TREK ALBÁNIE
- 22. 4. 2025
- Minut čtení: 13
Aktualizováno: 29. 7.
Trekkking v Albánii – Přechod pohoří Dajti u Tirany
TREK ALBÁNIE: DEN 0/4: Čtvrtek 17. dubna 2025
Rozhodli jsme se oslavit Velikonoce jinak a vyrazit na trek do Albánie. Naším cílem je pohoří Dajti u Tirany. S partou do hor, za teplem, za zážitky, za endorfiny. Jede nás sedm: Pět stávajících členů našeho horského "Octagonu": Jitka, Sabina, Bedy, Luboš, moje maličkost a dva nováčci Radan a Lenka. Už se moc těším. Bude sranda. V práci ještě hrotím, ale už jsem oblečená do outdooru. Těším se, že vypadnu, pryč od všeho. Pohled na zabalený bágl do fólie mi dělá dobře. Cesta na letiště je už výlet, mimo všední starosti. Letiště je kupodivu prázdné, žádné fronty. Čekali jsme zácpu a prolítli jsme "securitou" jak hodně děravým sítkem.
Tirana nás přivítala uplakaně. Lepší specifikace je, že teda cedí dost. Měli jsme kliku a chytli bus do centra. Tam už na nás čekali Radan s Lenkou, kteří se k nám přidali na tenhle trek po Albánských horách. Prší a náměstí míjíme rychle, snad bude potom čas si to prohlédnout. Apartmán je milý. Nakupujeme vínko a jídlo na zítra, a večírek může začít.
TREK ALBÁNIE: DEN 1/4: Pátek 18. dubna 2025
Neteče voda, už včera jsme si nestihli ani vyčistit zuby. Budeme to muset nějak vyřešit. Dívám se na mapu a jeden obchod nedaleko hlásí otevřeno. Včerejší víno mi zatemnilo mozek. Honíme hned od rána bus i lanovku. Pak se ukazuje, že zbytečně, ale to člověk vidí až zpětně. Vyrážíme ulovit vodu a máme štěstí až u malého stánku, jinak ještě všechno spí. No jo, na Albánské tempo je brzy. Apartmán je už na nohou a my se přesouváme na snídani. Je trochu chudá a ve spěchu, ale co už.
Náměstí vypadá jinak než včera: beton, nesourodé budovy, urbanismus bez ladu a skladu, do toho mešita a vedle pravoslavný kostel. Autobus chytneme včas. Suneme se ale jak šneci. V úzkých uličkách probíhá ranní zácpa natěsno. Policajt s píšťalkou se snaží rozpohybovat špunt. Jde před naším busem a píská. Poposkakujeme o pár metrů. Tady vyhrává ten rychlejší, a na blinkry nebo pruhy si nikdo nehraje.
Okénko u lanovky má ještě zavřeno, tak čekáme. Trek po Albánii má svoje tempo. Ranní spěch mě mrzí, byl zbytečný. No co, učím se. Kabinky lanovky se dávají do pohybu a Tiranu pomalu necháváme pod kopcem. Výhled na město je jiný: zelený, šťavnatý. Normálně je tu v dubnu už teplo, ale dnes je frišno. A nahoře fouká fest. První euforie přichází s prvním nádechem: čerstvost a pučící zelená. Taky první bunkry nad Tiranou. Stoupáme. Stromy jsou obalené mechem a cestička je místy vybetonovaná. Je mokro a klouže to.
Ranní strach o vodu mi ztěžknul bágl o 4 kg. Nenese se to lehce. Funím, ale nohy makají. Ten první kopec je vždycky testovací. První den na vícedenním treku je stejně vždycky test, a to platí i tady v Albánii. Naposledy jsme takhle s celou partou byli na treku na Mallorce GR 221, a to už je taky nějaký ten rok. Les se mění. Obrovské spadlé buky dělají tajemná zákoutí a rašící lístky probleskují mezi větvemi. Po hodině jsme nahoře. První výhledy, oběd a radost z výkonu nám mění náladu. Dolů se jde líp. Traverzujeme přes údolí a užíváme si výhledy. Pohoří Dajti je přenádherně divoké.
