PŘECHOD KRKONOŠ

DEN 1/3: pátek 19. září 2025

Jdeme do hor. Konečně. Už včera se mi ta naše chodba líbila. U dveří leží přichystané batohy, pohorky a hole. Čeká nás třídenní přechod Krkonoš. Máme to naplánované už půl roku. Teda, naplánovala nám to Lenka, jako poděkování za náš výlet v Albánii. Borka. Tohle se nestává často, kdy za vás převezme plánování někdo jiný. Je to super. Zvykla bych si na to. Nemuset nic. Jen si stáhnout mapu a těšit se. A já se těším. Moc.

V Krkonoších jsem nebyla od dětství. Kdysi jsme tam jako malá prťata jezdily s rodiči na lyže. To byly časy. No jo, sentiment se mi asi nevyhne. Už se na to setkání se vzpomínkami těším. Přespali jsme u Lenky v Janských lázních. Bonus byl wellness se saunou, vínečko a skvělé popovídání.

Budím se brzy. Za okny je trochu mlha a dovnitř se vkrádá vlhko. Snad se to vybere. Jsem ale od rána už v jiném módu. Na pohodu. Na výletě, s partou je to vždycky jiné. Člověk je rád za společnost lidí, co jsou na stejné vlně. Téma hovoru není podstatné.

Po deváté jsme už na trase. Čeká nás 500 výškových na čtyřech kilometrech. Škrábeme se po sjezdovce nahoru. Nějak to dnes nedávám. Slunce už notně peče a já jsem zpocená jak dveře od chlíva. Jak jsme vystoupali pár metrů nad město, mlha se rázem rozpustila. Hrabu se nahoru a přemýšlím, kdy jsem mezi těmi kalbami naposled trénovala. Funím strašně. Sentinel hadr. Po cestě se cpeme obrovskými borůvkami a jazyky se nám barví do fialova.

Hospoda u lanovky nahoře je vykoupení. Borůvkové pivo a oddech jsou must have. Béžová kachlová kamna jsou plná slavných podpisů a my nikam nespěcháme. Máme na to celý den. Pomalu si putujeme přes rašeliniště a pohodovými stezkami si vychutnáváme pátek. Ani tu není moc lidí. Další zastávka je Krkonošova bouda na hřebeni. Vynikající kyselo a knedlíky s uzeným.

Je nádherné počasí. Dívám se na ty boudy a porovnávám s tím, jak jsem si je pamatovala dřív. Jsou krásně opravené. Roky nám utíkají pod prsty, ale zásadní momenty v hlavě zůstávají. Ta malá okénka v přízemí, zelené střechy, rozeseté boudy po stráních jak zatoulané ovečky. Je mi dobře. A nepotřebuju nic. Jen to slunce, šťavnatou zeleň a momenty, co mě vrací do dob, kdy čas plynul pomaleji. Jo, tyhle kameny si vlastně taky pamatuji, i tuhle cestu.

Nakonec i tu poslední chatu. V hlavě mi jede Deja vu v reálu. Tady jsem byla, bylo mi deset a byli jsme tu na výletě. Lenka vypráví, jak sem jezdili s dětmi na lyže, jak si pronajali tamten pokoj, jak tady sáňkovali. Člověk s těmi dětmi prožije další život. Možná i to, co sám neprožil. Už to mám v sobě za poslední ty roky vyřešené. Člověk holt nemůže mít všechno. Tohle mě prostě minulo. Asi to tak mělo být, i když to občas člověka píchne.

Jdeme dál a den nabízí to nejlepší. Nádherné výhledy, teplo a příjemný vánek. Pomalu sestupujeme z Boudy na rozcestí. Spíš se teda pomalu posouváme, protože ten knedlík, co jsme do sebe nahoře natlačili byl přes celý talíř. Byl plný borůvek a udělal ze mě sud. Může za to Lenka (v dobrém). Už tu na něm byla a mluvila o něm nadšeně celou dobu. Prý „O ten se nedělím.“ Tak já se hladově, abych nebyla pozadu se taky jako dělit nebudu a až když jsem ho viděla, bylo pozdě.

