2. SÓLO KOLO KRUŠNÉ HORY

DEN 1/5: Pátek 2. července 2021

Mým cílem jsou Krušné hory. Mám to tři hodiny do Prahy, pak hodinu a půl do Plzně a dvě hodiny do Chebu. Všechno klape. V Chebu budu po poledni, stihnu oplatku v lázních i pohodlně dojet do ubytování. Sedím sama v kupé a usmívám se. Jezdím vlakem moc ráda. Líbí se mi ten čas, který mám pro sebe. Houpání vlaku a ubíhající krajina mě vždycky uklidní. Můžu si v klidu přemýšlet, přerovnávat si v hlavě ty svoje „šuplíky.“ Dnes mě nic netrápí, není nic, co by potřebovalo „promyslet.“ Dívám se z okna a nechávám se kolébat.

Probouzím se do ticha, stojíme. Na televizi běží pás s textem o výluce a zpoždění. Ještě štěstí, že mám v Praze dost času. Vlak se potom pomalu rozjíždí, ale jede jinou trasou. Je mi to tu nějak povědomé, ty lesy, louky, pole i opuštěná nádraží. Dívám se do ubíhající krajiny a vrací mě to do dětství. Najednou zase sedím ve starém modrém pantografu, mám puntíkované šaty, žlutý batůžek s koženými přezkami a jedu za babičkou na prázdniny. Okna vlaku jsou dokořán a hnědé špinavé záclonky plápolají ve větru. Zase cítím zatuchlé záchodky a něco, co naplňuje mé nitro štěstím: začátek prázdnin, koupání u splavu, výlety se psem i kyselá jablka na zahradě.

Zastavujeme na nástupišti. Jeden pohled z okna stačí, aby se mi srdce rozbušilo: Kolín. Bílá velká písmena na tmavomodrém podkladu, čtyřicet let mého života. Po tvářích mi stékají slzy. Babi s dědou už nejsou, dům je prodaný a vzpomínky začíná pomalu pokrývat čas. Často na ně myslím. Během té izolace jsem si moc dobře uvědomila, jak je rodina důležitá. Stará bolest mnou projede ještě ostřeji. Chtěla jsem být máma a chtěla jsem mít svou rodinu, kde bych mohla všechno prožít ještě jednou a snad i lépe.

„Proč vlastně nemáš děti?“ Tu větu nesnáším. Vždycky se ušklíbnu a zablábolím něco o tom, že na to nebyl čas. Vypadám jako hydra, ale je mi to jedno, hlavně že se dál už nikdo nevyptává. Co bych asi měla říct? Že jsem se na to necítila? Že jsem to, co vím teď, nevěděla? Že jsem netušila, že hraji ruletu s časem? Že jsem bojovala se svými křivdami a neuměla jsem se přes ně přenést? Že jsem pracovala do úmoru, abych na to zapomněla? Že jsem si to celé sama pokazila? Pochopil by to někdo? Nechápala jsem to ani já, a teď je pozdě. Biologické hodiny dotikaly. Teda ne úplně, ale starou matkou být asi nechci. Ne, že bych po dítěti netoužila, ale tohle mu prostě nemůžu udělat. Vlak se rozjíždí a já jsem šťastná, že jsem v kupé sama. Kapesníky mám mokré a s rozmazanou řasenkou vypadám jako panda.

Přijíždíme do Prahy. Nebe se zatáhlo a začalo jemně pršet. Na peróně je mumraj. Ten spěch mi připomene, proč sem nerada jezdím. Tady by se z jednoho stal nervák. Vlak do Plzně mi jede až za půlhodiny, tak se jdu ohřát do hlavního vestibulu. Udělalo se chladno a bunda mi spokojeně spinká někde na dně báglu. Kolo se teda na schodech pěkně pronese. Obrovské brašny zavěšené na stojanu jsou nacpané oblečením a jídlem na čtyři dny. Je to pěkná tíha. Mraveniště vestibulu se ale pěkně hemží. Hele, tamhle je čtveřice taky s bágly a koly. Zvedám ruku a zdravím „stejný kmen.“

U stánku si dávám horký čaj s medem, dělá mi to dobře. Dívám se kolem, ale zakusuje se do mě nervózní atmosféra. Dav popochází z místa na místo, rychlík má zpoždění. Pak na tabuli blikne nástupiště a masa spěchajících těl se dává do pohybu. Do schodů má to kolo snad tunu. Při nastupování do vlaku si uvědomím, že emancipace patrně vymýtila všechny gentlemany. Pověsit kolo do stojanu mi nakonec pomohl Ukrajinec, asi mu zapomněli říct, že ženským se už nepomáhá. Sedím u stolečku, kde jsou další tři kolaři. Ten naproti je „galantní“ od první minuty, kdy mě spražil, že jsem mu „kráva“ obsadila jeho místo. Pak se přišlo na to, že moje kolo sedělo ve správném stojanu, ale za to on neměl rezervaci žádnou. Ani se neomluvil, hulvát jeden. Pak celou hodinu tak hlasitě telefonoval, že fakt nešlo přeslechnout, že má Máňa naložit na večer krkovičku, že si to zaslouží. Doufám, že mu to alespoň opepřila, vepři jednomu. Sakra karma.

Za oknem se honí mraky a ve mně se honí obavy. V Plzni mám šest minut na přestup a už teď máme deset minut zpoždění. „To stejně nestihnete,“ říká drzá huba škodolibě a představuje pořadník vystupování. Oni s parťákem mají kola blíž ke dveřím, tak budou vystupovat první, i když nespěchají a končí v Plzni. V ten moment vjel do mě vztek, to se trouba přepočítal. Nejenom, že ho mám plný zuby za ty řeči celou cestu, ale mně nikdo nebude říkat, co mám dělat a ještě tímhle tónem. Zvedám se a asertivně jdu ke svému kolu a sundávám ho s hekáním ze stojanu. Vepř mě propichuje zlýma očima, ale je mi to fuk. Do uličky se mezi kolaře nahrnuli i ostatní vystupující a nedá se tu hnout. Máme sekeru, ale z vlakového rozhlasu se ozývá, že spojení do Chebu čeká na tuto soupravu na nástupišti číslo šest. Třeba to fakt stihnu, říkám si pro sebe s nadějí.

Vypadla jsem z vlaku jako horká brambora. Nádraží je v rekonstrukci, všude špína, vypnutá světla a nikde nic, co by připomínalo nějakou navigaci. Letím po chodbě a marně hledám nástupiště číslo šest, tady prostě žádná šestka, sakra, není. Všude zhaslá návěstidla a nikde ani jedna cedule. Chodba je dlouhá a sekundy letí. Letím jak splašená kobyla do hlavní haly, abych zjistila, že vlak je na nástupišti číslo pět. Tak zase zpátky až na konec chodby a po schodech nahoru. Tam nejen, že není žádná cedule, ale taky tady není žádný vlak.

Znovu letím po schodech dolů do hlavní haly, kde mě málem klepne, protože jsem si v tom spěchu spletla chlívečky a dívala se na zpoždění vlaku, a ne na číslo koleje. Vlak do Chebu odjíždí z nástupiště jedenáct, což je na druhé straně budovy. Už nadávám nahlas. Mám v očích asi i dost šílený výraz, protože lidé se s údivem zastavují a dívají se na mě. Já ale stále běžím, já se nevzdám. Další schody nahoru a další prázdné nástupiště. To už je mi jasné, že je to v kýblu. "Já ten vlak do Chebu ale musím stihnout!“ hulákám a chytám průvodčího za rukáv. Ten ukazuje asi dvě stě metrů před sebe, kde stojí neoznačená souprava. Sednu na kolo, perón neperón, a mířím k vlaku, který se dává mezitím pomalu do pohybu.

