vzdáleného kouře, hlíny a sladkosti podzimu. Možná staré zapadlé vzpomínky z dětství, z procházek v lese u babičky.
Sedla jsem si na hraniční kámen a rychle vytáhla svačinu. S plnou pusou pozoruji krajinu. Změnila se nebo jsem se změnila já? Jsou to přesně tři roky, co jsem tu byla s někým, s kým jsem už být nechtěla. Byl to náš poslední společný výlet. Pamatuji si, jak jsme tehdy s mým manželem vylezli nahoru a všude byla mlha. Nebylo vidět nejen do dálky, ale ani na krok. Neviděla jsem naši společnou budoucnost, ale ani sebe. Upadla jsem do okov společenského stereotypu a nemohla jsem se hnout. Nebyla jsem to já a nebylo to k žití.
Dnes bylo vidět daleko do dáli, ó jak trefné. Tehdy jsem plakala. Nevěděla jsem, co mám dělat. Myslela jsem si, že jsem došla na konec své cesty. Kdybych věděla to, co dnes, mohla bych si říct: „Holka, bude líp. Všechno se srovná, změna je život.“ Rozvedla jsem se, přestěhovala se a začala znovu. Jsem sama, ale jsem svobodná. Nic a nikdo mě nemůže zastavit, jen já sama.
Dojedla jsem a zajela loukou ještě k Holubyho chatě. Dlouhé stonky travin, dozrávající jeřabiny a pohled do dáli mi dělají dobře na duši. Modrá a zelená na obzoru a skvělé pivo na vylidněné chatě. Nikdy jsem pivo nepila, začala jsem až na kole. Je to taková verze „ionťáku“, člověk si musí jen dát pozor, aby včas přestal. Jedno a dost, jinak těžknou nohy. Když jsme tu byli tenkrát, nebylo k hnutí. Teď tu je jen pár hostů a venku sedí i tři kuchaři a baví se o ženských. Věčné téma, ty dva naše rozdílné světy.
Cesta dolů z kopce je dlouhá a omamná. Vítr a rychlost mi formují výraz. Mám pocit, že letím. Navigace funguje a já jí věřím. Je to vlastně, jako kdyby se mnou jela kamarádka. Je na mé straně a vždy mě včas upozorní, že mám odbočit. Vlastně ani nejedu sama.
Hluboký les střídají výhledy do údolí, louky s horami na horizontu a malebné vesnice. Hodiny letí a já pomalu mířím k ubytování. Kopce se začínají zvedat a únava za celý den se na mě podepisuje. Poslední kilometry se už doslova vleču. Nahoře jsem se s tím pivkem zdržela, ale naštěstí dnes nikam nespěchám.
Pán na ubytování je moc příjemný. Bydlení je trochu opuštěné, ošuntělé a má už svoje zlatá léta za sebou. Je tu ale milo a čisto. Horká sprcha a nakrmit hladové tělo, jinak mi nic nechybí. Dávám si pivko a pan domácí vypráví o nádherném západu slunce na kopci za chalupou. Říkám mu, jo, jela bych se podívat, ale už bude brzy tma, a já bych se bála. A on na mě vykulí oči: „Vy? A čeho, vždyť máte kolo.“
Dívala jsem se na něho nevěřícně a v ten moment mi to došlo. Čeho já bych se asi tak měla bát? Sebe, kravek nebo toho mužíčka, který mi chtěl včera nakukat, že by se hodilo mít strach? Usmál se na mě, jako kdyby tyhle moje myšlenkové pochody slyšel. Vzala jsem si klíče od branky, zapnula světlo na kole a vyrazila.