No, nebyla jsem sama. Bedy se taky nechal zlákat, tak jsme tam funěli všichni. A na to pivko. Takže se jen valím po stráni. Je tu i moc pěkná Útulna, holky si pod ní povídají. Už jí mají zabookovanou. Hodně jsem o nich slyšela, jdeme se podívat dovnitř a je to tam opravdu pěkné. Malé, tak pro dva. My jdeme ještě chvilku překrásným údolím, kde na nás už čeká Klínovka. Tady dnes spíme.

Druhá část party se vyvezla ze Špindlu lanovkou a dorazí z druhé strany. Sedím na terase boudy s horkou griotkou a dívám se na dechberoucí západ slunce nad obzorem. Vlevo od chaty je slyšet jeleny, co na sebe pořvávají přes údolí. Horizont se noří do tmy a mně už pomalu zebou prsty. Ještě tu ale chvilku chci zůstat. Ještě chvilku se dívat do dálky, poslouchat zurčící potok a nechávat své staré vzpomínky jít pěkně do postýlky. Uvnitř chaty čeká šest skvělých lidí, co si chtějí věnovat svůj čas. Tady a teď.

Všichni mají své role. Je to takový sehraný orchestr. Luboš vypráví své nekonečné příběhy. Radan nás baví, hraje na kytaru a zpívá španělsky. Michal preluduje u piána. Bedy nosí panáky a stará se o wifinu. Lenka vypráví o horách a trasách, co nás čekají. Mirka dělá Lubošovi sparinga na politická témata a já to všechno pozoruji. Mají tu dobré vínečko z Valtic a je nám tu dobře.

---

DEN 2/3: Sobota 20. září 2025

To ráno, než se všichni vzbudí, mám ze všeho nejraději. Za oknem se pomalu probouzí den a modročerná se mění na blankytnou. Ještě chvilku si lebedím ve vyhřátém pelíšku. Čistím fotky. Jsem magor, mám jich zase tuny. Ale mně to prostě nedá. Když tyhle krásné putovní dny uplynou, tak se na ně často dívám. Potřebuju jich mít dost.

Chalupa je krásně opravená a my spíme ve velkém pokoji pro deset. Luxus. Povlečení, skříňky, dost místa pro všechny, čisto a útulno. Snídaně je bohovská. Bereme si ji na terasu. To nemůže být lepší. Výhled na kravičky, úžasně slunečné ráno, teplo na tričko a huba umazaná od borůvek a palačinek.

Dokonalou snídaňovou scénku završují naši spolubydlící z Polska, co to včera trochu s pivem přepískli a pokoušejí se s dvojkou v žíle složit plátěné lehátko. Řveme smíchy. Do momentu… než se pokusíme jim ukázat, jak na to… 😂 Ani my jsme to nedali na první dobrou, ale je vidět, že máme náskok.

Pak zase vyrážíme na cestu. Je nádherné počasí a slunce se do nás opírá. Znovu se blížíme k Bufetu na rozcestí, kde odbočujeme. Když si vzpomenu na ten obří knedlík, tak je mi šoufl ještě teď. Byl výborný, ale bylo ho trochu moc. Už se tu dělá fronta, ale my nezastavujeme, my se posouváme dál.

Stoupáme kolem Výrovky a Studniční hory. Výhledy jsou neskutečné. Lidí přibylo, ale pořád se to dá. Sněžka se ukázala. A s ní jsou zabarvené pláně, co se barví do podzimních tónů. Kochám se. V létě jsem tu nikdy nebyla. Krkonoše jsou prostě jiné. Jsou to oblé vlnovky holých kopců a pestrobarevné koberce kleče. Teplý vítr se do mě opírá a pohled do modrošedé dálky je magický. Luční bouda si sedí na úpatí a já se nemůžu nabažit toho kýčovitého pohledu. Je to ikona, ať si říká, kdo chce, co chce. Okamžitě se mi vybaví všechny černobílé filmy. Vysoké hole jsou opřené do špiček u cesty, vytváří teepee, podzimní tráva se ladně vlní ve větru a do zad hřeje Saharský fén.

