FESTIVAL BANÁT 2025
- Markéta Švábová
- 28. 8.
- Minut čtení: 14
Aktualizováno: 29. 8.
0/5 Festival Banát: úterý 19.8.
Už od neděle mám sbaleno a zase chodím kolem té své kupy. Dělám to pokaždé, vždycky něco přidám nebo vyměním. Ale teď nějak nevím, co vyhodit a co si tam nechat. Na fesťáku jsem nebyla roky, a ještě k tomu na pět dní? Možná někdy na škole. Přišla s tím v lednu Klára. Že pojedeme jako kdysi samy na fesťák. Holčičí jízda. O Banátu a české komunitě jsem samozřejmě slyšela, ale nikdy jsem o tom nijak extra neuvažovala. A najednou je to tady. Samozřejmě, jak se to dozvěděli Martin s Lubošem, tak se museli přidat, aby jim nic neuteklo. Takže jedeme čtyři. Bude sranda.
Bereme vařič, jídlo, ořechy, kafe a polévky. Klasiku, co je osvědčená z hor. Nevíme, jak to tam bude fungovat. Teď zpětně mi tahle věta přijde hodně vtipná. Když si vzpomenu, jak jsme se dohadovali kolik toho jídla s sebou. A pak ten netknutý plný vak, co jsem dovalila zpátky dom. No nic. Spoiler je venku, ale o něho tady vůbec nejde. Takže, kdo jste dočetli sem a chcete jet na Festival Banát, tak message je: žádné vlastní jídlo si tam neberte. Povezete ho zpátky.
To ale neplatí pro víno a nějakou tu štamprdli. To nám došlo hooodně rychle. Ale nepředbíhejme a vraťme se zpátky do místa a hodiny děje. Klára dofuněla do Brna s obřím batohem. Něco jsme vyhodili, něco vyměnili za skladnější věci a pak už jsme se štosovali všichni na nádraží. Je vedro. Po zádech mi stékají čůrky. Putujeme horkými tramvajemi a ve vzduchu je cítit něco hodně vzdáleného. Pocit svobody a léta z dob, kdy jsme byli mladí. Sraz je na Dolním nádraží. Speciálně vypravený festivalový vlak veze celou bandu účastníků i s kapelami z Prahy až do Rumunské Oršavy. Pak jedeme všichni autobusy do místa festivalového dění, do vesničky Eibenthal.
Bágly dáváme na hromadu před perónem a sedáme na chodník. Dívám se na zapadající slunce, jak se odráží na kolejnicích. V hlavě mi jede Žalmanovo: „Sedím na kolejích, které nikam nevedou…“ Rozhlížím se kolem. Jsem ráda, že nemáme největší bágly na peróně. Je tu dáma i se skládacím vozíkem. Podle tváří okolo odhaduji, že hlavními účastníky bude tak můj ročník - plus mínus. Najednou cítím v sobě klid. Takový ten pocit jistoty, když víte, že to bude v pohodě. Že se nebudete někde tesat s ostatními o místo v kupé. Že tohle je generace, které rozumím. Nebudou žádné neshody.
Spoiler číslo dvě: Musím říct, že tady jsem se krapet spletla. „Střet generací“ na tomto festivalu žádný nebyl. Byli tam děti, mladí, středí, staří, rodiny, velké pařící grupy, cestovatelé, singli, manželské páry, známé osobnosti, začínající i známé kapely a všichni jsme se potkávali na jedné silnici u stejných stánků na pivo. A všechno v pohodě. Navíc, s každým si tykáš, každý se s tebou normálně baví, máte společná témata, společnou atmosféru. Nikdo si tu na nic nehraje a všichni jsou jedna festivalová banda. Takový dokonalý svět. Dlouho jsem takovou pospolitost nezažila a jsem přešťastná, že vím, že nová generace je fakt fajn. Nemám o ni strach. Ale zpátky na koleje..
Vane mírný vítr. Vlak tu bude za chvilku. Očekávání a nadšení je na perónu cítit. Syčí tu otevírající se plechovky s pivem a za každým báglem je usměvavá hlava. Jak já tohle dlouho nezažila. Najednou je ten starý pocit zase tady: je léto a já jedu na prázdniny. Je mi sedmnáct a cesta je cíl. Tedy hlavně pro dalších 20 hodin.
