top of page
Vyhledat

TOUR MONT BLANC 188 km

Aktualizováno: 24. 5.

DEN 0/14: pátek/sobota 24. - 25. června 2022


Je pátek večer a já jdu na nádraží. S tím velkým batohem na zádech si připadám jako šnek, fakt. Popruhy mě škrtí do ramen a je to teda mega těžké. Nevím, jak s tímhle polezu na kopec. Taky nevím, jestli jsem se sbalila správně. Pořád přemýšlím, zda mi něco nechybí. Předělávala jsem ten seznam snad stokrát. Střídavě vyhazovala věci a přidávala. Je mi vedro a zároveň mi po zádech tečou studené čůrky potu. Mám cestovní horečku, těším se, ale současně nevím, co čekat. Bojím se toho, co mám před sebou, a zároveň už potřebuju vystoupit ze svého komfortu. Z hnízdečka, brlohu a toho mého pohodlíčka. Stojím na zastávce a čekám na šalinu. Horko je šílené a já se dívám na zem a na nohy, jak se paří ve vysokých pohorkách.


Dali jsme to dohromady v únoru, na lyžích v Livignu. Vlastně to celé vymyslel a naplánoval Bedy. Byl to jeho sen: Tour de Mont Blanc. Já do toho spadla vlastně úplně omylem. Původně jsem jela s nimi jen na lyže. A tady se to u jedné (dvou) lahví rumu „upeklo“. Prvotní souhlas jsem řekla dřív, než mi odezněla kocovina. Připadalo mi to jako skvělý nápad. Pak Bedy poslal trasu a itinerář a já začala pochybovat, zda to není nad moje síly. Kromě loňského pětidenního výšlapu na Stubai a pokusu o podzimní přechod Hochschwab nemám s Alpami žádné zkušenosti. Jsem vlastně takový horal začátečník. Ten Hochschwab se nepovedl, protože pršelo celou dobu, a místo toho, abychom šli po vrcholech, šli jsme údolím. Takže zkušenost taky nic.


Mělo to být jedenáct dní víceméně po chatách, ale na dvou místech už nebylo možné udělat rezervaci, takže jsme měli bivakovat někde pod stanem. Prý se uvidí na místě. A z toho jsem teda neměla moc dobrý pocit. Já a stan? Tak někdy v dětství na táboře. Nebo někde na festivalu za studentských let. Ale teď? Jsem pohodlná, zhýčkaná a navíc furt zmrzlá. Zvolila jsem teda cestu sabotáže.

Nejdřív jako že nevím, pak že se bojím, pak že nemám dobrý spacák na to, abych spala někde pod stanem v horách. Nic neprošlo. Dokonce jsem zašla i tak daleko, že jsem zaplatila na chaty zálohu a pak se rozhodla, že tam fakt nepojedu. Bedy se nenechal odradit, poslal mi ten nejdražší spacák a karimatku na trhu. Poštou, do vlastních rukou. Pak už nešlo couvnout. Tak jsem se asi týden balila, protože jsem fakt nevěděla, co si mám s sebou vzít.


Potkáváme se všichni ve večerní Vídni. Čekáme na spojení, dále jedeme nočním lehátkovým vlakem. Na nádraží se do mě poprvé zakusuje pohodový pocit. Teplá, horká noc a pocit, že prázdniny právě začínají. Naléváme si víno do papírových pohárků a vdechujeme vůni léta, s ní vůni svobody příštích čtrnácti dní, kdy budeme jen sami se sebou: Bedy, Honza, Luboš a já. Čtyřlístek na horách jede za dobrodružstvím.


Noční vlak je tedy výlet sám o sobě. Máme šestilůžko a je to tu s těmi bágly dost natěsno. Každý z nás je nějak střelený archetyp. Každý máme v sobě nějaké ty lepší i horší stránky, které se ukazují právě při nepohodlí. Ležím na prostředním lehátku a všechno okolo ještě spí. Připomíná mi to Vietnam, jak jsem takhle cestovala s kamarádkou vlakem dvanáct hodin do Sapy. Taky si vzpomínám na samu sebe. Spoustu věcí ještě tehdy ještě nevěděla. Všechno jsem si malovala růžovými barvami. Ono, ne že by to bylo špatně, jen to vlastně dopadlo úplně jinak. Po Vietnamu jsem se seznámila s manželem, po roce jsme se brali a po dalším roce rozváděli. To jen v kostce. Více o tomto tématu není třeba mluvit. Napsala jsem o tom svou první miniknížku: Tady a teď. Byla o mém manželství s manipulátorem, o cestě do Indie za jógou a znovu sama za sebou. Tři roky jsem rozvedená a myslím, že je to už celé za mnou.


Krajina za oknem se houpá a já slyším jen měkké vrnění. Špunty do uší fungují spolehlivě. Lubošovy rozdrobené rohlíky v tašce se válí po podlaze a hlava na protějším lehátku hlasitě chrápe. Ještě chvilku se dívám na krajinu za oknem a ještě chvilku si užívám, že jsem jen sama se sebou. Za chvilku se vlak probere a nás čeká maraton přestupů. Následuje jeden, druhý, třetí přestup. Už na mě pomalu padá únava.


Ta cesta je šíleně dlouhá a už pomalu ukazuje naše vnitřní charaktery: někdo je pečující, někdo sebestředný, někomu je to jedno. Já jsem asi archetyp plašana s pošukem dohromady. Snad na tom ještě zamakám. Třetí přestup je zásadní. Za oknem se pomalu tyčí skály nad jezery. Pozoruji krajinu, jak se pomalu mění, a dívám se i na svůj odraz ve skle. Je nějak klidný, na můj vkus. Snad proto, že mé srdce „bydlí dobře“. Možná proto, že na někoho můžu myslet. Před měsícem jsem někoho potkala. Ještě nevím, jak to dopadne, ale něco uvnitř mě je teď spokojené, že třeba i on teď myslí na mě, i když je jinde. Kolébání vlaků je jako cesta do vlastní mysli a do šuplíků vzpomínek. A těch s vlakem já mám schovaných hodně.


Jezero Lausanne mě ohromuje svou krásou, a to ještě nevím, že se v něm nakonec i vykoupeme. Ale nepředbíhejme. Konečně jedeme poslední lokálkou, co má okna seseknutá nahoře tak, že jsou hory nad námi vidět skrz střechu. Vítá nás malé nádraží v Les Houches a malý dřevěný útulný penzion. Jsme tady.


Batohy hážeme do kouta, jdeme na průzkum okolí a nakoupit do supermarketu. Možná je to únavou a možná je to mnou. Kluci jdou do hospody na burger, ale já najednou nechci. Mám potřebu být sama na pokoji. Beru si klíče a k údivu všech jdu sama zpátky na pokoje. Vůbec vlastně nechápu proč. Než tam samozřejmě dojdu, zjistím, že to někdo umanutý udělal rozhodnutí za mě. A že bych ho měla už konečně začít krotit. Nenechat ho takhle rozhodovat, protože ne vždycky má ten malý vnitřní cholerik pravdu. Ještě že kluci už nejsou kluci a umí s takovýma ženskými náladami už pracovat. Donesli víno, sýry a společně si sedáme na terasu a díváme se na masiv, co je přímo před námi. Pokrytý ledem, zahalený oblakem sněhu a strachu. Ten já ale už nemám. Kluci přišli s dobrou náladou a v dobrém rozpoložení. A po čtyřech sedmičkách spíme všichni jako zabití.




DEN 1/14: neděle 26. června 2022


Balíme dlouho. Než se člověk naučí všechno si naskládat tak, jak to má být, trvá to. Mám trochu kocovinu. Na snídani nejdu, jsem ještě přežraná těmi sýry ze včerejška. Chvilku chci být ještě sama, chvilku na balkoně s výhledem na hory. Jsou zahalené mrakem a jde z nich respekt. Přemýšlím, kdo nakonec vyhraje. Nakonec to domyslet ani nemám čas. Kluci jsou ze snídaně brzy zpátky a vyrážíme.


Začínáme pomalu, žádné spěchy. Cesta je pohodlná a široká, jdeme na pohodu. Sluníčko to do nás teda pere. Mont Blanc vykukuje v celé své kráse a ukazuje se. Funíme. Zubačka nás tady nahoře hodně překvapí. Jednokolejka, co tě vyveze až nahoru. Nás ale ne, my jdeme po svých. Dívám se a pozoruji, jak se pomalu přibližuje. Malý vláček motoráček odfukuje si to pomalu nahoru uprostřed těch rozkvetlých luk. Na horizontu za ním hluboké údolí, ze kterého jsme právě vyšli. Ty dřevěné sloupy s elektřinou mi připomínají něco z dětství. A taky vůně pražců, železa a v tom tetelícím horku je něco, co důvěrně znám.


Cesta se vine nahoru a lemují ji louky v plném květu. Pak lezeme pořád nahoru a síly pomalu docházejí. Kopec se stále zvedá, sluneční paprsky se do nás nemilosrdně zakusují. Mažu se padesátkou a voda pomalu dochází. Doprovázejí nás teď rozlehlé pláně, kleče a ON se sněhem. Jako kdyby nás celou dobu pozoroval. Jsme přímo před ním a on se dívá, jak nám to půjde. Když vylezeme nahoru, najednou slyšíme, že se urval kus ledu nebo lavina a někam to spadlo. Nevíme kam, nevidíme žádný pohyb, ale byl to fakt šílený hluk. Naskočila mi husí kůže.


Pak se šplháme po hřebeni a na kraji lesa. Je to v kopci, jde se teda pěkně blbě, ale cestičku někdo vysekal křovinořezem. Teda, tady, tak vysoko. Nechápeme, ale kvitujeme, hned se jde líp. Když jsme vylezli nahoru, myslela jsem si, že cesta dolů bude už pohoda. Omyl, je to peklo. V tom vedru, ty šutry na cestě a ten těžký batoh, do kterého jsme si rozdělili i Honzovy věci. Na cestě nahoru se úplně zasekl. Je mu špatně, bolí ho noha a přemýšlí, že to vzdá. Tak jsme si rozdělili část jeho věcí do svých batohů, aby se mu šlo líp. Sami toho máme dost, ale na něm je fakt vidět, že to nedává. Sotva funím.


Potkáváme ty stejné lidi, co šli nahoru, jak jdou dolů. Asi byli jen na malém výletě a teď jdou zpátky. A my stále dopředu. Já už nemůžu myslet na nic, jen na to, jak mě bolí nohy. Třepou se mi kolena a stehna, to klesání je šílené. Dole na nás čeká ale velká odměna. Ledovec tu vytvořil širokou deltu s kameny a potůčkem. Okamžitě sundáváme boty a máčíme si nohy. Voda je překvapivě teplá, Kneippovy lázně hadr. Přichází zasloužené uvolnění. Necháváme místo a okamžik, aby mi vzaly slova z úst. Ležím na kameni a nahřívám se jako had. Po cestě nás provázely růžové, modré a bílé lupiny, jsou to moje vzpomínka na dětství. Pivo v lehátkách je nejvíc. Taky ty kamenné domy s kamennými střechami. Ještě chvilku se kocháme, ještě chvilku chceme zastavit čas, než se zase obujeme. Hodiny jsou ale neúprosné a ještě máme před sebou závěrečný výstup.


Slunce je pořád pekelné, ale pomalu klesá a nás čeká ještě 200 m výškových. Máme toho všichni plné zuby. Ten závěrečný kopec je fakt za trest. Už sotva lezu. Když se vyškrábeme nahoru, tak nás čeká úplně jiná krajina. Rozlehlé rozkvetlé louky, pasoucí se kravičky, výhled do daleka a na louce malá chatička. Jedna místnost s palandami vedle sebe, s umyvadly ve vedlejší místnosti a kadibudkou ve stráni. Nádhera. Myjeme se v umyvadle a pereme si zpocené věci. Připadám si jako kdysi na táboře a vůbec mi to nevadí. Palandy jsou plné, ale hluk tu není. Všichni, co tu jsou, jsou stejného ražení jako my. Někdo jde tam, někdo proti směru, jsou tu i lezci. Každý má svůj cíl a je tu cítit pokora. Lítám tady jen v letní košilce a je mi hodně dobře. Sedíme pak na zápraží a díváme se na tu nádheru.


Na vedlejší louce se pasou kravky. Ty jejich zvonečky nám dělají společnost celý večer. Večeře je vegetariánská, tříchodová, se závěrečným sýrem a crème brûlée. Úžasné. Dívám se spokojeně na potemnělý horizont a kochám se. Chaloupka se pomalu ukládá ke spánku a my ještě chvilku sedíme venku. Jak slunce zapadlo, udělala se zima. Ještě chvilku si ten pohled chci uchovat. Ještě chvilku, když mé tělo je klidné a duše spokojená. Za dnešek jsme zdolali prvních 1500 výškových metrů.