Kilometry se načítají a začínají nás pronásledovat černá mračna. Za chvilku se projeví na plno. Jemné šustění prvních kapek se bleskově mění v dribl a nastupují kroupy jako hrachy. Balíme se do plastu a nenecháváme si kazit náladu. Ochladilo se. Pomalu sestupujeme. Restaurace v Dajtu se objevuje v pravý čas. Je autentická se vším všudy. Uvnitř hoří krb a my si objednáváme 2 kg jehněčího. Za chvilku pán přináší kousky masa a přímo v krbu je na grilovací mřížce opéká. Jen tak, opřenou o poleno. Než vypijeme pivo, je hotovo. K tomu máme geniální kuskus s játry, domácí chleba, co vypadá jako buchta, a nejlepší polévku na světě: maso se zeleninou v úžasném vývaru.
Atmosféra na treku Albánií je parádní. Do ubytování to máme už jen 3 km. Místní štamgasti nás učí nejdůležitější slovo: „na zdraví“, ale nikdo ze sedmi lidí si to nedokáže zapamatovat, natož „dobrý den“ a „děkuji“. Opakujeme si to všichni celou cestu, ale opravdu to umíme říct až poslední den. Opulentní hodokvas zakončujeme nějakým teplým pudinkem s jáhly a skořicí, který vábně nevypadá, ale pak se rveme o to, kdo vylíže talíř.
Mezitím přestalo pršet a udělalo se krásně. Vyšli jsme před dům do úplně jiné atmosféry. Nastala zlatá hodinka. Masivy nad námi se mění na světlené lampiony. Ten moment je magický, nemůžu se na něho vynadívat. Posouváme se po cestě a kaluže odráží vrcholky hor. Když míjíme rybníček u ubytování, právě padá soumrak. Hory na obzoru černají a kobaltová hladina se noří do jeho temných tónů.
Majitelé ubytování nás čekají nahoře nad chaloupkou a doprovázejí nás dovnitř. Je krásně zrekonstruovaná, se zahradním altánkem, grilem a výhledem na hřebeny. Uvnitř je teplo a útulno. Kamínka nabízejí našim promočeným botám nový domov. Slečna s perfektní angličtinou nám vypráví příběh rodiny i života v Albánii: že tu vyrůstal její otec spolu s bratrem a strýcovou rodinou. Na pár metrech tu bydlelo sedm lidí. Každý den chodili do školy a pak do práce šest hodin dolů a šest nahoru. Cesty nebyly a žádná jiná doprava sem nebyla možná, jen po svých.
I teď jsme se těm cestám divili. Našinec by tu bez offroadu neprojel. Musel to být těžký život tady v horách. Loučíme se a zalézáme do domečku a do horké sprchy. Tohle ubytování je fakt luxus. Vytahujeme čerta a pokus o karaoke nás na hodinu rozchechtá. Je perfektní atmosféra, ale únava nás žene do postýlek. Zítra je taky den. Píšu si opět deník, protože zápisky z cest jsou potřeba.
TREK ALBÁNIE: DEN 2/4: Sobota 19. dubna 2025
Domeček se probouzí a za oknem se barví vzdálené masivy do červánkové. Šťavnaté vlhko vstupuje balkonovými dveřmi do pokoje. Trochu cítím včerejšího čerta, ale to snídaně spraví. Něco mě vrací do dětství: pověšené prádlo, vůně vyhaslých kamen a plný domeček duší. Zahrada zpívá a štěbetá. Pod stromy jsou v trávníku rozsetá stará kamna, lednička a staré rámy. Ulevilo se mi. Už jsem si myslela, že tohle tu nemají.
Snídáme kaši a pomalu opouštíme domeček. Tatínek nám včera poradil, že máme jít zkratkou rovnou nahoru, ale i tak trochu bloudíme. Náš druhý den treku po Albánii vede přes zavřená vrátka, louky, křáky a mění se na šipkovanou. Nakonec se ale ocitáme na původní trase, paráda. Už druhý den mě pronásleduje schíza, kdy něco nemám pod kontrolou nebo to nejde podle plánu. Člověk polyká kila knížek o seberozvoji a pak se stejně dostane do emočního tunelu. Říkám si, že začít se dá znovu, každou sekundu. Stejně jako jsem to udělala na svém jógovém pobytu v Indii. Tehdy tam vznik deník a pak z něho i knížka Tady a teď. Cesta pokračuje široce a my pomalu stoupáme. Alespoň je dost prostoru pro povídání. Dělá se ale horko. Zastavujeme na svačinu a přijde se za námi podívat divoký koník, je svalnatý a zvědavý.