Ve vlaku je všechno perfektně upořádané. My, co jsme chtěli spát klidně máme lehátkové kupé a s bonusem na konci vlaku. Obrovský stan, co je smotaný do velkého kruhu předáváme do vagonu, co veze nástroje s tím, že je to gong. Nevím, zda to někdo zbaštil, ale rozhodně nám ho vzali.
Vlak je nabitý energií. Párty se rozjíždí a my opouštíme hranice. Brna, Čech, Slovenska, Maďarska. A párty jede. A otevřená okna pouští do vagónů svobodu. A všude se zpívá a zní kytara. A všude jsou usměvavé tváře. A mě je dobře.
1/5 Festival Banát: středa 20.8.
Okno do kupé je stažené a za oknem ubíhá krajina s blankytně modrou oblohou. Palanda naproti mně je netknutá. Je mi to jasné, Klára pařila až do rána. To je klasika. Jede do plných. Od té doby, co ji znám, a to už je… no vlastně sedmatřicet let! Jo, potkaly jsme se jako malé holky, prožily spolu základku, kousek gympl i vysokou. Nejlepší kamarádky z Jaroměře. Všechno o sobě víme. Já o ní to, že je pařič a ona o mě to, že fakt nic nevydržím. Voda a oheň.
Balíme saky paky a vyrážíme směrem do jídelňáku, máme tam domluvenou na určitou hodinu snídani. Tohle je nová festivalová vychytávka. Jídlo jsme si mohli objednat dopředu na cestu tam i zpátky. Je to pecka. Pohodlné, teplé, dobré. Včera byly úžasné knedle se zelím a uzeným, co by se za ně ani Pohlreich nestyděl. Jsme v šestnáctém voze a jídelňák je v šestce, projít celý vlak je jak celý výlet.
Kuřácký vagon je trochu smrduté peklíčko. Už včera bylo, a dnešní odér je o to citelnější. Zem tu vypadá jako v pořádné pětce po venkovské tancovačce, co se po ní prohnala vichřice s pivem. Ale je tu živo a veselo už od rána, nebo asi od noci. Nezvykle ztichlý je naproti tomu pařící vagon zvaný „dobytčák.“ Včera jsme tu vlály napresovaní v davu, drželi se za pásky nataženými mezi stěnami. Kytary jely asi až do rána. Teď tu na koberci pospávají postavy různé zkroucené ve spacácích.
Snídaně je famózní. Párečky, kafíčko, pivko a pohoda v příjemném restauračním vagonu. Všichni dodržují svou určitou hodinu a tak tu není nával. Pak procházíme vlakem a čas zase přestal existovat. Párty se pomalu zase rozjíždí, dobytčák se postavil na nohy a vlak mezitím vjíždí do Rumunska. Vlaju si a je mi dobře. Po jedné jsme na místě. Únava a dvacet hodin strávených ve vlaku je na všech znát, ale těšení se na festival taky. Autobus nás veze hodinu a půl do kempu. Je šílené vedro a ti co, ve vlaku moc nenaspali pochrupují. Upřímně, cestu busem si nepamatuji. Taky jsem usnula. Asi tím horkem…
Kolem čtvrté jsme tu. Vítají nás nádherně oblé kopce a výhledy do údolí. Eitenthal – Tisové údolí. Povinná fotka u cedule a hurá do údolí postavit stan a rychle na první kapely. Vlakový kemp je dvacet minut od prvního pódia, zařízený jednoduše: suché kadibudky a studené sprchy s vodou z potoka. Nic víc, nikdo nepotřebuje.
Rozbalujeme stan, připravujeme spaní, protože dnes se vrátíme za tmy a hodilo by se na sebe hodit něco festivalového. Jsme ulepení z vlaku jak hrůza a fronta na tři sprchy má asi kilometr. Lezeme do malé tůňky vedle lávky, co jsme přes ní prošli do kempu. Alespoň se na chvíli z toho vedra svlažit. Byl to risk. Stojatá voda z potoka, co když pak protékal vesnicí vůbec nevoněl. Ale nám to bylo jedno. Nebo jsme měli štěstí. V dalších dnech už jsme to nezopakovali, protože to fakt nešlo.
