ANDALUSIE NA KOLE 456 KM

Markéta Švábová
16. 5.
Minut čtení: 35

Aktualizováno: 16. 5.

DEN 0/11: čtvrtek 1. května 2025

Balím zase. Někdy to tak prostě vyjde. Výlety jdou těsně za sebou. Tohle je jiné, jedeme na kola, a to je moje srdcovka. Naplánované to mám od ledna, kdy jsem zjistila, že Ryanair otevřel přímé lety z Brna do Malagy. Už jsem měla po večerech zabodnutý „šňupák“ v mapách a plánovala trasu. Mně tohle prostě ohromně baví – dálkově putovat na kole. Jako šneček, od místa k místu a všechno si vést s sebou. Už podle terénu a kilometrů bude tohle trochu jiné než to naše ježdění po Toskánsku předloni. Tohle bude docela záhul, ale chci to. Potřebuji to proto, abych byla. Výkon, zápřah, slunce, celý den na kole, k tomu dobré jídlo, víno a atmosféra místa. Ještě že k tomu mám parťáka, co tohle nadšení sdílí se mnou. Taky máme stejné tempo, představu o výkonu i o rozložení sil. To je hrozně důležité. Máme to plánování rozdělené. Martin je expert na vysokohorské přechody, já mám výlety na kole.

Dlouho jsme zvažovali, zda pojedeme s vlastními koly, ale narazili jsme na pár „problémů“. Jak to dobře zabalit, aby to při překládání hoši od zavazadel nerozbili. Nejde o to, že ti někde něco poškrábou, ale když se ti něco stane s přehazovačkou, tak jsi v… (jo, až tam). Další věc je, kde nechat krabice od kol – zda v úschovně na letišti, nebo si to celé nechat dovézt do ubytování a kola smontovat tam. Tak jsme koumali, dumali a nakonec jsme se podívali na půjčovny v Malaze. Je jich tam dost, ale jen jedna měla všechno to, co jsme potřebovali. Bytelná MTB kola do terénu s držákem cestovatelské brašny. Pak jen bookujeme ubytování a doufáme, že to všechno klapne. Je potřeba do všech ubytování napsat, zda si tam můžeme někde nechat kola. Nikde nemají speciální garáž, všichni nám napsali, že si je budeme muset nechat v apartmánu, tak snad to nedopadne jak v Itálii, kdy jsme je tahali tak úzkými dveřmi, že se tam řídítka sotva vešla. Balíme si ale všechno okolo: svoje brašny, helmy, světla, držáky – a modlíme se, aby to všechno klaplo. Čeká nás přes čtyři sta kilometrů po horských terénech.

Divím se, že tentokrát nemám nervy. Můj vnitřní „pes“ se už nemůže dočkat. Svazujeme brašny k sobě. Helmy si dáváme do batohů, vezmeme si je radši na palubu. Dávám si balvan na záda a není to věru lehké. Moje brašny váží 12 kg a Martin má 16 kg. S vodou a jídlem to bude pak dvacka. Jasně, že se ta váha na kole potom rozloží, ale ušlapat to celé musí tvoje stehna. Vyjdeme ven a já si hodím ten pytel na rameno. Pán, co mě míjí, se uchichtne. Asi vypadám! Xena, mužatka a magor v jednom. Nevadí mi to. Pán totiž neví, že mě to dělá šťastnou. Brněnské letiště je vtipné. Baví mě. Menší už snad nikde nemají. Lidé odjíždějící na dovolenou jsou usměvaví a spokojení. Lety zpátky už tak usměvavé nejsou. Cesta plyne ale dobře. Za tři hodiny tu jsme, a ani jsem nedočetla časopis. Když jsme letěli nad Barcelonou, byla pod námi pole zformovaná do kruhů. To jsem teda viděla poprvé.

Přiletěly s námi i naše šnečí domečky, takže dobrý. Vlakem se přesouváme do hotelu. Je sedm, ještě že bydlíme v centru, můžeme hned vyrazit do ulic. Je příjemně. Ve vzduchu je ještě cítit voda, od rána tu pršelo, ale teď je už hezky. Hotel je bez recepce, samoobslužný, nový, designový, vestavěný ve staré zástavbě. Úžasně dobře se s tím tady popasovali. Jsou zde přiznané původní cihlové zdi, prosklené podlahy, pod nimiž jsou vidět stará sklepení, sem tam mramorový sloup a trámové stropy, a taky vitrážová okna. Výhled rovnou na historické centrum. Pecka. Nebylo to úplně levné, ale je to blízko půjčovny, kam zítra půjdeme pro kola. Obhlídka města nečeká. Taky první pivo a tapas – to musí být. Obchody zatím obcházím obloukem. Je fakt, že ty Španělky se umí oháknout. A taky tu mají jiné zboží – i na to třeba dojde, ale až za týden. Teď jdeme sehnat vodu na zítra a žádná kalba. Jen jednoho Guinnesse a šup spát. Zítra je makačka.

DEN 1/11: pátek 2. května 2025

Tělo asi tuší, že bude záhul, tak se na snídani cpe. Oknem z malé příjemné snídaňové místnosti je vidět na mokré střechy a věže katedrály. V noci dost rubalo. Byla bouřka a ulicemi se valila voda. Teď je už dobře, jen dramatické mraky zůstaly na obzoru a sunou se na sever. Tak snad je nedoženeme. Balíme se jinak. Věci na kolo jdou stranou, na sebe dresy a helmy. Každý jsme o 4 kg těžší, voda bude na cestě potřeba. Procházka do cyklopůjčovny je zátěžovka. Na každém rameni 8–10 kg. To fakt chceš.

Měla jsem obavu, ale kola z půjčovny jsou v pohodě. Hlavně že mají bytelné nosiče na ty naše mega brašny. Ono se to nezdá, ale nosič, co uveze 20 kg, nemůže být žádné tintítko. Hodinu nám trvá, než na kola navěsíme všechny svoje “krámy”. Světla, blikátka, držáky, sedla, malé brašničky, velké bračničky... Po desáté se loučíme a vyrážíme na sever.

Dělá se vedro. Než projedeme Malagou na konec, převlékáme se. Dokupujeme další vodu, protože žízeň je už teď veliká. Cyklostezky městem jsou dobře udělané, jsou to separé pruhy, oddělené od aut. Perfektní. Za další hodinu už bezpečně vyjíždíme z města.

Krajina se zelení a na horizontu se objevují první kopečky. Krásné. Zakusuje se do mě příjemný pocit, jenomže netrvá dlouho. Cesta se z asfaltu změnila najednou na štěrk, pak hlínu a najednou krosíme říční koryto a drápeme se do hliněného kopce. Funím a dívám se nevěřícně na mapu. Pečlivě jsem ji kontrolovala, abychom se vyhnuli náročnému terénu. Já po lese jezdím ráda, ale když jedeš natěžko, je asfalt lepší. Mapy selhaly. To, co na mapě vypadalo jako “bílá” cesta = max. šotolinka, je naživo hlína s dírami a tráva.

Funíme do kopce a já doufám, že tohle je výjimka, že ostatní trasy budou lepší. Máme před sebou na převýšení náročný den a v tomhle terénu by to fakt nešlo. I když včera cedilo hodně, tak koryto řeky, které překračujeme nakonec třikrát, je naštěstí vyschlé. Jedeme kus i po značené Svatojakubské cestě. Louky jsou tu v plném květu. Podél cesty nás doprovází pestrobarevné koberce různých kytiček. Horizont se barví do fialova, růžova a žluta. Je to překrásná podívaná.

Začínáme stoupat, pomalu, ale soustavně. Vedro je už značné. Dnes je to vlastně 40 km jen do kopce. Haha. Když si to plánuješ na mapě, zdá se ti to v pohodě, ale pak? Makáme, a to dost. Začíná to být “vostrý”, tak si dáváme kratší úseky a pak přestávku. Slunce nás griluje zaživa. Kolem druhé jsme ve třetině, ano, čtete správně – teprve ve třetině cesty, ale jucháme radostí v Almogía, že jsme to vyjeli. Je to vrcholový kopec pro silničáře a my ho dali se zátěží. Kafíčko s pivkem a přestávka je nutnost.

Sedíme v místní hospůdce a necháváme se “moc brzy” unášet euforií. Do konce trasy zbývá 35 km, to bude v klidu, né?