Když mě míjí lokomotiva, zahlédnu strojvedoucího, jak si významně ukazuje na hodinky. V ten moment mi teprve dochází, že tímhle spojem opravdu neodjedu, a zastavuji svůj ďábelský stroj. Brečím vzteky i únavou, ty dvoje schody mě totálně vyčerpaly. Pak si teprve všimnu dvojice s koly, která také stojí na nástupišti. Jeli se mnou také ve vlaku. Vyděšeně se na ně dívám. Když ke mně pomalu dojdou, pán mi říká jemně: „Stejně by vás do toho vlaku nevzali. Nás odmítli, protože tam bylo hodně kol.“ Asi mě chtěl uklidnit, ale spíš mě to rozčílilo.

„Jak nevzali do vlaku?“ divím se. Moc dobře si pamatuji, jak mě na infolince dopředu ubezpečovali, že do tohoto vlaku rezervaci na kolo nepotřebuji. Magma ve mně vře a vypadá to, že každou chvíli bouchnu. Ve stejné náladě, tzn. těsně před bodem nukleární katastrofy, dorazím k přepážce, abych zjistila, že další vlak jede až za dvě hodiny. Rozbušku odjistila informace, že ani na tento vlak si nemůžu udělat rezervaci pro kolo, takže se celá situace může klidně opakovat znovu. Pískám vzteky a lehké holky mi lítaly z pusy. Suma sumárum jde o nádherný příklad cholerického výstupu, za který by se nemusel stydět ani recidivista z léčebny pro choromyslné. Když vidím, jak reaguje paní z té dvojice, tak se trochu zarazím. S klidným výrazem přijala tento fakt a mile do okénka přepážky dodala, že si mezitím dojdou na oběd, že se vlastně nic neděje. Stojím tam a dívám se za nimi s otevřenou pusou.

Jdu se na chvilku vydýchat před budovu. Je bouřka a hustě prší. Hledám místo, kde bych si mohla sednout a něco sníst, protože mi fakt vyhládlo. Nikde není ani jedna lavička. Nádraží prochází rekonstrukcí, stánky jsou zavřené a všude prach ze stavby. Opírám si kolo o stěnu u záchodků a sedám si na zem, protože už je mi to všechno jedno. Když do sebe natlačím nějaké cukry, udělá se mi líp. Na ten další vlak čekáme společně s tím párem raději už dvacet minut dopředu přímo na nástupišti. Není to ani nutné, vlak je poloprázdný.

Sedím ve vlaku a přes sklo pozoruji tu dvojici, jsou si i fyzicky podobní. Drží se něžně za ruku a mluví spolu šeptem, aby mě nerušili, i když jsme v kupé sami. Můžou mít tak kolem padesátky. Jedeme už hodinu, v kupé je oddechující ticho, ti dva usnuli. Chroupu ořechy a dívám se, jak se za oknem honí mraky. Oproti plánu mám tříhodinové zpoždění. Vlak dojede do Chebu ve čtyři hodiny a ubytování mám odtud ještě padesát kilometrů. S převýšením a brašnami to budu mít do tmy co dělat.

Na chvilku taky zavírám oči a přemýšlím. Kdo ví, jestli tohle nebylo nakonec „v plánu.“ Celé ty dvě hodiny v Plzni lilo jako z konve, teď už jen lehce poprchává. Co když bylo potřeba mě na tu dobu jen „zastavit“ a někam „uklidit?“ Co když to nebyla náhoda? Co by bylo, kdyby mě bouřka zastihla v lese na původně plánované trase? Pomalu otevírám oči.

Cheb. Staré vzpomínky se mi zase ozývají. Jezdívali jsme sem jako malí na prázdniny. Tu dnešní trasu jsem naplánovala přes vesnici, kde bydlela babička. Hodně let jsem tu nebyla. Hele, pořád tu mají na stěně tu stejnou komunistickou mozaiku. Venku mírně poprchává. To půjde, říkám si v duchu a navlékám se do pláštěnky a dlouhých legín. Je zima, ale to rozhýbu. Navigace mě vede centrem města, kde bych se měla napojit na cyklostezku do Františkových Lázní.

Náměstí jsem si pamatovala jinak, tehdy bylo nějak větší a barevnější, snad to dělá to počasí. Kulaté staré dlažební kostky v tom dešti kloužou. Drkotám po jejich hlavách a za mnou se tlačí auta. Cyklista je tady asi ještě sprosté slovo, podle toho, jak mě neohleduplně míjejí. Na konci kopce odbočuji do jednosměrky, tady by už měla být stezka, v dálce je vidět park. Po pravé straně stojí zaparkovaná auta a ulice je široká jen na jedno auto. Na zemi stále kočičí hlavy a za zády klakson, který mě upozorňuje, že bych měla uhnout. Jenomže nemám kam, mezi auty nejde projet a vedle je vysoký obrubník. Klakson se ozve znovu. Měla bych asi raději zastavit, je to z kopce a klouže to. Vjedu tady v té malé proluce na chodník…

A pak někdo pustí hodně p-o-m-a-l-ý film. Pěkně setinu sekundy za setinou, okénko po okénku. Přední kolo vjíždí na vysoký mokrý obrubník, ale podklouzne a obrátí se na druhou stranu. Těžiště je neúprosné a rychlost dost velká na to, aby se tělo vymrštilo do vzduchu a pak dekadentně dopadlo na kluzké hlavy chodníku a narazilo do betonového bloku. Ty vteřiny potom nevím, byla tma. Pak přijde záblesk, mám obličej u dlažební kostky, ležím na boku u betonu a na mně leží kolo. Otevírám oči. Paní hystericky vybíhá z auta a otevírá pusu. Slyším ji až za chvilku. Hlava mi třeští, film se najednou prudce zrychluje a ostrá bolest se rozlévá po celém těle.

Sednu si a opřu se o zeď. Snažím se uvědomit, co se stalo. Ona ječí něco o nemocnici a rozhazuje rukama. „Můžete vstát?“ opakuje stále dokola. „Můžu, ale šíleně mě to bolí. Nechte mě takhle na chvilku.“ Snažím se nebýt nepříjemná, ale bolest mi křiví obličej. Jestli já se na ty nohy nepostavím, co budu dělat? Nesmíš dlouho sedět, musíš vstát. Dělej. Hlava vede vteřinové monology a já poslouchám její rozkazy. Pomalu vstávám a zvedám kolo.

„Jeďte prosím pryč, nic mi není. Nepotřebuji do nemocnice,“ odpovídám. Na zadním sedadle vidím vyděšené děti v sedačce. „Nedělejte si starosti, nebyla to vaše chyba.“ Samozřejmě že to byla její chyba! Nemůžu se na ni ani podívat. Nemůžu se podívat ani na sebe. Bojím se toho, co uvidím. Bolí to jak čert. Celá levá polovina těla mi hoří, pravá noha je prodřená a skrz legíny na mě vykukuje krvavec obecný. Ruku nemůžu ani ohnout. Přichází k nám druhá paní: „A netočí se vám hlava? Viděla jsem, jak jste se uhodila o ten betonový plot.“ Kroutím hlavou, nemluvím, ale bolí mě všechno a derou se mi slzy do očí. Sedám si zpátky na kolo a dávám se do pohybu. Ujedu sotva sto metrů, jen abych byla mimo zorné pole obou svědkyň, sesednu z kola a roztřesu se bolestí a pláčem. „Do prdele!“ říkám si polohlasně v předklonu a bojím se dotknout kolen. Ty legíny jsou snad z plechu, protože cítím, že mám odřené nohy, ale na legínách není nic vidět. Jet jen v kraťasech, které mám pod tím, tak nevím.