Večerní výlet do kadibudky je stezka odvahy. Jsi sama a nejsi. Oči se dívají do tmy a nic nevidí. Jemný světélkující modrý proužek, co se objevuje daleko nad horizontem. Cítím vůni trávy a kraviček. Spí tu na louce a občas je slyšet slabounký zvonek. Dívám se na plejádu hvězd nad sebou a nechávám teplý vánek, aby se mi pletl pod nohy. Jen tak chvíli stojím a vychutnávám si ten pocit svobody.



DEN 2/14: pondělí 27. června 2022


Prý jsem křičela ze spaní, nedivím se, zdál se mi fakt hnusný sen. Znovu se balíme a po úžasné snídani vyrážíme na cestu. V poledne má začít pršet, tak se modlíme, ať to vydrží. Dnešek je oproti včerejšku pohoda. Pomalu scházíme dolů do vesnice po široké, pohodlné cestě. Je to skoro jako sobotní výlet „za barákem.“ Je čas si konečně popovídat, člověk nemusí ani funět nahoru, ani přemýšlet, kam šlape.


Místní templářský kostel mě dostane. Malované kříže na zdech a něco nepopsatelného, co je uvnitř, na mě mluví. Pára stoupá z lesů a zahaluje je do tajemna. Pomalu procházíme vesnicí a pak úzkou cestičkou kolem lesa. Pohoda se vkládá i do konverzace. Není nic, co musíš. Po mírném stoupání lesem nás čeká krásné překvápko. Hluboký kaňon s modrou vodou a velkými kameny. Najednou mám pocit, jako kdybych byla někde na divoké vodě. Okamžitě mi naskočí zase ten bezstarostný prázdninový pocit. Jen tak se dívám, jak si řeka vibruje mezi kameny, a poslouchám to bublání. Až později se mi vybavilo, že vždycky, když tohle ty oči udělají, někde v dálce, v hlavě slyším hudbu, jako moji vlastní symfonickou báseň. Tady jsou to dribly tamburín, klarinety a flétny. Bublají si své staccato v průzračném e moll.


Pak potkáváme starý římský most. Jen si tady tak uprostřed lesa sedí už několik tisíciletí. Malý, podsaditý a pevný. Krajina se začíná měnit. Ještě mineme obrovskou průrvu s hučícím vodopádem, co mi motá hlavu. Říčka, co se před chvílí zdála jako milá a bezbranná, tady zlověstně hučí a prská mezi obřími skalisky desítky metrů pod námi. Mám z té hloubky respekt.

Pomalu začínáme zase stoupat a mlha nás doprovází. Les ustupuje a objevují se louky a květiny podél cesty. Provázejí nás rozkvetlé kopretiny i vstavače, býčci, co odpočívají v dálce, a mlha, co nám pomalu, ale jistě ukrajuje výhledy. Zastávka je už potřeba. Krásná dřevěná chata se stolky v zahradě, záchodem na pavlači a okýnkem s červenými muškáty se objevila přesně včas.


Nezdá se to, ale kus jsme vystoupali a na zádech se nám objevily mokré mapy. Sušíme trička, ale ve vzduchu je už cítit voda. Zima mi zalézá pod nehty. Zvedá se i vítr a my zase musíme jít. Je před polednem, ale v kuchyni ještě nemají kuchaře. Tady je to jinak a my se musíme přizpůsobit.


Jdu zase mezi loukami a nemusím na nic myslet. Do hlavy se mi vkládají myšlenky, které si říkají o pozornost. Ach ty ženské, musí na sebe pořád upozorňovat. A pořád to musí být po jejich. Možná to teď mám promyslet. Možná mám teď myslet na sebe. Na to, co dál, co až se vrátím domů, co s prací, co s tím, až se vrátím domů.


Na detaily najednou není čas. Tok myšlenek přerušil déšť a naštěstí chalupa, která nabízí i polévku. Začíná pršet a my s radostí vítáme malinkou místnost, kde se topí. Jsme rádi, že můžeme sedět uvnitř. Je tu teplo a člověk si rád spočine. Luboš z nějakého důvodu trucuje a čeká venku. Nechápu tenhle jeho šprajc, prý chce, abychom už šli. Už chce být na místě. Jo, víme, máme před sebou ještě velký kus cesty. Zvedl se ještě větší vítr a ještě víc se rozpršelo. No, co už, musíme.


Oblékáme se do nepromokavého a vyrážíme svých 500 m výškových nahoru. Po cestě nám je líto výhledů, které prostě nejsou. Škoda. Jdeme hustou mlhou a za ní cítíme hlubokou díru. Jen občas je slyšet hodně vzdálené zvonce kraviček, co se někde pasou. Podle vzdálenosti toho zvuku tuším, že pod námi je pěkná lochna. Někdy je to lepší nevidět. Mokro z pláštěnek se usadilo po celém těle, protože pod igelitem se prostě koupeš dvakrát.


Dvě hodiny do kopce a pomalu přecházíme k chatě. Vlastně jen tušíme, že v tom mlžném oparu chata je. Škoda, že ji nevidíme, ale v tuhle chvíli je nám to úplně jedno. Jsme rádi, že jsme uvnitř, v suchu. Chata je moc pěkná. Moderní, dřevěná, pěkně udržovaná. Po horké sprše je všechno najednou jinak. To fakt bodlo. Sedíme v teplé místnosti a čekáme na večeři. Možná jsem si to až doteď ani neuvědomila, kolik času člověk v tom životě pročeká. Jenomže neví, že to čekání se taky počítá. Ne jen ten konec. Ta chvilka dokonalosti, krásy, slasti nebo omámení. I to před tím. Takže čekáme a já si na to pomalu začínám zvykat. Naštěstí tu mám deníček a můžu si na chvilku zalézt někam do koutku a potichu si psát. Pozoruji kluky, jak si povídají, a červené víno mi pomalu leze do hlavy.


Najednou se něco stalo. Zvedla se mlha a nad naší chatou se rozestoupila. Zapadající slunce osvítilo masivy před námi a ukázalo nám hloubku údolí, ve kterém jsme. Všichni hned vylítli ven před chatu. Mraky se rozestoupily a ukázaly nám, kolem čeho jsme celý den chodili. Všichni se na to dívali s údivem. Byl to neskutečný pohled. Ta chata seděla na kopci jednoho masivu a kolem dokola jí dělaly společnost další vrcholy. Ani jsem nevěděla, že jsme tak vysoko. Ten pohled od údolí byl magický. Chata byla úzká, dlouhá, dřevěná, s malými okénky, tak jsme jí začali říkat kravín. To jí, holce, zůstalo. Ony ty dny potom začaly nějak splývat a člověk hledal záchytné body, jak se v tom putování vyznat.


Večeře byla skvělá, jako to víno. Hrachová polévka se sýrem, ovšem Francouzi tu tmavou plíseň, co jsme my snědli, vyhodili. Hladovci. Pak jsem si vzpomněla, že nás kdysi na kurzu učili, že nemáme ve Francii jídlo z talíře úplně dojídat. Že je to neslušné, že dáváme kuchaři najevo, že nám toho dal málo. Je prý zvykem trochu na talíři nechat. Jako že jsme spokojeni, sytí, že už víc nesníme. Tohle se nám fakt nepodařilo. Myslím si, že se ve finále o to nikdo ani moc nesnažil. Měli jsme vegetariánské lasagne a pak ještě jogurt s borůvkami. To se fakt nedalo nechat.


Pomalu se přizpůsobuji nové smečce. Je fajn, že si rozumíme, i když každý jsme tedy úplně jiný. Dva paličatí Kozorozi, přizpůsobivá Ryba a nečitelný Blíženec. To je kombo. Usínám za tónů opery Mefisto a vychutnávám si árie Fausta a Markéty. Třeba jsem už všechno překonala a symbol Mefista už do mého života nikdy nepřijde. Třeba. V teple, pod peřinou a s plným břichem se pomalu těším na další den.




DEN 3/14: úterý 28. června 2022


Mraky se hned po ránu zvedly a s tím se zvedla i nálada v týmu. Naše charaktery se nám pomalu, ale jistě vybarvují. Opouštíme kravín, který je nyní zalitý sluncem a ukazuje se v celé své kráse s pozadím hor. Trochu nás mrzí, že jsme tohle včera úplně neviděli, a teď není čas si to vychutnat. Musíme jít dál, protože dnešek bude náročný.


Trochu se bojím předpovědi na odpolední bouřku, ale slunce je zatím vysoko, snad to vydrží. Cesta stoupá ostře nahoru a plíce si funí. Musím říct, že mám svaly v kondici. Dobře se mi jde, nezadýchávám se, nebolí mě nohy. Mám z toho radost, funguje to. Ten měsíc poctivého tréninku je znát. Cítím, že je tělu dobře, tak ho nechávám jít, jak se mu chce – na pohodu. Honzovi se ulevilo, asi i tím, že na něho netlačíme. Rozhodl se, že bude nakonec pokračovat. Prodělal covid, moc té přípravě asi nedal a překvapilo ho to stoupání – nejen jeho. Dneska se ale hecnul a jde první. Je chytrý, ví, že ten, kdo jde první, může taky první odpočívat.


Po třech hodinách jsme nahoře, ale fouká tu. A to jsme teprve ve třetině. Na sněhovém poli pozorujeme kozorohy – ty jejich ladné skoky! První neohroženě vede celé stádo. Ti, co ho vidí skákat přes dráty, se nebojí a skáčou stejně jako on. Ti, co přišli později, se těch drátů trochu bojí, ale nakonec si najdou svou cestu. Cesta nádherně kvete. Malé hořce, petrklíče, pomněnky, netřesky, vstavače, blatouchy, lilie – krása, kam jen oko dohlédne. Větší třetina je za námi. Květy vystřídaly kameny a najednou prudké stoupání. Dnes je ten den, kdy nemáme domluvené ubytování. Já pořád věřím a prosím tam nahoru, aby nám „někdo“ pomohl. Kameny se kupí, terén stoupá, sněhová pole se opakují a fouká to.


Nahoře nás vítá kamenité pole, pohled na zamračený horizont, sníh a výškoměr s číslovkou 2660 nmn. Dolů do dalšího údolí sestupujeme pomalu. Krajina je šťavnatě zelená a vodopády jsou na každém rohu; jejich hučení nám dělá společnost po celou dobu. Klesáme šest set výškových metrů. Není to tak strašné jako předevčírem, kdy jsme šli po těch rozpálených kamenech, ale je to štreka a trvá to hodiny. Zastavujeme na louce a do týmu se nám dostal strach. Blíží se mraky a bouřka. Klesáme do údolí. Hoši řeší náhradní plán. Zvedá se rychle vítr a zima přichází skoro okamžitě. Klesáme až ke kravínu a k chatě nám zbývají dva kilometry.


Bedy s Honzou najednou zrychlili. Ve vzduchu cítím blížící se vodu, ale já nějak nemám sílu. Jsou daleko před námi, a Luboš už nemůže. Zrychluji, ale nechci ho tu nechat samotného. Pak přijdou hrom a potok. Máme to sice pod střechu pět set metrů, ale kroupy rychle střídá prudký liják. Běžím, co můžu, ale jsem mokrá durch. Zdržela mě má tolerance, nebo to tak možná mělo být. Jsem mokrá na kost. Ten liják je s kroupami a za vteřinu můžeš všechno ždímat. Sólové charaktery se ukazují. Nebudu je hodnotit, každý máme něco. Stojíme pod střechou a díváme se, jak další běží k přístřešku. Mokré batohy se pomalu kupí před dveřmi, za kterými je teplo, ale my nevíme, zda bude i pro nás.


Jdeme dovnitř, chvilku čekáme na rozhodnutí. Nakonec máme štěstí. Mají volno v lágru, dokonce si můžeme dát i sprchu a dostaneme i večeři. Jsme šťastní a zachránění. Venku je šílené počasí, bouřka a déšť jsou přesně nad námi a burácí o sto šest. Nocleh ve stodole na palandě s večeří vyjde stejně jako hotel v Ritzu, ale zaplatíme cokoli za sucho pod hlavou. Lágr je menší stodola s dřevěnými pryčnami a matracemi. Je tu trochu vlhko, ale bereme cokoli. Jsme šťastní, že nemusíme v tomhle nečase stavět stany, stoprocentně bychom se nikdo nevyspali. Jsou tři odpoledne a teplá sprcha s pivem mě plní dobrou náladou. Kluci se šli sprchovat a já si u okna můžu psát deníček a poděkovat za dnešek, protože dneska to bylo fakt fuška.