Plán je vyjít na vrchol Micekut te Shemerise. Po chvíli trasa v mobilu ukazuje že máme zahnout přímo do suťoviště. Ověřujeme na dvou mobilech, nejdřív váháme, ale pak se dělíme. Jedni jdou po cestě a my čtyři s Martinem, Radanem a Lenkou lezeme nahoru. Jsou to sesypané kameny, trsy trávy, keře a je to teda sakra krpál.
Lezu po čtyřech, kameny se hýbou, a to nejvíc exponované místo nás čeká. Dívám se, jak Lenka stojí u skály, nohu skoro za hlavou a Radan ji pomáhá nahoru. Pak jsem na řadě já a vím, že musím. Takže přitáhnout se, chytit a vylézt po skále. Nohy i ruce začínají zdobí první šrámy, kole je to samé trní, ale to nevidím. Dívám se jen před sebe. Postupujeme. Sto výškových metrů na sto metrech. Uff. Po pár dalších exponovaných místech jsme nahoře.
Na druhém kopci se objevují známé hlavy, objevili druhou cestu. Před námi je ještě 200 m výškových, ale je to jen přes trávu. Je to prudké, ale žádné lezení. Překvapilo mě tedy, že ke mně v té rokli nepřišel strach. Všechno se vyplo, fungovaly jen oči, svaly a postřeh. Zajímavé, asi se učím. Zkušenosti z Alpských treků se konečně hodí.
Věděla jsem, že některé úseky treku v Albánii budou náročné. Za další půlhodinu jsme nahoře. Hodinky ukazují 1 800 m n. m. Bomba. Díváme se na protější svah. Jsou tam krasové závrty a vypadá to jako dort po krupobití. Oběd je už nutný, žaludek mám jak na vodě. Fučí tu teda značně, cpu se chlebem a beru na sebe tři vrstvy. Výhled je ale fenomenální. Panoramata Balkánu.
Dolů je cesta horší, kolena úpí. Hledáme cestu mezi keři, stromy a kameny. Bedy statečně vede celou skupinu, obdivuju ho. Já bych už pochybovala, zda jdeme správně. On jde první, prozkoumává cestu a hledá trasu. Průzkumník. Trasa není nijak značená, ale cestička je pohodlná. Je to náročný sestup, ale pořád sestup.
Ten pohled do doliny je magický. Stromy, jezírka a kopce si tam jen tak sedí. Zakously se do mě. Taky modrá skála. Všichni říkali, že je šedá, ale já viděla modrou. Je možné že mám halucinace. Máme toho dost, dnešek je teda výživný. Docházíme pomalu do Shën Mëri, tradiční horské vesnice Albánie. Dáváme si kávičku a pivo: energický booster.
Dozvídáme se i o situaci v Albánii. V Tiraně žije asi milion lidí, celkově v Albánii asi tři miliony. Hodně lidí, hlavně mladých, dělá různě po Evropě. Vypráví i o válce. Jak ty tunely, co jsme viděli včera, byly plné zbraní, a jak tu před pár lety, když byla občanská válka, že to bylo peklo. Každý v kapse nosil zbraň a přepadávání bylo běžné. Dalším problémem jsou lidi, co se vrací ze „světa“ s černými penězi: vykupují domy a byty po tisících jako investice a poptávka zvedá cenu nemovitostí nahoru. Mladí se z vesnic stěhují do Tirany za prací a vysoko v horách zůstávají jen staří. Vládu sežrala korupce a na vesnice se kašle. Je nám z toho trochu úzko. Vypráví i o tom, že turista je v Albánii v bezpečí, ale to, co zde občas probíhá, je krevní msta. Muži bojují s muži a že to má svá krutá pravidla.
