TŘI GRÁCIE
„Tak už na to nemysli,“ řekla Tereza a přistrčila svoji sklenici k té její.
„Zase jsem naletěla,“ pípla tiše Alena.
„Prosím tě, řekni jí něco,“ obrátila se Tereza na Helenu.
Ta jen mávla rukou. „Beznadějný případ, objednej jí panáka nebo s ní nic nebude.“
Znali se s Terezou od střední. Alena byla jemná distingovaná lady s vysokým platem, a ještě vyššími podpatky. V práci úspěšná, ale v soukromí? Naivka, upnutá na svoje sny. Dlouho se jim neozývala. Až teď, když ji odkopnul, zase.
Scházely se pravidelně. Helena byla dámou s velkým Dé s téže písmenem obsahu hrudníku, sexappealem a neuvěřitelným apetitem. Nabitá energií a živočišností. Z ničeho si nedělala hlavu, ani ze špíčku, natož ze stereotypů.
„Tak vám řeknu dámy, že to dneska s tou komunikací stojí za prd,“ řekla Helena.
„Máme Whats upy, Messengery, Facebooky, Twittery, Instagramy…Tisíce možností, jak se s někým rychle domluvit. Tuhle v pátek jsem si od rána psala se šesti borcema, abych v osm večer seděla s flaškou na balkóně doma sama.“
„Jak to sama?“ podivila se Alena.
„Jim to psaní takhle prostě stačí. O schůzku vlastně ani nemají zájem, jde jim jen o laiky. Virtuální světy nahrazují realitu, to nepochopím.“ Odfrkla si Helena a nasypala si do hrsti pražené mandle.
„Ty jsi si psala s šesti muži najednou?“ Podivila se Alena.
„Prosím tě, že se divíš, copak ji neznáš?“ Vpadla jí do toho Tereza.
„Hele Aleno,“ pokračovala dál Helena s plnou pusou, „co se vlastně stalo s tím sporťákem, cos o něm mluvila minule?“
„Holky, víte, co mě baví?“ Vpadla do toho Tereza: „Ty přezdívky, co jim dáváme.“
„Kdo si to má všechno pamatovat,“ dodala Helena a pokračovala. „Hele já si píšu vždycky celé jméno a poznávací znamení, aby se mi to nemotalo. Karel, 43, hasič, srpen, přehazovačka, večeře u Čápa. Nebo jednoduše: NEBRAT,“ dodala smíchem Helena.
„Máš plný telefon hasičů a večer trávíš sama na balkóně…“ dodala Alena a vyplázla na ni jazyk.
„Holky nechte toho.“ Usměrňovala je Tereza.
„Chlapi to dělají rafinovaně, proč bychom nemohly taky?“ Nenechala se odbýt Helena. „Tuhle jsem zaslechla dva borce od vedlejšího stolu. Vykládali si o přírodních čtyřkách z práce. To asi nebude heslo k firemní wifi, že?“
„Holky, jsme opravdu stejný jako ti chlapi?“ Zeptala se Alena.
„Nejsme. Jsme horší!“ Bouchla do stolu Helena, až to zadunělo.
Nenech se pořád přerušovat, Aleno a pokračuj,“ pobídla jí Tereza, když se dochechtala.
„Sporťák se připravoval na triatlon. Běhal dvakrát týdně dvacet kilometrů, vsudé dny chodil plavat, v liché do posilovny a o víkendu jezdil na kolo. Vídali jsme se jednou týdně, přesně na hodinu. Já jsem chtěla s ním jít občas na procházku nebo se podívat na film. To mu nezapadalo to do toho jeho harmonogramu. Tak jsem ho nechala teda běžet...“ dodala tiše Alena.
„Máš recht,“ doplnila Helena. „Na život plný kompromisů, máš ještě čas.“
„Hele holky, tamhle jde ten moderátor,“ kopla je pod stolem Tereza.
„To je kus chlapa,“ olízla se Helena.
„Víte, že je to můj soused? Před týdnem jsem ho potkala u non stop okénka.“ Dodala Alena.
„Jakého okénka?“ zeptala se Tereza.
„Takové ty skříňky, kde se vyzvedávají balíky non stop,“ vysvětlila Alena. „Venčila jsem Kikinu, bylo tak jedenáct večer. Zase mi utekla, já ji honila a proběhla jsem křovím, co je za těmi okénky. On tam stál s balíkem v ruce a šíleně se leknul. Asi tam v tuhle hodinu nikoho nečekal. Já chtěla být vtipná, a tak jsem mu řekla: „Tak co, vyhrál jste?“
Helena protočila oči a Tereze cukaly koutky: „A co on na to?“
„No, vlastně reagoval docela vtipně. Řekl, že má v balíku jitrnice od tety z Moravy a jestli bych nechtěla jít k němu ochutnat.“ Dokončila Alena.
„Tak jsi šla,“ poskočila nadšeně Helena.
„No neeee. Kikina se mi vytrhla, tak jsem běžela za ní.“ Tereza i Helena se na sebe nevěřícně podívaly. „Chceš říct, že jsi odmítla největšího fešáka z okolí a šla jsi hledat čokla?“ kroutila hlavou Tereza.
„Vždyť říkám, beznadějný případ,“ dodala Helena a zapálila si doutník.