Sedíme v suchu a popíjíme čaj. Vedle našeho lágru zatopili v malé místnůstce v kamnech – je to taková sušárna. Na šňůry jsme si pověsili dnešek: visí tu pláštěnky, trička, bundy, pěkně jedno vedle druhého. Sedíme ve velké místnosti vyzdobené zvonci, konvemi, zavěšenými klecemi a dřevem; voní to tu něčím nádherně známým. Je tu teplo a milo. Silné víno mi stoupá do hlavy, možná je to opojení z vína, nebo z toho, že jsme pro dnešní noc zachráněni. Zalézám před večeří na chviličku do spacáku, protože kdybych ještě chvilku pila, byla bych na mol. V lágru je rušno, přicházejí další nájemníci a zabírají si místa. Dívám se na kulatou díru ve zdi stodoly a připadám si jako malá holka – takovou dírou jsme lezli jako malí k dědovi do stodoly na seno. Jak jsou ty vzpomínky najednou k mání! To je k nevíře, na co si ten mozek zničehonic vzpomene. V tlustém spacáku od Bedyho je mi dobře. Prý je do minus dvaceti, já jsem ale zmrzlina a je zima všude, takže pro mě je teď akorát.


Večeře je skvostná. Zeleninová polévka s velkými kousky různé zeleniny a sýrem navrch. K druhému chodu maso, pečená zelenina a rýže. Obžerství zakončí fenomenální pudink a musím si povolit knoflík. Další láhev červeného nám dodává barvu na líce. U stolu je veselo. Paní přivezla na kolečkách i flašinet a spouští „Nebe nad Paříží“, „Avignonský most“, „Haleluja“… a další songy. Zpívá celá hospoda, je to jak na vesnici. Je tu neskutečná atmosféra. Venku je ještě světlo, ale osazenstvo se už pomalu rozprchává do svých postelí. Tady se nekalí, všichni jsou tu na cestě a vědí, že zítra je náročný výšlap.


Mně se ještě spát nechce, tak zůstáváme na čaj. Tohle rozhodnutí se nám brzy vymstí, jakmile Bedy usne první, už se nikdo nevyspí. Taky že jo. Když přijdeme do lágru, třese se celá chalupa. Beru si dva špunty najednou, ale nepomáhá to. Pak zapínám vlny moře a ptáky do sluchátek, a taky nic. Padesátkrát jdu na záchod a zpět. Nemůžu spát. Není sám, kdo chrápe, a já ani nezaberu. To budu ráno vypadat! Beru si spacák a stěhuju se alespoň na protější palandu. Konec lágru je už obsazený, ale podle mě by to stejně nepomohlo. Nejraději bych mu dala polštář na hlavu. Jeho spacák se mi ale hodí, že?


Po půlnoci lezu zase ven. Špunty začaly fungovat, nakonec jsem usnula. Nebe je krásně průzračné a hromada hvězd září nad námi. Zůstávám jen chvilku, zima je veliká a kouše mě do bosých nohou. Pak zpátky do tepla spacáku, do říše snů, ke vzpomínkám, které hladí. Kulaté okno posílá pod čumáček čerstvý vzduch zvenčí. Nádech, výdech.





DEN 4/14: středa 29. června 2022


Obloha se hned po ránu vyčasila a slibuje pěkný den. Nemáme bohužel signál, tak si ani nemůžeme ověřit předpověď počasí, může to být výhoda. Takže jdeme naslepo a přejeme si skvělý den. Vyrážíme brzy ráno po snídani, trasa je dnes dlouhá. Hned ze začátku nás čekají ostrá stoupání do prudkého kopce. Vzpomínám na včerejšek, jestli mi to včera přišlo moc, tak dnes je to dvakrát tak výživné. Jdeme do 2400 m n. m.


Přes dvě hodiny funíme nahoru. Každý za sebe, každý svou rychlostí. Asi bych měla na něco myslet, ale nedokážu myslet na nic. Nechci nic rozebírat, jen se dívám pod nohy a přemýšlím, kdy si odpočinu. Ten sklon je pekelný. Nohavice z kalhot jsem už dávno sundala a slunko to do nás pere. Ty široké brýle jsou na nic! Vlastně mi vadily už minulý rok, ale vzala jsem si je znovu. Blbka, dobře mi tak. Ano, ochrání tě před bočním větrem, ale než k němu dojde, zafuníš si je. Jak se potím, nestačí se odvětrat a zamlžují se.


Fakt nevím, proč jsem si je vzala znovu. Tohle by se mohlo aplikovat na všechno v mém životě. Jako kdybych si nechtěla nebo nedokázala připustit, že některé věci, rozhodnutí, jsou takové a jiné nebudou. Jako kdybych tomu nedokázala uvěřit. A tak se spálím znovu a znovu, místo toho, abych se poučila z první chyby a tu druhou už neudělala. Uff, tak nakonec jsme nahoře.


Bedy pokulhává vzadu, tak si dáváme pauzu a čekáme na něj. Pípnul mi mobil, po 24 hodinách jsme chytli signál. Odepisuji všem, co čekají na zprávu, aby nepanikařili. Je to šílené, ty technologie. Člověk je zvyklý, že je stále dostupný, respektive naši blízcí si na to zvykli. Lezou nám videohovory do soukromí a bez telefonu si dnes nezajdeš ani na záchod. Nahoře ale pěkně fučí. Neutěšené kameny nás obklopují a z dáli na nás dohlíží Mont Blanc. Ukazuje nám, že nadmořská výška není výmysl, nějak tu víc funím. Pak klesáme a s měnící se krajinou se mění i nálada.


Za vrcholem nás čekají zelené rozkvetlé louky a vzdálená skaliska. To klesání není tak hrozné, nakonec se jde docela fajn. Dělá se ale horko; slunce se nám zakusuje do kůže. Bedy s Honzou zmerčili hospodu na úpatí a míří tam. Nechce se mi pořád pít, přijde mi, že tu neděláme skoro nic jiného. No a taky to není žádná láce, někdy je pivo i za devět euro. Jdeme s Lubošem dolů k řece. Voda je ledová a přináší chodidlům chvilku oddechu. Pořád mi to ale nedá a dívám se nahoru k hospodě a vyhlížím, kdy už půjdou. Nakonec jim to pivko trvalo skoro hodinu. Snažím se, aby to na mně nebylo znát, ale jsem vytočená. Já pořád na někoho čekám. Nevím, jestli je to tím, že jsem zrychlená, nebo tím, že jsou druzí pomalí. Jsem naštvaná, ale když se nad tím zamyslím, tak vlastně nevím proč. Říkám si: „O co jde? Myslíš si, že to bude tak, jak chceš ty? Uklidni se. Oni jsou přece na dovolené taky, chtějí svým tempem a chtějí si vychutnat pivo na pohodu. Tak nepruď!“


Někdy mi fakt přijde, že mám v sobě takovou starší ségru, co mě vychovává. Tak jsem si řekla, že tu chvilku, než přijdou, místo abych tu seděla naštvaná, využiju pro sebe. Pěkně si to tu prohlédnu a sním něco z toho těžkého batůžku, který asi nesu zbytečně. Kila ořechů a datlí jsou fajn, ale klidně by mi stačila třetina, na cestě jsou hospody a něco k snědku tam v nabídce vždycky je. Chroustám si ořechovou tyčinku a dívám se okolo. Nebudu se tlačit tam, kde není moje místo, nebudu chtít všechno zařídit a ani to, aby to bylo po mém. Bude to moje nová mantra. Vždyť je to vlastně hrozně frustrující se takhle zbytečně stresovat. Nohy jsou ve vodě a hlava čeká, co přijde. Za chvilku je vidím jít po cestě a je rázem po problému.


Po široké cestě scházíme dolů a procházíme kolem velkého jezera. Krajina se zase mění, najednou tu jsou jehličnany i další jezírka. Člověk má pocit, že tohle je jiná dovolená. Bílé štíty vrcholků hor se odrážejí ve vodě a mně ten odraz hází do jiné destinace. Pak přišlo další rozhodnutí: můžeme to buď obejít po silnici, nebo jít přes hory. Je to jednoduché, nejsme másla a jdeme nahoru po té náročnější trase.


Stoupáme po úzké stezce velmi pomalu nahoru a já se zase začínám vztekat. Předbíhá nás parta Španělů a blokuje nás. Jdou taky pomalu, ale tím, jak je to tu úzké a je jich hodně, se nedají jednoduše předběhnout. Vztekám se a zase nevím proč. Kluci se courají, mají toho do kopce dost. Já mám dost síly, ale musím na ně pořád někde čekat. Je to perpetuum mobile v naštvanosti. A zase je tu ten vnitřní hlas: mysli na Pavla Morice a jeho větu „Nemůžeš-li to změnit, změň postoj.“ Snažím se, snažím se, ale šnečí farma mi začíná lézt na nervy. Jsme skupina a jsme tak silní, jak je silný ten nejslabší.


Řadím se tedy nakonec skupiny a snažím se na to nemyslet. Dívám se okolo a hledám body, co mi udělají radost: tu vodopád, tu zelenou louku, tu rozkvetlé keře. Španělé nám zmizeli z horizontu a my jsme ještě zpomalili. Cesta je pohodlná, ale i já už funím. Samozřejmě jsem vzadu nevydržela. Na první zatáčce jsem své stádečko přehopsala, protože jsem musela. Ten můj vnitřní pes nemůže být chvilku v klidu. Já se picnu. Sedám si nahoře na kámen a čekám na svoje šneky. Je na nich vidět, že je s tím svým tempem teda hodně štvu. Dávají mi to jasně najevo.


Lezeme už společně nahoru. Pan Blanc se na nás pěkně dívá z dálky a je k nám vlídný. Chvilku postáváme a díváme se na něj. Je mi najednou dobře. Něco se uvolnilo. Snad datle, snad ořechy, snad to, že už teď půjdeme dolů. Jenomže dolů to není žádná sranda. Za hodinu a půl toho sestupu na kamenech mám opět plné zuby.


Sestupujeme dál lesem a jsou to takové naše „Jeseníky“. Provázejí nás modříny, borovice, duby, klikaté cestičky, ale je pekelné horko. Docházíme k malé hospůdce a dáváme si lehárko. Pivo mi dělá lepší náladu. Rozvaluji se na plátěném lehátku v trávě a už se mi nikam nechce. Do ubytování to máme ještě sedm kilometrů a bude to z kopce, tak to snad bude v klidu. Omyl.


Jo, je to z kopce, ale je to po sjezdovce. To fakt nechceš. Šílený sklon, jak na sjezdovce. Co krok, to bolest v kolenou a stehnech. Je šílené vedro a prudké klesání je úmorné. Stehna úpí, čéšky úpí, hlava úpí. Jednu sjezdovku měníme za druhou a kilometry se nenačítají. Už fakt nemůžu. To klesání je šílené a nemá konce. Sestupujeme dál lesem, ale už toho mám dneska dost. Dnes jsme si teda hrábli. Dvakrát jsme se šplhali z údolí do 2 400 nmn. Celkem jsme zdolali 26 km, 1 300 výškových nahoru a 1 900 dolů. Pak konečně přicházíme nad Courmayeur. Malé milé italské město vystavěné z kamene promlouvá ke mně svou historií. Člověk by to hned přepnul do módu dovolená. Cesta městem je ale po tom tvrdém betonu už taky úmorná. Už mě bolí i sedět.


Kluci šli do obchodu nakoupit, já nezvládám nic. Sedím pod stromem a funím. Ten sestup mi dal teda zabrat. Kluci na tom jsou paradoxně líp. Jak se nám to hned otočilo, že? Flák! To mi přiletěla odněkud pomyslná facka od mé vnitřní starší sestry.

Ve stínu je mi za chvilku líp. Rozhlížím se kolem a nasávám italskou náladu. Nejen že už zdravíme „Ciao“ místo „Jour“, ale všechno je jinak. Kamenné domy a to italské „něco“ se do mě zakusuje. Myslím na „Nebožtíci přejí lásce“ – film, který prostě miluju. Pomalu přicházíme do ubytování a já sotva pletu nohama. Kluci jdou na večeři, ale já dnes nejdu. Chci si natáhnout nohy a být chvilku sama, protřídit fotky, popřemýšlet a napsat deníček. Jsem unavená, ale je mi dobře. Kluci stejně za chvilku přišli a dali jsme si víno, sýr a prosciutto. Připadám si jako na koleji. Nic nemusíš, nic není povinné. Hlava je tentokrát prázdná, tělo ji udolalo. Není co rozebírat. Jen se snad z toho dneška poučit – netlačit. Nechávat věci i rozhodnutí volně plynout.



DEN 5/14: čtvrtek 30. června 2022


Budíme se do tepla. Vychutnávám si snídani i pocit pohody. Jdeme si vyzvednout peníze do bankomatu, a italská atmosféra z ulice se do mě opět zakusuje. Starty mají kluci ale tedy hodně pomalé. Trochu to koušu, ale už nevypiskuju a trpělivě čekám. Pak konečně vyrážíme širokou asfaltkou nahoru. Dnes vím víc než včera, budu se snažit to dodržet. Jdeme ale velmi, velmi pomalu. Je to taky dost do kopce. Dnes je před námi druhý den, kdy nemáme na místě domluvené ubytování. A opět honíme bouřku, která má přijít odpoledne.


