GRAN CANARIA TREK

Markéta Švábová
před 15 hodinami
Minut čtení: 34

Aktualizováno: před 31 minutami

0/14 Gran Canaria trek: 17. prosince 2025

Zase přes Vánoce na cestách, už z toho bude pomalu tradice. Všechno má prostě svoje pro a proti. Když nemáš děti, nemáš radost, ale na druhou stranu ani povinnosti. Tak se věnujeme sami sobě a tomu, co nás baví: chození po horách. Nakonec zas taková změna to nebyla: mísu chlebíčků jsme vyměnili za tapas a bublinky za červenou Riberu. I když drobné nunce se samozřejmě našly… :-D Ostrov Gran Canaria mě nikdy na trek nenapadl, přišel s tím Martin. Já se bála betonových měst a davů turistů. Moc mile mě to celé putování překvapilo, stejně jako ta samotná turistická místa. Zas taková hrůza to prostě nebyla, i když my se jim, snažili co nejvíce vyhýbat. Půjdete i tentokrát s námi? Dobře, tak začínáme.

Jsme tu. Noční přesuny jsou dobrý. Polovinu prospíš a tu druhou proklimbáš. Už z letadla bylo vidět, že se ostrov halí do mlhy, na rozdíl od Lanzarote, který byl zalitý sluncem. Je poledne a autobus z letiště nás vysypal uprostřed Las Palmas. Nejdříve jemně lží a pak už řádně lije. V nejbližším výklenku se oblékáme do pláštěnek a bund. Až za chvilku pochopíme, že tohle bude tady běžné cvičení. Lije, je horko, lije… (repeat).

Lezeme do nízké budovy s názvem Mercado a jsme mile překvapeni. Je to tradiční trh, se stánky s ovocem, zeleninou, rybami, ale i tapas a vínem. Neleníme a sedáme, protože to, co měli za vitrínou, k zakousnutí rozhodně stálo. Žádný jamon s olivami, ale tady tapas zdokonalili do podoby uměleckých děl. Tak schválně: zapečený velký žampion se sýrem sedící na lůžku z červeného zelí, plátky místní speciality (něco jako jelito, ale na sladko) na bagetě se smaženou cibulkou a nakládaným sušeným rajčetem, nebo kus pečené ryby na plátcích restované cukety s citronem a krevetou, nebo zapečený sýr na plátcích smaženého lilku, s rajčetem a opunciovým jamem… Jo taky mám Pavlovův reflex, jen to píšu.

Místní sedí na židličkách a vykládají si. Zvykáme si na pomalé tempo. Promenáda u pláže je skoro prázdná, asi je to tím deštěm a i tím datem. Tady jít na Silvestra asi nechceš. Ale my jsme tu jen jednu noc, takže pohoda. Cvičení s oblékáním a svlékáním ale stále pokračuje.

V hotelu se snažím mluvit španělsky… No, ono je to rozdíl učit se jazyk a mluvit. Takže přecházíme na bezpečnější angličtinu. No co, je to první pokus, ten druhý vyjde (třeba). Pak nevím, probudili jsme se navečer.

1/14 Gran Canaria trek: 18. prosince 2025

To je tak, když máš přestupný den a ještě se snídaní. To už nebude, tak si to užíváme. Dnes nás čeká jen přesun autobusy do vesničky Tejeda. Venku střídavě leje a je horko, takže žádná změna. Jdeme už s batohama po promenádě a pozorujeme surfaře ve vlnách. Jim ten déšt asi nevadí, hlavně, že jsou vlny.

Máme dvě hodiny do odjezdu autobusu, tak se tak plácáme pomalu k zastávce. Když už jsme ji po patnácti minutách plašení našli, stres pokračuje. Stojíme na zastávce a trpělivě čekáme. Máme staženou místní appku, stokrát jsme se ujistili, že autobus odsud jede, stále nic, stále nic… a pak ho vidíme, jak nezastavil a jede dál. Jenže je to poslední autobus, co do hor dnes jede.

Takže běžíme. Je taková zácpa, že ho doběhneme na další křižovatce, ale jestli si myslíte, že nám otevřel dveře, tak ani omylem. Ukázal nám, že máme běžet ještě dál. A dál a dál. Střídavě hledám plíce na asfaltu a dívám se, zda autobus neodbočuje. Řidič stále ukazuje dopředu. Zkrátím to byl to 600 m běh s plnou polní doplněný kličkováním mezi auty. Chytili jsme ho na další zastávce, to už teda zastavil. Řidič se smál. Taky bych asi smála, ale nemohla jsem najít plíce. Ufuněný, zpocený sedíme v buse a ten si to štosuje do hor.

Další přestup nás čeká ve vesničce San Mateo, tam jsme měli mít půlhodiny, ale tu “sežralo” zpoždění prvního autobusu, takže máme další stresík. A bylo to o chlup! I tenhle autobus funí do kopce úzkými uličkami a já můžu v klidu psát. Vyprahlost krajiny vystřídala šťavnatá zeleň. Malé vesničky sedící na svazích s barevnými fasádami a zahrádkami. Okna autobusu jsou zamlžená a venku je mlha jak hrom.