Pak nás čas pohltil. Tedy nejdříve samotná vesnička. Jako kdybych se vrátila v čase. České baráky, česká výzdoba, červené muškáty za oknem. Něco, co je ti moc dobře známé a cítíš se tu jak doma. Před každým stavením stoleček, co nabízí místní dobroty. A kdy usměvavé a vlídné tváře a nejnádhernější čeština, co jsem kdy slyšela. Jo, jsme tu doma. 850 km od domova.
První višňovku jsme si dali u chlapíka na rohu a pak jsme na ni k němu chodili pořád. Je to místní klasika. Višně nakládají do slivovice. Pili jsme to jako griotku, než nám řekli, že to má 40%. Oops. Bylo veselo. Hlavní pódium u Medvěda to rozjíždělo a festivalové dění nás pomalu začalo vcucávat. Program byl opravdu bohatý. Člověk nevěděl, co dřív. Zda si doposlechnout tuhle kapelu nebo se jít už podívat na tamten workshop, ochutnat tamtu topinku, jít se podívat na náměstí nebo do velkého amfiteátru. Den vplul do festivalové noci a hudba hrála do rána.
2/5 Festival Banát: čtvrtek 21.8.
Nemůžu spát. Vlastně ani nevím, zda jsem spala vůbec. Tohle je mimo tradiční komfort a hlavně mimo dietní režim. A tělo to pozná. Tělo není blbec. Takže ty včerejší piva a višňovky tedy fakt cítím. Štěstí, že dnes jdeme na výlet. I když. Od půl šesté se vlastně přemlouvám, zda vůbec. Výlet se objednával dopředu. Veze nás tam autobus a naštěstí je start až v 10 hodin. Jsou skupiny, co vyrážely už v osm, ale to naštěstí nepadlo na nás. To by fakt nešlo.
Bude vedro. První únava se na mě podepisuje, ale cítím, že musím. Pes ve mně musí jít na výlet. Slíbila jsem mu to. Na chvilku zase do hor, dát tělu zabrat, pokochat se výhledy a vykoupat ve vlastním endorfinu. Stan se pomalu probouzí. Ta první noc, než si člověk zvykne na nové podmínky není nic moc. Až na Kláru, ta nespí nikdy.
Snídani si dáváme před stanem, lógr na rychlo a rozházené věci kolem dokola. Zase se mi vrací vzpomínky na všechny ty fesťáky z mládí. Musím se smát. Je to vlastně pořád stejné. Jen to tělo se mění.
O půl desáté se hrabeme do kopce k autobusu. Sraz je u křížku, co jsme tam dojeli včera. Včera? Mám pocit, že je to před týdnem. Pán s oranžovou vestou vesele selektuje: skupiny “ferratisty” (= výlet na Třaskavec) a skupiny c“šnorchlisti” (= výlet po Dunaji). Dolů jedeme autobusem hodinu. Včera jsem spala a neviděla kudy se jelo. Dnes jsem si neznale sedla na pravou stranu autobusu a neudělalo se mi z toho výhledu volno. Uzoučká silnice s mostky tak pro jednostopé vozidlo a my v busu nad srázem. Zadní kola prostě na tom mostu být nemůžou, to není fyzikálně možné. A přes to jsme nespadli. Uff.
Řidič je absolutní machr, dává to s přehledem. Až pak zjistíme, že je to mladý kluk z Česka, co je na fesťáku po jedenácté. Dostáváme cenné info na cestu o hojném výskytu zmije růžkaté (nejjedovatější had v Evropě). Ale že máme být v klidu, že máme šest hodin po kousnutí na to se dostavit do nemocnice, kde mají sérum. A že tu můžeme na cestě potkat i želvy. Whaaat?
A pak už se hrabeme pomalu do kopce. Je jedenáct a začíná to pořádně péct. Netrénovaní už odpočívají na prvním kopci, ale pes ve mně maká. Je šťastný. Hrabe se v tempu do prudkého kopce, jako by chtěl vypotit všechno pivo ze včerejška. Skupina se trhá a já se ocitám desítky minut sama. V lese. V křoví. Na louce. Pod skalou. Oči, jakoby více zbystřily a jsou ostražité na dění kolem. Sledují značení, sledují vyšlapanou cestu, sledují šustot. Výhledy se ale pomalu ukazují. Hodiny plynou a slunce pálí.