Kopec prudce stoupá. Dýchám a pomalu stoupám, tak, jak šli včera ti Španělé. Včera jsme to hodně rozebírali. Šli vlastně hodně dobře: stálým tempem, tak pomalým, aby se nezadýchali, aby neměnili tempo, aby všichni stačili, a postupovali rychleji než my. Tak jdu v jejich tempu, pomalu, jen se modlím, aby večer bylo kde spát a měli jsme dobré počasí. Kopec je to tedy řádný. Funím a taky ze mě leje. Nahoře je na tom prvním zastavení hospoda, ale kluci straší, že přijde bouřka. Mraky se nad námi honí, ale pivo to spraví.


Musím začít myslet jako ti chlapi. Vím, že to nikdy nepůjde úplně, ale mohla bych se o to pokusit. Jsou v přesile, nemůžu si postavit hlavu. Výhledy jsou tu ale překrásné. Kluci koukají na radar a prý se bouřka posunula na třetí hodinu; trochu se uklidňuji, to bychom mohli stihnout. Zatím je klid, tak ještě sedíme na lavičkách před chatkou, trička se nám suší a já nějak vnitřně cítím pohodu. Třeba to zase vyjde, to počasí i to ubytování. Je tedy fakt, že jako jediná baba v týmu mám výhodu, že nemusím o ničem rozhodovat. Ono, i kdybych něco řekla, tři chlapy nikdy nepřesvědčím, tak se o to ani nesnažím. Tedy někdy.


Jdeme dnes tu lehčí trasu, ale nevadí mi to. Krásné louky nabízejí široké pohledy plné květů. Viděli jsme tu třeba poprvé hořec purpurový. Vrcholové klikaté cestičky se pěkně vinou a kýčovité výhledy nás provázejí. Třeba do hlubokého údolí, kde je vidět tunel, co vede skrz horu až do Chamonix. Jdeme pomalu a kocháme se. Dneska je to hodně, hodně na pohodu. Je mi dobře. Proč si tohle neodnesu? Proč musím pořád někam spěchat, myslet si, že musím být první? Chtělo by to nad tím trochu podumat, ale není čas. Nad námi se opravdu honí mraky a my se občas soukáme do pláštěnek a pak je svlékáme, protože to bylo jen strašení. Tmavé peklo se blíží, ale to už vidíme, že chatu máme na dohled.


Přicházíme k chatě a máme zase štěstí. Teda přesněji, Luboš to naše štěstí vyjednal. Seděl u té paní uvnitř na recepci a povídal si s ní tak dlouho, že se jí nás zželelo a našla pro nás čtyři poslední postele v podkroví, opět i s večeří a snídaní. Za tohle je borec největší. Luboš to vyjednal a my jsme zachráněni!


Za chvilku se opravdu nebe zatahuje a přichází opravdový mordor s blesky a řádným deštěm. V tomhle venku být opravdu nechceš, nemluvím o tom, že by v tom měl člověk stavět stan a spát. Máme suché bydlení nahoře ve společné místnosti u okna a peřinku k tomu. Teplá sprcha a suché oblečení jsou nejvíc. Jsem spokojená, ale ty stany jsme nesli teda fakt zbytečně. Než jsem vyšla ze sprchy, venku se zase udělalo teplo. V jednom momentě je tma a v další sekundě pálí slunce. Rychlé jsou ty změny tady.


Sedím opřená o zeď a dívám se na masiv vlevo. Nechápu, že jsme tady a že na to hledím z takové blízkosti. Kecáme o všem a je pohoda. Mám na sobě péřovku, po té námaze je trochu víc chladno a zeď, která je ještě vyhřátá od sluníčka, mě jistí zezadu. Červené víno nám dělá společnost před večeří. Ta pohoda uprostřed treku. Duše, co jsou spolu a pomalu putují krajinou. Jsme skoro jako rodina.


Společná místnost, kde se podává večeře, je krásně vyzdobená. Dřevěné trámy, kostkované ubrusy, béžové a modré vzory. Před chatou se mísí jazyky. Potkali jsme skupiny Španělů a dneska je tu i úplný mix národů. Zvláštní místo, uprostřed ničeho. Uprostřed sebe. Bavíme se všichni spolu o horách a o treku a je nám dobře. Za oknem se mění mlha na světlo a déšť na slunce. Před chvílí burácely hromy od jednoho masivu k druhému. Nebe bylo černé a dlouhé blesky osvětlovaly hřmění od jednoho k druhému, bylo to děsivé.


Děkovala jsem úplně všem nahoře, že jsme tady a že nemusíme být někde schovaní ve stavu ohrožení. Jídlo je fantastické. Salátek, těstoviny se zeleninou, maso s bramborami a čokoládový pudink. Sedíme venku a ještě potom kecáme. Bez těch telefonů a signálu je to vlastně hodně dobré. Člověk si může konečně pořádně popovídat. V noci se zvedla mlha a dokonce sněžilo. Chata svítila do tmy. Probudila jsem se po půlnoci a pozorovala třepetající se křídla nočních můr, jak se snažila dostat ke světlu. Vytvářela na stěně stínové staccato.



DEN 6/14: pátek 1. července 2022


Budíme se do zamračeného rána. Prší a ani po snídani to není lepší, ale dnes je to jedno. Dnes máme klidnou trasu, tak nespěcháme. Něco ve mně je ale neklidné. Asi tím, že nemám nějaký velký úkol. Nebudou ani vysoké endorfiny a jsem na sebe naštvaná, že jsem neodolala tomu vínu. To jsou našeptávači, ti chlapi. Dneska si nedám nic a hotovo. Taky mě mrzí, že se mi Brno neozývá, asi na to kašle. Počáteční euforie je v trapu a de facto se známe pár týdnů.


Nebo je to jinak a měla bych mu dát větší prostor. Když to vidím tady na těch třech chlapech, tak bych o tom měla začít přemýšlet jinak. Je to lepší, než kdybych tu byla s babama. To bychom se už asi sežraly. Měla bych to celé nějak přehodnotit. Více se nechat unášet tím dnem, nechat kolébat vším, co k tobě přichází.


Došli jsme před hospodu a já ostentativně sedím na kameni. Jsme ve třetině trasy, ale já na pivo jít nechci. Takže bude zase hodina pauza. Ach jo. Mně se ale nic konzumovat nechce. Furt na někoho čekám a furt nejsem spokojená. Já si to vždycky pěkně vysvětlím, ale pak, když na to přijde řada, jsem vykolejená.


Co je to teda se mnou? Proč se nedívám kolem sebe a neužívám si sluníčka, výhledu a pohody? Vždyť nemusím být pořád s nimi. Kluci odešli na pivo a já si sedím na svém kameni. Sebereflexe hadr. Ach, jaké to já mám sama se sebou trápení! Vnitřní čokl jménem ADHD mi nedá pokoj. Musím být furt někde v zápřahu.


Při snídani jsem pozorovala holky, co se připravovaly na běh. Trošku jsem jim záviděla ten endorfin, co je čeká. Tak bych se rozeběhla. Na mě toho začíná být nějak málo. Teď podle map a výškového profilu to bude už jen pohoda. Musím si na tu trasu něco vymyslet. Něco, co mě zaměstná.


Možná je ale právě moje mysl něčím zanesená. Něco se ve mně kouslo. Proč potřebuju mít všechno pořád perfektní? Už bych toho mohla nechat. Víc se hodit do pohody. Když se podívám na kluky, tak ti jsou pořád v dobré náladě. Dají si pivko a nikam nespěchají. Celý život se za něčím honím a co z toho? Nic, jen nervy. Mantra dne: nechat se unášet dnem a časem.


Sedím na kameni a píšu si tedy do deníčku. Trvalo mi půl hodiny, než jsem se z toho svého splínu vypsala. Ale funguje to. Kluci jsou vyzenovaní z hospody, oblékáme se do nepromokavého a vyrážíme do mraků. Je svěže a společnost nám dělá zelená tráva a mokré zvonky. Pak trénujeme na to, co visí nad námi. Oblékáme se a zase svlékáme do pláštěnek, nepromokavých kalhot a rukavic. Mordor nakonec opravdu přišel, ale jen na dvacet minut. Pak to přestalo a nebe se zbarvilo úplně do modra a vysvitlo sluníčko.


Klesáme po zelené louce a pestrobarevné kravičky se s námi zdraví. Jdeme podél koryta potoka k vodopádům. Udělalo se opravdu až kýčovitě krásně. Pak stoupáme zeleným kopcem stále výš. Horko se stupňuje a pot na čele tvoří delty. Dýchám zhluboka a snažím se té krásy nasytit, jako ten, co do sebe tlačí další sousta, i když dávno nemá hlad. Chci to. Potřebuju to do své spižírny na dny, co přijdou potom.


Louky se zelenají a na obzoru se tyčí velikán. Až mě mrzí, jsme tak blízko a přitom tak daleko. Funím, je zase vedro. Nahoře si dáváme pauzu, schroustáme alespoň nějaké ty ořechy. Dáváme si chvilku pauzu před výstupem, čeká nás dvouhodinový strmák, asi nejnáročnější, co jsme tady vůbec šli. Horko je obrovské, ale hlavně je to do hodně prudkého kopce. Dneska jdu se skupinou, nikam nespěchám. Kopec nám to vůbec nedává zadarmo. Do toho se k nám opět ženou mraky a rychle se ochlazuje. Funíme do 2550 m n. m., až tam, kde není nic vidět.


Ze Švýcarska se line mlha a zima, a taky kolaři. Nechápu, jak to vyjeli, ale elektrokola nemají. Nahoře si děláme rychlé foto, protože zima a vítr s námi lomcují. Při cestě na druhou stranu hory jako kdyby někdo mávnul kouzelným proutkem. Krajina se totálně změnila. Nastupují velké rozlehlé vysoké zelené kopce, které končí v mracích. Mlha sedí na vrcholcích jako šlehačka na dortu. Nadechuji zhluboka, atmosféra v týmu se uvolnila, ale klesání nám dává zabrat. Už mi pomalu docházejí síly.


Za zatáčkou je malá farma, kde si dáváme oběd. Mám hlad jak herec. Možná je to i tím, že jdeme šestý den. Žeru tady jak nezavřená. Ceny jsou tedy o dost jinde než v Itálii, ale hlad je hlad. Dávám si omeletu se sýrem a šunkou, malé pivko k tomu a člověku je hned líp. Pak scházíme dolů, ale mám toho všeho už asi plné zuby. Paraglidisté se houpou na horkém vzduchu a lítají dokola. My funíme a stáčíme se pomalu dolů do Fley.


Ten pohled dolů na vesnici je jak z obalu na čokoládu. Vysoké ostré hroty skalisek, co se tyčí nahoru, a vysoce zelené louky, které stoupají až k nebesům. A na nich ovečky, kravičky a jejich zvonečky. Nevím, proč jsem si vzpomněla na Sisi. Cesta po asfaltu do vesnice je ale úmorná. Už fakt nemůžu. Tlačím ty poslední kilometry očima. Dneska to nějak nedávám, ale kluci jsou na tom stejně. Bylo to dnes hodně dlouhé, 22 km a celkem 10 hodin na cestě.


Jsme trošku zklamaní z ubytování. Je to šíleně drahé a pokojíček je opravdu malinkatý. V něm jsou kovové patrové postele, dvacet lidí se tísní na deseti metrech čtverečních (trochu přeháním, ale ten pocit sardinek je fakt na místě). Postele jsou nestabilní, když někdo leze nahoru, tak se to s ním kýve, div že se to celé nepřevrátí. Matrace na postelích jsou menší než rám. Jedno umyvadlo v místnosti a jedna malinkatá sprchová místnost.


Dáváme si venku pivo a jsme šťastní, že jsme tedy došli. Dneska to bylo celkem 22 km, což je s tím převýšením docela dost. Pak se všechny dojmy mění, protože tohle je ta nejlepší večeře, co jsme vůbec kdy měli. Zeleninová polévka, salát servírovaný tak jako v nejdražší restauraci: jehněčí na víně s bramborem, blanšírovanou zeleninou a ovocný salát. Mana nebeská. I když to celé stálo na osobu 88 švýcarských franků, stálo to za to.


Usínám spokojeně. I když je tu horko, i když je tu smrádek, i když se celá postel třese, jak se ten nade mnou otáčí, i když celá místnost chrápe. Máme kde spát a plné bříško. Myslím na to, že je mi tady s těmi kluky prostě hodně dobře. Možná že teprve teď si to dokážu naplno uvědomit.




DEN 7/14: sobota 2. července 2022


Snídaně je bohovská, navazuje na včerejší hody, a hlavně dnes je skoro prázdninový den. Čeká nás jen 15 km se závěrečným stoupáním. Pomalu se hrabeme z chaty ven. Venku je tak deset stupňů, ale norští námořníci hlásí, že bude teplo. Jdeme pomalu údolím, které lemuje širokánské vyschlé koryto. Na cedulích tu čteme výstrahy, že se nesmí do koryta vstupovat. Několikrát denně tu upouštějí vodu z přehrady a podle těch vymletých břehů a širokého koryta to musí být fakt mazec. Všude jsou varování, ale asi to platí zejména pro jarní měsíce. Teď je tu sucho.