Bylo to fakt kousíček, taky do kopce, ale stálo to za to. Sedla jsem nahoru na Mikulčiném vrchu do trávy a pozorovala, jak se naproti mění obloha. Krávy se poklidně pasou a z lesa je slyšet zpěv ptáků. Obzor je oranžový a pak pomalu červená. Dvě železné cisterny s vodou u cesty se pomalu propadají do temnoty a mladí býci si mě zvědavě prohlížejí. Kochám se tou krásou. Světla v údolí se pomalu rozsvěcují a les se noří do tmavých stínů. Ještě chvilku nechávám ten klid, aby mě prostoupil a pak pomalu sjíždím na kole dolů. Tohle jsem potřebovala. Pohlazení před spaním. Noc přináší třpytivé sny. O bálech, o tančírně, o kráse… Můj první sólo poutní den. Plný zážitků. Plný sebe.
DEN 2/4: Pátek 11. září 2020
Ráno je pošmourné, horká sprcha, ale umí všechno. Dnes bude náročný den. Po brzké snídani balím. Naplánovala jsem si dlouhou trasu, snad to zvládnu. Loučím se s panem domácím, kromě mě tu je jen jeden pár. Říkal, že letos tu sezónu už taky zabalí. O půl deváté jsem už na cestě. Start je ostrý, dvě hodiny do vrchu. Ale je to asfalt, tak se jede dobře. Plíce si funí, nohy makají.
Nahoře mě čekají výhledy do údolí. Z kopce letím dolů jako drak. Roztahuji svá křídla a na tachometru bliká šedesát. Ta rychlost je opojná. Díky bohu teda za navigaci, tady by se člověk ztratil. Klikatí se to sem a tam, ze silnice do lesa a zpátky. Sjezd dolů do údolí a pak do lesa přes kameny. Terén je náročný a kilometry neubíhaj. A pak to začne. Vyšplhám se po louce nahoru na hřeben s domněním, že tam už bude dobrá cesta a hořce si uvědomuji svou první chybu. Čárkovaně značená trasa v mapě rovná se „čekej všechno“. Kameny, bahno, kořeny a kopce tak prudké, že se nedají vyjet. A i když jdeš a vedeš kolo, funíš jak lokomotiva.
Mám za sebou první bloudění. Vede mě to strašidelným lesem, do klikatých kopců, cestou necestou. „To bude dobrý,“ opakuji si nahlas mantru, ale moc jí nevěřím. Znovu se dívám do mapy – po té čárkované to jsou jen tři kilometry, a pak je zase silnice. Čeká mě opuštěný úval, kamení a brody. Konečně nahoře a krásný sešup po silnici dolů do vesnice. A pak? To se mi snad zdá – zas až úplně nahoru. Ten kopec je šílený. Nejen, že nejde vyjet, ale on nejde ani vyjít. Táhnu kolo před sebou a vleču se za ním jak smrad. Spíš na něm skoro ležím a funím.
Dotlačeno, jsem nahoře. Udělalo se teplo, dlouhé kalhoty i rukávy bydlí v brašně a krůpěje potu mi rámují obličej. Po hřebeni mě čeká chvilka v klidu. Vychutnávám si po tom všem kousek rovné cesty. Výhledy jsou nádherné. Kravky se pěkně pasou a krajina rozprostírá své jemné a klidné kouzlo, co se do mě zakusuje. Rozkvetlé široké louky a lahodný vzduch. Dívám se do mapy a polije mě horko, nejsem asi ve třetině. Lahůdky ve formě čárkované a do kopce mě ještě čekají a já bych si nejraději lehla do trávy.
Pak to zase přichází. Cesta vede do kopce, přes louky, a pak se úplně ztrácí. Navigace ukazuje, že jsem na hranici. Pašerácká stezka. Mapy ukazují čárkovanou a kamenitý terén. Uff. Nejraději bych změnila trasu, ale nikde se nedá sjet dolů. Trasa se teď už prostě nedá změnit. Sakra, tohle jsem nedomyslela. Trochu mě to děsí. Už teď jsem unavená jak hrom, ale mapy ukazují do cíle ještě dvě třetiny, navíc nahoru a dolů. No nic, jedu dál, musím.