Ne! Nebude a není. Posledních 10 km je sjezd, takže nám zbývá asi 8 km vlnek středně náročného stoupání a pak 12 km brutálního kopce nahoru se 700 výškovými metry. To je celá Lysá hora… jen pro představu. Už jen to srovnání mi nedělá dobře, ale musíme, jinak to nejde. Peče to fest a 4 litry vody jsme dávno vypili. Naštěstí měla babka v pekárně otevřeno, tak jsme si mohli doplnit zásoby.

Postupujeme se opravdu pomalu a těžce. Výhledy začínají být geniální. Je to jako jít v horách po panoramatické hřebenovce. Pod námi je celá kotlina, na horizontu se střídají kopce a květiny u cesty jsou překrásné. Je to jak rozkvetlá zahrada. Jen je to kurňa děsně do kopce.

Před tím finálovým stoupáním mám už trochu nervy. Je pět a masivy vysokých hor se pomalu ukazují nahoře na horizontu. Tohle je horší, než jsem kdy jela. Přední kolo se ti místy zvedá, nejde skoro jet. Dávám si malé motivační úseky, dívám se jen před sebe a zkouším měnit dech. Pak sotva stojím, protože mi kolo v kopci ujíždí. Makám, ale mám toho plný “brejle”. Hodina a čtvrt intenzivního stoupání a masiv se ocitá přímo před námi. Ani tomu nemůžu uvěřit, ale jsme tu. Vyčerpaní, ale nahoře. Mám toho teda dost!

Je skoro sedm, když začínáme klesat, a je to brutální jízda. Lemujeme cestu kolem hor a ony nám dělají královský doprovod. Tohle jsem na kole nikdy nejela. Slunce klesá nad horizont a všechno se barví do zlaté. Nemůžu se vynadívat a současně musím dávat sakra majzla. 20% stoupání jsme vyměnili za 20% klesání.

Ten sjezd dolů je ale magický. Umocněný pocitem, že tam “za chvilku” už budeme. Vysoké hory nám dělají doprovod až do Antequery. Pivko u kostela je nutnost, ale spěcháme na ubytování, protože máme sekeru 3 hodiny od plánovaného příjezdu a telefon se mnou odmítá mluvit anglicky.

Celá Antequera je nádherná a zase celá do kopce. To snad už není možné. V hotelu je naštěstí všechno ok, takže můžeme upadnout do vany. Únavou nevidím. A to jsme tu trasu zkrátili o 300 výškových metrů. Hospoda je součástí hotelu, tak máme štěstí. Sem se jezdí za gurmánskými lahůdkami a já se vůbec nedivím. Mečoun v pomerančové omáčce byl naprostá pecka. Je deset a my hladově do sebe cpeme další chod. Těla jsou nenažraná a já se jim nedivím. Nechávám dietu na jindy. Tahle trasa si žádá pořádné kalorie. Celkový výstup 1500 výškových nahoru na 60 km, a to není špatné.

DEN 2/11: sobota 3. května 2025

V noci jsem nemohla spát. V hlavě mi jel celý včerejšek a plány na dnešek. Trhaně jsem se prootáčela do rána. To mi vysvětlete – utaháš to tělo a ono pak nechrápe. No nic. Jdeme radši na snídani. Pán měl včera pravdu. Mně se tomu moc nechtělo věřit, když říkal, že můžeme přijít na snídani kdykoliv, protože má otevřeno od šesti, ale je to pravda, je tu nabito. Až později jsme se dozvěděli, že místní chodí dokonce na snídaně pravidelně. Když si člověk moc nevymýšlí, je to i levné. Hodně lidí snídá velké churros. Zakroucené „kabely“ přes celý talíř si máčejí do horké čokolády. To by mě ráno asi oddělalo. My jedeme v klasice: šunka, sýr.

Po snídani vyrážíme do příjemného počasí – ani fukeř, ani pečec, ani chcanec. To je čeština, že? Fuj! Tak mi to odpusťte. Dnes je to ale pohoda. Placka. Tedy placka po tom včerejšku, jinak je to taky nějakých čtyři sta výškových. Vůbec mi to nevadí. Masivy, co jsme je krosili včera, nám dělají doprovod celé dopoledne. Krajina se ale změnila. Lány polí se mění na sady a olivy nás provázejí celý den. A to doslova. Kam jen oko dohlédne, tam jsou. Jedno pole má prostor mezi olivovníky pěkně zoraný, mezi dalšími se to teletí květenstvem nebo dokonce křáky. My nejdřív jedeme po dokonalém asfaltu, pak po šotolince a končíme hliněnkou s dírami.

Dnes je to jak obrázky z kaleidoskopu, co se ti vypálí na disk: tu pole vlčích máků, voňavý barevný koberec u cesty, vlakový přejezd mezi poli, nebo dramatické mraky na obzoru… Naším cílem je Puente Genil, kde bydlí moje kamarádka Klára. Žije ve Španělsku už 23 let. Vídáme se vždycky jednou ročně v Čechách a tohle bude statistická odchylka. Posledních 11 km je teda „za odměnu“. Je to kros mezi dírami a bahnem. Podle mapy je to značeno jako cesta pro silniční kolo. To bych chtěla vidět! Neujel by tu na galuskách ani metr. Nadskakujeme s každým hrbem.

Když jsme dojeli, dostal nás Klářin muž, Salva. Po 50 km strávených mezi olivovníky nás bere na prohlídku své olivové farmy. Tož to musí být! Chechtám se, ale rychle mě to přejde, když ho posloucháme, co všechno to obnáší. Je to fakt řehole a spousta složitostí kolem toho, o kterých jsem ani nevěděla.

Má na starosti 48 ha! Ty kozo! To je stejná rozloha jako 69 fotbalových hřišť. Dívám se na něj, jak nadšeně vypráví o tom, jak se co dělá, proč a kdy, a asi mu trochu závidím. Ten pocit, že dělá něco tradičního a že z toho vzniká úžasný produkt. I když je to fakt dřina. A pak? Jdeme na drink, večeři, povídáme si a tančíme v baru a je to… skoro jako kdysi, když nám bylo ‚vysokoškolsky‘. A je to boží.

DEN 3/11: neděle 4. května 2025

Budíček je neúprosný. V hlavě tiká včerejší párty, a já se cítím jak po flámu na vysoké. No jo, netrénuju. Dva drinky a jsem out. Balíme ve spěchu, protože z pelechu se nechtělo. Za chvilku nás vyzvedne Klára. Je neuvěřitelné, jak jsou některé vzpomínky živé. Zase je mi deset a jdu se svou nejlepší kámoškou ven…

Brašny hážeme do auta a přesouváme se do motorestu u pumpy na společnou snídani. Tady to už tepe. Je tu snad celé město a motorkáři k tomu. Dáváme si typickou andaluskou snídani: bruschetta, olivový olej, rozmixovaná čerstvá rajčata bez slupky a jamón šunka. K tomu úžasný fresh a taky pivo jako vyprošťovák. To se fakt musí.

Mezitím přestalo pršet, ale mraky se na obloze pořád honí. Dojídáme a motorest se pořád plní. Je to úžasné chodit takhle na snídani, je to vlastně společenská událost. To bych zavedla i u nás. Přesouváme se do hangáru a navlékáme se do kol. Před námi je cesta do historické Córdoby.

Salva nám poradil jet jinudy, přes malé městečko La Rambla. Měl pravdu, je to pecka. Za dvacet kilometrů jsme nepotkali na cestě jediné auto. Střídavě ale fučí, svítí sluníčko a prší. Ze začátku si dáváme dvojí cvičení: jak rychle se nasoukáš do návleků a bundy, ale je to zbytečné. Než „cvičení“ skončí, přestane rubat. Takže zas všechno dolů. My jsme vycvičení z těch Alp, tam se to mění v mžiku, ale tady je ten deštík takový ve španělském módu – rozuměj: na pohodu. Takže už ty kapky potom nijak neřešíme.

Výhledy jsou ale po cestě geniální. Oblé kopečky a nekonečné linie olivovníků. Kdybych nevěděla, kde jsem, hádala bych Toskánsko. Červené máky a modré chrpy u cesty, žluté obilí a klikatící se cestičky v dálce mezi sady. Neskutečné. Kopečky jsou teda taky. Ale nic, co by se rovnalo prvnímu dni. Zatím.