Krajina připomíná Čechy a i pocit je stejný. Jako doma. Jsme všichni uvolnění a spokojení. Zelené vrcholky, vodopády, borovicové lesy, modříny, pěšinky a krásné teplo. Krajina se klikatí a cesta se zakusuje do svahu. Dnes je opravdu nádherný den. Zastavujeme na kraji vesnice Les Alterres, abychom si dali ve stánku pivko. Ležím v lehátku, boty suším na slunci a je mi krásně. Až do momentu, než borec přijde se sekačkou, druhá bába z jiné strany s dalším strojem jde na seno. Kravál je tu jak ve šroubárně. Vyhnali nás z pohodlného brlohu. Jak procházíme vesnici, tak tu teď ale všichni dělají hluk. Přijde nám, že možná mají jen nějaké hodiny, kdy mohou pracovat se stroji a dělat rámus, protože není fakt normální, že všichni ve vesnici právě teď sečou trávu a řežou na cirkulárce pařezy. Fakt skoro všichni.


Ale čas se tu zastavil. Udivují nás dřevěné domy a trámy, které na sebe nasedají bez malty. Většinou jsou to velké stodoly, zachovalé a krásné. Sem tam domek, který je už vyzděný. Jeden je pošta. Fotím si nástěnku s plakáty a připadá mi, že jsem v nějakém skanzenu. Jdeme poklidně a pomalu. Posledních 500 m výškových je teda výživných. Zase stoupáme do závěrečného kopce. Je to jako dvě třetiny Lysé. Funíme a konečně přicházíme k jezeru. Udělalo se zase vedro, až moc.


Tady jsme nenašli jiné ubytování – mohli jsme si vybrat mezi stanem nebo apartmánem. Jiná možnost nebyla, a protože se nám glamping zalíbil, zvolili jsme možnost B. Apartmán je drahý, bez jídla, zato naprosto obrovský a luxusní: obří terasa s výhledem na jezero a dvě ložnice se dvěma koupelnami. Dávám se do kupy a jdeme nakoupit jídlo. Večeře v hospodě by tady vyšla draho, to Švýcarsko je s cenami úplně jinde než Itálie a Francie. Takže po poradě v obchodě kupujeme velké mražené lasagne, ty to jistí. Něco i na snídani a svačinku.


Jdeme k jezeru. Nemám s sebou plavky, ale neodolám. Do naha bych si tady netroufla, ale půjdu se koupat v prádle, co nadělám. Je to teda děsně studené. Nedokážu odhadnout, kolik to má stupňů, jen můžu přísahat, že v tak studené vodě jsem se ještě nikdy nekoupala. Ze začátku se nemůžu ani pohnout, jak mě ta ledová voda paralyzuje. Jsou to takové malinkaté jehličky, co se do tebe zabodávají. Postupně si na to ale zvykám a dýchám zhluboka. Luboš je na břehu, do vody nešel. Je mu špatně a asi má i horečku. Trochu si myslíme, že chytil covid, a Honza se ráchal jen na začátku.


Plaveme s Bedym dál a náš cíl je kostelík s nápisem „Dios est Amore“ na druhé straně. Je to neskutečný zážitek. Voda je tak průzračná, že je vidět několik metrů na dno. Z vody vidíš na bílé vrcholky velikánů po pravici a po levici jsou zátoky s rákosím a malé ostrůvky, které lákají k prozkoumání. Tělo si na ten chlad už zvyklo a netřese se. Nádherný vynález, ta termoregulace. Jsme jediní ve vodě a já se nedivím, je to fakt jen pro otrlé. Dáváme to nakonec i zpátky.


Zima mi paradoxně začala být, až když jsem vylezla z vody. Ale zábava pokračuje dál: půjčujeme si paddleboardy a vyrážíme na půl hodiny prozkoumat zákoutí jezera. Ta voda je opravdu neskutečná. Plujeme tiše rákosím a v křišťálové vodě vidíme pod sebou hejna pstruhů. Jsou barevní a flekatí. Je to zvláštní pocit stát takhle na vodě a pozorovat je, jak si tu plavou.

Voda je tak průzračná, že uprostřed jezera je vidět až na samé dno, a to odhaduji na pět metrů. Dívám se na domy okolo a lidi, co leží na lehátkách a pijí pivko. Zakusuje se do mě ticho a pocit volnosti. Proplouváme celým jezerem křížem krážem. Ten pocit nedostanu z hlavy: průzračná tyrkysová voda, pestrobarevné rybky a odlesky vlnek, které se zrcadlí na dně. Sežrat všechny tyhle zážitky a zašít si je hluboko do sebe.


Jdu se na apartmán převléknout a pak znovu zpátky na chvilku k jezeru. Do samoty, k sobě. Jen tak se dívat na vodu a nechávat se unášet něčím, co je tady a co si beru s sebou na cestu: světlo, teplo, sluneční paprsky, které se třpytí na hladině, zvonek z kostelíčka naproti jezeru. Kluci šli ohřát lasagne, nějakou dobu to bude trvat. Já si tu jen na chvilku sednu. Nemyslím na zítřek, nemyslím na nic. Jen poslouchám zvony kostelíčka a přemýšlím o tom, jak to všechno plyne – rychle a pomalu zároveň. Chci si aspoň vteřinu pamatovat. Ten nádech. To světlo. Ten zvon.


Protože mé srdce je spokojené a klidné. Lidé sedící na lehátkách u jezera odešli a já tu sedím skoro sama. Slunce se mi opírá do tváře a já se nechávám hýčkat. Mám ještě pár minut, než se schová za obzor. Chlad se krade po zemi pomalu. Ne, ještě chvilku tu budu. Ještě minutku, počkej. Jen já a zvonky krav. Dýchám zhluboka a poslouchám ptáky, co právě začali zpívat.

Procházka kolem jezera mi dělá dobře. Slunce se pomalu noří dolů a já se pomalu vracím „domů“. Pomalu, ve třpytu vlnek na jezeře, které je klidné od loděk i lidí.


Luboš je nemocný, leží v posteli a má horečku. Uvidíme, jak mu bude zítra, ale vypadá to, že s námi asi zítra nepůjde. Dáváme si na terase nakonec překvapivě výborné lasagne a vínko. Dívám se z balkonu na jezero a nechávám, aby se do mě dnešek zapsal něžným písmem.




DEN 8/14: neděle 3. července 2022


Spala jsem výborně. Snídani si každý nachystal podle chuti a pomalu vyrážíme. Luboš zůstává na apartmánu a dojede nás autobusem. Tak snad mu ten den volna bodne. Prvních 5 km je pohoda, jdeme po rovince lesem a údolíčkem. Je mi dobře a užívám si svůj vnitřní klid. Pak začínáme stoupat. Vypadá to ale nadějně. Dnes je ta krajina hodně podobná tomu přechodu ve Stubai, i s tou výškou. Jdu pomalu a čekám na kluky, až mě dojdou. Už jsem se možná i něco naučila. Nikam se nehoníme, protože není kam. Všichni funíme, protože je to hodně prudké. Do toho je vedro a praží na nás slunce. I mně začínají pomalu ubývat síly. Přecházíme přes remízek s borůvkami a jdeme dál tím šíleným kopcem.


Nejraději bych tu zůstala, ale nedá se jinak. Nahoře na nás čeká nádherná louka s obrovskými modříny. Úplně mě ten pohled zastavil, pocit domova. Nádherné silné modříny jsou posazené na rozlehlé rozkvetlé louce. Dívám se na to s otevřenou pusou a nechci nikam jít. Je to úplně magické místo. Chvilku, jen chvilku se tady opravdu musím zastavit a nechat si ten pohled vypálit na svůj disk. Když si občas po sobě ty poznámky přečtu, myslím si, že bez fotky jsou k ničemu. To se prostě nedá popsat. Jen to, že tam stojíš a nevíš, co máš říct, jen cítíš, že je tu hodně dobře.


Pomalu začínám mít hlad, poledne je za námi a hospoda nikde. Louky, kam se podíváš, a na jedné uprostřed sedí velký balvan. No, nedá se nic dělat, oběd bude tady. Dál jít bez jídla nemá smysl, nevíme, co bude za horizontem. Tohle rozhodnutí nás bude teda hodně mrzet, ale to až za chvilku. Na šutru rozbalujeme svačinky, co jsme si tak pěkně zabalili, a sušíme trička. Těch map ze soli máme každý na svých tričkách už několik, jedna přes druhou. Naštěstí je to všechno merino, tak to nesmrdí, ale než dojedeme domů, asi to bude zážitek. Co naděláš. Nemáš čas to vyprat a když máš, je to stejně jedno, protože po jednom kopci tam ten světadíl máš znovu.


Máme tu ale nádherné výhledy. Pod námi je hluboké údolí s městem Martigny. Tlačíme ty svoje bagety a opalujeme se. Sluníčko příjemně připaluje a louka si tu bzučí. Pivo by k tomu bodlo. Kluci začali znovu studovat mapu a najednou zjišťujeme, že 200 m před námi. Přesně za tím horizontem, o kterém jsem mluvila, je hospoda. Takže balíme a přesouváme se. Ihned se mi vybavila ta scénka z filmu Slunce, seno o těch oschlých řízcích, co tlačili na pláži. Ta hospůdka se totiž ukázala asi po sto metrech, když jsme popošli po cestě.


Druhý obrázek, který se mi vybavil, je kreslený vtip: borec kope poklad, po čase to vzdá, a ty na obrázku vidíš, že byl těsně u pokladu. Jenomže to „nevzdávat se“ se někdy lehko řekne. Když za svůj život kopeš už několikátou díru a poklad stále nikde, těžko se udržuje nějaké pozitivní myšlení. Já si myslím, že někomu jsou poklady dané a někdo má prostě smůlu. Jo, je to alibismus, ale dá se s ním žít. Jinak, jak byste si vysvětlili, že někdo poklad najde a jiný ne? I když třeba kope ve stejném místě?


Hospůdka je úžasná. Jídlo vypadá naprosto fantasticky a je tu i dost rušno. Jsme plní, ale pivo nikdy neodmítneme. To místo má opět svou krásnou a poetickou atmosféru. Je to vlastně jedna chaloupka, ve které se nahoře bydlí a dole je velká kuchyně s ohněm a pecí a tady se to vaří. Na zemi udusaná hlína. Vůbec nechápu, že se tady nahoře dá žít. Dobře přes léto, ale co zbytek roku? Vždyť tady musí napadnout sníh už v září. Nemáme se koho zeptat, tak jen spekulujeme.


Je tu ale natřískáno. U kamenné zdi je řada opřených batohů s hůlkami. Ti, co mají jen malinké, si asi sem vyšli jen na procházku nebo oběd. Nedivím se jim, tohle je skvělé místo. Sedím na lavičce, piju pivo a dívám se do údolí. Chaloupka je jak z pohádky, zahrádka obehnaná dřevěným plotem a na okýnkách červené muškáty.


Zůstala bych tu, ale máme to ještě kus do kopce a ještě se zapotíme. Na dalším úseku potkáváme opět lesy modřínů. Jsou to silné, zdravé, vysoké stromy, asi velmi staré. Je to opět magické místo. Široká kotlina, ve které je vysoká tráva, lemovaná stromy modřínů, které na ni dohlížejí. Z vykotlaného stromu je uprostřed udělaný žlab, u kterého stojí mladý modřín, asi aby zasel nové potomstvo. Vzduch se tetelí létem a horké poryvy mi vytvářejí na čele krůpěje potu.


Tady by se dobře stanovalo; po dlouhé době je to pěkně rovný plácek a asi by tu ani nefoukalo. Pro nás je tohle téma už jen konverzační. Každý si neseme v batohu minimálně 1,5–2 kg navíc vybavení na stanování a vaření. Nedá se nic dělat. V nošení stanu se ale střídáme. Je to kilo navíc a když stoupáš, rychle to poznáš. Už druhý den ho mám na batohu já, protože jsem prý tryskomyš a je potřeba mě zpomalit. Pravda je taková, že máme dva stany: ten jeden nese pořád Bedy a o ten druhý se střídáme s Honzou a Lubošem.


Sestupujeme. Je to kus z kopce po šutrech, ale jde se docela dobře. Nejvíc mě překvapuje, že potkáváme lidi s koly, jak je tlačí do kopce. V jedné mapě je tahle cesta dokonce označena jako cyklostezka, ale to je super omyl. Na těch lidech je vidět, že vůbec netuší, kam s tím kolem lezou. Podle jejich výrazu mi přijde, že je to spíš omyl. Každý druhý se nás ptá, jak je to ještě daleko. Říkáme jim pravdu, že to mají k vrcholu minimálně dvě hodiny a na kole rozhodně nepojedou. Vůbec nechápeme, jak pojedou pak dolů, protože to, co jsme šli nahoru, se na kole sjet nedá. Ale třeba tam je nějaká stezka, o které nevíme.