Takže z kola dolů, do kopce nahoru, přes kameny, přes bahno. Do toho je hrozné horko. Vypila jsem už dva litry, snad bude po cestě nějaká hospoda, chlácholím se, ale vím, že není. Mám v brašně radši další dva litry a doufám, že mi to vydrží. Mapa ukazuje opět čárkovanou, sakra. Čeká mě putování přes hraniční les. Cesta se ale zase mění, je tu bláto, kamení a výmoly. Těžaři cestu rozjezdili těžkými stroji a nohy se mi boří do mazlavého bahna. Asi tu bude to silniční průsmyk. Vylezu ze zatáčky a pět chlapů i ten bagr se na mě nedůvěřivě dívají. „Co tady děláte? A navíc sama?“ Neodpovídám, protože mám na krajíčku. Mám hlad, strach a nevím, zda to dám. Ptám se jich na trasu. Za tím jejich bagrem i to bahno končí a nikde není vidět cesta. Slovák mi dává otázku, na kterou neumím odpovědět. „A vy se tady nebojíte?“ Ten bezzubý mi odpoví za něho, vypadá, že je místní a zná to tu.
„Jeďte po hranici. Cestu vám ukážou hraniční kameny. Nikde nesjíždějte, je tu na obě strany prudký sráz dolů. Jsou to asi tři kilometry, pak dojedete na křižovatku a tam odbočíte,“ řekl měkce. Něco klidného z něho vyzařuje. Horal, říkám si. Ten je zvyklý na tvrdé ženské. Žít v takovém kraji není asi žádný med. Ani se nepodivil, že jedu na Vlárský průsmyk. Ví, že musím, že to jinudy prostě nejde. Děkuji a pokouším se alespoň o malý úsměv, i když mi na zádech pomalu vstávají chlupy hrůzou.
Do hlavy se mi okamžitě derou všechny obrazy, co znám z hororových filmů. Jedu. Teda jedu, kde se to dá. Cestička vypadá, jako kdyby ji vyšlapala veverka. Tenká, ztrácející se, do poloviny kola je zarostlá vysokou travou. Malé hranoly s nápisem „S“ nebo „C“ mi ukazují cestu. Jedu bahnem, potokem, přes klády, roštím, kamením. Les se mění a stává se ještě více strašidelnějším. Je popoledni a já mám srdce v krku. Podivné příšeří a tajuplná atmosféra si sedly mezi stromy. Pozorují mě. Nemůžu na nic myslet, za každým stromem čekám medvěda. Myslím jen na to, abych byla odsud pryč, ale čeká mě zase kopec, brody a bláto. Únava se na mně podepisuje: „To dáš, holka!“ Z kola dolů, kolo na rameno a tlačit nahoru. Sklonit hlavu, přes větve, rozjeté bahno. Boty i kolo jsou obalené bahnem a vůbec to neubíhá.
Očima tlačím kilometry na navigaci, postupuji děsně pomalu. Více jak polovinu cesty jdu pěšky, nebo s kolem na zádech, je s těmi taškami těžké jak hrom. Do toho všude ta zvláštní pašerácká atmosféra. Mluví tu na mě něco z minulosti, musel tu být hodně tvrdý život. Za hodinku potkávám první turisty. Hurá, raduji se. Oni se teda dost diví, že tudy jedu na kole. Já se tomu taky divím, ale už vidím světlo na konci lesa, pak už budu z tohoto pekla snad venku. Už jsem tak unavená, že si musím sednout, přitom to mám ještě padesát kilometrů. To jsem to plánování nějak nezvládla. Krmím tělo ořechovou tyčinkou, ale cítím, jak mi síly docházejí. Víc jak tři hodiny na cestě, únava se projevuje.
Ale musím dál, nejde to jinak. Zase lesem, zase přes bahno a kamení, ale už to není alespoň tak strašidelné. Motám se v lesních cestičkách. Nejraději bych si zkrátila trasu, ale nejde to, není tu jiná možnost. Znovu nahoru a dolů. Navigace se ztrácí a najednou mi dojde, že do těch Vlar na oběd nedojedu. Musím se najíst hned, nebo tu padnu. Na jedné louce parkuju, dál už ani krok. Je vedro a já jsem děsně unavená. Ne, nepodlehnu tomu, nesmím jet na doraz. Odpočinu si a bude dobře, rezervy budou ještě potřeba. Tlačím do sebe včerejší makarony s masem a cítím, jak se mi vrací síla. Kdybych je neměla, asi bych už tady pošla. Štěstí, že jsem si vzala i tu vodu navíc.