Sedíme s pivkem před Luční boudou a čas se zastavil. Kecáme a cpeme se obrovským rohlíkem, co tady pečou už desítky let. Lenka má v telefonu dokonce fotku, jak drží rohlík jako desetiletá. Prý je stejně křupavý a dobrý jako tenkrát, jen byl o trochu „macatější.“ Nevíme, nemůžeme porovnat, mně chutnal moc. Sedíme na zemi a kecáme, protože uvnitř je plno. Nikomu to nevadí. Máme chvilku, než se dáme zase do pohybu. Podle barevné šňůry na chodníčku směrem na Sněžku se máme na co těšit. Ale i s tím dnes počítáme. „Náš“ svět je pořád „náš“. Každý přidává svůj příběh do placu a vyprávění nám ukrajuje čas.

Po dřevěném chodníčku přicházíme k Slezskému dómu. Tohle je fakt masakr. Tuny lidí. Obří fronty, co čekají na pivo, klobásu, toalety. Šílené. Nahoru se vine barevný had z triček. Postupují pomalu jak z obrázků na Čínské zdi. Fuj. Už vím, že tohle podruhé absolvovat nechci. Domlouváme se, že si to dáme jako challenge. Kdo tam bude první a co nejrychleji. To beru.

Vbíhám do davu a snažím se prokličkovat nahoru. Chodníček je úzký a nohou je moc. Makám a funím. Je to docela příkré. Nechápu v zimě, jak tu někdo může jít v teniskách. Plíce makají, po včerejšku se zregenerovaly. Jo! Ještě poslední zatáčka a jsme tu. Tohle je fakt peklo. Lidi si pomalu stojí na hlavě a není tu místo ani kam sednout.

Valíme do poštovny. Prodereme se davem a vystoupáme po točitých schodech nahoru. Fičí tady fest. Člověk by skoro až odlétl. Výhledy jsou magické, ale nějak nejsem schopna to vnímat. Je tu milion lidí a nějak mi kradou pozornost. Dole si sedáme na špalky a vytahujeme zásoby. Fronty všude na všechno nás připravily o pivo, takže musíme vybalit, kdo co má v batůžku. My čerta a Luboš zachránil celou partu. Vytáhl štangli salámu a bochník chleba. Všechny nás nakrmil. Hladní jsme byli jako šakali.

Dolů jdeme po polské „Jubilejní“ cestě. Je mírnější, ale po ledu bych tady jít nechtěla. Dole u Slezského domu stále miliony lidí. Nezastavujeme a rychle valíme dál.

Trochu začínám bojovat sama se sebou. Hruška (piriformis – sval pod hýžděmi) se znovu ozvala. Už týdny se mnou laškuje a teď se asi už naštvala. To dám, si říkám, a ona asi taky. Tak si spolu „povídáme“ celou cestu. Jdeme po polské straně. Míjíme ledovcová jezera Malý a Velký „Staw“. Kamenná cesta se vine a výhledy jsou překrásné. Už ale tlačím hospodu očima. Dneska je to výživné. Kameny pokračují, občas mezitím voda a borůvky. Hruška vyhrává. Mrcha. Odpočívám častěji.

Vysvobozuje nás hospoda Odrodzenie. Pivo dobré! Plzeňské. Chviličku tu odpočíváme a pak míříme na Moravskou boudu. Nádherným lesem po měkké cestičce. To je po těch šutrech slast. Odpolední zapadající sluníčko nás vítá. Výhled na vrcholky před námi a skvělý pocit z dnešního dne. Mraky dělají zvláštní knoflíky a já se chvilku ještě kochám výhledem. Spíme opět ve velkém prostoru na půdě. Je to tu čisté a v pohodě. Výhledy z okének jsou perfektní. A horká sprcha je topka.

Na tom putování se mi nejvíc líbí, že se večer můžeš nadlábnout k prasknutí bez výčitek. Tady vaří opravdu znamenitě. Dáváme si králíka na divoko, kance na víně a bramborovou placku s játry. Je to neskutečná lahoda a za slušné peníze. Je na nás vidět, že to byl dnes dlouhý den. Žádná dlouhá pařba se nekoná. Dvě piva a rychle do pelíšku. Nestíhám psát deníček ani čistit fotky. Upadám do hluboké tmy. Spokojená.

---

DEN 3/3: Neděle 21. září 2025

Opět snídáme venku. Ani místní nevěří, jaké vyšlo nádherné počasí. Tohle se fakt vydařilo. Nebe je úplně vymetené. Po deváté jsme zase na trase. Čeká nás Petrovka, Vysoké Kolo, pramen Labe a Labská bouda.