Myslím jen na to zeleno a modro, co je přede mnou, a zakusuje se to do mě jako vlajka svobody. Klesáme až dolů k silnici a ceduli Forclaz. Vůbec jsem netušila, že je to nějaké konkrétní místo. Jako asi každý jsem začala s prvním merino oblečením v Decathlonu a tohle je značka, kterou rádi pro outdoorové věci používají. Mám vlastně na sobě i merino trenky se stejným názvem. Fotka je teda skoro povinná.


U silnice je kavárna, ale je to jiný svět než tam nahoře. Jsou tu motorkáři, smrad z motorů a praží tu slunce. Je to typická kavárna pro muflony, co jedou autem na výlet. Dáváme si nic moc kafe, ale kluci to tak chtěli. Já chtěla zastavit o kousek výš v takové malé knajpě, ale oni trvali na téhle. Neprotestovala jsem, nechtěla jsem být pořád v opozici. Ale věděla jsem to. Cítila jsem to. Jo, je to něco, co si nevysvětlíš, ale ta intuice fakt funguje. Když cítíš, že je to ono, prožij to naplno a neměň to. Kdo pořád mění, nakonec vymění něco za nic.


Klesáme až k Trientu. Je to malá půvabná vesnička s fialovým kostelem a je mi sympatická. Jsou tu staré domy, co hodně pamatují, a malý hotýlek, který nás vítá. Zvenku teda nevypadá nic moc, ale uvnitř je spaní lepší než to, co jsme měli předevčírem za 88 švýcarských franků. Tohle je za 68, ale brzy poznáme proč. Bydlíme v separé v durmitoru: dole jedna velká společná palanda pro čtyři lidi a nad námi druhá. Zatím jsme tu sami, tak sušíme věci, sebe a klajdáme.


Luboš sem dojel autobusem, pořád mu není dobře. Cesta byla asi dost náročná, protože musel nejdřív sjet z jednoho vrchu autobusem, pak přestupoval na vlak a potom na další autobus, který ho vyvezl sem. Chudák byl z té cesty hodně rozhozený, nechal někde svou novou bundu Rab. Nadával si celou dobu, tak se mu asi už ulevilo. My se přesouváme dolů na pivo, protože si ho dnes zasloužíme.


Večeře je obrovské zklamání. Mohli jsme si vybrat mezi masem s rýží a fondue. Kde jinde byste si měli dát sýrové fondue než ve Švýcarsku? Jo, ale ne tady. Hrášková polévka byla to jediné, co se jim povedlo. Ten roztavený sýr s bramborami prostě nebyl moc dobrý. Byli jsme hladoví jako šakali, takže jsme to snědli, ale všem nám bylo okamžitě pekelně těžko. Dívala jsem se i na ostatní stoly a ti na tom byli stejně. Ti lidi museli být hladoví jako my, ale spoustu toho nechali. Prostě se to nedalo sníst, nebylo to vůbec dobré. Ale pivo měli dobré, tak alespoň že tak. Po večeři se nebe zatáhlo a pršelo jako z konve. Trochu se s obavami díváme na radar na další den, ale třeba se to vyprší přes noc. Spíme tři dole a nad sebou baldachýn z bílého dřeva. .



DEN 9/14: pondělí 4. července 2022


Spalo se mi dobře, i když chrápali snad úplně všichni. Večer k nám přibyl ještě jeden spolubydlící. Přišel o půlnoci, když lilo. Nedokážu si představit jít sám a ještě za takového počasí. Naštěstí je tu balkon a dá se větrat, protože z těch propocených věcí tu zrovna není nejlepší odér. Ráno nás všechny vzbudila velká bouřka, celý barák je na nohou. Kluci bedlivě sledují radary. Bojíme se, abychom nemuseli jet autobusem.


Snídaně nám někdo sežral. Respektive na tak plný barák to v kuchyni nezvládli, jako včera. Bereme, co zbylo, a to bylo jen pár kousků chleba s Nutellou. Fuj. Mezitím přestalo pršet, takže padlo rozhodnutí: to dáme. Balíme se a pomalu vyrážíme na cestu. Čekají nás dvě hodiny do kopce. Funím a nasazuji „španělské“ tempo: pomalu a vytrvale. Kopec je teda pořádný, ale jdeme lesem. Nepálí nás slunko ani neprší. Lezu nahoru, dýchám a nemyslím na nic. Asi už nemám moc co probírat ani na co nového myslet. Jen funím a dívám se před sebe.


Nahoře nás po dvou hodinách stoupání vítá příjemná hospůdka. Je to 2 200 m n. m. vysoko. Dáváme si čaj. Fouká tu dost vítr a dává se do mě zima. Výhledy jsou ale překrásné, je vidět na celou další trasu, do údolí, které jsme ještě neviděli. Jdeme pomalu úzkou pěšinkou a vychutnáváme si ty pohledy do údolí. Opět nás provázejí rozkvetlé louky a vrcholy hor. Kýč jak bič. Cítím, že je mi zase krásně. Slunce vylezlo a nabízí nám přenádherné výhledy na Mont Blanc. Po dlouhé době se nám zase ukázal, pomalu se k němu zase blížíme. Jsem unešená z té rozkvetlé krásy, je to jak jiný svět.


Nedozírné pestrobarevné louky s kravičkami, co dělají kravál, jako kdyby to bylo klekání. Jdeme úzkou cestičkou a tu chviličku je všechno naprosto perfektní. Užívám si to. Mírně sestupujeme do údolí a trochu nás děsí mraky, co se začínají formovat nad druhým vrcholem. Tam bychom ale měli jít. Kluci pozorují radar a pečlivě studujeme trasu. Mraky jsou čím dál temnější a bouřka je už slyšet. My ale musíme přes ten další vrchol, a podle mapy jsou tam skály. Děláme společné rozhodnutí. Jít po vrcholu, když kolem tebe metají blesky, nechceš, takže měníme trasu. Musíme slézt do údolí a ten vrchol obejít.


Změna počasí přichází velmi rychle. Hromy se přiblížily a první blesky se nad vrcholem ukazují. Rychle si oblékáme pláštěnky a za chvilku je tu mordor. Dáváme se do běhu. Sestupujeme po nějaké sjezdovce a nad námi jsou dráty. Musíme odsud rychle pryč. Začíná hustě pršet. Zrychlujeme. Nad námi bouří a černé mraky se rychle ženou. Dobíháme k chatě, která je teprve ve výstavbě, ale dá se pod převisem její střechy schovat. Chvilku čekáme, díváme se do mapy, ale bude to dnes trochu jinak, než bylo v plánu. Klesneme dolů a uvidíme.


Na horách je to tak rychlé, že člověk na to ani nestačí reagovat. Stojíme u té rozestavěné chaty a díváme se do mapy, přemýšlíme, kudy tedy půjdeme, a najednou jsou ty černé mraky fuč. Ne, fakt, nekecám. Rozhodly se, že asi nebudou, a dokonce mezi nimi už prosvítá modré nebe. Za čtvrthodinu dokonce svítí slunce. Díváme se na to a nechápeme: před chvílí takový mordor, který vypadal, že semele celé údolí, a teď tohle. To ale dopředu nevíš. Trochu litujeme, že jsme se rozhodli změnit trasu, ale v ten moment to bylo jediné rozumné řešení. Možná jsme měli počkat, než se to vyprší, ale to nikdo nemohl tušit. Vzájemně si tedy předhazujeme, kdo to věděl, kdo to nevěděl, a nic z toho.


Hodně jsme z té původní trasy sestoupili a odtud se zase nahoru škrábat nemá cenu, to bychom tu původní trasu stejně nestihli. Tak klesáme dál, nedá se nic dělat. Jdeme pomalu, za zvuku oveček, až dolů k malému stánku. Dáváme si pivko, však je pohoda, ne? Na ubytování to máme slabé dvě stovky metrů, takže si můžeme oddechnout. Luboš jde hledat lékárnu a my stoupáme po lesní cestě k ubytování. Ty dva kilometry jdeme lesem. Je to zase úplně jiný svět. Po cestě potkáváme bohaté koláče borůvek a jahod. Také potkáváme louku, kde jsou umístěné obrovské vyřezávané dřevěné sochy, hlavy jako na Velikonočním ostrově. Je tu i malý domek uprostřed lesa, a tak si na chvilku představuji, jak by se mi tu nádherně žilo.


A pak přicházíme k ubytování a momenty překvapení pokračují. Je to dřevěný domek z 18. století a k němu zahrádka jako z pohádky. Samé květiny, vyřezávané sochy, ale i ornamenty na samotném domě. Je to jako bydlet ve skanzenu. Až na moment, kdy se dozvíme, že nespíme v domě, ale ve stanu, který je pod chatou. Tam, u malého potůčku, stojí už stanové městečko a náš stan mezi nimi. Ty svoje, co neseme na zádech, opravdu potřebovat nebudeme. Bereme to tak, že to tak má být, a hotovo.

Spaní na chatě asi není výhra, protože durmitory jsou velmi malinké, není tam žádný vzduch a je tam na jednom místě příliš mnoho lidí. Chata má taky jen jeden záchod v přízemí a jeden nahoře, k tomu jednu malinkatou sprchu, co teče čůrkem, starý krb ve vyřezávané místnosti, kam se všichni musíme nasáčkovat, a dřevěný žlab v umývárně jako umyvadlo. Jsme hosté „druhé“ kategorie, rozuměj: máme večeři až po první směně, to je o půl deváté. Do té doby se opijeme nebo chcípneme hlady.


Sedíme pod střechou na dřevěných lavičkách, začíná pršet a je nám to jedno. Pijeme víno, které Luboš ulovil po cestě z lékárny, a čekáme, až na nás přijde řada. Člověku pomalu začíná stačit málo: střecha nad hlavou, červené muškáty a zralý sýr.

Víno nám dělá lepší náladu a večeře je opravdu dobrá. Ne jako včera. Je to výborné tříchodové menu s jablečným pyré na závěr. Venku se rozpršelo. Lezeme do stanů a čekáme, co bude. Tma si mezitím sedla a hlasy pomalu utichají. V noci byla bouřka. Buď jsem poslouchala hromy, zurčící potok, Bedyho, co chrápal, nebo Luboše, co chrchlal. Nevyspala jsem se, možná trochu nad ránem.


V noci jsem šla na záchod a bylo to trochu zvláštní. Všude tma, jen zelená navigace malých světýlek svítila, aby člověk nějak trefil. Moc vidět nebylo, ale čelovku jsem si nezapínala. Byl to takový zvláštní pocit. Dřevěná podlaha praskala a hodiny nad krbem odbily jednu. Napadlo mě, že když je ta chaloupka tak stará, asi by tu taky mohlo přespávat „něco“, co čeká na médium. Když jsem stála v tom tichu před tím vyhaslým krbem, opravdu jsem měla zvláštní pocit. Ale jinak nic. Asi tu bydlí jen dobré duše.




DEN 10/14: úterý 5. července 2022


Je mi divně. Nemůžu polykat, bolí mě hlava a cítím, že mi začíná nějaká super angína. Asi jsem něco chytla od Luboše. Snídaně je skvělá. Balíme se a odcházíme z chaty mezi posledními. Já jdu ještě po cestě do lékárny, musím ulovit něco na cestu, protože se budeme škrabat zase nahoru a tam už nic neseženu. Ta angína to se mnou myslí asi vážně. Nebudu se jí ptát, jestli chce u mě bydlet, rovnou jí hodlám ukázat dveře. Beru cokoli, co mi uleví.


Dolů do vesnice jdeme z chaty minimálně 20 minut. Luboš jde se mnou. Kluci čekají nahoře u chaty, pak nás odtamtud čeká stoupání. Napsala jsem si příznaky do překladače a paní lékárnici předkládám francouzsky psaný popis potíží se žádostí o něco na angínu. Tohle je stejně úplně scifi. Dřív člověk musel buď umět jazyk, nebo se dorozumět rukama nohama. Teď to napíše do mobilu a máš to. Paní mi dala tobolky, nosní kapky a kapsli proti bronchitidě. Cítím se líp, placebo efekt funguje okamžitě.

Po cestě zpátky jsme narazili na pietní místo s kříži. Jsou tu náhrobky z 19. století. Někdo tu nechal život, tak ho tu pohřbili.


Vracíme se nahoru a pomalu vyrážíme do šíleného kopce. Bedy nasazuje obrovské tempo, jako kdyby chtěl pomstít celý svět. Nechápeme a vlajeme za ním. Nakonec v tom je nějaká zpráva, co mu přišla z domu. Každý z nás tu má někoho, kdo občas připomene realitu. Moje brněnská realita mlčí a já pomalu začínám nabývat dojmu, že se historie zase opakuje.