Po jídle a krátkém odpočinku mi je hned líp. Sluníčko krásně hřeje a louka si bručí podzimem. Uvědomuji si, že je to první moment, kdy jsem alespoň trochu uvolněná. Můžu se pořádně kolem sebe rozhlédnout. Ten strach z toho průsmyku je díky bohu pryč, ale musím dál. Navigace se zase ztrácí, ale už nepanikařím, nechávám se vést instinktem. Vláry! Konečně, jsem tady. Sice jsem se těšila, že tu bude hospoda, ale jsem šťastná, že je tu alespoň civilizace. Čtyři hodiny v divočině mi stačily.
Ženou mě kilometry, možná to do večera ani nestihnu. Úsek od Bylnice do Valašských Klobouk je jak z jiného světa, vyasfaltovaná cyklostezka jak v Rakousku. Krásné odpoledne, procházející se páry a nikdo neví, co se děje nahoře.
Po louce jde horal s batohem, karimatkou a holí. Jde sám. Bodne u srdce, vím, jak to tam nahoře vypadá. To není Sněžka se stánky, to je průsmyk a jde z něho strach. Vidím, jak jde ale odhodlaně. Však je pátek, má po práci, tak jde svobodně do hor. Pryč od stínů i od lidí. Já jedu taky, přes vesničky, mostky, zákoutí s lavičkami, po cestě s dokonalým povrchem. Úplně v jiném světě, než je tam nahoře u vrcholků.
Valašské Klobouky mě překvapily. Je tu hodně vybydlených domů, prastarých zavřených obchodů a špinavých výloh. Náměstí by mohlo hodně nabídnout, ale parkují tu jen auta a panuje tu pohraniční tíživý vzduch. Na moment jako kdybych se ocitla v Sudetech nebo v minulosti. Malá cukrárna na rohu nabízí útulno a tam rozhodně musím. Zákusek prosím, a ne jeden. Hltám, uvědomuji si, že mám pořádný deficit. Děvčata za pultem jsou příjemná, mají hezký místní přízvuk. Nejraději bych je pozorovala, dala si další kus dortu, ale hodiny pokročily a já musím jet. Do dalšího místa měním trasu. Musím to trochu zkrátit, pojedu po hlavní, abych na rovném povrchu nahnala čas.
V Horní Lidči se znovu napojuji na původní stezku. Vede mě zas do kopce nahoru na hřeben. A zase to stoupá a zase to padá. Už se nepokouším do těch prudkých kopců ani jet, nemám navíc sílu. Nahoře mě ale čeká odměna, výhledy do kraje na kopce a údolí. Zeleň, klid a pasoucí se krávy. Poutní místo u Svaté Marie je magické, možná až moc. Jsou tu květiny, kříže, zastavení a já mám trochu zježenou husí kůži. Přeci jenom, je to kraj Žítkovských bohyní.
Dál jedu po hřebenu, hodiny pokročily k odpoledni, ale naštěstí je to už jen patnáct kilometrů. Potkávám cyklistu, dáváme se do řeči, jede do druhé vesnice na pivo. Uvědomuji si, že dneska je to teda hodně cesta očistce, společností a pivem bych rozhodně nepohrdla. Je to sympaťák, má po práci, tak se jel na chvilku projet. Říkám mu, že s ním pojedu na pivo, ale radí mi: „Raději ne. Máte to ještě kus před sebou, ať nedojedete za tmy.“ Já bych už dnes z toho kola nejraději slezla. Má ale pravdu. Loučíme se a za rohem mě čeká překvapení.