Musíme se pomalu zvednout. Opouštíme vyhřátou hospůdku a jdeme do druhé, co je blíž ubytování na jídlo. Cesta se stáčí přes úbočí. Sluníčko pomalu klesá a nabízí překrásný pohled do zelené doliny. Zase na mě něco mluví. Tahle vesnička je o něco chudší. Potkáváme hodně pracujících koníků s obrovskými koši, taky lidí na políčkách. Fascinují mě stužky, co jsou uvázané na drátech a drží výhonky vinné révy. Každá je jinak barevná, Jsou natrhané ze starého oblečení.
Přicházíme k pěkně opravenému domečku. Je to tu na mě až moc uklizené a trochu tu ten surový „balkán“ postrádám. Zajímalo by mě, zda to takhle vypadá i jinde, dál od Tirany. Trek po Albánských Alpách si necháme na příště. Necháváme si připravit tradiční Albánskou večeři na míru: salát, burek, pečené kozí, jehněčí, čerstvý sýr a rakii.
Jídlo je vynikající a trochu nás zpomaluje. Zhltli jsem to jako vlčáci. Bříško je ale spokojené a hlava má volno. Obloha mezitím ztmavla a my se musíme posunout do ubytování. Je devět. Vycházíme ven s čelovkami. Nebe nabízí svou neozářenou plejádu hvězd a světélkující okénka v obydlí v kopci. Bydlíme ve vesnici Shëngjin v pěkném velkém penzionu. Máme tři pokojíčky, luxus. Teplá sprcha a místní víno v hospůdce s rozpáleným krbem uprostřed mě příjemně hladí. Noc je chladná a bezesná. Padáme únavou.
TREK ALBÁNIE: DEN 3/4: Neděle 20. dubna 2025
Budí mě ptáci a sluníčko. Cvičení ukazuje svoje účinky, cítím nohy, ale žádná bolest. Paráda. Dole se ještě spí. Sluneční paprsky nakukují do zahrady, kde je spousta stolečků a posezení. Ten svit mě nabíjí. Na ohni v krbu vedle domu se už peče celá ovečka a vůně se line po vzduchem. Mám chvilku jen pro sebe a dívám se na hory na obzoru a pak do slunce. Jsem tady a jen tady. Jógový dech mě klidní a tenhle moment se do mě hodně zaryje. Máme ještě jeden den před sebou, ještě jsou prázdniny. Člověk na svém seberozvoji musí pracovat pořád, nej zápisky Sobě, tobě, vám jsem si dokonce nechala vytisknout.
Snídaně je teda úžasná. Teplé mléko, feta, vajíčko a smažené koblížky s domácí fíkovou a blumovou marmeládou. Mana. Káva na závěr a jdeme se balit. Pan domácí nám poradil, abychom šli raději na zastávku autobusu nahoru, protože na zastávce dole bývá už plno, tak se suneme do kopce.
Autobus tu už čeká, máme půlhodiny čas. Náš trek po Albánských horách je u konce, teď už budeme sestupovat jen dolů. Pomalu si na ten balkánský čas zvykám. Lelkovat a jen se dívat okolo. Tak se dívám na domeček u zastávky, kde pod střechou bydlí vlaštovky. Létají v malých kruzích a vrací se do domečku. Jsou malí, učí se a je jich tu spousta. Pes si přijde pro pohlazení a my čekáme na odjezd. Autobus je malinký, po cestě pochopíme proč. Silnice je široká tak pro jedno auto, ty, co jedou proti, míjíme o centimetry.
Po cestě mě fascinují stolečky pod stromy. Čekala jsem větší divočinu, ale vesničky i hospůdky jsou čisté, stolky nové, natřené. Doprovází nás pohoří Dajti po obou stranách i výhledy do hlubin. Vidíme celou včerejší trasu našeho Albánského treku z druhé strany. Krása. Autobus těžce šplhá nahoru a občas ten pohled dolů je strašidelný. Autobusem zní místní songy a Radanova věta: “Asi se mi ta hudba začíná líbit, už to se mnou škube.” Chechtáme se a ramena nám také tančí.
Za kopcem už se objevuje Tirana. Je to pohled jak z letadla, hooodně vysoko. Pomalu se blížíme k městu a mě se dělá smutno. Na těch horách bylo opět “něco”. Přesedáme na jiný autobus a jedeme do centra.