Ranní stres s plánováním večerního odjezdu se nám nevyhne. Přemýšlíme, jak to udělat, abychom si všichni užili den, ale stihli odjezd ze Špindlu. Přeci jenom je to přes půlku republiky. Domlouváme si plán i to, aby nám myšlenky na stres s odjezdem nezkazily den. I to je posun kupředu. I tohle je potřeba se učit. Nestresovat, když není třeba.

Dnešní výhledy jsou dokonalé. Je krásně vidět do daleka. Celou dobu jdeme za špičkou na horizontu – Ještěd. Krásně se tam tyčí. Lidí je oproti včerejšku jen zlomek. Cesta se příjemně vine. Vždycky se divím, jak z těch obrovských šutrů může někdo udělat tak dokonale rovný chodník. Stoupáme po něm k Vysoké Pláni. Tady jsem nikdy nebyla. Mám tu trochu „tatranský pocit“. Vidět je neskutečně daleko. Protější kopce jsou posety lišejníky. Je to taková ta zvláštní žlutozelená barva. Roste to děsně pomalu. S fleky z kamenů a klečí to dělá krásný „maskáč“. Korálky jeřabin, pohledy do hlubokého údolí a slunce, co pálí jak uprostřed léta.

Je mi dobře. Dvojice si povídají a témata jsou různorodá. Tohle mě asi baví nejvíc. Máš několik uší, které tě chtějí vyslechnout, několik duší, co tě dokážou pochopit, a několik rukou, co tě vezmou kolem ramen a obejmou svou přítomností. Každý se stará o druhého a jsme tak rychlí, jak je ten nejpomalejší z nás. Dokonalost jménem parta lidí, kteří jsou na stejné vlně. Pro mě nejvíc. Když chceš, učíš se to, co umí ten druhý. Anebo jen jsi.

Labská bouda je teda hangár jak hrom. Když člověk přijde shora, tak to ani nevynikne, ale z dálky je to obluda. Ale mají tam skvělou zelňačku. Odpočíváme a slunce na terasu pere. Nejsou tu žádní „mufloni“, bo sem nevede lanovka a všichni jsou k sobě ohleduplní. Je tu i stará poštovní schránka. Natřená na hnědo, ale zpod vykukuje klasická oranžová.

Pak jdeme kolem mohyly Hanče a Vrbaty. Mrazí mě. Vím, zůstali tu i jiní, ale jejich příběh se mě dotýká. Možná je to i tím, jak je člověk dospělý, tak si přátel váží víc. Je to teda prudký kopec vzhůru. Jde se „blbě“ i bez sněhu.

Pak už klesáme. Do Míseček a Špindlu. Odpoledne se pomalu krátí a s ní i odjezd do běžného života. U posledního piva se jako vždy plánuje, kam se pojede příště a kdo to „povede“. Je to taková ochrana proti „depce“, co zítra přijde. Tenhle výlet se Lence ale nesmírně povedl. Trasa s top místy a objednaným počasím. Klobouk dolů. Děkujeme.

Po česnečce ve Špindlu jdeme k autu a… nic. Veze nás Luboš, teda měl. Ale baterka v autě se rozhodla, že nikam nepojede. Ještě že Pražáci neodjeli. Duchapřítomná Lenka zaběhla do hospody a od kuchaře si vypůjčila startovací kabely. Kluci to bravurně nastartovali. Adrenalin na poslední chvilku. Uff. Jsme zachráněni. Hledat servis v neděli večer ve Špindlu by se nám „krapet“ zkomplikovalo. Nechápu a obdivuju tyhle rychlé reakce. Všech. Já se nezmohla na nic. No, někdo umí a někdo se holt… učí. Jsem na cestě, říkám si. Žádná změna nepřijde hned.

Sedím v autě a třídím miliony fotek. Usmívám se a je mi i kapku smutno. Bylo to totiž perfektní. Jo, vyšlo nám počasí, ale bylo to dokonalé především díky partě. Díky skvělým lidem, co nezkazí žádnou srandu, mají otevřená srdce, citlivou duši a otevřenou náruč: Lenka, Mirka, Bedy, Radan, Luboš a Michal. Díky za společnost, přátelé. Jste božousti největší!!!