Jako kdyby tu naši konverzaci čert slyšel. Najednou baterka na telefonu hlásí posledních deset procent a power banka je prázdná. Dívám se do mapy a podle navigace mě čeká nezpevněný terén a patnáct kilometrů lesem. A co tam já bez navigace? Sama v lese, za hodinu je tma. Mozek rozhodl: „Dobrodružství bylo dneska dost. Musíš se vrátit na státní a odtud jet po silnici. Je to sice o dost delší, ale nedá se nic dělat." Zpaměti se učím trasu z mapy. Za chvilku se mobil vypne, tak abych nezmatkovala. Píšu vzkaz do ubytování, že nemám signál a že dorazím později. Paní mi píše instrukce, adresu, číslo popisné a číselný kód. Tak a teď se mozku ukaž. Opakuji si ty čísla nahlas, bez baterky si je těžko přečtu: černá schránka, vstup ze dvora, kód pro schránku. Rychle se dívám do mapy, kde to je a dívám se na záchytné orientační body.
Baterka hlásí sedm procent, to snad žere i vzduch nebo co. Opakuji si čtyřmístný kód pro vstup do dveří a vyrážím oproti původní trase na opačnou stranu, po silnici dolů. Celý ten kopec, co jsem tak namáhavě šlapala, jsem teď musela sjet. Čeká mě k tomu deset kilometrů navíc, zapínám světla a jdu na to. Ještě chvilku je světlo, ale potom tmavomodrý kobalt pomalu přechází v temně černou. Cesta je dlouhá, ale jsem ráda, že jsem přes ty horizonty už nejela, mám toho fakt už plné zuby. Jedu po krajnici a auta mě míjejí jen o kousek. Je to velmi nepříjemné, ale makám, abych ten úsek měla co nejdříve za sebou. Nemůžu se litovat, nemůžu zastavit, musím dál, dokud mám sílu.
Po hodině jsem na místě, nemůžu tomu uvěřit. Vesnička je malebná, klíče jsem našla, kód fungoval, a dokonce z druhé strany je hospoda. Zajedu si tam na pivo, paráda! Ve skříňce jsem našla fén, udělám ze sebe i člověka. Po sprše na mě padla taková únava, že jsem na chvilku zapochybovala, zda mám ven vůbec jít. Postel je lákadlo. Nakonec jdu, je krásný teplý večer. Hostinský je tak o fous mladší než já, takový rocker s bříškem. Dává se se mnou do řeči: „Prý vás jsem tu ještě neviděl.“ Usmívám se a jsem ráda, že sedím. Půlitr do mě zasyčí, ale druhé si nedám. Usnula bych u stolu. Osvětlené náměstí láká k malé procházce, ale já jsem unavená jak pes a jdu spát.
Ležím v posteli a ani nemůžu uvěřit, co jsem dnes všechno prožila. Ten strach tam nahoře na hranicích i ta tajemná atmosféra pašeráckého průsmyku. I ten nový pocit: jsi sama a zároveň nejsi. Lidi se se mnou dávají jednodušeji do řeči a často v jejich očích vidím obdiv. Myslí si, že jsem bojovník. Tam v horách jsem si to říkala i nahlas: „To dáš! Ty na to máš!“ A měla jsem: štěstí!
DEN 3/4: Sobota 12. září 2020
Probouzím se nad ránem. V noci jsem nemohla spát, budila jsem se bolestí. To svaly na nohou nadávaly. Dnes nikam nespěchám, spěchalo se včera. Dnes pojedu na pohodu, ale jako kdyby se mozek a svaly nedělaly o jedno tělo. Každý chce něco jiného. Svaly by ještě odpočívaly a mozek už je aktivní. Přemýšlí, kam se dnes pojede a co bude na trase. Otevřeným oknem proudí do pokoje svěží vítr. Škvírou je vidět na nebe. Těším se na horkou sprchu a na snídani. Dneska bude pohodový den, v plánu jen padesát kilometrů. Frgály, co jsem včera narychlo koupila u cesty, jsou fantastické. Náměstíčko ráno vypadá ještě vlídněji než v noci, je malé a útulné. Jdu do obchůdku pro vodu a vínko na večer. Bágly jsou o mnoho lehčí, zásoby se ztenčily. Dnes bude krásný den.