Začíná se dělat super vedro. Zaznamenala jsem asi dva pohledy, mé kraťasy do půli stehen asi nepůsobí moc dobře, tak se halím. Respekt ke kultuře. Sedáme si na pivo do příjemného stínu stromu a zahrádky a strategickou poradu. Půlka party chce jít do bunkru, půlka chce jet k moři. Albánská parta se dělí. My zvládneme ještě rychlou návštěvu mešity, ale pak už valíme na bus. Dnešek je o přesouvání, ale to se nedá nic dělat. I to je součástí cestování.
Horko v buse je šílené. Po zádech mi teče několik řek. Bedy nás opět geniálně vede. Balkán se projevuje na rozestavěném autobusovém nádraží, které je plné nahaněčů. Měníme busy a jedeme k moři. Konečně mám možnost psát. Pořád se něco dělo, a já se nechtěla někam zavřít a hodinu něco datlovat. Tak jsem ráda, že mám klid a že mi nic neunikne. Zápisky, co si vozím z treků musí obsahovat přesně tu esenci, kterou do nich dám na místě. Emoci. Pak z toho mohou vznikat blogy, povídky nebo román.
Po hodině jsme na místě. Pobřežní vzduch je jiný. Není tu takové horko a od moře vane příjemný vánek. První palmy a třpytivé moře se ukazují. Rozladí nás jen zpráva od ubytování. Nejde jim elektřina a ruší nám to. Stojíme v parku a po půlhodině se domlouváme, že nám zařídí místo toho jiný apartmán od kamaráda. Bude dražší a bez snídaně. Už nám to sebralo hodinu, tak to řešit nechceme. Mohli bychom ho zrušit a další hodinu hledat nový, ale o tom to vlastně není. Bereme, co je. Ten čas který nám tu zbyde je stejně dražší, než nějaká cena za spaní.
Apartmán je nakonec moc pěkný. Nový, čistý a horká sprcha se mnou dělá divy. Šatná nálada je rázem fuč. Pobřežní promenáda je urbanismus na „entou.“ Jako správní balkánci jsou milovníci betonu. Je tu všude. Promenádní molo, zastávky i sochy. Jdeme dál po pobřeží a tam se to pomalu mění. Nastupují restaurace a malinká pláž s molem, co se zakusuje hluboko do moře. Prázdninový pocit je zase tady. Břehy jsou čisté, jen sem tam chaluha. Procházím se po břehu, ale plavat nejdu. Na mě je moře ještě moc studené.
Jdeme na pivko a druhá partička se k nám připojuje. Přijeli z Tirany taxíkem a dobře udělali. Jakékoliv šetření času je prostě na místě. Není čas ztrácet čas. Říkám si to pořád, ale stejně ho občas ztrácím nějakými zvláštními myšlenkami. Trochu mě mrzí, že jsme se rozdělili. Chtěla jsem tu být se všemi, ale je fakt, že každý má svoje přání a potřeby. Sedm lidí je na jeden program asi moc. Nejdeme spolu poprvé, trekking s partou je prostě jiný než ve dvojici.
Západ slunce s aperolem a pizzou je jak z filmu. Všichni čekají na betonovém mole, až začne divadlo a obarví jejich tváře do oranžova. Ten moment je dlouhý a krátký zároveň. Chci si to užít, ale jsem asi už unavená a začíná mi být zima. Přesouváme se na pokoj s výborným italským vínem a užíváme si společné momenty, než do nás spadne tma.
TREK ALBÁNIE: DEN 4/4: Pondělí 21. dubna 2025
Odjezdový den našeho treku v Albánii. Pomyslím si: zase to tak uteklo. Trochu je to na nás vidět. Malinkaté rozladění, to že jedeš zase zpátky. Ale nic, nedám se. Ještě pár hodin, ještě máme chvilku prázdniny. Jdeme na pláž a potkáváme partičku z vedlejšího apartmá. Radanovi a Lence to letí dřív, takže se loučíme. Byli pro nás všechny osvěžující vzpruhou. Parta poznala další fajn lidi. Je mi z toho současně smutno i dobře. Třeba se nám brzy podaří další výlet. Často chodíme na trek jen ve dvou, což je ohromně komfortní, ale s partou je prostě větší sranda.