Jsme nahoře. Ufunění, ale jsme tu. Meandry Dunaje s porostlými svahy vytvářejí pod námi neskutečné výhledy. Kochám se. Pes je spokojený, Martin je spokojený, Luboš je spokojený. Spokojená je i Klára, co raději zůstala na fesťáku, protože to stoupání přeci jenom není úplně pro netrénované nohy. Kocháme se výhledy i počasím.
Sestup je v pohodě. Víceméně jdeme lesem, občas louka, co to na ní připaluje. Naštěstí je dole otevřená hospůdka a mají studenou vodu a pivko. Ve stínu malé terasy na plastových židličkách čekáme na autobus s pivkem a řešíme „problémy“ lidstva. Na cestu autobusem nahoru si sedám raději na druhou stranu. Zákaz koukání z okna. Pomáhá.
Studená sprcha v kempu je dnešní druhý vrchol. Pecka. Včera večer už bylo trochu chladno, ale dnešní večer je horký. Rozpálili to i kapely na pódiích. Píšu si do deníčku jejich názvy, co jsem je ani neznala a tlačím do sebe už kolikátý bramborák se sýrem. Tahle místní laskomina je k dostání na každém rohu. Nedělají bramborák s česnekem a majoránkou, ale jen brambory asi s vajíčkem, to potírají smetanou s utřeným česnekem a na to dávají nastrouhaný kravský sýr. Přírodní, ne žádnou žlutou věc. Pecka. Zamaštěná jsem až za ušima.
A Terne Čave to rozjedou se svými cikánskými rytmy na hlavním podiu. Tepe ve mně radost z bytí a vzájemní pospolitosti. To, je tady vlastně nejvíc. Lidi, co jsou na stejné vlně kolem tebe. S každým se dáš do řeči. S každým se seznámíš. Jednoduše. Pak už jen upadám do stanu, i když hudba ještě tepe. Můj vnitřní pes je chcíplý a potřebuje si odpočinout.
3/5 Festival Banát: pátek 22.8.
Ty ráda jsou fakt vtipná. Klára je kupodivu ve spacáku, ba co víc, už je oblečená a připravená jít někam na snídani. Za dobu, co my byli na výletu se seznámila s celou vesnicí, zjistila, kde co je, a užívala si festivalový rej. My se pomalu hrabeme na úžasnou farmu, kde příště rozhodně musíme zakempovat. Chovají tu pštrosy, kravičky, slepičky, a dá se tu i pěkně stanovat. Rozhodně ale mají vynikající snídaně, míchaná vajíčka se sýrem a domácím chlebem, voňavými rajčátky a okurkou. Mana nebeská.
Trochu se zatáhlo, ale alespoň není tak horko. Neověříme si předpověď ani nic, protože tu prostě nejedou žádná data. Máme smůlu. Ale má to jedno obrovskou výhodu. Nikdo nečučí do mobilu a všichni čučí na sebe. Jsme přítomní!
Já si jdu sama na workshop a potkávám se super babami, co sem jely samy. Každá z jiného kouta republiky. Seberozvoj s Nelou Boudovou. A pak je přednáška o cestování za kmeny v Indonésii, pak o výletě do Korey, pak Janek Rubeš vypráví o kauze Braník a pak hraje cimbálka a kapely a já si mezi nimi pluji na spokojeném obláčku.
Až… do momentu, kdy se strhne fakt děsivý liják a bouřka. Skoro dvě hodiny to drtí celou vesnici, ale nás to nezdolá. Kapely se přesouvají pod stříšku, lidé se tlačí u deštníků, vyklízejí se stodoly, stěhují se nástroje a hraje se, zpívá se, jako kdyby tu nelilo. A pak i přestane. Asi ten nahoře zjistil, že žádné bububu na naši náladu neplatí.
Nejvíc mě dostávají ty drobné momenty. Včera hrála na náměstí cimbálka. Já tam jen tak stála, poslouchala a pohupovala se. Najednou vyskočil z diváků šohaj a zatancoval v pantoflích takový verbuňk, že mi padala brala. Druhý silný moment byl tady včera, když jsme procházeli večer kolem hospody u Medvěda, kde seděli místní štamgasti a na staré heligonky hrály staročeské písničky. Nebo jak se s vámi ti místní lidé ochotně a o všem rádi baví. Ta jejich nádherná čeština. O Banáte, začínáš mě chytat za srdce.
4/5 Festival Banát sobota 23.8.