Kluci nás docházejí a všichni si pak chviličku lebedíme na kamenech. Cesta dál je hodně vzhůru. Jenomže tady „vzhůru“ znamená 250 výškových metrů po žebřících a lanech. Čekám, kdy mě kousne strach. Vím už víc, ale nevím, zda jsem na tohle připravená. Tohle jsem ještě nezažila, tolik kolmých žebříků. Je to skoro ferrata, až na to, že nemáš lano, co by tě drželo. Na strach není prostor, držím se pevně a lezu pomalu. Naštěstí je Bedy za mnou a kryje mi záda. Občas na mě i promluví, ale já ho skoro nevnímám, srdce mi buší ve spáncích a klepou se mi strachem nohy. Žebříky střídají řetězy a dřevěné schody. Občas se podívám dolů, ale z toho pohledu mi není vůbec dobře. Je to kolmá díra. Překvapuje mě však, jak to nakonec zvládám. Stoprocentně pomáhá, že kluci lezou přede mnou a Bedy za mnou. Podle mě se ten strach dá odnaučit.


Loni bych z tohohle asi šílela. Jako ta holka, co tu chytila úplný amok. Brečela hystericky, že nahoru nejde, celá se klepala. Jenomže neměla jinou možnost. Dělala se pod žebříkem fronta. Nakonec nechala batoh dole a lezla bez něj. Nevím, kdo se k němu vrátí, když žebříky jsou jednosměrné. To budou muset vyřešit jiní. My máme co dělat sami se sebou. Musíš se držet a ještě máš na zádech obrovský batoh, který tě může převážit. Jsi s ním nestabilní. Je potřeba hlídat každý krok a opravdu se držet. Funím nahoru a snažím se na žádné „co kdyby“ nemyslet. Hlava sleduje, kam dávám nohy a ruce, jestli stojím na pevném místě, jestli se pevně držím.


Do mysli se mi přece jen vloudily nějaké myšlenky. Na moje blízké, co mám doma, ale i na babičku s dědou. Nevím proč, ale najednou tu byli se mnou na skále. Babička by řekla, kam jsem se to zase dostala, a děda by mě povzbuzoval, abych se držela. Je to už několik let, co tu oba nejsou, a já na ně myslím pořád. I na to, jak je všechno pomíjivé. Srdce, tělo, duše, čas, nádechy a výdechy. Jen láska je věčná, ta nezmizí nikdy. Některé momenty jsou intenzivnější než jiné. A tohle je jeden z nich. Po hodině jsme nahoře. Uff, ani jsem nemusela vytahovat další téma. Jsme tu a hotovo. Hurá.


Spokojeně odfukuju a chroustám banán, který jsem čmajzla u snídaně. Mám z toho, že jsem to vylezla, obrovskou radost. Možná jsem v sobě zase něco překonala. Honza byl nahoře první, je to ostřílený horolezec a tohle pro něj byla zábavička. My ostatní jsme z toho zážitku trochu vyplesklí a gratulujeme si, jako bychom zdolali samotný Mont Blanc, který je odsud nádherně vidět. Pyšně se ukazuje a dává nám najevo, kdo je tady pánem.


Chvilku lelkujeme nahoře a pak jsme rádi, že klesáme. Dnes je to jen sedm kilometrů, ale je to náročnější než celodenní trasa. Když scházíme dolů, dívám se na tu krásnou zeleň, na vodopády a na kamenitou cestu, za kterou se tyčí on. Kráčíme k němu a vypadá jako fata morgána. Jdeme cestičkou lemovanou borůvčím. Je to jak z pohádky, jako ten osamělý dům včera, kolem něhož byly lány jahod a borůvčí. Zavřít se tam a nechat život plynout, jak je.


Přicházíme k hospůdce Les. Široká terasa nabízí výhled na kopce, lanovky i naše ubytování. Dáváme si oraz. Je krásně, svítí sluníčko a my si lebedíme na lehátkách. Pivo, slunce, pocit, že dnes už žádná makačka nebude. Paráda nechat den jen plynout. Úleva je vidět na všech, vtipkování se vrátilo a je sranda. Po hodině na slunku a dvou pivech jsme úplně hotoví. Do ubytování to máme jen šest set metrů, naštěstí ne výškových.


Je to opět stará kůča s dřevěnými schody a pokoji pod střechou, ale má to kouzlo. Je mi dobře. Na půdě jsem objevila dveře vedoucí na malinkou terasu pod lanovkou. Malý prostor se zábradlím a výhledem do údolí. Na chvilku jsem sama. Dívám se do dáli a myslím na dnešek i na to, jak tu dny zvláštně plynou. Bedy mě našel a sedl si ke mně. Bavíme se o prvním dni tady, přijde mi to děsně dávno.


Sedíme tiše a díváme se na západ slunce. Vzpomínám, kdy jsem tohle zažila, jen tak se dívat a nedělat nic. Možná někdy v dětství. Ten pocit, kdy o nic nejde, jen o to užít si den. Vlastně o tom to celé je. Úplně jsem na ten pocit zapomněla. Nechat bezstarostnost proudit skrze čas, tělo a srdce. Když už je člověku tolik, kolik je, ví, že takových chvil je spíš míň než víc, a nechce si je nechat ukrást. Tohle jsou naše dva týdny volnosti, svobody a mládí – pocit, že jediná práce dne je výkon a nechat se unášet zážitky, přírodou a endorfiny. Cítím se tu tak dobře jako dlouho ne. Sedím na betonu pod lanovkou, která právě skončila poslední jízdu, a poslouchám vítr, jak se prohání údolím.


Mraky skryly Mont Blanc do oblaků, asi šel spát. Jdeme dolů na večeři, která je opět excelentní. Sedíme v příjemně vyhřáté místnosti, když se kluk naproti náhle sesune k zemi. Omdlel. Okamžitě se k němu všichni seběhnou. Dopadlo to dobře, asi únava spojená s nadmořskou výškou. Neuvědomujeme si, jak tělo vystavujeme nekomfortu: celý rok člověk sedí v kanceláři a pak dva týdny trajdá. Kluk odešel po svých, uklidnili jsme se.


Durmitor s palandami se pomalu noří do tmy. Zelené navigační světlo na chodbě odráží zlé sny a ukazuje cestu mezi odpočívajícími batohy. Dřevěná bouda pravidelně dýchá, sluchátka nabízejí osvědčené hity a dušička je spokojená.



DEN 11/14: středa 6. července 2022


Ratejna se pomalu probouzí. Dnes na nás čeká poslední den výstupu. Naposledy se balíme a naposledy snídáme jako jedna parta. Je fakt, že někteří jdou podobnou cestu jako my a potkáváme je různě na chatách. Dnes je to 17 km, to dáme. Je krásné počasí a snad to nebude tak hrozné. Prvních 5 km je příjemná pěšina lesem po úbočí kopce, s romantickými zákoutími, vodopády a krásnými výhledy na Mont Blanc.


Přicházíme k místu, kde končí lanovka a skáčou paraglidisté. Čeká nás stoupání 500 výškových metrů. Je to teda masakr. Terén je samý šutr a lezeme dvě hodiny. Mám toho plné zuby. Krajina se změnila a kolem jsou jen kameny a kotliny. Trochu mi to připomíná Tatry. Samej šutr. Nad 2500 m n. m. už prostě žádné louky nejsou.


Ty holé kameny a díry do kotlin mi vůbec nejsou sympatické. Roztrhali jsme se a jdeme každý podle svého tempa. Já jdu s Bedym, kluci jdou vepředu. Výhledy nabízejí krásná skalnatá zákoutí, ale nějak toho mám dnes dost. Sypu do sebe ty prášky, které jsem včera ulovila, ale cítím, že jedu tak na poloviční výkon. A to nás čeká ještě finální strmý výstup nahoru. Funím a moc to nedávám. Jsme ale přímo pod Mont Blancem. Sedíme na trase, kam vede lanovka, a dáváme si horké víno, je tu pěkná zima. Sedíme v péřovkách a čepicích, klepeme kosu, ale ten výhled za to stojí.


Jsem úplně hotová, nejraději bych spala. Bolí mě hlava a v krku mám struhadlo. Do toho nás teď čekají čtyři hodiny klesání. Je to šílených 1700 výškových metrů dolů. Docházejí mi síly. Mám hlad a cítím se strašně slabá. Není mi vůbec dobře. Zastavujeme na chvilku na vyhlídku v trávě, ale já bych byla nejraději už dole. Začíná mordor v mé hlavě: horko, pot, nemoc, negativní myšlenky, bolavá stehna i otlačené palce. Do toho ta představa, že tohle hned neskončí a nedá se to nikde zkrátit.


Po hodině zastavujeme v malé chatě a já melu z posledního. To nedám, odpadnu. Dolů jsou to ještě tři hodiny a já počítám každý krok. Hlavně si nic neudělat s kotníkem a našlapovat pomalu, nejvíc úrazů bývá na zpáteční cestě. Klesáme a můj úkol je zavodnit se a dát se do pohody. V lese je mi už o něco líp. Asi ta nadmořská výška, asi i to slunce, asi covid… Cesta do Les Houches je nekonečná. Počítám každý metr, pořád se ptám, kolik nám zbývá do konce, ale ubývá to velmi pomalu. Jdu poslední, nemám sílu zrychlit.


Po neskutečném utrpení poslední hodinu, kdy jsme to šli po schodech, jsme konečně tu. Dnes to bylo 20 km, 1 000 nahoru, 1 700 výškových dolů a celkem 11 hodin na cestě. Zdraví, celí a šťastní, že je to všechno za námi. Fotíme se u brány, u které jsme začínali, a ani nevěříme, že jsme to celé dali. Jdeme do té hospody, kde jsme byli poprvé, tehdy jsem trucovala na pokoji, teď jdu s nimi. Dáváme si zasloužené pivo a burger. Hltáme, protože máme všichni hlad, a pivo v nás jen zasyčí. Najednou nám to dochází: my jsme to ušli! 188 km a 10 331 výškových metrů nahoru, za 11 dní.


Máme štěstí a chytáme autobus do Chamonix, kde máme dnešní ubytování. Tu cestu autobusem si nepamatuju – nevím, jestli to bylo pivem, euforií, nebo jsem se už viděla v posteli. Ubytování v Chamonix je trochu zklamání: malý pokojíček s kuchyňkou a předsíňkou, ve které jsou patrové postele, kde by i jednomu bylo těsno, ale je nám to jedno. Otevíráme šampus a padáme do hlubokých vod spánku unavených.



DEN 12/14: čtvrtek 7. července 2022


Probouzím se s prázdninovou náladou. Aby ne, po 11 dnech nás nečeká žádný výstup. Pomalu si zvykám na ten pocit, že nic nemusím. Včera jsme si objednali lanovku na osmou. Pozdější termíny už byly bohužel vyprodané, tak zase vstáváme brzy. Kamrlík je malý, sotva se vlezeme ke stolu, ale uděláme si alespoň kafe a dojíme zbytky těch našich ořechů. Nemůžu je už ani cítit. Luboš vytahuje skoro celý pytel, teď na konci cesty. Tomu fakt nerozumím. Proč to teda nesl? Nebudu nikoho vychovávat, ať si žije svým životem.


Oblékáme se do péřovek a vyrážíme k lanovce. Nahoře bude kosa. Když vidím ty lidi, co tu stojí v kraťasech, je mi jich líto. Na druhou stranu všichni mají telefony a můžou se podívat, kolik stupňů nahoře ve třech tisících asi bude. To asi není na žabky, že? Inu, kdo chce kam, nechme ho být. My máme štěstí a žádná fronta se tu zatím nekoná. Online lístky fungují a lanovka jede.

Lanovka je nacpaná k prasknutí. Jednou přesedáme a není mi z toho houpání vůbec dobře. Nahoře je to teda pecka. Úplně mě to dostalo, a to jsem sem původně vůbec nechtěla jít. Vycházející slunce kreslí na horách stíny. Není tu zatím tolik lidí a je to úplně dechberoucí. Hlava se mi točí z těch, co nasazují v tunelu mačky a cepíny a jdou nahoru. Asi se přesouvají do jiného tábora, protože až na vrchol to přece nemůžou stihnout. Když někdo jde odsud na vrchol, musí vyjít brzy ráno tak, aby nahoře byl nejpozději v poledne, a pak ho čeká ještě náročný sestup dolů.


Celá tahle stavba je ale neskutečná. Je tu několik vyhlídkových plošin, několik teras, poschodí s výtahy a prosklenými výklenky. Cítím obrovský respekt a současně musím uznat, že tohle je opravdu něco výjimečného. Ani jsem si nedokázala představit, co všechno ten Mont Blanc znamená. Tohle je jen ochutnávka a nahlédnutí pod pokličku do světa, který je na jiném levelu. Nadechuji se a vnímám hlavně ten respekt. Je tu zima, ale máme krásné počasí se sluníčkem a výbornou viditelností. Je neuvěřitelné, jak nám to vyšlo.