Ranní moře je ale nádherně klidné. Tím, že nefouká se mi ani nezdá tak studené. Jdu do toho. Ze začátku je to teda “vostrý”, ale pak si tělo zvykne. Chlad líně putuje kolem kůže a rázem odnáší ranní smutek. Léto je zpátky, ale člověk musí být pořád ve vodě. Na břehu se větřík pokouší o husí kůži, takže rychle do oblečení. Mám ale na letošek zářez na vodní pařbě, takže spokojenost.
Po zaseklém pokusu o snídani (mega dlouho jsme čekali na zoufale malý kousek sendviče, že nás přešel hlad) vyrážíme na lehkou obhlídku města. Kolem mešity na náměstí, kde je art festival. Sedí tu mládí umělci a malují na čas. Slunce parádně svítí, vane příjemný vánek a za plotech tu kvetou citrónovníky. Já se v duchu toulám po italských uličkách a přemýšlím, kam příště. Nenažranec. Ještě tu je a už by jela jinam.
Balíme a jdeme na busem na letiště. Mám trochu strach z dopravy. Radan s Lenkou poslali vzkaz, že raději kilometr před letištěm vystoupili z autobusu a došli pěšky, byla zácpa a oni by to nestihli. My máme štěstí a dorazíme včas. Na letišti ještě kafíčko, zákusek a zpátky do reality.
Sedím v potemnělém autobuse do Brna a únava mi sedí na rameni. Tak je to zase za námi. Zase. Uteklo to jako voda a nechalo toho v nás dost. S partou v horách, kdy nasáváš, užíváš si, ale také se učíš. Intenzivně BÝT. „Adrenalin a Endorfiny jsou nejlepší drogy na světě.“ Řekl Luboš, a já s ním musím souhlasit. Albánii jsme ochutnali a v hlavách se možná líhnou plány na delší trek. Tohle je fakt krásná země.
Díky celá parto, za opět super zážitek na tomhle Albánském trekkingu. Není prostě důležité, kam jedeš, ale S KÝM. A tahle parta je plná báječných a inspirativních lidí. A znamenají pro mě MOC.
PS: Schválně, jak dlouho by vám trvalo se naučil tohle? My to zvládli už za 4 dny... :-)
ahoj → përshëndetje
dobrý den → mirëdita
děkuji → faleminderit
na zdraví → gëzuar
Praktické otázky pro trek v Albánii
Je trek v Albánii náročný?
Většina horských tras v Albánii je středně až více náročná. Vyžadují dobrou fyzickou kondici, protože často zahrnují výrazná převýšení a dlouhé denní etapy.
Kdy je nejlepší vyrazit na trek do Albánie?
Nejvhodnější období je od června do září. Ve vyšších horách může mimo sezonu ležet sníh a počasí bývá proměnlivé.
Co si vzít na trek v Albánii?
Především dostatek vody, jídla, hotovost a dobře připravené trasy včetně únikových variant.
Je Albánie bezpečná pro horskou turistiku?
My jsme byli jen v horách nad Tiranou. Horské trasy vyžadují dobrou přípravu, stažené offline mapy a náhradní varianty trasy pro případ změny počasí.
Co se nám na treku v Albánii líbilo nejvíc?
Neuvěřitelný klid v horách, pohostinnost místních lidí a pocit, že objevujeme místo, které si stále uchovává svou divokost.
Vyrazili bychom na trek do Albánie znovu?
Ano. Albánské hory nás nadchly svou krásou i autentickou atmosférou. Příště bychom chtěli navštívit Albánské Alpy.
Jaké jsou hory nad Tiranou pro trekking?
Hory nad Tiranou nabízejí krásné trekové trasy, minimum turistů a nádherné výhledy. Jsou ideální pro několikadenní horský přechod.
Vyplatí se po treku navštívit Durrës?
Nás Durrës příliš neoslovil. Překvapily nás vysoké ceny, betonové pobřeží i rušná atmosféra, proto bychom příště po treku zvolili jiné místo u moře.