A je tu poslední ráno. Nějak rychle to sakra uteklo. Sotva si člověk zvykl na to zpomalené tempo, a je to pryč. Jdeme na snídani, největší delikatesu a současně blbost, co jsem mohla udělat. Byla výborná. Srnčí polévka s nudlemi a lečo se sýrem. Vynikající. Ale pro mě jen dvě hodiny. Pak nastala v mých útrobách nějaká mela. Asi se rajče začalo honit s paprikou a hráli tam vybiku. Nebo nevím… Protože pak už to bylo rychlé. Takže smekta k obědu, smekta k svačině, smekta k večeři.
Do toho se musíš zabalit a ještě si zkusit užít i ten poslední festivalový den. Večer se jede už vlakem zpátky. Jo, snažím se, ale škrundající břicho, křeče a mátoha mi moc v náladičce nepomáhají. Asi jsem i malinko protivná, ale jen fakt malinko….(prý strašně!).
No, tak tam v tomhle stavu stojím v tom vedru a čučíme oba s Martinem na ten obří stan. Klára a Luboš jsou někde ve víru dění. Jsme na to sami. Jo, poskládat stan pro 2 je sranda, ale tohle je hangár pro čtyři se dvěma ložnicemi a obrovskou předsíňkou. Vůbec nevím, jak se ho podařilo rozložit. On se vlastně skoro poskládal sám. Ale složit ho? To bude fakt ořech.
Jo, máme návod. Máme video video. A furt to nejde. Čtyřicet minut stojíme na tom vedru a nervy, že to švagrovi, co nám ho půjčoval to zničíme. Fakt to není jednoduché. Nejde to. A přitom se pokouším na sobě v poslední době pracovat. Seberozvoj, vyjednávání, změny v reakcích a chování… A výsledek? Je ze mě stejná fúrie, jako dřív. Stojím tady a reaguju stejně impulzivně, jako kdyby nevěděla, že to ničemu nepomůže. Martin klasicky nemluví, potřebuje si to rozmyslet. A já to potřebuji vyřešit. Hned…. Tříhlavá saň hadr!
Nakonec v tom byl fígl. Muselo se to zkroutit do ležaté osmičky a pak ještě zkroutit podruhé. Nechápu, kdo to takto vymyslel. Jo, nakonec jsme to dali. Ale! Byl to boj. To byly zabijácké pohledy! To, byla zase škola. Sebeovládání…. To se mi to zase nepovedlo. No, tak snad někdy příště. Třeba.
Je po válce a my spěcháme na průvod v krojích. Tedy já jdu sama, Martin potřebuje pivní pomoc. Krojovaní vycházejí od kostela a jdou na náměstí. Kráčejí po jedné a pořád té samé malinkaté silničce, co se vine celou vesnicí. Vede je mladý sympatický muž, hrají na harmoniku a všichni zpívají. Mám zase srdce v krku, jen o tom píšu. Bulela jsem od momentu, co jsem je uviděla. Dvě stě let tradice. Dvě stě let folklóru. Naši krajani, tady uprostřed krásné přírody, ale s těžkým životem.
Průvod se pomalu posouvá na náměstí, kde děti tancují Českou Besedu. Ten muž, co vedl průvod je učitel z Čech, co tady končí pětileté působení. Podařilo se mu probudit nejen v dětech, ale v celé vesnici zájem o folklór, tradici, tanec… Prý se tu Besedu děti naučily téměř sami. Neslyšela jsem dlouho tak bouřlivé ovace. Plakali jsme všichni. Dojetím. Nad tím, co tady všichni naši krajani dokázali. I nad tím, jak nám tady bylo s nimi dobře.
Na odpolední atmosféře se už pomalu podepisuje, že se večer odjíždí. Někdo už balí a hodně to tu už prořídlo. Jádro statečně stále pulzuje dál před pódiem. Já se cpu další smektou a fakt mi není dobře. Snažím se ještě zmátořit a zakousnout do sebe poslední momenty z procházky vesnicí.
Tady je úžasně romantická rozpadlá chaloupka. Tady je moje hrdinka slepice, co jako jediná vyšplhala na plot a klovala jablka ze stromu, zatímco její kámošky dole hledaly nějaké suché drobky. Tady je ten úžasný dvorek Fredy a Krasty porostlý vínem, kde každý kout je jako reklama na vintage design. Tady je už skoro vykoupený krámek s čaji, levanduli a vonnými oleji a vedle je odpočinková čajovna, kde jsem vůbec nebyla. Naproti babina prodávala úžasné tvarohové koláče. Tady jsme si dávali ty masové a lilkové topinky, tady s pánem klábosili u višňovky...