Hlad se pomalu vkrádá do břicha, ale v baru v La Rambla nám jídlo zatím nedají. Kuchyni otevírají až za hodinu a to už musíme být jinde. No nic, bereme booster: pivo, kafe. Mezitím děláme zásadní rozhodnutí, které změní celý zbytek našeho dne. Do Córdoby můžeme jet 60 km po silnici, nebo to riskneme a pojedeme 39 km cestou, která je v mapě značená jako čárkovaná trasa. Chvilku váhám, něco mi říká, že ta silnice by nebyla špatná, ale… volíme druhou cestu. Nejsme přeci másla!

Spoiler: Jsme! To se ukáže později, ale nepředbíhejme. Zatím se přesouváme deset kilometrů do vzdáleného městečka Fernán Núñez. Tady už máme na otevřenou kuchyni štěstí: tuňák a chobotnička na grilu plní naše těla. Dokousat a znovu do sedla, strach z toho, co nás čeká, mi pomalu sedá na rameno.

Cesta z města se rychle zmenšuje a pak zabočuje na polňačku. Stále se povzbuzuji: to bude v klidu. Zatím je to šotolinka, cesta vede opět mezi olivovými háji, pak kolem pole, na zemi je sem tam šutřík, trochu děr, kamínky, ale jinak pohoda. Třeba to nakonec vyjde. Ocitám se v Monetovém obrazu Pole máků. Uprostřed polí s cestou lemovanou rozkvetlými trsy. Bych se i dojala, kdyby nezačalo pomalu přitvrzovat. A přitvrzuje kvapem.

Na cestě je víc šutrů, víc trávy, víc kaluží, průjezd malou vodou… a pak velká tráva, bahno a před námi: řeka! Ne! To není možné. Díváme se nevěřícně do mapy a pak před sebe. Ano, trasa vede tudy. Koho by ale napadlo, že tu nebude most? Slézáme z kol a jdeme se podívat po nepříliš vyschlém bahně až k hnědé řece. Má tak dvanáct metrů na šířku a za ní je něco jako bahnitý rigol v trávě, což bude asi cesta dál.

Jo! Jsme v hajzlíčku. Objet ani vrátit se nedá. Vedle nás je za křovím dálnice a ta řeka nás kolem dokola obtéká. Museli bychom zpátky až do té vesnice, kde jsme se špatně rozhodli, a to bychom už dnes nedali. Musíme skrz, nedá se nic dělat. Je ze mě robot, dělám věci automaticky. Boty dolů a jdeme prozkoumat dno, kolik je tam ve finále vody. Na dně jsou větší kluzké kameny a je potřeba jít pomalu a držet rovnováhu. Proud není extra silný, ale valí to. Zkušební brod dopadl dobře, tak se vracíme pro brašny. To už není taková sranda, mít dvacet kilo na ramenou, udržet se v proudu na těch kamenech a nespadnout. Je tu sice vody po kolena, ale není to jednoduché. Klouže to a nemáš se o co opřít.

OK, první kolo je za námi, brašny jsou v suchu na druhé straně a teď jdeme zpátky pro kola. Voda je do poloviny kol a není mi teda moc do zpěvu, když ho vedu tím proudem. Jenomže mě málem šlehne, protože vidím, jak si Martin už zavazuje na břehu boty. Oukej, říkám si. Panáček se přebrodil a ty si tu zdechni… Jo, jsem cholerik. Taky vím, že lidi reagují na stresové věci různě, ale mně v ten moment bouchla atomovka! Na břehu jsem se ještě vyválela v bahýnku a „výborná nálada“ se nám hned dostala do týmu.

Další cesta je bahnité peklíčko. V řece jsme kola sice umyli, ale tohle byl bahnitý „druhák“, co na nás čekal. Nedalo se jinudy projet. Takže kola, rámy, přehazovačka, všechno bylo ihned od bláta a humus se sekal v rámu. Do toho je to do kopce, sotva to kolo vleču. Vypínám si vysílačku, protože bych řekla něco, co nechci. Ani jsem si nic nevyfotila, protože jsem byla tak mimo… že to fakt nešlo. Spíš jsem chtěla být rychle pryč.

Nahoře čistíme kola. Je to humáč. Nohy mám ještě od říčního bláta, na gumách jsou kameny a rám je jak prase. Je mi to jedno, hlavně ať to alespoň nějak jede. Dívám se do mapy a není mi z toho nejlíp. Čárkovaná pokračuje přes kopec skrze olivovníkové háje, je to ještě tak osm kilometrů. Šotolinou, sem tam dírou, se to dá, nějak postupujeme. Nemluvím. Nemůžu. Jsem hotová, vzteklá a terén se pořád mění.

Když už jsem si myslela, že to nejhorší máme za sebou, cesta se rozhodla, že „nebude“. Před námi bylo nejdřív něco jako polňačka, pak vysoká tráva, pak obrovská tráva s bahnem, pak krosíš pole, pak jedeš přes dvoumetrové bodláky, které jsou vysoké jako ty. Šlehá tě to přes obličej, prorážíš si cestu pralesem a snažíš se nespadnout z kola někam do bahna. Brašny a holé nohy „sklízejí“ šrámy. A konec není. Je to horší a horší.

Mozek se mi vypnul. Jen se dívá před sebe a jede na adrenalin. Kdy tohle skončí! V dálce jsou už vidět auta, už přece musíme dojet na tu hlavní silnici, nemůže to tady být tak zarostlé. Může! Tečka. Prodíráme se, jak to jde. Připadám si jako buldózer, štěstí, že je to jen tráva a jde to vůbec projet, jinak bychom zapadli do bahna na poli a hotovo.

A pak to najednou končí. Jsme u silnice. Díky bohu! Příště na to kašlu a jedu jen po silnici. Je to ale i mé rozhodnutí. Souhlasila jsem s upravenou trasou. Nesu svůj díl odpovědnosti. Nemůžu to ani na nikoho hodit. Jsme tady a to je hlavní. Kola jsou zapráskaná od bahna a do toho začíná pršet, ale jedeme po silnici. Hurá.

Nasazujeme si nepromokavé bundy, světla, a Córdoba už je na dohled. Už je to jen 6 km. Nasedneme a jedeme, to už nějak dáme. Najednou se objevuje u cesty benzínka s wapkou. Nechápu! Kde se vzala, tu se vzala. Raduji se. Dostali jsme asi „dárek“ shora. Kola myjeme od toho hnusu. Bydlíme v apartmánu a to, co bylo před wapkou, by nám nikdo nedovolil dovézt ani na dvůr. Takže super. Vyřešeno.

Jenomže začíná děsně pršet. Nečekáme a jedeme. Z ubytování už nám netrpělivě píšou. Jo, motáme se přes Córdobu v dešti a pak to ani nemůžeme najít. Paní domácí nám to nakonec musí přijít ukázat, protože to mají špatně značené. Je to malinký uzounký vchod jak z Anglie. Za hlavními dveřmi tak 80 × 80 cm malinkatý prostor a uzounké schody do patra.

Ptám se jí, kam si máme dát kola, a ona nás vede do podzemních otevřených garáží, kam může dojít kdokoli kdykoli… Tady kola z půjčovny fakt nechat nemůžeme. Takže je vezeme zpátky k apartmánu. Ona se na nás dívá a říká, že to nahoru nedostaneme, no a my to taky nevíme. Radši se s ní loučíme, že to nějak vyřešíme. Musíme to nějak vymyslet a bylo by lepší, kdyby to neviděla.

Přemýšlíme, jak dostat ta kola do patra přes uzounké točité schodiště, neumazat zdi, nerozbít zrcadlo, nesestřelit obrázky na zdi nebo se nekatapultovat po schodech dolů. Do toho prostoru se ty a kolo dohromady nevejdete. Je to ořech a chce to kus PATMAT umu, ale nakonec slavíme úspěch! A neušpinili jsme jedinou škvíru. Heč!

Apartmán je fakt jak z britského filmu. Tři patra pidimístnůstek nad sebou. Pěkné je to, hezky zařízené. My jsme oba ale ještě dost mimo. Bylo toho za posledních několik hodin nějak moc. Pak stojím ve sprše a přemýšlím, co všechno bylo špatně, a pak mi to dojde: NIC. Zase jsme se něco o sobě dozvěděli a snad i naučili.