Jedeme v autobusu skoro sami. Všichni jsou nacpaní na plážích a sem do hor nikdo nejede. Teda ne autobusem. Vystupujeme v Tejedě (čte se Techeda). Jsme v 900 mnm a sluníčko tu prokouklo nad mraky. Mlha ustoupila a dělá se kouzelný večer. Máme tu bydlení na tři noci. Je to neskutečně krásný domek se zahradou a celý ho máme pro sebe. Sleduje nás na cestě k němu dron, asi pan domácí… Městečko je neskutečně malebné. Opravené domečky, kostelík jak z pohádky a do toho výhled do místní kotliny, která se krásně zelená a taky stoupá. Před námi se objevují dominanty středu ostrova, Roque Nublo na jedné straně a Roque Bentayga na druhé.

Baráček je zařízený po staru. Nejvíc jsem hotová z té jejich omítky. Jsou to vlastně přiznané kameny, jen štěrbiny omítnuté vápnem. Tradiční vnitřní i vnější typ omítky, zejména tady v horách. Uvnitř je domečku je chladno. Jsou to malinkatá kamínka, ale ty to jen tak temperují. Je tu malá kuchyňka, teče teplá voda, tak co. Já jsem milovník těchto původních obydlí, ale pro někoho by to bylo asi moc retro.

Jdeme si “ulovit”’něco do místního obchodu a pak na vyhlídku. Když jsme ve Španělsku, tak je to vždycky to samé: jamon, aglio-olio, olivy s ančovičkami, červené víno a kus sýru. Paní domácí nám tu nechala láhev vína a natrhala malé grapefruity, které spolu s mini mandarinkami rostou přímo pod okny.

Aniž bychom to tušili, tak jsme začali tou nejmalebnější vesničkou na ostrově. Uzounké uličky, bílé domky s kameny na fasádě a kostelíčkem si sedí uprostřed hor, dívají se do hlubokého kaňonu a jsou obklopeny vysokými štíty. Když už si myslím, že hezčí to být nemůže v ten moment se celé město ještě vánočně rozsvítí. Stojíme u kostelíčka, díváme se na místní andělíčky, stromeček a rozzářené domy. Filmy by se tu mohly točit.

Jak zapadne slunce, tak to teda není bůh ví co, a to máme péřovky a čepice. Valíme “dom” a rychle pod deku, protože uvnitř je pomalu podobně jako venku. Ne, že bych jektala zubama, ale teploučko vypadá zdaleka jinak.

2/14 Gran Canaria trek: 19. prosince 2025

Emilka (bouře) v noci řádila, ale ráno už jí to asi přešlo. Asi se vyčerpala. Předpovědi na dnešek se různí, podle jedněch přestane lejt odpoledne, podle druhých odpoledne lejt teprve začne. My se vlka nebojíme, bereme všechno do deště a valíme na trek. Máme výhodu = pocit, že se můžeš obrátit a jít zpátky, když to nepůjde. A to “když” se ukázalo celkem dost brzy, ale nepředbíhejme.

Je příjemně pod mrakem a my sestupujeme do kaňonu, abychom se zase mohli škrábat nahoru. Pod námi jsou poslední zbytky obydlí z Tejedy a terén začíná houstnout. Po dešti jsou cesty kluzké a bahno se lepí na nohy. Sestupujeme až k vodě a tady nás čeká první brod. Neměl být, ale je. Není to široké, ale hluboké. Nechceš tam zahučet s pohorkou. Jdeme dál do svahu, ale špatně. Je to sice na ukazateli značeno jako trasa, ale krom dvou značek na dvou kilometrech jsme neviděli nic. Trochu bloudíme.

Chvilku stoupáme do mazlavého svahu, kde ti nelepí jen boty, ale i p****, že se to s tebou urve. Je to tu podmáčené a terén je nestabilní. Ale jdeme špatně, takže se zase vracíme zpátky k té vodě. Jenže cesta se mění v necestu. Voda se rozhodla vytvořit si tu vlastní verzi. Dál to prostě suchou nohou nejde. Zkoušíme se prodrat hustým rákosím, abychom došli tam, kam to to taky nejde.

Jenomže co teď? Původní cesta je zatopená vodou a brod není možný. Obejít to nejde, protože jsme na kraji kaňonu, to bychom museli mít padák. Už to začínalo vypadat blbě, že se budeme vidíme starý aquadukt, po kterém by se těch pár set zatopených metrů dalo přejít. Je to naše poslední naděje. V hustém rákosovém porostu jsme ho v kopci našli. Lezeme na něj a uvidíme.

Jo, tohle bylo strategické, obešli jsme po úzké římse rozvodněnou část, ale objevil se další výzva. Scházíme ke kaňonu, kde valí divoká voda a přeskočit to nejde. Hladké břehy se skálou nejsou tak široké, takže by to teoreticky šlo, ale když skočíš nemáš se na druhé straně čeho chytit. Dobře, říkáme si, tak jsme asi fakt došli… Je tu sice ohořelý kmen spadlý přes řeku, ale po tom by šel jen blbec. A pak se vidím, jak stojím na tom stromě a posunuji se po něm malými kroky. Naštěstí nebyl kluzký, tak to šlo. Pak stačilo skočit dolů a bylo… Strachy jsem se sice málem po…ale byli jsme na druhé straně. A to bylo hlavní.

Jenomže jsme stále neměli vyhráno. Cesta podél aquaduktu byla v pohodě, mokro a nebezpečno v normálu. Pak začalo stoupání, kluzký povrch, nestabilní kameny a cesta s průrvami v hlíně. