DEN 1/9: Čtvrtek 21. září 2023
Tohle je můj splněný sen, tři roky na mě čekal v šuplíku. Nejdříve jsem ho neměla s kým realizovat, a pak do toho vlítnul Covid. Tu trasu jsem měla v hlavě už od začátku, jen jsem nevěděla, jak se sem s kolem dostat. Ta doprava s kolem je zásadní. Buď to lidé jedou autem, jsou na jednom místě a dělají si hvězdicové výlety, nebo přejíždějí a spí na více místech. Já chtěla jet z bodu A do bodu B a hledala jsem, jak na to. Nakonec jsem mezi různými kombinacemi vlaků a letadel objevila neuvěřitelný spoj autobusem a trasu: tam: Brno – Benátky, Benátky – Peruggia a zpět: Livorno – Padova, Padova – Brno.
Odjezd byl v pátek v deset večer z Brna. Autobus měl hodinu zpoždění a když už přijel, teprve na místě řidiči začali řešit naše kola. Za autobusem byl přidělaný takový „lagricový“ držák na dvě kola, který se už jen při pohledu skoro rozpadal. Byla to nějaká levná verze, kam se silnější pneumatiky našich MTB kol rozhodně nevlezly. Řidiči nadávali, jako kdybychom za to mohli my. Mysleli si, že polsky neumíme. Rozhodně tam nepadala zrovna pěkná slova. Pak se jeden ujal celé situace „po chlapsku,“ duše na našich kolech vypustil a k tomu zahodil i krytky ventilků. Dívala jsem se na to nevěřícně. Nakonec jsem musela vytáhnout ještě zámek a kola nějak k sobě zavázat, protože neměli lano a ta kola v tom držáku nedržela.
Sedím v autobuse a nemůžu usnout. Nejen, že tu dělají virvál opilí Poláci, klimatizace je puštěná na maximum a já jektám zubama, ale pořád myslím na ty naše kola. Jak je budeme muset foukat ručně na čtyři atmosféry. Taky to, že nám zahodil ty čepičky od ventilků, jak si tohle může dovolit? Já vím, že je to jen na ochranu, ale stejně. Po cestě koušu celou situaci, protože mě to vadí. Vadí mi, že mi to kazí náladu, přitom bych měla být spokojená, že jsme na cestě. No, i tohle se musí člověk učit, nenechat si to zkazit.
V Benátkách nás autobus vyhazuje na letišti a my se díváme na ta kola. Na denním světle to není zas tak hrozné, vypadá to, že se mu podařilo vypustit jen přední kola a ještě ne úplně. Štěstí, že máme ty galuskové ventilky, evidentně si s nimi moc poradit neuměl. Máme tu na přestup na další autobus čtyři hodiny, takže to jdeme řešit. Opět je nám něco nakloněno, protože uprostřed parkoviště pro zákazníky letiště je malá pumpa s myčkou a pán nám ochotně půjčuje kompresor.
Samozřejmě, že máme svoje pumpičky, ale zkoušeli jste jimi nafouknout kolo? Plně naložené brašny mají tak osmnáct kilo a my potřebujeme nafouknout kola do plné zátěže. A to jde ruční pumpičkou hodně ztěžka nebo dlouho. Mezitím pozoruji šrumec na myčce. Jedno Ferrari za druhým. To platí i o těch, co z těch aut vylézají. Bílé vyžehlené košile, kalhoty na míru, a předávají klíčky pánovi, protože oni si auto teda rozhodně sami mýt nebudou. Jsou u toho ale děsně šarmantní. Dívám se na sebe a na své vyfešákované cyklistické kraťasy, kruhy pod očima od nevyspání, a raději jdu řešit ty duše.
Kola jsou v pohodě a my čekáme v odletové letištní hale. Je tu alespoň klimatizace, venku na tom betonu je hotové peklo. Značení zastávek není teda nic moc. Ještě štěstí, že máme appku a vidíme, kde autobus je, protože bychom ais chytili trochu nervy. Má dvě hodiny zpoždění. Ostatní na zastávce buď panikaří, nebo piknikují (podle národnosti). Nakonec teda autobus přijel a neměl tentokrát držák žádný. Pan řidič nám nadával italsky, tomu jsme už nerozuměli, takže to znělo jako z Verdiho opery. Ukazujeme mu lístky, že v tom je i přeprava kol, ale on se drží za hlavu. Na konec jsme museli odmontovat přední kola a dát je do spodního úložného prostoru. Ještě štěstí, že nejelo tolik lidí. Nedokážu si představit, co by se dělo, kdyby tam bylo o trochu více kufrů. I tak se loučíme s našimi novými laky a je nám jasné, že kola tímto získají na „patině“.
Pak jedeme dalších šest hodin. Už toho začínám mít plné zuby. Ta cesta autobusem je úmorná, i když za oknem už to začíná být zajímavé. Projíždíme zvlněnou krajinou a olivovníky u cesty nám hlásí, že jsme v srdci Toscánska. V deset večer jsme tady. Starobylá Peruggia nás vítá svou vřelou a krásnou atmosférou. Bydlíme v samotném centru. Všude jsme jen jednu noc. Vybírala jsem schválně místa v centrech, předpokládala jsem, že dojedeme večer, tak abychom z toho města taky něco měli. Neskutečné je, že to ani nebylo drahé. Bydlíme skoro v renesančním paláci za cenu dělnické ubytovny.
Necháváme si kola v pokoji, protože jsme tak domluveni s majiteli. Skoro nikde po cestě nemají místo, kde se dají nechat kola. Většinou s námi po celé cestě kola spí v pokojích. Taháme je s sebou jako děcka.
Peruggia je ale nádherná. Historické centrum s kamennými uličkami, kašnami a katedrálou. Necháváme se unášet úzkými uličkami, dokonalou chutí vína a ještě dokonalejší atmosférou.
DEN 2/9: Pátek 22. září 2023
Zdál se mi takový divný sen. Bloudila jsem v podzemních chodbách a hledala nějakou příšeru. Prý jsem i křičela ze spaní. To asi dělá ten historický dům, nevím z kolikátého je století, ale rozhodně je hodně starý. Otevřela jsem okno a nechala krásný den, aby provoněl pokoj něžnou atmosférou. Jdeme na snídani ven a necháváme se na chvilku ještě pohltit ranními uličkami. Ty starobylé domy, kamenné zídky, malá okénka mě hážou do jiného století. Průchody a úzké uličky, cesty do nikam a schody do nebe. Mé oči se pasou. A co je nejvíc? Kávička a prosecco v jedenáct dopoledne. Proč ne?
Pak už se balíme a vyrážíme na naši první italskou pouť. Noříme se do záplavy sjezdů, cestiček u olivových hájů a taky jezer, která vypadají jako moře. Vychutnávám si každý moment. Lepší počasí jsme si nemohli přát. Je kolem dvaceti stupňů, vane příjemný vítr a na cestách nikdo není.
Podél cesty je pořád na co koukat: zahrady jak z pohádky, za každým rohem vzrostlý cipřiš a kamenný dům jak z romantického filmu. Projíždíme krajinou a já hltám všechno, co vidím. První zastávku máme u jezera Castiglione del Lago. Dnes to není na kilometry bůhví jaký výlet, ale i tak jsme tomu něco dali. Ochutnáváme červené s olivami a díváme se na malé vlky, které se na horizontu jezera třpytí. Pak ještě kousek do kopce do ubytování.
Dnes spíme v takové malé chatce, je to asi něco jako kemp v zahradě, ale vytuněný do glampingu. Chatka uvnitř vypadá jako v nejlepším hotelu. Rychle se převlékáme do slušného a jdeme se podívat, jaké dění se odehrává ve městě. Historické centrum nás opět pohlcuje a nestačíme se divit. Tady každý roh, každý kout, každá ulička vypráví svůj příběh. Neskutečné. Nakonec nás vcucne glam restaurace La Caltina v historickém centru a my ochutnáme top ravioli se šafránem a úhoře na špejli. To víno je neskutečné. Problém glam restaurací je, že množství jídla je tak akorát, nebo spíš méně. Předpokládá se, že budete mít více chodů. My to nevěděli, takže jsme z restaurace odešli nedojedení s účtem krapet přesahujícím náš limit a docpali jsme se zásobami z kola. Žije se jen jednou.
DEN 3/9: Sobota 23. září 2023
Dnes nás čeká překrásná trasa údolím Val d’Orcia. Malebné olivové háje, vzrostlé cipřiše, královské borovice a kamenná stavení s hnědými střechami. Chápu malíře, co sem jezdí za inspirací lánů slunečnic a zlatého obilí. Dnes je tu už podzim, ale zoraná půda nabízí taky nádherné divadlo se svými odstíny a stíny mraků, co po ní putují.
Sjíždím dolů z kopce a snažím se uchovat v sobě tu krásu. Ten pocit nevyfotíš. Dnes jedeme “královskou” trasu přes starobylá etruská města ze 7. století. Každé město je vystavěné na kopci, lemované vlastní vinnou odrůdou, co nese její jméno. Každé je teda “za odměnu”, protože je to tady všude fakt do kopce. 14 % stoupání není rarita.
Ale ty odměny! Montepulciano s nádherným atriem a skvělou kuchyní, přenádherná Pienza, stojící na hradbách, San Quirico d’Orcia s basilikou zalitou do zapadajícího slunce. Projíždíme místy, někde si dáváme oběd, jinde jen kávu, ale všude se snažíme alespoň na chviličku zastavit a vychutnat si starobylou atmosféru.
Poslední kopec je opravdu výživný, mám toho už dost. Přijíždíme do Montalcina za soumraku a máme toho plné zuby. Hodinu a půl finální stoupání, 450 výškových metrů mi vycucalo poslední energii. Blíží se osmá a nebe se barví do kobaltu. Údolí, hluboko pod hradbami, se sem tam rozsvítí ojedinělými světly. Padá na mě klid a “dotek” něčeho vzdáleného. A taky úleva, že to máme dneska za sebou! Celkem 72 km, 1 515 m výškových a k tomu. To by šlo!
DEN 4/9: Neděle 24. září 2023
Dnes to vůbec nebylo o dni. Ano, cesta se mezi horizonty vinula svou nádherou a prášila jak za mladá. Ano, byly výhledy, ano, bylo větrno i sluníčko… Ale topka přišla po šesté. Přijeli jsme, ubytovali se, vyšli do ulic a spadla mi brada.
Siena, a to jsem viděla leccos, je perla Středomoří. A to bez pardónu. Už jen ten grandiózní příjezd do města: obrovská na okouzlující Porta Romana. Pak monumentální katedrála Maria Assunta v zapadajícím slunci, která vypadala jako obří šlehačkový dort. Pak neuvěřitelně velké náměstí Piazza del Campo s restauracemi a monumentální věží Torre del Mangia s 102 m.
Stojím tam a nemohu popadnout dech. Jdeme dál a zapadající slunce nad Basilikou st. Domenico ve mně rozprostře pocit, co nepopíšu. Ne, nemám slova, co neumí plakat. Protože jen slzy dokáží vyjádřit hloubku tohoto okamžiku i dojetí, které se ve mně usadilo. A potom, na nejstarším a nejmenším náměstí v Itálii Piazza Tolimei s malým chrámem, jak vystřiženým z historických velkofilmů… už tu krásu neunesu.
Sieno, vzala jsi mi srdce. Ve tvém stínu stojí všechna města světa. Jsi nejúchvatnější z nich. Svou historií, svým puncem. S pokorou se k tobě, ještě doufám, vrátím. Protože musím.
DEN 5/9: Pondělí 25. září 2023
Jak můžou ty italové snídat jen croissant? Hladově se díváme na nabídku snídaňového stolu a je nám jasné, že se budeme muset docpat někde v obchodě. Stejně si musíme pro vodu a svačinu. Kombinace prošuto, focaccia, sýr, olivy, ovoce nikdy nezklame. Přidali jsme k tomu i colu, protože když dojde cukr, tak je to nejrychlejší pomocník. Tohle prakticky nakupujeme pořád stejné a vyhovuje nám to. Do toho se cpeme ořechy a datlemi, protože energie tu v těchto kopcích není nikdy dost.
Změnila se krajina. Zoraná pole vystřídaly bohaté pruhy nekončících vinic a starých olivových sadů. Načančaně tu visí z vinných hlav buclaté “dámičky” trsů bobulí a pyšně se vyhřívají na sluníčku v upravených řádcích. Projíždíme krajem “Kohouta” perlou Toscánska = Chianti. Každé stavení na kopci je jak kamenný hrad, nekončící vlnovky se mění v kopce, co si nás vychutnávají.
Makáme od rána, protože cesty je to dnes “kus”. Čtvrtý den na cestě si vybírá svou daň. Slunce ale příjemně hřeje a oči si libují ve šťavnaté zeleni, kamenných zídkách a přenádherné scenérii. Padá na mě pocit prázdninového léta. Cipřiše lemující příjezdy do “královských” hradů mě nepřestávají fascinovat.
Trasa se jmenuje Vino del Strada (cesta vína) a nabízí ochutnávku z měst i vinic, a vše, co k ní patří: Castelnuovo Berardenga - Gaiole - Radda - Panzano. Grandiózní cestu zakončujeme jak nijak než v samotném Greve in Chianti. Dnes celkem 70 km, z toho 1250 m výškových nahoru. Jsem unavená, ale ohromená.
Před soumrakem vjíždíme do krásného Greve, které je již bez davů turistů. Nabízí starobylou, příjemnou a klidnou náruč. Kobaltové nebe se mísí s žlutým světlem podloubních lamp a do nás padá mana: Nejlepší víno pod sluncem, donesené v horké sklenici. Kdy nos se už kochá a jazyk se ještě těší. Hřejivé rubínové zlato s puncem dřevitých a zemitých tónů. Plný pocit, co staví chuťové pohárky do pozoru. Cena jedné sklenice tu sice kulminuje cenu za celou lahev s pěti medailí u nás, ale každý doušek si ji zaslouží. Odteď bude slovo Chianti spouštět můj Pavlovův reflex.
DEN 6/9: Úterý 26. září 2023
Hotelová snídaně nám nacpala břicha a jen co jsme vyjeli z náměstí, přišla odměna: 350 m výškových do kopce se sklonem 14 %. Hned z rána takový masakr. Funím. Je vedro a únava z minulých dní je znát. Dnes je to kombinace šílených kopců nahoru se sklonem, kdy se ti zvedá i přední kolo, a nesmírně dlouhých prudkých sjezdů.
Výhledy i horizont stále nabízí své “vlnečky” s vinicemi, městy, olivovými háji, ale už se objevují i hluboké lesy. Je teda zajímavé, jak tu tělo děsně pálí. V osm snídáš jako král a v poledne máš hlad jako vlk. Nakrmíš “to” a za tři hodiny to chce znovu. Kdo to má furt živit? San Gimignano je dnešní kávovou vrcholovkou.
Krásné starobylé město mnoha věží, které z dálky vypadá jako ze seriálu Hra o trůny. Jen ten dojem kazí miliarda turistů, autobusů a blbců, kteří tě míjejí autem v kopci jen o pár centimetrů. Procházíme si pomalu městem, ale nějak se nemůžu soustředit. Je tu hlava na hlavě. Všichni si chtějí vyfotit to samé náměstí, ale z jiného úhlu. Instagramisti se tu předvádějí dováděním po fontánách a číšníci již zdaleka nejsou tak usměvaví jako v těch městečkách předtím. Úplně je chápu, je to peklo. Nakonec najdeme malé místo v kavárně a dáváme si pivko, protože malý odpočinek je potřeba.
Nejúžasnějším zážitkem dne je město Certaldo, tam, kde bydlíme. Je to staré město z 12. století, kde žil a má dům i samotný Boccaccio. Naprosto mě to dostalo.
Bydlíme ve starobylém domě, který je přilepený ke hradu. Vlastně to tu celé vypadá jako na hradě. Včetně pikolíka s vystupováním jako kdybychom byli v Ritzu. Dívám se na Booking, zda jsem se nespletla, a zavírám si bradu. Ubytujeme se v komnatě a díváme se na balustrádovou zahradu s květinami, zákoutími, stolečky a výhledem do daleka.
Odmítáme (skoro se sebezapřením) nabídnutou večeři jen pro nás dva, kdyby jen pro nás zůstal po šichtě v hotelu i kuchař, protože oni vaří jen pro hotelové hosty. Ale my musíme nutně prozkoumat “podhradí”, a soumrak brzy pomalu přichází.
Celé původní starobylé město stojí nad samotným městem, po druhé světové válce bylo zrestaurované do původní podoby. Mohutné brány, paláce, úzké uličky i dům Boccaccio. Jsem nadšená. Vede sem zespodu lanovka, ale evidentně turisti tohle místo ještě plně neobjevili. Slunce se opírá do červených cihel, ze kterých je celé město postaveno. Sem tam jsou vidět původní zdi, které bombardování nezničilo.
Procházíme se romantickými uličkami, kde krom nás je pár místních. Dýchá to tu historií. Celé “nové” město, které vyrostlo pod hradbami v 16. století, se noří do oparu zapadajícího slunce pod námi. Jsem omámená. A vrchol? Místní restaurace, která nám nabízí lahůdky, které jsme nikde na menu neviděli: zeleninové ragú, pečené hovězí s kořenovou zeleninou, černé kuře na cibuli, které chutná divoce… Prasknu! Bude ze mně balón.
DEN 7/9: Středa 27. září 2023
Snídaně byla neskutečná. Na rozkvetlé zahradě ve starobylém podloubí jsme sami. Číšník nám přináší bílý ubrus a ptá se, co si dáme. Chvilku váháme, jsou tu připravené sladké croissanty, nechceme si moc vybírat. On ale naléhá, že můžeme mít cokoliv. Říkáme si teda o kus šunky a sýr. To, co přinesl, byly hody. Několik druhů sýra, jamonu, čerstvé ovoce, džus, olivy a teplá focaccia. Všechno to vyluxujeme, naše popelnice jsou spokojené, plné a mohou zase vyrazit na cestu. Loučíme se s číšníkem skoro, jako kdybychom byli rodina. Ta jejich přátelskost, ta mě dostává.
Cesta už tak zajímavá není. Nastavuji si v hlavě nový program: některé dny jsou prostě přejížděcí. Takže dnes nehodnotím okolí, cílem je se přesunout. Je teda peklo, vedro a po těch úzkých silničkách to není nic moc. Nechápu, kam ty auta jezdí, když mají vedle dálnici. Představte si okresní úzkou silničku se dvěma pruhy, kde není žádná postranice. Držíš se na bílé čáře, protože hned u ní je: a) rygol, b) díra, c) křoví, a kolem tebe jen na pár centimetrů jede v plné rychlosti jeden náklaďák za druhým. Křečovitě držím řídítka, protože ty zpětné nárazy vzduchu jsou takové, že to se mnou háže. Makám, jak můžu, stehna mi hoří a „vybraná” slova lítají vzduchem.
Ale co, vždyť zážitky jsou složené z detailů. Jako třeba: odpočívadlo s foodtruckem a partou dělníků pod stromem, co si dávají oběd. S fantastickou pidi kávou a pivem. Nebo malebný kostel s překrásnou výmalbou a rozetou, objevený jen tak po cestě. Taky široké pole u silnice s osamělými slunečnicemi a obřím hejnem ptáků, co se vznese a zatmí oblohu. Ukecaná šmrncovní babi prodavačka s rudou rtěnkou v zapadlé vísce, v miniaturním starém obchůdku, co má v nabídce na pultu se sýrem, prochutem a taliány takový výběr, za který by se nestyděla ani královská kuchyně. Hospůdka na rohu “zapadlé” a “zapadlejší” dědiny s místními dědky, co mastí karty, hulákají a vypadají jako postavy z „Kmotr“.
A ve finále dnešní finále: lázeňské město Montecatini Therme s nočním tepem. Geniální pizza a uvolněná atmosféra v restauraci v parku, za jejíž výzdobu by designér měl dostat metál. A to je konec dnešní pohádky: O tom, jak malý Detail přepral velký Pytel představy o dokonalosti.
DEN 8/9: Čtvrtek 28. září 2023
Hotel je jak z jiného světa. Lázeňská atmosféra města trochu připomíná pobřeží, ale od něho jsme ještě kus. Blížíme se pomalu k horám. Vysoké masivy po obou stranách na nás dohlíží. Zeleň se vrací do krajiny a cesty jsou zase příjemné. Dobře se jede, nepaří slunce a vzduch je letní. Přináší s sebou občas vůně, které tě hodí „zpátky“. Prastarý dech ohně, nasládle vonící kvasící víno i borovicový odér. To se to dýchá!
První zastávkou je přenádherná horská vesnička Monte Carlo (ano, čtete správně), která je vyzdobená jako kulisy pro natáčení nějakého filmu. Úzké, staré, ale opečovávané uličky s květinami, oleandry, vlajkami. Město „čeká“ na „autobusy“. Naštěstí tu ještě nikdo není, ale nikde ti nedají ani kafe. Čekají na davy… Nakonec nám kávu udělá paní domácí do papírového kelímku v malém obchůdku. Alespoň že tak.
Cesta se dál příjemně vine malými vesničkami, jejichž domky, zákoutí a vlající prádlo mě hladí na duši. Přijíždíme do města, které se rovná všem topkám. Lucca se zdobenou basilikou jak z cukrárny, s katedrálou, ze které nechci odejít, s dokonalými malbami na stěnách. Barevný kaleidoskop rozet, které se odráží v kamenných stěnách… Je tu ticho, klid a pokora. Majestátní portály mě vyprovázejí ohromenou a pohlazenou.
Na náměstí jsme svědky průjezdu historických Ferrari. Burácí tu jeden za druhým, až se mi zvedá husí kůže. Jo, je to sexy. Rádi bychom tu ještě chvilku zůstali, ale čeká nás ještě kus cesty, musíme jet. Z města se cesta zakousla do horské silnice. Jemně nás chlácholí příjemným stínem a chladem a pak zatíná drápky. Začíná vedro a taky 15 % stoupání.
Dávám si přestávky, ale ani kolo nechce stát. To dám. Neslezu a nebudu tlačit kolo, nejsem slaboch. Odměnou je výhled do hlubokého údolí, ticho a nedozírná krása. Jen ten srdeční zvon tu duní a plíce si na vrcholu funí. Nemůžu uvěřit, ale v tomhle horském krpálu někdo žije. Je tu kostel, pidi uličky a domky jak z pohlednice. Jsem stále v tomhle století nebo cestuju časem?
A pak? Královský několikakilometrový sjezd na dokonalém asfaltu. Hoooo! Drkotám zubama ještě teď. K moři to máme už kousek, a malému městečku Camaiore nedokážu odolat. Sedáme si na náměstíčko, dáváme si pivko, je tu totiž neskutečná atmosféra. Původní, jadrná, pulsující životem a italským rytmem. Sedím, pozoruji dění kolem a lituji, že nejsem malíř. Tohle je nepopsatelné.
Padá soumrak a k moři to máme ještě půl hodiny. Makáme, tohle musíme stihnout. Zapadající pomeranč nám svítí na cestu a my funíme. Ještě kousek. Přidej. Zaber! A pak je to tady, jsme tu! Unavení, šťastní. Skáčeme z kola a dojíždíme přímo na pláž. Dívám se na červený kotouč, co právě zalézá za mořské vlny, a kolo se boří do písku. Bulím dojetím. Dali jsme to.
DEN 9/9: Pátek 29. září 2023
Bydlíme v hotelu na promenádě, na pláž do máme minutu. Ráno mi to nedá a jdu se ještě před rozedněním projít. Sama, jen se svými pocity. Brodím se mokrým pískem a moře mi okusuje paty. Je teplejší, než písek. Dívám se na obzor, kde z modrošedých siluet, přibývajícím sluncem, získávají masivy hor své plastické obrysy. Cítím v dušičce spokojenost a klid. Včera se mi totiž splnil sen: Toscánsko na kole. Tak jsem dojatá a krapet naměkko. Mnoho míst a dojmů ve mně ještě čeká na rozbalení. Nechávám si je jako dezert. Tak jak to teda dopadlo? Celkem 7 plných dní na kole: Peruggia – Viareggio, celkem 425 km, a k tomu 5 868 výškových nahoru. A s tím jsem asi spokojená.
Ještě chvilku nechávám ten okamžik, aby do mě vstoupil. Dívám se na obzor a nechávám v sobě rozehrát nic, v doprovodu šumění vln. Je to krásná serenáda. Dnešek patří jen odpočinku. Poleháváme na pláži, poflakujeme se po promenádě, ochutnáváme zmrzlinu a nikam nejdeme. Původní plán byl se jet podívat na kole do rezervace, ale kola bydlí v kůlně a do zítřka je tak statečně necháme. Taky si musí přeci na chvilku odpočinout.
Restaurace na promenádě je na tom stejně jako ve městěčku věží. Na obsluze je vidět, jak ji ty turisti vadí. Ale nám to náladu nezmění. My jsme spokojení i s tou trochu spálenou rybou. Dokonalé prosecco a výhled z balkonu na moře jsou dnes nejvíc.
DEN 10 Odjezdový: Sobota 30. září 2023
Ráno se teda naposledy balíme a jedeme na zastávku. Čekáme, že autobus bude mít opět zpoždění, ale ne, jede na čas a akurátní jsou i řidiči. Nejen, že se za jízdy nesmí jíst, pít, ale ani používat toaletu. Nerozumíme italsky, ale ta jejich dikce je pěkně despotická. Nikdo ani nemukne, nikde nikdo ani nešustne. A pokud jo, ozve se do mikrofonu: „non mangiare qui“. Chudáci ti, co se nenasnídali. Cesta trvá šest hodin.
Přestup na další autobus máme v Padově. Máme tu 6 hodin na prohlídku města. Ani jsem netušila, jak moc mě tohle městečko okouzlí. Překrásná je bazilika di Padova s nejstaršími freskami v Itálii. A víte, kdo je maloval? Nějaký Tizian. Nechápu. Stojím tam v obrovském chrámu, co má několik lodí, a nemám slova. Tohle je neskutečný poklad. Oltář, fresky, apsidy, přenádherný strop, klášterní zahrada, a do toho probíhající mše, varhany a zpěv… Stěží zadržím slzy. Kam se hrabe Vatikán, tohle je perla všech italských perel.
Jsem také vzdáleným svědkem okamžiku, kdy se kněží modlí za dvě ženy s dítětem v jedné z mnoha apsidách. Mám husí kůži. Ten pohled nepotřebuje slova. Stojím ve velké vzdálenosti, mezi námi je celá hlavní loď, ale jako kdybych ta slova slyšela.
Pak se nějakým omylem dostávám do fronty věřících, co se jdou podívat na ostatky sv. Padua, kde další z kněží pouští starou paní na vozíku s takovým úsměvem, že mě to až zastaví. Procházím se zakloněnou hlavou a nevím, kde jsem takovou krásu v originální atmosféře, víře a pokoře viděla.
Překvapení nekončí a kousek vedle katedrály čeká další pecka. Oficiálně největší náměstí v Itálii, s kanálem podél, parkem a sochami. Právě tu končí sobotní trh. Lidé posedávají na trávě s vínečkem, hloučky si povídají, děti se smějí.
Procházíme se a díváme se na mumraj kolem. Je kolem sedmé a modrý soumrak se prolíná se světly náměstí. Trh mezitím zmizel a rozsvítily se restaurace a zahrádky. Město tepe. Sedáme si do malé hospůdky a nemůžeme si vynachválit pivko. Mají i pěkné půllitry. Nakonec se dozvíme, že je to pivo z Nové Paky.
Mezitím nebe zčernalo a náš odjezd se přiblížil. Rychle projíždíme městem, ale nechce se mi. Nejraději bych tu zůstala. Tady to totiž žije. Míjíme několik náměstí za sebou, stoly jsou přímo na ulici, lidé večeří, po cestě potkáváme několik kapel, co hrají pod širým nebem, a před každou vinárnou je chumel. Ooo, jak mi to tu přirostlo k srdci. Poslední návštěva vinotéky, protože víno odsud musíme mít, nás skoro stojí jízdenku. Přijíždíme na zastávku busu v poslední hodině, kdy autobus už skoro chtěl odjet. Řídí opět poláci, hrozně u toho nakládání kol nadávají a nakonec odjíždějí o 5 minut dříve, než je jízdní řád. Nemyslíme na kdyby, jsme rádi, že sedíme a že se kola vezou. Nenechám si ničím zničit poslední dojem. Tohle byl přenádherný výlet a zakousnul se do mě. Addio Italia, amore mio.