Příběh z cesty

„Prodíráme se křovím a najednou nám cestu přehrazuje halda asi pětimetrových stromů. Jsou napříč přes cestu tak, aby se nedalo projet. Dívám se na ně a je mi to podezřelé. Nějak mi to nejde do hlavy. Kmeny i větve jsou ohořelé, ale kolem dokola není žádné spáleniště. Jenom tohle. Objíždíme to, ale mozek se k tomu pořád vrací. Proč? Tady, uprostřed ničeho, kde na obyčejný strom narazíš fakt zřídka. V hlavě mi „jede“ včerejší věta Kláry. Prý si tady uprostřed „ničeho“ drogové mafie často vyřizují své účty… Dívám se do mapy a jsme fakt in middle of nowhere. Beze svědků. Na zádech mi naskočí husí kůže. Okřiknu se: koukej radši na cestu a nemysli na blbosti. A dívám se, že v trávě leží kus policejní bílo-červené pásky. Za tři metry další kus a tady na větvi je uvázaný ještě uzel.

Dnes je toho na mě asi moc, stoupám do kopce a kolo už sotva vleču. Vysílačka mi do ucha chrčí, bere to i vítr. Jenomže v tom zvuku je ještě něco vzdáleného a pomalu se blížícího. Nedávám tomu pozornost. Funím do kopce a tlačím kolo, jet se tu nedá. Cestu lemují vysoké keře a za nimi je už vidět horizont protějšího kopce. Snad to brzy skončí. Zarazím se, protože ve vysílačce najednou rozeznám ten zvuk. Je to auto. Za chocholy trav je vidět, jak po druhém kopci pomalu projíždí vysokou travou auto a pak zastavuje. Je to černý dlouhý sedan.

Otáčím se za Martinem, ale je mimo zvukový signál. Vidím ho, jak dole pod kopcem dřepí u kola a něco tam dělá. Asi mu spadl řetěz. Já mám ale najednou knedlík v krku. Co tady dělá takové luxusní auto… Něco mi tu hodně nesedí. Pokládám kolo na bok a pomalu, přikrčeně se jdu podívat výš. Keře mě dost kryjí. Sundávám si oranžový dres, pod ním mám černé triko, to není tak nápadné. Pak někdo pustí hodně zpomalený film.

Z auta vystoupí tři postavy. Ten uprostřed má za zády svázané ruce. Mnu si oči, jestli se mi to nezdá. Tohle fakt není možné. Než si cokoli stačím uvědomit, slyším tupý výstřel, který mě katapultuje k zemi. Nemůžu se ani pohnout. Ležím na břiše mezi bodláky a třesu se strachy. Pak zazní ještě jeden výstřel. A to je mi jasné, že jsme se dostali asi do p****e. Pak je dlouho ticho. Nedokážu odhadnout, jak dlouho – čas se zastavil. Zvědavost mi po chvilce ale nedá a pomalu zvedám hlavu. Uvidím jen setinu okamžiku, kdy dva muži něco velkého hází ze srázu do kotliny. Je to tělo. Bože! Kde to zase jsem. V puse cítím železitou pachuť krve. Kousla jsem se do rtu a krev mi teče po bradě.

Koukám se, jak zařezaná, a v tom slyším ve vysílačce, jak se Martin už škrábe nahoru do kopce. Chci mu něco říct, ale nemůžu – zdřevěněl mi jazyk. Mezi keři jen zahlédnu, že se dveře od auta zavřely a ono se pomalu rozjíždí. Martin je už s kolem pod horizontem a já jsem se šprajcla v bahně. Jazyk povolil, a já mu chci říct, aby sem nechodil, když v tom se objevuje na horizontu černý sedan a jede směrem k nám…”

Dočetli jste až sem? Jo, spisovatelova fantazie je nezměrná. Ale ta policejní páska i ty stromy tam na té cestě opravdu byly. To další si během sekundy vymyslel můj mozek, asi se po tom všem bahně nudil. A já jsem zase v noci nemohla spát, tak jsem si tuhle scénku pěkně zapsala, abyste si početli.

DEN 4/11: pondělí 5. května 2025

Dnes nikam nejdeme, dnes je den volna. Jsem mrtvolka a zajímá mě jen jídlo. No dobře, taky nějaké ty památky. Takže je dáváme všechny. Mezquita je geniální; ta kombinace křesťanství a islámu je v naší době skoro nepochopitelná – úchvatná a mysteriózní. Chytli jsme i dobrý čas, pouštějí dovnitř skupiny po 30 minutách. Chodíš mezi sloupy, díváš se na islámskou symboliku a do toho tu hrají varhany a visí křesťanské obrazy. Masakr! A pak, že to nejde. A to už ve 13. století.

Hodláme ochutnat všechno: židovské centrum, rozkvetlé vnitrobloky, kterým se tu říká patia, Římský most i park. Všude něco zakousnout a okouknout. Nejlepší jsou rozdíly v cenách. Na okraji centra si dáváme celou snídani s kávou a houskou s prosciuttem za 6,5 eur pro oba, a u katedrály tohle stojí jeden kousek koláčku. I když je vlastně chápu – udělala bych to stejně. Není tu ještě moc turistů, i když málo taky ne. Za měsíc tu vypukne asi peklo.

Jo, to jsem chtěla napsat. Jestli se sem někdo chystáte, tohle období je na návštěvu Andalusie nejlepší. Je tu vrcholné, šťavnaté a rozkvetlé jaro. Vzduch je svěží a teploty jsou příjemné – tak na tričko. Za tři týdny tu prý začnou taková horka, že se nedá po městech ani vegetovat. Přes den klidně 45 stupňů není výjimka. Fuj, to nechceš! Tak se couráme pomalu městem a kocháme se. Je pomalu odpoledne a mně je nějak slabo. Přepadla mě únava. Takže jdu ve čtyři odpoledne na hoďku chrnět, protože siesta se má dodržovat. Zítra je opět bike day, potřebujeme čerpat sílu.

DEN 5/11: úterý 6. května 2025

Tak snad jsem se už dospala. S tou odpolední siestou to bylo rovných deset hodin spánku! Hned se vstává líp. Venku je trochu pošmourno, tak snad nebude pršet. Dobalili jsme a stěhujeme se zase dolů. Řeknu vám, než člověk proběhá tři patra baráku, aby měl klid, že se nikde nic nezapomnělo, tak máš pomalu po rozcvičce. Kola se nám taky podařilo dostat dolů, aniž by utrpěl obrázek nebo zeď, tak můžeme vyrazit.

Z města jsme se dostali celkem rychle. Navigace ukazuje, že za 33 km budeme odbočovat vlevo. Nejdřív se tomu chechtám, ale za 3,5 hodiny opravdu odbočujeme vlevo. Jinak to bylo fakt rovně, ale nepředbíhejme. Na tom cestování mě vlastně nejvíc baví, že je každý den jiný. A ten dnešní je takový klidný. Jasně, jsou kopce, je funění, ale něco je jinak.

Celou dobu z Córdoby až do Castro del Río jedeme sami po široké silnici. Sem tam jednou za půl hodiny projede auto. Výhledy jsou neskutečné! Široko daleko kolem se střídají lány obilí, zelené pícniny, mandloňové sady a olivové háje. Zeleno, zelené nuance s dotekem žluté. A krvavé máky u cesty, bílá stavení uprostřed polí a vysoké palmy okolo stavení. A ticho! Jedeš si po cestě a nikde nikdo.

Dívám se do mapy a naše dnešní trasa „duplikuje“ velkou část Svatojakubské stezky. Vlastně i „plní“ svůj účel. Vysílačky mlčí, jen myšlenky se formují v každém „domečku“ zvlášť. Myslím na pasáže z knihy Poutník od P. Coelha. Je o cestě do Santiaga a o tom, „koho“ potkáš na své cestě. A já myslím na to, zda bych tohle šla pěšky. Je to asfalt, nahoru a dolů. Ale možná je to jen o hlavě a o tom, jak si v ní chceš uklidit.