Zírám do dálky na bílou hmotu a obrovskou pláň a na mravence, jak po ní jdou navázaní na laně za sebou. Tady jsme v 3 842 m n. m., ale kyslíku je tu jen 65 %. Stoupáme po pár schodech do patra a jsem zadýchaná, jako kdybych běžela maraton. Nedokážu si představit, že to někdo leze nahoru, a třeba i sólo. Do toho všude ty fotky z dob, kdy se tohle stavělo… Mají můj velký obdiv. Tohle já nedávám, to je nad mojí hranicí.


Dvě hodiny jsou fuč, aniž by kdo řekl švec. Jsem naměkko a zároveň mi z toho řídkého vzduchu není dobře. Lanovka dolů je masakr – zlaté přistání v letadle. Uši a oči mě neskutečně bolí, trpím jako kůň. Dojedeme dolů a jsem úplně hotová. Mám zalehlé uši a už totálně skelný pohled. Jdeme se sbalit a pádíme na vlak do Ženevy.


Vlak jede dvě hodiny a my třikrát přestupujeme. V Ženevě zjišťujeme, že jsme se přepočítali a že vlaky zpátky do Vídně jsou na týden vybookované. Co teď? To jsme nedomysleli. Teda, já vím, kdo za to může. Probírali jsme to před týdnem. Kluci se nechtěli vázat na jeden konkrétní spoj, chtěli se ještě na místě rozhodnout, zda zůstanou v Chamonix, nebo v Ženevě. No a teď nemáme na výběr vůbec. Buď můžeme jet s milionem přestupů a strávit cestováním víc než 24 hodin, nebo pojedeme přímým vlakem, ale až za dva dny, na rezervaci, kterou jsem udělala jako zálohu, když jsem se dozvěděla, že náš plán má v Ženevě díru.


Hodinu a půl sedíme nad mapou a přemýšlíme, co budeme dělat. Rozhodnuto: zůstaneme tady, jen teď musíme najít ubytování. Díky bohu za wifi na nádraží. Po hodině zoufalého hledání nacházíme ubytování, které nás tolik nezruinuje. Najít nocleh ve čtvrtek v Ženevě pro čtyři lidi na dvě noci je celkem velký oříšek, nebo to chce dost naditou peněženku.

Máme obrovské štěstí a úplnou náhodou nacházíme apartmán o rozloze 130 m² se dvěma ložnicemi. Bereme to. Alternativa byla buď hotel, nebo kemp, tak je rozhodnuto. Každý z nás dělá něco, líbí se mi to. Kluci se dívají do mapy a zařizují vše potřebné. Teď si připadám jako ta Fifinka. Orientují se, kupují lístky na tramvaj a chytají mě za límec, protože jsem ztratila orientaci a chtěla jet opačně.


Všechno klaplo a přesouváme se tramvají do jiné čtvrti. Je to klidná oblast s pěknými dvoupodlažními domy a dřevěnými okenicemi. Připadá mi to jako v Itálii. Nacházíme dům a paní nám ukazuje byt. Je fantastický, jako vystřižený z nějakého černobílého filmu. Dům stojí uprostřed města, má nádhernou vnitřní zahradu a neuvěřitelně zachovalý interiér. Tady se čas zastavil. Na závěsech, lenošce, rozečtené knize, kohoutkách v koupelně, přehozu na posteli, vypínačích i dřevěných žaluziích je znát čas. Procházíme bytem a připadáme si jako v muzeu. Ve starobylém obýváku je krb s dřevěnou knihovnou, lenoška a žlutá lampa, ložnice má sladěné závěsy s látkou na sofa, baculatými polštáři i přehozem na posteli. Nábytek, tapety, rolety i nádobí tu vyprávějí své staré příběhy. Všechno je nádherně zachovalé, náš domov na dva dny.


V koupelně je velké okno do zahrady. Večer tam přišlo liščí mládě. Jo, čtete správně – tady uprostřed Ženevy. Přelud? Ne, nezdá se mi to. Když jsem s jekotem vyletěla z koupelny, už na mě syčeli z druhého okna kluci, kteří pozorovali lišku z ložnice. Sedělo tiše pod stromem a čekalo. Až druhý den jsem se od pana domácího dozvěděla, že sem ta liška chodí pravidelně – že ji občas nakrmí. Není nijak ochočená; někdy si jen sedne na kraj zahrady, pak odejde, jindy jde blíž pro něco k jídlu.


Jdeme si koupit něco do supermarketu a pak zpátky do bytu. Horko mezitím rozpálilo asfalt, ale mezi domy je příjemně. Domečky mají malá okénka, na nich dřevěné žaluzie, jako kdybychom byli v Provence nebo v Toskánsku. Náměstíčko je obehnané žárovkami a vzrostlé platany nabízejí stín v tetelícím se vzduchu. Jeden domek hezčí než druhý. V ulici vypadají vedle sebe pěkně: stejná výška, stejné století. Líbí se mi tu. Chytáme šalinu a jedeme do centra k jezeru. Najednou se nám všem změnila nálada. Jezero nabízí příjemný vánek a pocit, že jsi u moře. Vlnky, plachetnice, parníčky, loďky a promenáda se zmrzlinou a pivem. Boží.


Sedíme na rozpáleném betonu a každý si přemýšlí o svém. Já nemyslím na nic, jen na to, jak jsou všechny tyhle dokonalé momenty pomíjivé a jak si je musím užít. Po západu slunce jedeme domů a se mnou už silně cloumá nemoc. Noc je divoká, horečka kulminuje. Nemůžu spát a divoké sny se mnou lomcují. Chodím pít a potím se do rána jako čuník. Tělo je horké a hlava malátná.



DEN 13/14: pátek 8. července 2022


Usnula jsem až nad ránem, prášek nakonec zabral. Cítím se líp. Za oknem svítá. Pozoruji, jak do setmělého pokoje přes zelené žaluzie v paprscích prostupuje světlo ze zahrady. Dívám se na zátiší, které vytváří sofa s přehozem, závěsy a oprýskanými žaluziemi. Na sofa se povaluje polštář a přehoz, na vyřezávané stoličce jsou na sobě položené knihy a stará lampa dotváří dokonalou atmosféru obrazu, který si ihned musím namalovat.


Beru deníček a tužku a na chvilku mě pohltí tahle scénka. Neumím moc realisticky malovat, jsem spíš na abstrakci, ale v tomhle obrazu je něco tak neskutečně klidného, že lituji, že to lépe neumím. Ty detaily bytu mě úplně berou. Původní klika u dveří, vestavěné skříně, starodávné skleníky s vitrážemi a v nich nádobí, které bys prodal do vídeňského muzea, vyřezávané obložení i obraz opřený o židli.


Beru si kafe a snídani na zahradu. Neviděla jsem, že je tam pan domácí, myslela jsem si, že tam budu sama. Prý mu nevadím, tak si sedám na chodník a pozoruji, jak zalévá růže. Obdivuji i vzrostlé kiwi. Vypráví mi, jak ho sklízí s prvními mrazíky, že vydrží šťavnaté přes celou zimu. Dívám se na to všechno a připadá mi, že jsem tu buď už byla, nebo se sem vrátím. Nedokážu ten pocit vysvětlit.


Pak mi vypráví o liškách, co k němu chodí. Jsou prý dvě. Sedím na rozpraskaných dlaždicích chodníku a pozoruji, jak mezi kameny roste tráva. Zahrada je trochu zarostlá a v té své neudržovanosti i krásně tajemná. Vypráví mi, že býval průvodcem v Chamonix a na zahradu neměl moc času. Horal. Pozoruji opelichanou kočku, co leží na polštáři na lavičce, i obrovský keř ibišku s bílými květy.


Kluci mě volají na snídani a v malé kuchyňce to vypadá jako na zámku – hody, kam oko dohlédne. Dneska bude pohodový den. Máme v plánu lodičku po jezeře, botanickou zahradu, pivko, zmrzlinu a koupačku. Jenomže já pořád nemám ty plavky. Takže kluky nechávám v hospodě a letím si jedny koupit do nejbližšího obchodu. Naštěstí tady vedle těch luxusních značek jsou také obchody s obyčejnými věcmi, takže mě nákup plavek nezruinuje. Lodička vypadá jako trilobit. Je nízká, aby podjela pod nízkým mostem, a stabilní, když fouká. Vystupujeme naproti a jdeme na krátkou procházku kolem jezera. Vlny jsou jako na moři. Slunce dost peče, ale fouká studený vítr.


Procházíme se hodinu, ale hospodu aby tu člověk pohledal. Nakonec se vracíme zpátky a jdeme na městskou plovárnu, která stojí uprostřed jezera. Je tu našlapáno. Všichni se ale nekoupou – chodí sem evidentně i na jídlo. Voní to tu božsky; hned zjišťujeme proč a dáváme si taky. Menu dne: lososový tatarák, passion fruit, salát s mangem, chlebík. Gastro zážitek. Voda je ledová, ale na jezero Champex asi zdaleka nemá. Jsou tu oddělené části pro ženy a muže. Plovárna je jak z první republiky.

Honza je nervózní a po koupání přešlapuje – prý ho to tu nebaví. Tak jedou do CERNu na výlet s Lubošem a my s Bedym zůstáváme grilovat se na slunci.


Cítím, jak se do mě sluníčko zakusuje a nechává na mně otisk. Dáváme si další pivo, ale už v bezpečném stínu pod střechou. Pozorujeme dění kolem, jak se lidé baví a posedávají na mole. Zpátky místo „trilobita“ volíme lodičku na druhou stranu jezera. Máme čas a kluci se určitě v CERNu ještě zdrží. Vlny jsou obrovské a houpe to s námi jako na moři – paráda. Druhá strana jezera nabízí plážovou atmosféru, dokonce písčitou pláž s mušličkami.


Sundáváme boty a couráme se ve vlnách. Ani se těm lidem nedivím – kam by jezdili, když tu mají všechno? Hory, jezero, čistou přírodu a pevnou měnu. Tady se zdá voda i o něco teplejší. Pomalu jdu po pobřeží zpátky a nechávám ten okamžik, aby se do mě zakousl. Honza s Lubošem na nás už čekají na mole. Poslední nákup na zítra do vlaku a poslední večeře s vínem v dokonalém prázdninovém bytě. Zítra jedeme domů.



DEN 14/14: sobota 9. července 2022


Znovu se balíme a znovu jsme na cestě. Je to ale cesta domů, zpátky do těch našich životů. Těším se a jsem smutná zároveň. Něco moc pěkného končí a možná i začíná. Po těch čtrnácti dnech jsme rodina. Mám tři bráchy, obrovská lýtka, namožená stehna, zážitky na celý rok a dušičku spokojenou jako nikdy předtím. Jedeme přímým vlakem 12 hodin do Vídně. Pozoruji okolí a nic mi v hlavě nestraší. Deníček mám popsaný a v telefonu milion fotek, které musím protřídit.


Největší poděkování patří mým průvodcům na téhle pouti. Bedy, Honzo, Luboši, jste skvělí! Díky, že jste mě s sebou vzali. Když si to tu po sobě čtu, asi to se mnou nebylo občas jednoduché. No, odpusťte mi to, všichni se učíme. Slibuji, že se polepším. Děkuji vám za super zážitky a společnost. Bylo to s vámi famózní!


Na něco jsem při téhle cestě ale přišla. Jsou to takové moje poznámky, někdy dost osobní, třeba se někomu budou hodit:


• Jsi-li ve skupině, přizpůsob se jejímu tempu. Nevíš, jaké jsou limity toho nejslabšího.

• Když se ti něco nedaří a nemáš možnost to změnit, prostě to přijmi a nepřemýšlej nad tím.

• Nech okamžiky a náhody, ať tě zavedou na místa, o kterých jsi neměla ani tušení.

• Když nemůžeš, zpomal se a dýchej. Nedovol tělu pochybovat o jeho síle.

• Neprosazuj své zájmy. Zajímej se o potřeby ostatních a mysli na jejich komfort.

• Současně měj vždy sebe na prvním místě. Rozhoduj za sebe, ne za ostatní.

• Pokud skupina váhá a ty znáš cestu, ukaž, že se o tebe mohou opřít.

• Dobře si vyber, jaké myšlenky si s sebou vezmeš. Zvol dobrá témata, negativní jsou ti k ničemu.

• Dívej se kolem sebe očima dítěte. Objevuj, užívej si, raduj se a nech se fascinovat.

• Potkáš-li strach, nepanikař. Na chvilku se zastav a zadrž dech – on za chvíli odejde.

• Vnímej s pokorou ty, kteří tvoří tvůj osud. Jsou na tvé straně a ochraňují tě. Věř jim a věř sobě.

• Tvá cesta je jen tvé rozhodnutí.





 

© Makywrite: Blog psaní pro radost

bottom of page