Znovu nasedám a pohodlná cyklostezka mě vede až do Vsetína. Původně jsem měla naplánovanou jinou trasu, ale podjezd plný bahna a vody mě odradil. Asi to bylo znamení, po tom včerejšku potřebuji dnes lehčí trasu. Cyklostezka je jako za odměnu, jedu si jako paní starostová, přes Vsetín, kolem vody. Má to tu pořád zvláštní atmosféru, ale je to hodně městské, až moc. Za Ratiboří je cesta mezi vesničkami, ale ty kopce, co jsou za nimi, mě prostě lákají. Zamířím znovu do lesa, nechce se mi jet po silnici. Na pohodlnou cestu jsem toho včera hodně prožila, chci to znovu.
Okamžitě se mi za mé rozhodnutí dostává odměny: kopec jak prase, a ne jeden. Táhnou se za sebou, do toho sem tam bahno a sem tam kamínky, které při vysokém převýšení podkluzují. Takže opět z kola dolů, tlačit kolo, pak zpátky na kolo a pořád dokola. Prý je to stezka partyzánů, to fakt sedí. Dobře mi tak.
Počasí je ale vlídné. Svítí slunce a mezi stromy na horizontu je vidět světlo. Les není tak temný jako ve Vlárech. Jen ty kopce, uf, a ty kameny. Příkrý sráz, co nejde skoro ani sejít. Výhledy byly jen na začátku, pak mě čeká hluboký les. Ale co už, alespoň to dneska nemám zadarmo. V Držkové zastavuji u hospůdky. Nejraději bych si dala Držkovou polévku, ale tu zrovna nemají. Tak si dávám kávu a dojídám zásoby. Je krásné počasí a moc lidí tady není. Ani se nedivím, vede sem jen ta šílená cesta lesem nebo krpál, po kterém pojedu odsud. Sem se málokdo vyšplhá.
Na Rusavu je to cesta za odměnu, jako prázdninová jízda. Je fakt, že po tom všem asi nedokážu odhadnout kopec. Když je dobrý povrch, dá se vyšlapat úplně všechno. Hlavně když nejsou kameny a bláto nebo vysoký sklon. Fuj, když si na to vzpomenu, ještě je mi špatně. Rusava mě vítá vlídně a hospůdka Na Křižovatce to jistí. Dávám si pivko na zahrádce a pozoruji okolí. Nikdo si mě moc nevšímá. Jsou tu na obědě rodiny, ale ty pohledy cítím. Sama baba na kole s brašnami je docela rarita. Ne, že bych si to myslela, ale ostatní cyklisti mi to říkají. Můj dnešní cíl je vesnička Chvalčov. Bydlí tam moje sestřenice se strýcem, tetou a já je jedu navštívit. Mám to už jen pár kilometrů. Vychutnávám si ten moment, že dnes nikam nespěchám.
Jedu pak pomalu a vychutnávám si den, a taky švestky u cesty. Cukroví tohohle kraje je ještě teplé od sluníčka. Tyhle rostou jen tady, jsou kulatější, sladší, mají výraznější chuť a je z nich výborná slivovice, říká se jim Valašská Karlátka. Cpu se jako kdybych nejedla tři dny. Pak mě čeká ještě jeden kopec na Chvalčov, dojíždím úplně na čas. Projíždím vesnicí a padá na mě trochu nostalgie. Za ty roky, co jsem tu nebyla, se tu skoro nic nezměnilo. Tedy ne to hlavní, co si člověk pamatuje.
Rodinu tátova bratra jsem vždycky obdivovala. Jak tu žijí pospolu, uprostřed přírody, uprostřed tradic, v kruhu rodiny, v duchu pravidel a víry. Je to všechno tak přirozené. Večer je krásný, vlahý, sedíme venku na zahradě a povídáme si. Ve vzduchu je cítit přicházející podzim a na mě padá únava za ty tři dny. Padám do postele, ale nemůžu usnout. Svaly se rozhodly, že budou opravovat úpony už večer, tak mi s tělem škubou.