Nemůžu zmáčknout brzdu a prsty pravé ruky vůbec necítím. Každý pohyb je peklo, ale kašlu na to, nebudu se litovat, jedu. Přenastavuji navigaci na silniční trasu a vyrážím. Většinou si na kole zpívám, ale teď hekám bolestí. Každé šlápnutí do pedálu je cítit, při každém zabrzdění mi projedou rukou žiletky. Všechno to mám naražené.

Po pár kilometrech se to pomalu rozhýbává, sice to pořád bolí, ale když na to nemyslím, dá se to přežít. Pomalu vjíždím do Františkových Lázní. Pod mrakem vypadají jinak, tak nějak méně vlídněji a méně „lázeňštěji“ než jindy. Slíbila jsem si kávičku a kulatý oplatek. Pajdám do restaurace a lidé se na mě divně dívají. Aby ne, sedí si načančaní v secesní kavárničce na kolonádě a já jsem zabalená v pláštěnce s roztrhanými krvavými koleny. Špinavá od hlavy k patě, protože kdo by přeci jezdil s blatníky, že? Sedám si na kraj, abych nebudila pohoršení. Prohlížím si z kavárny kolonádu a neubráním se vzpomínkám.

Odtud máme se sestrou fotku. Stojíme jako malí caparti u kamenné sfingy v hnědých sametových šatičkách. Ona nenáviděla tyhle „holčičí kraviny“, jak tomu říkala, byla vždycky tak trochu kluk. Máma nám vždycky ušila stejné šaty, tak jsme vypadaly jako dvojčata. Tehdy bylo asi složité sehnat vůbec nějakou látku a na kupované věci nebyly peníze. Máma se naučila šít na stroji, abychom měli alespoň něco pěkného na sebe. Ona ve svém dětství neměla ani to. Nějak mě ta vzpomínka zabolela. Děti jsou někdy ve svých soudech k rodičům kruté. Kdo ví, zda jsme jí vůbec za to někdy poděkovaly.

Dívám se do mapy, do konce trasy to mám ještě čtyřicet kilometrů. Vlastně mě vyděsily až ty ženské, co jsem je potkala na kolonádě. Divily se, že jedu sama. Říkám si, čeho bych se měla asi bát? Leda toho, že se někde zraním, ale doufám, že jsem si tohle už dnes vybrala. Najíždím zpátky do trasy, ale jde mi to pomalu. Tělo mě bolí a kolena se nechtějí ohýbat. Cesta se pomalu klikatí do lesa a hory se pomalu blíží. Podle mapy je to přes hřeben o deset kilometrů kratší, ale dnes do toho nejdu. Nemám sílu ani zmáčknout brzdy, natož někde bojovat s terénem. Znovu měním trasu, otáčím to a jedu po státní. Je to delší, ale je to asfalt. Holt to nebude podle plánu, ale úkol je vůbec dojet, ne se úplně zničit. Silnice neklade odpor. Hlava si může na chvilku odpočinout a maká jen tělo. Nadechnout, vydechnout, rozhýbat svaly. Desítky kilometrů skáčou na tachometru a já nepřemýšlím, jen jedu, jsem stroj. Cítím se v tomhle módu bezpečně.

Hele, támhleten komín mi přijde nějak povědomý. Na ceduli se objevil název Plesná. Projíždím pomalu malým městem, o kterém jsem si jako malá myslela, že je jen vesnice. Za první republiky to bylo bohaté prosperující město s továrnami na výrobu textilu, ale po válce se změnilo v město duchů. Jsou to Sudety se vším, co k nim patří. Jedni šli tam, druzí sem. Babička s dědou sem odešli z chudé Vysočiny.

Vjíždím do známých míst. Nebyla jsem tu roky, ale nikdo mi nemusí ukazovat cestu. Tady vedle toho stromu doleva a za tím rohem je malé náměstí s konzumem a kapličkou. Koukám, ale konzum tu už dávno není. Byl to takový malý krámek, kam jsme chodily pro ledňáky. Ta mírně nakloněná rovinka mi tehdy připadala jako nejprudší kopec na světě. Jezdily jsme na něm se sestrou na koloběžkách. Já jsem měla malou dřevěnou se žlutými kolečky a ona červenou, kovovou, s blatníkem na zadním kole. Vždycky dojela pod kopec jako první a nechtěla mi tu koloběžku půjčit. Kolik nám tehdy mohlo být? Čtyři nebo pět let? Ach, ten mozek, člověk se až diví, co si všechno nevybaví.

Bývalý babiččin domeček vypadá pořád stejně. Stejná okrová omítka, dokonce i ten původní dřevěný plaňkový plot. Stojím před tou brankou a dívám se skrz plot na zahradu. Kdysi tam byl uprostřed malý rybníček, takový bahňák. Nesměly jsme k němu chodit, strašil tam bubák. Dívám se do zahrady, opírám se o plot a vlhnou mi oči. Nějak mě ta nostalgie zmáhá. „Tak já zase jedu, babi,“ podívám se do okna na půdě a zamávám nikomu. Snad té malé holce, co tam hledala staré knížky a dívala se tím kulatým okýnkem na „kopec“ ke konzumu a snila o tom, až bude velká. Asi jsem tohle potřebovala. Najednou vím, že všechno bude zase dobré. Proteinová tyčinka si s datlemi rozdělují v žaludku svoji práci a dodávají mi energii.

„Kam se cpeš, ti říkám?“

„Já jsem protein a mám se hlásit ve spalovně.“

„To víme, ale na tebe je čas. Sedni si tady a čekej, přednost mají tady sacharidy. Kluci, neflákejte se. Fruktóza už maká, teď čekáme, až se rozloží a potom přijde řada na vás. Hele, nepošťuchujte se, ať neztrácíte energii, budeme ji potřebovat. Ona už zase jede…“

Je šest pryč, před sebou mám už jen sedmnáct kilometrů. Sešeřilo se, ale ještě je krásně vidět do krajiny. Jedu kolem nádherně rozkvetlých luk. Je to tu malebné, ale současně svým způsobem drásané. Vítají mě opuštěné domy, prázdné výklady i polorozpadlá stavení. Lidé asi utekli do měst za lepším živobytím. Je tu zvláštní atmosféra, má to tady i jiný šmak, ve vzduchu jsou cítit hory. O půl osmé vjíždím do Kralic. Tady se čas úplně zastavil. Zakousl se do domů a jejich fasád. Původní architektura šedesátých let v celé své kráse. Nemůžu od toho odtrhnout oči.

Jsem tady, uf. Pokojíček je malinký, příjemný a puntíkované povlečení mi připomíná ty šaty z dětství. Nemůžu se ani svléknout, natož dojít pár metrů do koupelny. Všechno mě pálí. Hlava asi rozdala povel pohov, tak se to celé rozpadlo. Opatrně se svlékám a dívám se na napáchané škody. Je toho teda požehnaně, dobře, že jsem se na to nedívala dřív. Měla bych asi napsat výrobci těch legín. Na to, že je pod nimi kůže seškrábnutá do krve, jsou až na dvě díry v pořádku, asi jsou z plechu. Začíná to ale přicházet k sobě, tak ani na večeři nejdu. Sním to, co mám s sebou, a rychle to do postele zaspat.

V noci se budím bolestí. Můžu spát jen na levém boku, všechno ostatní je nemožné. Z kolen mi vystřelují palčivé blesky do celého těla a třesu se jak osika. Polykám růžovou pilulku a nanáším zázračnou mastičku ze Srí Lanky. Je to verze tygří masti s neznámým složením, používám ji, když je mi fakt nejhůř. Dnešní trasa: Cheb – Plesná - Luby – Kralice, se svými sice jen 44 km a 460 výškovými metry nahoru mi fakt dnes stačila.

---

DEN 2/5: Sobota 3. července 2021

Ráno mě budí světlo. Malým oknem proniká do podkrovního pokoje sluníčko. Pomalu odkrývám peřinu, abych zkontrolovala stav nohou, a nevěřím svým očím. Promnu si víčka, posadím se a dívám se zblízka. Kroutím hlavou a nemůžu uvěřit tomu, co vidím. Nevidím totiž nic. Žádné fialové modřiny, žádné velké hematomy, dokonce ani ta voda, co byla večer v levém koleni, nikde není. Spouštím pomalu nohy na zem. Levá polovina těla stále bolí, ruka se nemůže pořádně otevřít, ale můžu chodit a ve srovnání s včerejší bolestí je to jen slabý odvar. Tohle je zázrak, pomyslím si, ale nehodlám nic racionálně analyzovat. Jsem opravená a jede se dál.

Den je jak malovaný. Včerejší mraky jsou ty tam a krajina předkládá svoje poklady, tedy hlavně kopce, a dnes je jich požehnaně. Na nových asfaltkách se ale jede dobře. Z těch silnic by se dalo snídat. Tělo si funí a maká jako stroj. Nikde nikdo. Ani auta, ani cyklisti, ani turisti. Před jedenáctou zastavuji u odpočívadla, jedu už tři hodiny bez přestávky.

Koušu tatranku a hlavou se mi honí ta včerejší věta z lázní. Prý jestli nemám strach jezdit sama. Jako by slovo „sama“ bylo něco hrozného, čeho se lidé bojí. Já se ale taky někdy bojím. Občas mi ta hlava dokáže vymyslet náramné věci a předkládá mi katastrofické scénáře, co by se všechno mohlo stát. Někdy nad ní vyhraji a někdy ona nade mnou. To pak propadám panice a stává se ze mě hysterická ženská, co najednou neví, co má dělat. Možná je to ale naopak a lidé se bojí odhodlání. Být sám se sebou chce kus odvahy, ať už se pod tím slovem skrývá cokoliv.

Nejvíc nás dokáže zklamat asi poznání vlastního obrazu. Moment, kdy zjistíš, že si o sobě myslíš víc, než jsi. Procitnutí po své vlastní reakci. Říkáš si: „To jsem přeci nemohla říct? Tohle jsem přeci neudělala.“ Nedokážeš uvěřit tomu, že jsi tak chybující... Chci si to sama před sebou ospravedlnit a zoufale hledám argumenty. Ten moment, kdy mi dojde, že jsem hádavá, netolerantní, panovačná, cholerická a ustrašená, je vlastně nejhorším i nejlepším zároveň. Nejhorší je ta morální facka a nejlepší fakt, že si to vůbec můžu uvědomit. Spousta lidí žije ve své nevědomosti a nikdy nedostanou příležitost se změnit.

Dávám si na chvilku pauzu. Je před polednem a slunce se do mě zakusuje. Horizont se změnil na rozlehlé louky a lesy. Šveholící potůček se vine uprostřed mokřad a široké pásmo lesů připomíná nespoutaný Bajkal. Je to nádherné a přitom mám stále takový zvláštní vnitřní pocit rozervanosti. Genus loci Krušných hor. Něco, co je překrásné a současně temně hluboké. Zpomaluji tempo a pomalu projíždím krajinou. Rozhlížím se a nasávám tu vůni. V hlavě mi zní hobojové sólo z Labutího jezera a doprovází zvuk zurčení vody. Temné a šustivé melodie smyčců se rozbíhají nad krajinou a slovanská duše se ve mně ozývá. Zavírám oči a oblý zvuk orchestru vibruje na mollovou strunu v mém srdci.

Široké louky předkládají palety krásných barev. Korálky ranní rosy sedí popořadě na stvolech dlouhé trávy, jen je navléknout. Vysoké trávy s bílou chocholkou se jemně klaní ve větru a malé nachové kvítky se hrdě dívají z tlustého stonku. Modrá a bílá lupina s výškou do pasu jemně lemují cestu a provádějí mě královstvím něhy. Kolo si vrní po úzké příjemné asfaltové cestičce a já si vrním štěstím.

Pak přichází změna. Přes malebnou vesničku s dřevěnými domy a rozpadlými stodolami vede kolmá cesta vzhůru. Temný les je na obzoru a obrovská hovada se mi přisávají na slanou kůži. To si pamatuji jako malá holka, tihle neřádi nás tu štípali celé prázdniny. Mají velikost sršně, to snad není ani možné. Měly jsme tehdy po nich obrovské štípance. Kolo letí do škarpy a já zběsile hledám svého predátora, vodičku, která okamžitě všechny potvory odežene. Pěkně to teda smrdí, ale lepší smrdět než se nechat vysát. Dva hladovci mi už stačili vytvořit na lýtku pěkné lívance.

Kopec je to ale jak prase, a do toho se začíná dělat šílené vedro. Přerývavě odfukuji a jedu jak šnek. Za mnou jde parta důchodců a rozhodně mají vyšší rychlost než já. Jenomže vést kolo do tohoto kopce je jako táhnout tank. Dopíjím už druhou lahev, snad mi voda vydrží. Tady musíš mít všechno s sebou, vodu i jídlo na celý den. Nikde žádná hospoda, všechno je prázdné a zabedněné. Za kopcem vjíždím do jiné vesnice a jako by někdo mávl kouzelným proutkem. Jsou tu otevřené hospody a na zahrádkách sedí veselí cyklisté. No jo, blížím se ke Klínovci. Začínají mě pomalu míjet „strakáčci“ s popsanými dresy. Makají a honí se za limitem a večer sbírají lajky na sociálech.

Ale je na ně pěkný pohled, ty jejich stehna! Ještě to asi není se mnou tak marné. Připomnělo mi to jedno setkání, stalo se to tak před rokem u Mohelna. Sjížděla jsem lesem, byl to celkem prudký kopec, po kamenech se mi nejelo dobře, tak jsem byla docela vyklepaná. Najednou mě předjelo tak sedm chlapů na horských kolech. Jeli šílenou rychlostí a skákali po těch kamenech jako kamzíci. Když jsem se dohrabala dolů, tak jsem je viděla seřazené na lávce, dělali si společnou fotografii. Tomu pohledu jsem nemohla odolat. Vysvalovaná těla a na sobě ani gram tuku. Nabídla jsem jim, že jim tu společnou fotku udělám. Oni mi na oplátku nabídli, jestli nechci jet s nimi do nedaleké hospůdky na pivo. Bylo to na mé trase, tak jsem souhlasila.

Málem jsem ale vypustila duši, protože hoši jeli svým tempem a já jsem jim sotva stačila. Největší překvapení nastalo v hospodě, když jsme si všichni sundali brýle a helmy. Spadla mi brada. Chlapi byli v kategorii šedesát plus a v neskutečné formě. Prý jsou to bývalí závodní jezdci a takhle si jezdí jen pro radost. Stovečku si dávají jen tak na večer, po práci. Jela jsem s nimi potom celou trasu. Byli úžasní a byla s nimi hrozná sranda, ale měla jsem z toho svalovou horečku. Úplně vyřízená jsem večer padla do postele a kolo nevytáhla další dva týdny. Ještě mi několikrát psali, abych s nimi jela, ale věděla jsem, že tohle je jiná liga. Zničili by mě. Ten jejich elán se mi ale moc líbil.

Začínají mě zběsile míjet i auta, a to mě už nebaví. Tady odbočím z cesty a pojedu po polňačce. Bude to sice malá zajížďka, ale mám čas. Trochu mě děsí, že hodně prudce klesám, ale uvidíme. Po dvaceti minutách sjezdu do údolí je mi jasné, že mě tohle rozhodnutí přijde hodně draho. Ten výhled je ale úchvatný. Krajina se rozvlnila a předkládá mi přenádherné scenérie. Dole v údolí je vlnící se potůček, bzučící louky stoupající k vrcholu a nahoře se na mě dívají malé kamenné mohyly, na kterých rostou vzrostlé duby. Tohle se tu objevuje celkem dost často, pozůstatek bývalých revírů. Nemůžu od té nádhery odtrhnout oči a taky nohy z pedálů, protože zase stoupám. Tentokrát je sklon tak ostrý, že na rozhlížení není síla. Musím hlídat, aby se mi nesplašilo přední kolo.

Nahoře na mě čeká zase jiný výhled. Rozlehlé mokřady a malí bělásci, co se třepetají ve vzduchu. Cesta vede temným černým lesem, mimochodem se to taky stejně jmenuje. Je poledne a najednou se ocitám uprostřed tmy. Stromy jsou tu tak těsně u sebe, že není vidět oblohu. Sedá na mě tíseň. Dokážu si představit ty báchorky, kdy se lidi do tohohle lesa báli. Jít tu pěšky, asi mám taky nahnáno. Na kole to člověku nepřijde. Za prvé: se pohybuje rychle, a za druhé: medvědi prý z kopce neumějí běhat.

Co to plácáš? Tady přeci medvědi nejsou?

Né? A co je támhleto?

To je přeci pařez.

Tamhle se něco hýbe v houští.

Sakra, co to je?

Je tam tma, nevidím tam.

Zase se to pohnulo.

Šlápni na to, ať už jsme odsud…

Snad to udělal ten les nebo ten vnitřní posera, ale nabírám radši rychlost. Jde to hladce, cesta vede prudce dolů. Je mi z toho trochu špatně, protože vím, že tohle celé pojedu zase zpátky. Půlhodina sjezdu, sakra. Už si ani tu rychlost neužívám, klepe se mi zadek z té cesty nahoru.

Sjíždím do nikam. Od brzd se kouří a já mám na zádech kaluž studeného potu, to byl šílený sklon. Rozpadlé budovy, neupravené okolí a shnilá zastávka naznačují, že jsem dorazila na konec světa. Není si kam sednout a já mám hlad. Jedu malou polňačkou k závoře, dál je už Německo. Sednu si na patník u rozbořené celnice, musím si odpočinout. Vytahuji jídlo a v polosedu tlačím tělu živiny. Ráno jsem si přibalila ze snídaně i banán, teď mi udělal obrovskou radost. Cukr, cukr, cukr. Datle jsem už z poloviny snědla, to je neuvěřitelná živina. Vůbec nevím, jak jsem bez nich mohla dřív jezdit. Naopak všechny ty proteinové tyčinky už mě dusí. Potřebuji opravdové jídlo, ne ropu. Ořechy a rozinky mi zajistí sladkou tečku. Naštěstí tu není nic, co by mě lákalo k odpočinku, tak se obracím a jedu zase dál. Něco smutného tu na mě padá. Možná tohle je ta opravdová tvář původních hor, zapomenutá a opuštěná.

Hodinu a půl stále stoupám. Naštěstí to není prudké, ale zato mi to pozvolně užírá síly, už abych byla nahoře. Tenhle tíživý pocit před kopcem mám vždycky stejný. Zvládnu to? Budu mít sílu? Zvláštní je, že mi potom nepřijde nijak strašný. Prostě jedu, makám a nemyslím na nic. Ta počáteční hrůza je pryč. Nahoře nad tím už mávnu rukou, ale říkám si, proč ten strach ke mně vůbec přišel? Proč se vůbec objevil pod tím kopcem? Vzpomínám si na všechny své velké strachy. Z nové práce, nových projektů i osobních změn. Všude byl se mnou. Možná je to něco jako reflexe. Strach tě varuje, ale neměl by tě odradit. Nikdy tě neochrání. To můžeš jen sama, když ho s respektem překonáš.

Kopec mě vzal na milost a krajina se opět změnila v mokřad plný květin zalitý odpoledním sluncem. Vlnitý pás nabízí ráj pro motýly, kteří tančí ve vzduchu svůj třepetavý valčík. Úplně se mi tím změnila nálada. Louky jsou zase plné modré lupiny, kam až oko dohlédne. Tohle roste jenom v tomhle kraji. Pamatuji si ji jako malá z dětských výprav na borůvky. Modré a bílé květy lemovaly lesní paseky. Krásné stvoly se střídaly s příbuzným náprstníkem a invazivním bolševníkem. Krása, které se nesmíš dotknout, jinak draze zaplatíš.

Začíná přibývat lidí, dětí, kol i křiku. Projíždím poslední tři kilometry nějakou stezkou plnou dětských prolézaček, co končí u občerstvení s trefným názvem Krmelec. Je tu najednou šílený lomoz. Po tom dlouhém něžném nic mi to nedělá dobře. Stezka vede až do Božího Daru, kde je boží dopuštění. Na každém rohu auta, domy jeden na druhém, obložené restaurace a hrozny lidí. Takže bič a pryč. Původně jsem hledala ubytování tady, ale naštěstí tu nebyl už žádný volný pokoj.

Čeká mě finální stoupání, snad už dnes poslední. Silnice se změnila na dvouproudou a auta mě zběsile míjejí. Tohle si dávám jen proto, abych měla splněný bod na mapě. Funím do obrovského kopce, abych mohla říct, že jsem byla na nejvyšším bodě Krušek, ale nic z toho. Nahoře je přecpáno auty, protože proč by se kdo unavoval chodit pěšky, že? Není tady ani žádné pěkné posezení, natož hospůdka. Rozpadlá budova asi dřívější správy, hnusné parkoviště a vysílač. Milion motorek a dodávky, ze kterých lezou chlapi v helmách.

Jsem trochu zklamaná. Čekala jsem, že tu bude nějaká pěkná hospůdka, kde si odpočinu a dám pivko. Rozhlížím se a přemýšlím, co budu dělat. Najednou mě upoutá ručně psaná cedule s reklamou na posezení s vyhlídkou. Šipka ukazuje tři sta metrů, sedám na kolo a jedu. Cesta vede pěšinkou lesem a potom odbočuje k malému srubu. Skáču přes klády a objevuje se přede mnou vrcholek staré sjezdovky. Stojí tu příjemná chajda s prostornou terasou, ze které se line nádherné blues. To je pecka. Venku jsou rozeseté dřevěné sedačky s výhledem na dřevěný šlepr staré sjezdovky a celé údolí. Není tu ani moc lidí, asi je odradilo těch tři sta metrů. Chata uvnitř voní obloženým dřevem a obsluhuje tu příjemný chlapík. „Pivo, kávu a tatranku, prosím.“

Jdu si s tím pokladem sednout ven a je mi krásně. Rockové balady se příjemně rolují vzduchem a panuje tu neskutečná pohoda. Lavice stojí jen tak na trávě a všechno tu volně dýchá. Pivo i káva ve mně zasyčí. Dnes už nikam nespěchám, jsou čtyři odpoledne, dám si pauzu. Natahuji si nohy na sedačku a lebedím si. Je nádherný den a sluníčko mi vyrábí na nose pihy. Ta lenost a pohoda se do mě zakusují. Za chvilku jsem u pultu znovu a žádám o ještě jedno pivko.

„Nevím, jestli vám naleji,“ říká hospodský.

„Měla jsem jen jedno pivo,“ odpovídám trochu zaskočeně.

„To já jsem měl taky jen dvě piva a před dvěma lety mě odvážel vrtulník.“ A ukazuje mi dlouhou jizvu na předloktí. „Tady je to všude z kopce a člověk rychle ztratí kontrolu.“ Zarazilo mě to a odcházím s prázdnou.

Sedám si zpátky na kolo a najednou se necítím vůbec dobře. Sluníčko a únava na mě mezitím zapracovaly. Jedu pro jistotu jako šnek, ale je to fakt hodně z kopce. Hospodský měl pravdu. Další dvě třetiny kopce vedou po dvouproudé silnici, kde pálí slunce. Jsem ráda, že jsem si to pivo nedala, i tak se mi dělají mžitky před očima. Motá se mi ale hlava, tak sesedám. Úpal?

Sedím chvilku na lavičce a odfukuji. Dolévám do těla tolik vody, co jen snese, snad mi bude líp. Znovu si sedám na kolo a pořád sjíždím z šíleného kopce. Brzdy skřípají, ale hlava je čistá. Dojíždím do penzionu a padám do postele. Číšníkovi z restaurace jsem oznámila, že si jen na chvilku odpočinu a večer si dojdu pro nějaké jídlo, ale upadám do peřin a nikdo mě už nezvedne. Dnešní trasa byla výživná: Kraslice – Klínovec – Loučná: 62 km a 1 502 výškových metrů nahoru.

---

DEN 3/5: Neděle 4. července 2021

Dobře jsem se vyspala, únava a sluníčko mě knockoutovaly do jiného světa. Ani jednou jsem se za noc neprobudila. Příjemně jsem si ráno i popovídala s číšníkem. Požádala jsem o dřívější snídani, tak jsme byli v restauraci sami. Dnes mě čeká náročná trasa a potřebuji vyjet dřív. Tlačím do sebe vajíčka, on roznáší po stolech pečivo a vypráví mi, jak tu mají přes prázdniny šílený frmol. Chodí prý spát často v jednu ráno a v šest už zase připravuje snídaně. Je mi trochu hanba. Já si tu jezdím po horách a nemám žádné starosti.

Dnes je opět neskutečný den. Mám před sebou nejnáročnější trasu, a to na počet kilometrů i převýšení. Začátek je ale hodně slibný. Projíždím po dokonalé silnici malebnými vesničkami a nikde nikdo. Krajina se potom vlní a proměňuje, za vesnicí kralují opět nádherné louky a lesy. Dělá se vedro. Zastavuji se uprostřed neuvěřitelně široké louky u lesa, kde není vidět konec ani začátek. To teplo, to bzučení nebo šustot větru mezi stvoly trávy ve mně vyvolávají prastaré vzpomínky. Louku lemují opět mohyly z kamenů, na kterých důstojně stojí duby a břízy. Jsou jak strážci nějakého pokladu. Cestička do vrchu je výživná a břicho se mi pomalu zase ozývá hladem. Jsem tři hodiny na cestě.

Tohle se jinde nevidí, všude jen samé louky. Dívám se a kochám se tou nádherou. Za horizontem začíná les, stojí tu velký silný dub a pod ním vyřezávaná lavička. Tady uprostřed ničeho, to je ale hezké překvapení. Opírám kolo a vybaluji oběd. Už ty paštiky nemůžu ani vidět, ale žaludek si žádá nějaké živiny a hospoda nikde. Jsem ráda, že s sebou něco vůbec mám. Nakonec je to tělu přece jedno, energii z toho uvaří tak i tak. Mám posledních pár datlí a chci si je nechat ještě na odpoledne. Hrabu ve vaku na jídlo a hledám, co bych ještě slupla. Tyčinky a oříšky to jistí.

Chládek lesa mě chlácholí. Nemůžu vysedávat moc dlouho, dnes je to náročné, takže zpátky do sedla. Funím do kopce a pak se mi otevře nádherná stezka mezi mokřinami. Cedule upozorňují, že projíždím pohraničním pásmem a za zábradlím na mě mávají mechy, lišejníky a kvetoucí rašeliny. Ta atmosféra by se tu dala krájet, cítím ji ve vzduchu. Hranice svobody a nesvobody, bolesti i nevraživosti. Je to tu cítit pořád. Jako kdyby tu ke mně promlouvaly příběhy dávných životů.

Cesta je dnes čarokrásná. Projíždím už kolem třetího rybníku a každý má jinou atmosféru. Jeden je temně černý s kulisou tmavých lesů, druhý se skoro skrývá za vzrostlým rákosím a je plný života i květů. Ten třetí je jak z jiného světa. Lemují ho vzrostlé smuteční vrby i březové háje. Je široký a majestátní. Zrcadlí se v něm nádherné nebe, plující oblaka doprovází zpěv ptáků. Je to koncert pro konejšivou duši. Stojím tu pokorně, dívám se a naslouchám. Kdybych uměla skládat hudbu, byl by to koncert pro harfu, bzučící včely a šelest rákosí. Kdybych uměla malovat, byla by to freska s bájnými bytostmi a modří, co jen nebe dokáže unést. Umím ale jen napsat, že jsem okouzlená. Dýchá to tu na mě svou neskonalou krásou a něžností, která se mísí s vůní plného léta. Chmíří poletuje vzduchem a hubičky kaprů sem tam rozčeří hladinu. Mohu jen žasnout a nechávat ten krásný pocit vstupovat do svého já. Pojď. Sedni a udělej si pohodlí. Jednou si pro tebe přijdu, budu tě potřebovat.

Pak zase klesám dolů a hned zase nahoru, terén je dnes hodně členitý. Projíždím i vesnicemi, ze kterých odešel život. Zbyly po něm jen prázdné domy, prázdná náměstí a vytlučená okna. Už, už si myslím, že to bude rovinka, když se zase objeví stoupání. Doprovází mě náročné kopce a dlouhé sjezdy. Tělo maká a hlava se kochá. Přejíždím hřeben a dostávám se na horizont. Najednou je vidět daleko do kraje. Oblé kopce lemují pásy lesů a luk, sem tam v údolí se objeví malá vesnička. Téměř ptačí pohled mi otevírá svou širokou náruč.

V dálce je kostelík, ke kterému prostě jet musím. Stojí majestátně na úpatí a společně s hrdými lípami se dívá dolů do údolí. Zastavil se tu čas. Zavírám oči a ocitám se najednou v minulém století. Na lukách vidím staré žebřiňáky se senem a lidi na polích. Pestrobarevné sukně, dřevěné vidle se snopy obilí. Vyšívané mašle i skřípot kol na kamenité cestě. Radost, jásot i bolest celého kraje. V hlavě mi běží obrazy dávných časů a spojují se s přítomností. Cítím něžné pohlazení, jak mě stín kostela hladí po hlasech. Ten moment, kdy si srdce povídá s něčím nadpozemským. Moment, kdy čas, tělo ani mysl nejsou důležité. Zůstává jen pokora a víra.

Na tom posledním sjezdu už tlačím tachometr očima. Můj dnešní cíl: Moldava mě vítá pokojně a přívětivě. Opět jsem předběhla svůj plán a dojíždím s dvouhodinovým předstihem. To bych si mohla příště naplánovat víc kilometrů, říkám si pro sebe s úsměvem, ale dnes toho mám opravdu plné zuby. Penzion je příjemný a pokojíček zařízený v příjemném dřevěném stylu.

Obrovská výhoda single cestování je, že máte všechno jen pro sebe. Taky to, že si můžete vybrat, na které posteli budete spát. Klidně si můžu věci poházet po zemi a nikdo, nikdo mi nic neřekne. To je dobrý, ne? Ale jinak je člověk bytost komunikativní a mně už jen ta hlava nestačí, takže se jdu pobavit do hospody. Pivo, ryba a bramborová kaše mi přijdou jako mana nebeská. Pak ještě kafíčko a štamprdličku na dobré sny. Dnes nenajdete spokojenější bytost. Sedím si pod slunečníkem malé hospůdky a dívám se na kolaře, co se nedokážou odsud odlepit. Už půl hodiny vymýšlejí, kudy pojedou zpátky. Čeká je ten příšerný kopec, co jsem sjížděla, a to jim opravdu nezávidím. Když má člověk v sobě nějaké to pivko, to jsou nohy potom jak z olova.

Je šest, zahrádka se pomalu vylidnila, a kromě mě je tu jen pár místních. Dává se do mě zima, to je tou únavou. Zalezu si do postýlky a budu si prohlížet fotky, mám jich tuny. Vždycky je večer promazávám a nechávám jen ty nejlepší. Což je denně tak kolem tří set. Jsem magor, vím, ale vadí to někomu? Suma sumárum byla dnešní trasa výživná: Loučná – Zákoutí – Hora Svaté Kateřiny – Moldava: 79 km, 1 240 výškových metrů nahoru.

---

DEN 4/5: Pondělí 5. července 2021

Už mě bolí nohy, únava se začíná projevovat. Dnes je poslední den, už by to nemělo být nijak náročné. Těším se na snídani a na dnešní trasu. Chroupám čerstvé loupáky a povídám si s provozní, která to tady má v pronájmu. Vypráví mi, že sem utekli s přítelem z města. Děti už má velké, vždycky prý toužila žít na horách a provozovat třeba penzion. Je stejně stará jako já, mluví persky, arabsky a holandsky. Živila se jako tlumočnice a teď tu nosí snídaně. Dívám se na ni a přemýšlím, že můžeš změnit vlastně úplně všechno. Nic a nikdo ti nebrání jít za svým snem, jen ty sám.

Sedám na kolo a jedu. Je mírně pod mrakem, ale alespoň se lépe pojede. Je to zase nahoru a dolů, už mě to ani neudivuje, až na moment, kdy nevěřím tomu, co vidím. Tohle se přeci nedá jít ani pěšky, ten kopec je skoro kolmý, ne? Kolo tlačím před sebou a funím. Nahoře mě čeká pohraniční pásmo a příjemná rovinka. Předjíždí mě kolař zablácený od hlavy až k patě, oči přilepené na řídítkách, maká, jako by ho někdo honil. Pak mě dojede další, koukám, dnes je tu nějaký provoz.

„Vy taky jedete ten závod?“ zeptá se mě.

„Ne, jaký závod?“

„Ten kluk před vámi. Jedou nějaký závod podél hranic.“

„Ne, já si jedu jen pro radost.“

Pokýval hlavou a chvilku jsme jeli za sebou, pak odbočil. Vyjíždím z lesa a definitivně opouštím tepnu pohoří. Dostávám se na úpatí a hory na mě mávají už jen z horizontu. Modravé lesy se vzdalují a civilizace se kvapem blíží. Naposledy si užívám široký pohled do krajiny. Zlaté klasy dozrávajícího obilí se vlní ve větru, rozkvetlé louky šustí křídly neposedných motýlů a vzrostlé jeřabiny se červenají. Obzor se jen jemně tetelí a moře klasů mi zpívá melodii na rozloučenou. Pak už klesám do údolí. Sjezd je to teda parádní, skoro si odvařím brzdy. Ta rychlost a vítr ve vlasech mě prostě nikdy neomrzí.

Vesničky dole jsou už méně malebné a silnice se pomalu plní. Vjíždím do Tisé. Tady je úplně přeplněno, ti lidi jsou fakt ovce. Kolem dokola tak nádherná krajina a oni umí vylézt jen na jednu skálu a stát frontu na párek u stánku. Nerozumím tomu a ani nechci, dobře jim tak. Auta parkují jedno na druhém a autobusy blokují cestu. Já jedu na jistotu, do centra téhle malé vesničky k jednomu malému kačáku, o kterém málokdo ví. Je to šest let, co jsem tady byla. Tenkrát jsme tu byly s mámou a sestrou na holčičím výletě. Vlastně poprvé od dětství, takhle ve třech pohromadě. Tehdy jsme objevily tuhle skvělou hospůdku přímo u rybníku s dokonalým výhledem na skály. Daleko od turistů a nafouknutých cen.

Hospůdka se k mému příjemnému překvapení nezměnila, jen ji zútulnili. Sedám si a vydechuji. Dávám si smažený květák s brambory a pivko. Boží. S nacpaným břichem je mi dobře. Do Děčína to mám už jen pár kilometrů a mám i skvělý čas. Dívám se na ten rybník a přemýšlím, jak velký kus jsem za těch šest let ušla. Tenkrát jsem byla čerstvě zamilovaná do exmanžela. Posílala jsem mu odtud fotky a slibovala, že sem jednou pojedeme na dovolenou. V duchu mi zněly svatební zvony a naplňovaly mě nadějí, že to štěstí se možná usmálo i na mě. Pak jsem se k němu nastěhovala, provdala se za něho, rozvedla se a znovu se přestěhovala. Obrat o tři sta šedesát stupňů. Pamatuji si, jak jsme se tady tehdy s mámou o tom bavily. Radila mi, ať tolik nespěcháme. Kdybych já ji tenkrát poslechla. Jenomže já jsem chtěla mít bílé šaty a dlouhý závoj. Chtěla jsem být jako ostatní. Toužila jsem po něčem, co jsem vlastně nechtěla, ale to už bylo pozdě.

Jestli jsem doteď trénovala, tak jen proto, abych ten Děčínský Sněžník mohla vyjet, pokud se to teda mezitím davem dá. Lidí je tu jak much, a to doslova. Parkoviště je přeplněné a na cestě jsou pětistupy. Já ale nezastavuji. Míjím chodce dost pomalu, protože sklon je opravdu děsivý, ale jedu. Nejvíc se mi líbí, jak se mi dívají na rám a hledají elektromotorek. Tady žádný není, hoši, všechno je to organické. Čistá živočišná síla, co si tu pěkně funí.

Za touhle zatáčkou by měla být už rovinka.

Není, sakra. Je to ještě větší stoupání.

Slez, tohle nedávám.

Cože? Slézt? Nikdy.

Tenhle kopec vyjedeš a hotovo.

O tom naštěstí ty nerozhoduješ.

Ani ty ne.

Hoši, zaberte a nekecejte…

A je to, jsem nahoře. Některé vnitřní dialogy vás natolik zaměstnají, že ani nevnímáte okolí. Jsem tady, a nakonec to ani nebolelo, teda až na ty třesoucí se stehna. Ten výhled stojí za to. Nacházím dokonce stejné místo, kde jsme tenkrát společně s mámou seděly. Ta nostalgie mě hladí. Sedám si na skálu a dívám se do zeleného údolí.

Borůvčí je už pěkně obsypané, tak se cpu vitamíny. Tehdy jsem ještě kouřila, dávaly jsme si tu společně se sestrou cigárko. Úplně jsem si vybavila tu chuť. I teď bych si zapálila, byla jsem vášnivý kuřák. Jenomže já neumím dělat věci jen trochu, takže jsem tehdy kouřila jako prokopnutá kamna. Dva roky mi trvalo, než jsem se chuti na cigárko zbavila. Teď jsem závislá zase na endorfinech. Mimochodem mám nohy po té chebské patálii už celkem v pohodě, ale začínají se mi za to pěkně vybarvovat. Vypadám, jako kdyby mě přejel parní válec nebo mě rovnou exhumovali. Modrozelené obří lívance přecházejí v strupouše silničního a vytvářejí na mých nohách krásné „sexy tetování.“

Pak jedu pěknou pěšinkou dolů a už si jen užívám tu rychlost. Celou cestu mě tu doprovází překrásné náprstníky. Vjíždím do zatáčky a musím prudce zabrzdit, protože tomu nemůžu uvěřit. Celá cesta po obou stranách, i les, je jimi posetá. Jsou to obrovské barevné koberce. Růžové, fialové a bílé zvonky se předvádějí ve své pyšné kráse.

Jízda dolů je po tom všem za odměnu, jedu jako na sáňkách. Je sucho, kilometry rychle ubíhají a stále klesám. Užívám si to naplno, jsem ale přesvědčená o jedné věci: nikdy tuhle trasu nepojedu obráceně. Projíždím dál smíšeným lesem a pomalu se blíží Děčín. Obytná zóna je zaplněná domy a auty. Tady bych teda nechtěla bydlet ani náhodou, je to tu taky samý kopec. Zase funím do vrchu a pak konečně sjíždím z posledního kopce až k Labi. Je nádherné odpoledne a slunce vykukuje z mraků.

Přivítá mě Tyršův most a velkolepý pohled na oba břehy se zámkem. Nevěřím svým očím, tohle že je Děčín? Já teda měla vždycky mizerné vlastivědné znalosti, ale představovala jsem si ho jako průmyslové město plné dýmu a zašlé architektury. Tady to mezitím pulzuje a vypadá to jako nějaké přímořské letovisko. Tohle je třešnička na dortu. Když se dostatečně dokochám a udělám miliardu fotek, sjíždím dolů na promenádu a sedám si na lavičku.

Žlutý vak nabízí zbytek oříšků a poslední müsli tyčinku, ještě by to chtělo něčím dobrým spláchnout. Navigace ukazuje, že penzion je nedaleko, tak nespěchám. Pozoruji lidi na promenádě u řeky. Trochu se nade mnou začínají honit mračna. Dívám se na řeku, jak si pohrává s víry a pohupuje s uvázanou loďkou. Pak mě ostrý vítr zvedne ze židle, tohle nevypadá na přeháňku. Nebe se rychle kaboní a první kapky na sebe nenechávají dlouho čekat. Je to tady. Balím saky paky a jedu za šipkou. Přes visutou lávku do parku a tam se na chvilku schovám pod strom. Vypadá to, že jsem přejela suchou nohou přes celé Krušné hory a zmoknu dva kilometry od cíle. Rozpršelo se teda pořádně.

Stojím pod stromem už patnáct minut a začíná se do mě dávat zima. Jen co ujedu pár metrů, začne šíleně lít znovu, tak trčím dalších dvacet minut pod mostem. Pak jako zázrakem přestává na chvilku pršet, tak stoupám po schodech. Tohle tu nemají úplně vymyšlené. Přes silnici vede krásný most s cyklostezkou, ale než se na něj dostaneš, vypustíš na těch točitých schodech s kolem a brašnami na zádech duši. Navigace mě vede ke sportovnímu areálu. Paní sice do telefonu říkala, že mi změnila ubytování, ale neřekla, že budu spát ve sportovní hale. No nic, alespoň bude sranda.

Volám na to telefonní číslo a čekám, co se stane. Ze dveří haly vyjde vysoký chlápek a vede mě dovnitř. Vysvětluje mi, že je hala předělaná na penzion a pokoje mají úplně nové vybavení. Pokoj je k mému překvapení nakonec i moc pěkný. Rozkládám si ty svoje voňavé věci a dělám ze sebe naposledy člověka. Krom jednoho trička s dlouhým rukávem jsem použila úplně všechno. Až na ty tyčinky z ropy – minimálně čtyři vezu zpátky, nemůžu je ani vidět.

Horká sprcha a šampon udělají své. Jdu dolů za číšníkem a dávám si v restauraci pivko. Chtěla bych ještě jet do centra, ale pořád prší. Nakonec, kam bych jezdila, že? Na zámek se můžu podívat zítra a tady je toho taky hodně k „vidění.“ S číšníkem se dobře povídá a je na co koukat. Je vysoký, má pronikavé oči a pěknou sportovní postavu, za chvilku si už tykáme, jsme stejně staří.

Jmenuje se Michal, je prý rozvedený, má už dospělého syna. V covidu přišel o svou hospodu, tak se nakonec nechal zaměstnat tady. Po pivu si dávám ještě víno. Vím, nemá se to, ale kdo to na mě řekne? Horkost mi stoupá do obličeje a padá na mě šílená únava. Dvě stě dvacet pět kilometrů se mnou zacloumaly. Po osmé hodině se omlouvám a odpadám do postele jak poslední husar. Usměvavá a šťastná. Dnešní trasa byla za odměnu: Moldava – Děčínský Sněžník – 61 km, ale jen 667 výškových nahoru.

---

DEN 5/5: Úterý 6. července 2021

Do pokoje nakukují sluneční paprsky. Obě stěny má prosklené, je předělaný asi z nějaké kanceláře. Žaluzie mám sice zatažené, ale slunce sem stejně pálí a vyhání mě z postele. Usnula jsem asi se sluchátky na uších a telefon se mi úplně vybil. Dávám ho do zásuvky a přepínám do letového režimu. Se snídaní si ale dávám na čas, chci si s číšníkem ještě popovídat. Hosté se pomalu vytrácejí, až zůstáváme sami. Je milý, povídáme si a hodina uteče jako nic.

Rychle se loučím, balím kolo a spěchám na nádraží. Ve vlaku se z toho stále nemůžu vzpamatovat. Celých těch pět dní uteklo nějak rychle. Vlak mě kolébá, dívám se na ubíhající krajinu a usmívám se. Jsem spokojená – 252 km horským terénem a nastoupaných 3 625 m. To není špatné na teprve druhý sólový přejezd.