Procházíme se naposledy vesnicí. Loučíme se všemi pódii, lidmi, co jim už dávno došla višňovka, ořechovka, bramboráky, co musí být šíleně unavení, ale stále se na vás tak pěkně usmívají. Jsou ani šťastní, že ten dav už konečně odjede. A nebo taky ne. Nebo jim bude taky smutno. Jako nám. Že je tady necháváme. Ale my jim tady necháváme svoje srdce. A příští rok si pro něho přijedeme znovu.
5/5 Festival Banát: neděle 24.8.
Večerní přejezd busem do vlaku byl pro mě dost náročný. To je tak, když část osazenstva je nakalená, další úplně střízlivá s křečema v břiše a další mezi nimi lítají jak hadr na holi. Jo, ten přejezd byl náročný na kooperaci, ale zvládli jsme to. I když jsme museli v horku čekat v autobuse. V horku a smradu čekat na nádraží, než se naše soupravička o půlnoci rozjela. Bylo to kapku náročnější než ten začátek, ale dalo se to. Od křečí mi nakonec pomohla spolubydlící Lída, co dělá zdravotnici na táborech.
Měla připravený fernet. Večeři ve vlaku jsem vynechala, i pivo. Nechtěla jsem riskovat a vyplatilo se. Spánek mi hodně pomohl.
Ráno bylo už za odměnu. Za oknem už nakukovalo Maďarsko a v břiše bylo o něco lépe. Říkáte si, ulevilo se jí, tak si dala půst? Prd! Chtěla jsem urvat taky poslední moment atmosféry a vplula jsem opět do párty režimu. Dobytčí vagón se začal pomalu zase probouzet a kytary se spustily naplno.
Vlastně to byl takový další festivalový den. Pomalu nás přibližoval našim zaběhlým životům, datům, mobilům a odtahoval od prožívání tam. Výstup v Brně byl krapet náročný. Pro všechny členy posádky. Někdo bojoval s emocemi, někdo s časem, protože mu nenavazoval vlak a já opět s křečemi. Pak jsem se dozvěděla, že podobné peklíčko prodělal skoro každý z týmu, kromě Martina, ten má kachní žaludek.
Stojím doma nad batohem a ruce dělají pravidelné pohyby do pračky, z pračky, vytřídit, vyklepat, vyčistit. A pak sedím na fotkami a je mi moc dobře. Dívám jsem se na Kláru, jak dojetím ani nemůže mluvit. Luboš už sedí ve vlaku a Martin si radši otevřel pivo. Bylo to fakt suprový. Všechno. Pojedeme příští rok znovu. A zase vlakem, protože ten byl na tom prostě nejvíc.
A největší poděkování letí třem klukům, co tenhle festival Banát vymysleli, zrealizovali a pořádali ho už po čtrnácté: Jan Duben, Štěpán Slaný a Tiberiu Pospíšil. Podařilo se jim neskutečné. Obnovit zájem o kraj, krajany, přivést sponzory, partnery, lidi a probudit povědomí o tomhle krásném kraji. BRAVO PÁNOVÉ, BRAVO!!!
Dočetli jste až sem? A co líbilo? Chcete Banát taky zažít? Nebo máte firmu, love, ruce a chcete pomoci? Jukněte na jejich stánky: festivalbanat.cz
A ještě malá douška. Na jedné fotce jste viděli opřené knížky Pihovaté pralinky. Jo, sedí tam na poličce v hospodě u Medvěda v Rumunském Banátu. Vlastně už nesedí, někdo si je vzal a jsou už „na cestě.“ Ještě mi totiž něco z tištěných kousků zbylo. Díky Martinovi, který to technicky vymyslel, vznikl projekt: „Toulavé Pralinky“. Od teď bude možnost potkat putovní Pralinky ve veřejných knihobudkách. Každá knížka má svůj unikátní QR kód, kde je možné trasovat její polohu a nechat třeba i vzkaz. Víte-li o nějaké knihobudce, které by Pralinky slušely a jste ochotni je tam donést, napište mi, ráda vám je pošlu.