Ležím v posteli a nemůžu uvěřit, že se to vlastně stalo. Tolik zážitků a pocitů. Sama na cestě a vlastně vůbec ne sama. Nevím, proč jsem se toho tolik bála, za tenhle moment jsem nesmírně vděčná. Přitom to byly jen tři obyčejné dny, plné obyčejného lidského štěstí. A to je obrovská vzácnost. Tohle jsem sestřenici vždycky trochu záviděla. Ten klid a rodinnou atmosféru. Ono je to ale jinak. Tu pohodu, to útulno, to za nás nikdo neudělá. To si musíme v sobě udělat sami.
DEN 4/4: Neděle 13. září 2020
V noci zase nemůžu spát, všechny myšlenky se mi vrací. Nohy se snaží regenerovat, ale mají na to asi málo času. Tak píšu, protože hlava nespí a pořád něco vymýšlí. Znovu jsem si vzpomněla na exmanžela. Možná jsme to neměli tak rychle vzdát. Možná jsme se nikdy neměli potkat. Možná to všechno bylo tak, jak mělo být. Něco jsem zažila a třeba se i poučila. A najednou, jako kdybych slyšela své lepší já: „Chceš se trápit pro něco, co nezměníš? Udělala jsi maximum, co jsi v danou chvíli mohla? Tak to už nech být. Uvědom si, kolik procent z našeho života je o štěstí a o náhodě. Kolik toho vlastně můžeme sami v životě ovlivnit? Tak proč se chceš trápit pro něco, co nemáš ve své moci? A ano, je to nespravedlivé, všechno. Někdo má všechno, jiný nemá nic. A současně je to všechno spravedlivé. Všichni máme jeden čas, jeden život. A v něm sebe, své já, své pocity a svou sílu. To můžeš dávat sobě i jiným a taky úsměv, radost i povzbuzení. Kdybys neviděla, co mají ostatní, ani by tě nenapadlo, že ti něco chybí. Nedívej se k sousedovi přes plot, jen si pošlapeš vlastní zahrádku. Máš to, co máš, a máš toho dost.“
To moje druhé já mě někdy samotnou překvapí. Je to tou cestou, nebo mi snad něco už konečně došlo? Sluníčko nakukuje do pokoje a mě už zase tlačí čas, teda vlak. Dnes pojedu na čas. Po snídani jako od babičky se znovu oblékám do dresu. Teda, už smrdím i sama sobě. Mávám všem taky a také svým vzpomínkám. Ta rodinná atmosféra večer krásně zakončila celé moje putování. Vytvořit si někde v sobě útulno, aby se tam mohl člověk po čase zase vrátit.
Nasedám na kolo a cesta příjemně plyne. Nakonec měním celou trasu a schválně jedu novými cestičkami. Nechci jet po silnici, navigace mě vede milými vesničkami až do Přerova. Čekala jsem, že na ulicích bude živo, ale tahle část, přes kterou jedu, působí teda hodně vylidněně. Nebo je to tím, že je neděle a všichni sedí doma. Mám štěstí a chytám vlak dokonce o hodinu dřív, než jsem měla v plánu. Jsem šťastná. Nastoupila jsem v pohodě, v nandávání a sundávání brašen z kola už jsem profík.
Sedím v kupé a je mi dobře. Všechno to nakonec klaplo, i ta cesta domů. Vlastně toho klaplo víc. Hlavně můj strach, ten sklapnul. Strach z toho, že to sama nezvládnu. Nakonec jsem si toho prožila daleko víc a silněji, než kdybych tu byla s někým. Říkám si, kdo to vlastně na tom kole jel? Nějaká odvážná holka, s disciplínou a motivací. Jsem na ni hrdá!
Kdož si?
Jsem poutník.
A o co žádáš?
Žádám lásku.
Ale tu máš.
Z lásky jsi byl počat, s láskou jsi se narodil a v lásce jsi byl vychován.
Lásku musíš rozvíjet. Tím, že ji dáváš dál.
(P. Coelho: Poutník)