Sjezdy jsou ale geniální. Těch výhledů do zeleně se nemůžu nabažit. Když se dívám na ty kuličky olivovníků na horizontu, tak mě něco napadlo. Typickým motivem na flamencových sukních nebo šatech tanečnic jsou velké puntíky. Pořád jsem nemohla přijít na to, kde se tenhle symbol vzal – až teď. Po pěti dnech putování Andalusií mi to došlo. Mohly by to být koruny olivovníků. Dnes je na horizontu tenhle „vzor“ ještě patrnější než v minulých dnech. Krajina se změnila. Je sušší a koruny olivovníků jsou skoro pravidelně kulaté.

Cesta je dobrá, ale po čtyřech hodinách by to fakt chtělo přestávku. Parkujeme na náměstíčku v Castro del Río. Jedeme opět v době siesty, takže všechno je zavřené, ale jak je naším zvykem, máme opět štěstí. Pán zrovna otevřel, takže i pivo, i kávičku, i něco k jídlu dostaneme. Je teda už dost vedro, takže jsme moc rádi. Oproti včerejšku je to změna. Užívám si sluníčka a vychutnávám pivko, než se objeví pán a nese mi tu zapomenutou kávu…

Jenomže to není káva, ale sklenice s mléčnou tekutinou a malými šnečky. Jo, nechala jsem se nachytat překladačem. Měl to být vývar. Dívám se na to a nevím, co říct. Pán se na mě dívá jak na znalce, tohle je asi místní specialitka a jen tak někdo si to tu nedá. Usmívám se, ale do smíchu mi fakt není. Mám nebo nemám? Každý den tu „snídám“ smectu, protože… (znalci vědí). A teď bych měla sníst tohle? Dobře, říkám si. To dám. Musím. Z úcty k jejich životu. No… a víte, že to nakonec nebylo špatné? Teda, podruhé bych si to nedala, ale zdolala jsem to. Google nám potom vysvětlil, že to byli Caracoles – malí šnečci podávaní ve vývaru nebo v omáčce. Oblíbená pochoutka, která se nabízí v malých tavernách zejména v jarních měsících v Andalusii.

Další cesta je pohoda. Je to sice do kopce, ale už víme, že to dáváme a že tentokrát přijedeme včas. Úplně se jinak jede, i když je to opět krpál. Vítá nás prosluněná, bíle oděná Baena. Bydlíme úplně nahoře u hradu a nemůžeme tomu věřit. Tak za prvé – sem nevyjedeš, protože se to fakt nedá, takže funíš do kopce a pak nezavřeš pusu, protože ty uličky s výhledy do údolí jsou neskutečné.

Ta pecka ale přichází potom. Máme k dispozici celý baráček s terasou, co je nalepená na hradbách věže. Neskutečné. Tradiční dům s tradičními místnůstkami, jen vyzdobený „nově“ a jinak. Pán tu má svou zeď slávy s medailemi, závodními čísly a fotkami. Žiletkář z roku 1995. Je to jiná liga, ale jsme „stejný“ klan. Tematicky pojal výzdobu celého domu. Ručník si pověsíš na rám od kola, držáky na utěrky jsou z rukojetí řidítek, na zdi visí brzdové kotouče, na záchodě je mýdlo v lahvi od pití, nad schody visí helmy, na terase je obarvené kolo na zeleno a v garáži je jeho fotka s horizontem. Víme to jistě: jsme tu správně.

Stojím na terase a nemůžu se vynadívat na ty výhledy. Ta atmosféra domu a místa je ohromná. A vše jen pro nás – za cenu, co si u nás pronajmeš pokoj v průměrném penzionu. Vzrostlý a úžasný citronovník na terase mi nedá. Tohle bych chtěla doma taky. Vykachlíkovaná zem, venkovní sprcha a záchod, ze kterého vidíš na nebe. Prostě boží.

Prohlídka města, nákup snídaně a večeře v podloubí je tečka za dokonalým dnem. Nic víc a všechno najednou. Ne, vlastně ne. Tou tečkou je okamžik, kdy sedíme pod osvíceným citronovníkem a posloucháme křik rorýsů, pávů, koček a pak jen ticho, které nastane. Píšu tohle ve světle plápolavé svíčky a poslouchám zpívání cikád. Je ve mně ticho, klid a harmonie.

DEN 6/11: středa 7. května 2025

Vstáváme opět brzy, dnes je velmi náročná trasa. V břiše mi bublají šneci. První Smecta je ve mně a čekám, kdy zabere. Procházím se ranním domem a červánky už pomalu barví obzor. Ty otevřené dveře na terasu a chladný vánek, co se plíží po dlaždicích, jsou nejvíc. Včera jsme koupili rosé rajčata a připravili si na ráno andaluskou „majdu“ na housku. Oni nejsou tak mokrá, mají více dužiny než klasická rajčata. Takže i když je rozmixuješ se semínky, vznikne pěkné pyré, které se na housku dobře rozetře. A je to fakt dobré. K tomu olivový olej a navrch ještě jamón šunku. Dělám ještě sendviče navíc, tuším, že se budou hodit. Druhá Smecta je dnes nutnost… Snad to na tom kole dám.

Venku je chladno, ale nedá mi to – snídaně pod citronovníkem je must have. Zůstala bych tu, je mi tu moc dobře. Ale i tohle k cestování patří: všude jsi jen na chvilku. I když se ti tam líbí, nebo ne. Pak se musíš hnout jinam. Jaká to paralela!

Nasedáme na kola a před devátou už jsme na trase. Dnes to nebude žádný čajíček. Makat se bude. Po zkušenosti z cesty do Córdoby jsme trasu upravili na pouze silniční, bez čárkované. Přidaly se nám tím pádem i kilometry, ale je to na jistotu a bude i menší převýšení. No… menší, jak to říct… Bude to na metry stejný masakr jako první den.

Začátek je na pohodu. Pěkné výhledy a pohodová cesta mezi olivovníky. Vpravo nás na horizontu provází masiv, co vypadá jako Rozsutec. Úplně nahoře je městečko a hrad. Fotím si ho jak blázen a přemýšlím, kdo tam nahoře vůbec může bydlet, jak se tam lidi asi dostávají, vždyť je to takový krpál. Ano, tušíte správně, jedeme přesně tam.

Dívám se do mapy a takových kopců bude dnes po cestě asi víc. Jsem ale připravená – dnes mě nedostanou! Nakonec se to fakt dá. Možná je to i tím, že je ráno a máme ještě plno sil. Za vesnicí Luque vjíždíme do národního parku. Projíždíme dokonalou silničkou. Masivy z jedné strany, rozkvetlé louky z druhé a přenádherné výhledy. Je to do kopce, ale jsou tu i mega parádní sjezdy. Po cestě slyšíš, jak to všude ševelí, píská, kdáká a vítr ti šustí kolem uší. A opět nikde nikdo.

Blíží se poledne, začíná být vedro a já bych něco jedla. Sjeli jsme do údolí a znovu se drápeme na další kopec. Před námi se rozprostřel úplně jiný svět. Suché, bílé, někdy oranžové pole olivovníků (barva zeminy) a za nimi tři špice, co mají 1500 m n. m. Ne, není to odhad, máme na to apku… A my se k nim pomalu opět blížíme. Terén začíná stoupáním přitvrzovat a mě pomalu opouštějí síly. Jedla bych i ty šneky.

Je jedna a my konečně sjíždíme a následně zase stoupáme do městečka Priego de Córdoba. Na nic nečekáme a valíme do první hospody na pivo a kafe. Je brzy, ještě ti oběd neuvaří, ale k pivu ti dají tapas. Jiné než klasiku (chipsy, olivy). Tady ti donesou malou mističku gulášku. Výborný, ale snědla bych jich tak pět. Dáváme si tedy ještě jedno pivko a k tomu jsme dostali každý tři minipárečky. Ne, nemám ani jednu fotku. Než levá ruka stačila sáhnout po telefonu, pravá to nacpala do pusy. Mňam. Docpat jsme se museli houskou a ořechy v parku.

Únava se na nás už ale pomalu podepisuje. Je vedro a to horší máme ještě před sebou. Musíme jet, abychom nepřijeli pozdě. Pak už funíme na hřebenovku. Je super vedro. Dívám se radši do asfaltu a dávám si malé pauzy. Na rozdíl od prvního dne, kdy to byl jeden táhlý kopec, tohle je rozdělené: občas rovinka, občas sjezd. O to víc to pak musíš vyšlápnout.

Výhledy shora jsou ale nádherné. Kuličky olivovníků, kam jen oko dohlédne. Celý protější hřeben i údolí jsou jimi poseté. Předhánějí se, kdo upoutá větší pozornost, ale já se už sotva vleču. Dnešní vrchol je v 1063 m n. m. Pak je to sjezd a znovu krpál. Do Montefría přijíždíme o půl šesté. Mám toho dost. A ještě bydlíme zase na kopci. Přímo naproti monumentální Iglesia de la Encarnación.

Neskutečné místo i ten byt. Krásně zrekonstruovaný, v mahagonovém dřevě, s vkusným nábytkem. Taky s minibalkonkem, co se dívá na hlavní třídu a přímo do masivních dveří staré rotundy. Zrovna tu probíhá pohřeb. Je to jak z filmu. Hodně lidí je na ulici a z bílého mercedesu vynášejí vyzdobenou rakev.

Sotva sedím. Usnula bych i ve stoje, ale blíží se soumrak a nechceme to tu jen prolelkovat. Ulice se mezitím už vyprázdnila a zabarvily ji oranžové paprsky. Historické centrum pod hradem je skoro celé islámské. Víno ani pivo v obchodě nekoupíš a po osmé je všechno už zavřené. Zachránil nás kebab a babka na rohu s večerkou, co nám prodala pivo v lahvi.

Jdeme se alespoň projít nahoru k hradu. Nechápu. Uličky jsou uzounké, sotva pro pěší, a je to prudce do kopce. Přesto tu parkují auta a ty nevíš, jak se sem dostala. Ale něco je tu jinak. Žádné ženy na ulici, jen tmavé, nedůvěřivé oči, tajemná zákoutí a skupinky postávajících mužů. Rázem se opět ocitám v Maroku a mám stejný pocit jako tehdy. Tady nemáš co dělat, tohle je jejich svět. Rychle se suneme dolů, ale ty výhledy skrz střechy na město, ohlazené schody, staré domy, křivé zdi, očouzené komíny, opuštěné zahrady, staré zamřížované okenice jsou… mysteriózní.

Ležím na pokoji a dívám se na osvětlenou Iglesiu. Na okenních kličkách visí na šňůře naše upocené dresy a vyprané prádlo. Jo, dnes to byl záhul. Větší než první den, ale už si asi zvykám. Celkem 1551 výškových metrů nahoru a 68 km.

DEN 7/11: čtvrtek 8. května 2025

Budím se až za svítání, ale vyspaná fakt nejsem. Asi se na mně začíná podepisovat únava. Chodím jak mula, od ničeho k ničemu. Začínám cítit stehna. To mi řekněte, jak je to možné: makáš tady, jídlo nic moc, a přitom jsem džíny včera sotva dopla. Asi kalorický vzduch nebo co…

Díváme se z okna a dole na ulici to teda nevypadá, že by něco mělo otevřeno. Snídáme jak šampioni: pivo ze včerejška a pytel ořechů, co vezeme. No a nakonec se fakt hodí. Majitelé nám uskladnili včera kola ve svém kanclíčku, tak si je jdeme vyzvednout. Je za pět minut deset a to jsme si původně mysleli, že už budeme na cestě. Rotunda naproti otevírá v celou, tak počkáme. Ono teda nakonec není o co stát. Je to takový Pantheon, ale v menším. Zvenčí to vypadá jako mega stavba, a vnitřek je takový chudý. Myslela jsem si, že ta kopule bude mozaikovitá, ale překvapilo mě, jak to bylo velmi prosté. Žádná výzdoba. Jsem ale ráda, že jsme tam vlezli, už sem kvůli tomu nemusím.

Vyrážíme na cestu. Dnes to je sice „jen“ 800 výškových, ale už jsme unavení. První dvacka je za odměnu. Rovinky, sjezdy, výhledy. Pak to začíná zase stoupat. Změnila se i krajina. Už jsme viděli i první louku. Pole mezi olivovníky jsou nyní rozkvetlá žlutě. Je to ale zase krpál!!! Když projíždíme těmi vesničkami, trochu mi tu „lepí zadek“. Všude mají vrata dokořán a včera po nás ostře vystartoval takový jeden psík, co bys to do něj neřekl. Už jsem ho viděla zakousnutého do lýtka. Fuj. Naštěstí jsme ujeli, tak to vzdal. Ale teď už se ve mně usadil strach. Oni jsou tu většinou psi malí, ale o to víc naštvaní, když vidí kolo.

Uff. Konečně jsme nahoře. A to máme teprve ten první krpál. Ale ten je neskutečný! Pamatujete ty patnáctisetmetrové hory, co jsem o nich psala včera? Jsou přímo před námi v úrovni očí. A dole pod nimi sedí městečko Loja – tam bude přestávka. Ale teď ten sjezd. Fičí to teda mega! Musím se fakt držet, ale nemůžu spustit oči z toho, co se odehrává přede mnou. Sjíždíš širokou silnicí dolů, před tebou masivy, a ty letíš jak vítr. Tohle asi zažívají Žiletky. My, emtébéčka, tohle moc neznáme, tak jsme z toho trochu vykulený.

Jsme tu, jmenuje se to Loja (čti Locha). Je to tu zase šíleně do kopce, samá jednosměrka a všechno je zavřené. Jsme v loji (čti v loji). Po půlhodině bloudění, tlačení kola do snad 30% kopce, vyhýbání se autům, co tě v těch pidi uličkách potřebují protroubit, se vracíme do stejného místa, ze kterého jsme vyšli. Míříme do jediné hospody, co má otevřeno. Předtím nám nebyla dost dobrá, teď možná my nebudeme dost dobří pro ni (karma). Ale pan hostinský o naší pýše neví a přináší nám hody. Salátek a paella! Naše první jídlo. Ty ořechy se fakt nepočítají. Bylo to geniální, jenomže já zase nemám ani fotku. Hlad byl prostě rychlejší.

Díváme se do mapy a máme to ještě 500 výškových metrů. Ještě to bude zábavička. Nad námi se mračí a pomalu se taky zvedá vítr. Po kávičce vyrážíme. Některá cesta je super, některou musíš protrpět. Tohle je kus podél dálnice. Je to šotolinka, jsi oddělený od dálnice plotem, ale je tu randál a prach. No, co se dá dělat. Pak je zase krpál – a tak až do konce. Už je toho na mě asi moc. Funím a nemluvím. Nasčítala se u mě únava.

Mraky se honí a my přijíždíme do Archinody. Bloudíme, ale pak to zase přijde. Překvápko z ubytování. Podkrovní apartmán s obrovskou terasou a výhledem na celé staré město. Kdybych nebyla unavená jak čokl, aj bych si výskla. Tak jen čučím s otevřenou pusou. Já vůbec tohle nechápu. Tady taková skvostná historie, města, co žijí, a všichni mufloni se tlačí v Marbelle.

A teď už kuš. Jdeme pít na život! Na oslavu každého dne a na to, že život se má žít naplno! Připíjíme výbornou Riberou, protože ta je mnohem lepší než Rioja! To nám poradili místní, a musíme jim dát za pravdu. Je jemnější a není tak ostrá.

DEN 8/11: pátek 9. května 2025

Od čtyř nemůžu spát a nevím proč. Asi jsme to včera přepískli. Padla celá Ribera. Jenomže to prostě sedlo. Seděli jsme na minibalkónku nad hospodou a ruch ulice nám dělal společnost. Jo, nad námi byla obří terasa, ale nebyli bychom ve středu dění. Večer Jura, ráno Jura… mi teda dnes moc nejde. Jsem spíš schlíplouš.

Ale žádné lelkování, musíme se rychle zase nacpat do báglů a vyrazit. Máme náročnou trasu a do pěti musíme být v Malaze v půjčovně. Je poslední bike den. Žaludky na vodě nám přesunuly snídani do batohu, což bylo nakonec i strategické, ale teď si to povíme pěkně popořádku.

Před devátou jsme už na trase. Už od startu je to jeden krpál za druhým. Dokud máme sílu, zkoušíme urvat co nejvíc kilometrů. Po nějakém tom sjezdu ale slyším divný zvuk z kola… A je to tady. Upadl mi šroubek na nosiči s brašnami a ten teď visí jen na jednom šroubku. Co teď? To nedojedu. Brašny jsou příliš těžké a celý nosič padá na gumu. Máme s sebou nářadí, ale náhradní šroubky fakt ne. Martina napadlo, že bychom se mohli kus vrátit – že tam dole viděl autoservis. A taky jo!!! Pán nám ochotně pomáhá. Dotahujeme i další šroubky a máme kliku! Všechny byly tou cestou vyklepané a možná by nevydržely. Uff! Pánovi dáváme na pivo a s vděčností se loučíme.

Před námi se rozprostřel neskutečný výhled. Masivy v dálce, ke kterým se blížíme, skoro vypadají jak ty v Utahu. Neskutečná hromada! Je to teda zase do kopce, ale ten pohled je neskutečný. Udělalo se vedro. Kolem jedné mě začínají opouštět síly. Mysleli jsme si, že už v tuhle dobu budeme ve vesnici, ale jde to hodně pomalu. Jsou velké kopce. Hlad je ale velký, tak parkujeme u krajnice s geniálním výhledem do krajiny. Aj vychlazené pivko ještě z ledničky, co jsme včera nevypili, bylo.

Pak přišla studená sprcha (z potu), protože jsme se zpožděním dorazili do městečka Casabermeja. Původně jsme chtěli alespoň na kafe, ale tlačí nás čas. Půjčovna zavírá v pět a nám se dojezd stále prodlužuje. Teda, jela jsem už všechno, ale tohle je masakr na šedesátou!!! Musíme až za město, ale takový kopec jsme ještě nejeli. Teda, my to taky nejedeme, ležíme na řídítkách a pokoušíme se kolo tlačit vzhůru. Je to šílené. Kolo je s těmi brašnami neskutečně těžké a když se v tom sklonu sám sotva na nohou udržíš, je to fakt brutal.

Co pár metrů musím odpočívat. Vůbec nechápu, jak ti lidi tady můžou žít. Pak stojíme nahoře nad vesnicí, vyšťavení jak sušenky, a říkáme si, že to nejhorší máme za sebou. Nemá se hodnotit den před soumrakem. Nemá. Trest přichází za malou chvíli. Trasa náhle odbočuje na železitou polňačku. Je to šílený sklon dolů, ale za to nádherné romantické výhledy do dálky. Chvilku se kochám, jak se prašná oranžová cestička pěkně vine rozkvetlou loukou, zatímco ji doprovází nádherný horizont masivů. Pak mám co dělat, abych se na té prašné šotolince nezabila, a pak… je tu další vzrůšo.

Vzbudili jsme pár psů, co tam odpočívali pod stromem. Vrhli se na nás. Jen jsem slyšela Martina, jak na mě křičí, abych jela, a já periferním okem vidím jednoho velkého, jak mě pronásleduje zleva. Krev mi buší ve spánku a snažím se jet a střídavě dávat nohy nahoru, aby mě nerafnul do lejtka. Vtom slyším ve vysílačce, jak s nimi za mnou bojuje Martin. Nemůžu se ohlédnout, jedu z kopce, a do toho mi cestu zatarasilo stádo koz a za nimi další pes, co vede stádo.

Musím sesednout z kola a pes dojde až ke mně. Je to borderka, ne jako ti velcí rafani nahoře. Stádo se rozestoupí a pes mě pustí na cestu. Jedu ještě chvilku a ptám se se strachem přes vysílačku, zda je Martin v pořádku. „Jo,“ ozvalo se po chvíli, „jen tu teď bojuju s kozama.“

Cesta se změnila v úprk a strach, že se to bude opakovat. A právem. Projíždíme polňačkou po nepříliš rušných cestách, kde je sem tam dům a u něho pes nebo dva, jsou puštění na volno. Za chvilku se to celé opakuje znovu. To jsou ale vlčáci. Nestačím ani Martina varovat a jen slyším, jak je okřikuje. „Jsi pokousanej?“ ptám se ho, když po chvíli dojel. Říká, že ne – že jak po něm vystartovali, tak sesedl z kola a rozešel se směrem k nim. To je zarazilo, no a pak je někdo okřikl.

Jenže já se velkých psů bojím a oni to cítí. Za dalších pár metrů si to musím ale vyzkoušet sama. Je tu jeden raťafák, co jsme ho vzbudili, a nejde jinak než jet okolo něj. Sesedáme z kola a on jde proti nám. Martin jde první, já se kryju kolem. Nedívám se na něj, snažím se hlídat, aby ze mě necítil strach, ale fakt nevím, co budu dělat. Strachy se třesu. Nakonec se pes jen přišel podívat, kdo to tu dělá randál, a zalezl si zpátky pod auto. Ale kdybychom jeli na kole, stoprocentně by po nás vystartoval.

Jedeme dál a výhledy jsou opět neskutečné. Přejíždíme po hřebeni z jednoho údolí do druhého. Pak po jeho úpatí pomalu klesáme k moři. V dálce dole je už vidět Malaga a lodě na vodě. Navigace ukazuje, že stíháme, tak si můžu i vychutnat tu jízdu. Psi se naštěstí už neopakovali, ale o to víc se musí dávat pozor na cestu. Je to mega klesání a samá zatáčka. Úzká silnice a pohled do díry pod tebou. Neskutečné! Ohromující!

Vedro je šílené. Klesáme údolím a pomalu vjíždíme do Malagy. Nemůžu tomu ani uvěřit. V 16:30 jsme tu!!! Živí, zdraví, bez úhony, jen unavení jak ti psi! Pecka! Vracíme kola a opět jen s brašnami a po svých jdeme na náš poslední apartmán. Máme tu dvě noci na to, abychom se dospali a aklimatizovali. Původně jsme chtěli jít na večeři, ale jsme tak unavení, že kupujeme jen něco v obchodě a padáme do postelí. Ten dnešek byl fakt masakr.

DEN 9/11: sobota 10. května 2025

Jo, je to tady – zasloužený odpočinek! Málaga na dva dny. Naším cílem je jen pohoda a relax. Snídáme v deset a vůbec nám to nevadí. K bytu přiléhá velká zastřešená terasa, která nabízí čerstvý vzduch, slunce, výhledy na historické město i vzdálené masivy a hlavně stín. Nic víc nepotřebuji, jen lehátko a vychlazené pivo. Mám tu obojí. Nikam nespěcháme. Čekáme, až dorazí Klára. Jede za námi a strávíme spolu víkend.

Čas se jen tak povaluje a já jsem tak plná dojmů, že na to, co jsme prožili, teď nemůžu ani myslet. Jsem ráda, že jsem si dělala zápisky každý den, protože když jsou čerstvé, jsou plné emocí. Hlava i tělo teď odpočívají; nechávám je. Klára přijíždí nakonec kolem jedné, a tak se po jedné lahvi Rivery líně vydáváme do města. Asi jsme už chytli tu správnou španělskou náladu. Je fakt, že po té krásné přírodě mi ta betonová promenáda s fast-foody nějak nejde do noty. Je vedro a městská pláž je plná týmů nevěst a ženichů. Na každém rohu je buď skupinka ve stejných tričkách s holkou v závoji, nebo borec v borat tangách.

Voda je studená a písek ze střepů mušlí „píchá“ do chodidel. Sluníčko připaluje, a tak se přesouváme do stínu palmy a pozorujeme okolí. S pivkem ze sámošky necháváme oči brouzdat po okolí a jen tak kecáme. Hodně mi to připomíná doby mládí, kdy tohle bylo normální, bez telefonů. Zábava byla okolo nás, ne v černé krabičce. Přemýšlím, zda to vlastně ještě umíme. Teď se musí pořád něco velkého dít, abychom asi cítili, že jsme. A přitom často ani potom nejsme přítomní tomu, co právě zažíváme.

Vlastně tady čekáme na pana domácího, až se ozve. Hlavní „entertainment“ dnešního dne jsem zapomněla zmínit: když jsme odcházeli z bytu, vypadly Martinovi klíče do škvíry ve výtahu. Jo, je to k nevíře. Nikde žádná díra, jen ta malá, co má tak dva centimetry, ale stalo se to. Byla jsem u toho a nevěřila vlastním očím. Po tom všem? Asi karma. No, nechechtala jsem se. Spíš jsem jen nevěřícně zírala a ještě se jela podívat do „sklepa“, zda tam náhodou nebudou spadlé. Samozřejmě že nebyly. Takže jsme hned volali panu domácímu a on se tomu tedy chechtal. Prý nechápe, jak se nám to mohlo stát. Naštěstí má ještě jedny náhradní klíče, takže nám je přiveze, ale až navečer, teď je s rodinou někde na pláži. Tak tedy čekáme, až se ozve. Bez něho jsme bezdomovci. Štěstí, že Klára umí perfektně španělsky; tohle by se lámanou angličtinou vysvětlovalo složitě. Ne že bych anglicky neuměla, ale Španělé neradi mluví anglicky a mají takový přízvuk, že jim ne vždycky rozumíš.

Pomalu se suneme městem, které se kolem páté vylidní, aby se zas kolem osmé mohlo naplnit. Pan domácí je fakt borec. Přijel za námi na motorce a dal nám nové klíče s úsměvem. Tohle si fakt nedokážu představit u nás, myslím, že by z toho byla dost velká noční můra. Měli jsme opět štěstí. Dáváme mu peníze za nové klíče a konečně můžeme domů. Hurá! Martin dělá večeři a my krafeme až do noci.

Největší Martinovo zklamání je, že tady nejsme déle. Už se viděl, jak na místním trhu nakupuje ryby a zeleninu, aby si mohl pěkně zavařit. Děsně ho to baví, na rozdíl ode mě. Ale já jsem zase vděčný strávník. Trpělivě počkám, až to za čtyři hodiny dovaří, a pak jsem tester. Jo, vím, je to skoro k závidění. On je šťastný, protože ho to baví, a já mám na menu něco, co by někde v restauraci dostalo minimálně dvě Michelinské hvězdy.

Dnes je tu „bílá“ noc, něco jako u nás Noc muzeí. Celé město je na nohou, proto také ty týmy nevěst a ženichů. Katedrály, domy, muzea a bary mají otevřeno až do rána. A my? My klábosíme u vína na terase. Nemám pocit, že by mi něco utíkalo; všechno, co potřebuji, tady mám.

DEN 10/11: neděle 11. května 2025

Po ránu jsem si vzpomněla na naše vysokoškolská léta. Bydlely jsme s Klárou na jedné koleji v Ostravě a občas jsme si v neděli připravovaly společné snídaně. A zase to bylo tady. Jsme to my a současně nejsme. Je zvláštní, jak se vnímání sama sebe nemění. Někdy v sobě pořád cítím tu malou holku se všemi komplexy, neduhy, stíny, ale i bláhovými sny a představami o životě.

Je stejně zvláštní, kolik v životě potkáváme lidí, kteří kráčejí část cesty s námi. Jsme jako vlak: někam jedeme a lidé k nám nastupují a vystupují, jak náš vlak projíždí krajinou / životem. Kromě rodiny s vámi celou trasu jede jen málokdo; takových lidí máme kolem sebe velmi málo a o to víc si jich ceníme. Tím člověkem je pro mě právě Klára. Potkaly jsme se na základní škole, prožily spolu gympl, vysokou a neztratily kontakt, ani když se vdala do Španělska. Nemusíme si volat denně, víme o sobě. A když se třeba i po roce potkáme, je to, jako bychom se viděly včera.

Zase jdeme městem, ale tentokrát se necháváme svést turistickými lákadly: Muzeem Picassa i hradem nad městem. Lidí v uličkách přibylo a slunce je ostré jak břitva. Po kluzkých kamenných schodech se díváme shora na město a na jeho býčí arénu. Kdysi mi to vadilo, ale po tolika filmech o Corridě jsem pochopila, že to musím přijmout. Je to součást jejich kultury, i když lidi rozděluje na dva tábory – stejně jako šunka a flamenco. Patří to ke Španělsku.

Sedáme si do stínu hospody a studený Guinness nám dělá dobře. Na tom slunci už se nedalo vydržet. Nechápu, že lidé jezdí do města na celý týden, nevím, co tu dělají. Po skvělé paelle se už musíme pomalu rozloučit. Klára to má hodinu a půl domů autem a my se také musíme zabalit, protože nám to brzy ráno letí.

Musím říct, že nedělní odpoledne mi nedělají moc dobře, ani to loučení. Nějak to hůř snáším. Na každém dni záleží a těch úžasných, plných báječných lidí a zážitků není tolik. Pečlivě si je schovám do deníčku, abych je jednou mohla vytáhnout a usmívat se nad nimi.

DEN 11/11: pondělí 12. května 2025

Ve čtyři ráno nás vyzvedává domluvený Uber a jedeme Lexusem na letiště. Parádní servis. To je daň za to, když odlétáte v sedm. Ale je to přímý let do Brna, a to je obrovská úspora času. Sedím v letadle a ani se mi to nechce věřit. Je to za námi. Dívám se na fotky a snad tomu ani nechci věřit.

Suma sumárum jsme v Andalusii strávili 7 dní na kole. Trasa byla: Málaga – Antequera – Puente Genil – Córdoba – Baena – Montefrío – Archidona – Málaga. Ujeli jsme 456 km a nastoupali 7 311 výškových metrů.

Jsem teda ráda, že všechno klaplo: počasí, kolo, ubytování i trasy. Jasně, že nebylo všechno zalité sluncem. Byly i špatné cesty, blbá nálada, bezradnost, nasranost, únava… ale to už si nikdo nepamatuje. Zůstal jen neskutečný pocit vítězství, posílený duch, napumpovaný sval a nezměrná radost z přenádherné přírody a putování.

Jela bych to stejně. Bylo to suprový. Největší strach jsem měla z toho kola. Když nejedeš na svém, nevíš, v jakém stavu jsou brzdy, řetěz, jsi někde v horách, stát se může ledasco. Ale tohle dopadlo fakt na jedničku! Měli jsme štěstí. Otevřelo nám to zase další možnosti.

Tohle měl být další level po tom Toskánsku, co jsme jeli předloni. Bylo to víc o kopcích, větší makačka a o mnoho víc kilometrů strávených v přírodě. Andalusie je překrásná, zejména teď, když je rozkvetlá. Všude to bzučí a hraje všemi barvami.

Která města bych vám doporučila? Tak vedle Córdoby je to překrásná a historická Baena, na panoramatické výhledy Montefrío s „Pantheonem“, hradem, i poklidná Archidona s kruhovým náměstíčkem.

Pro cestovatele: jeli jsme podle českých mapy.cz. Hodně vesniček tu ale ještě není zaznamenáno vůbec, zejména ty v horách. A bacha na cesty. Pokud si zadáte „silniční“ trasu, povede vás to i terénem. V mapě je to „bílá“ silnice, ale v reálu šotolina, díry i kameny. Jednou jsme narazili na úplně zavřený úsek cesty… no, jeli jsme to stejně a dalo se to.

Když si zadáte „MTB“ trasu, čekejte všechno. Super bacha na čárkované trasy – mohou být adrenalinově ne/průjezdné (kros přes bahno, řeku, polem…). Jinak je putování po Andalusii na kole velmi bezpečné a pohodlné. Mějte s sebou ale dost vody (3 litry jsou must have) a něco na největší hlad, protože ne vždy je někde přes siestu otevřeno.

Přijde mi, že jsme tu byli měsíc, a ne jen týden. Jsem napumpovaná adrenalinem, zážitky i radostí z bytí. A je ještě jedna velmi důležitá věc. Víte, co je úplně nejvíc? Ne to, že to dáte. Ale to, že máte vedle sebe partnera, co do toho jde s vámi. Podrží vás v dobrých i zlých momentech a můžete se na něj vždycky spolehnout. Martin! Bez něj bych to nedala ani omylem!

Souhrn tras:

DEN: 59 km, 1500 nahoru, 995 dolů
DEN: 67 km, 437 nahoru, 728 dolů
DEN: 65 km, 908 nahoru, 1034 dolů
DEN: 65 km, 946 nahoru, 640 dolů
DEN: 68 km, 1551 nahoru, 1146 dolů
DEN: 60 km, 925 nahoru, 1070 dolů
DEN: 72 km, 1044 nahoru, 1727 dolů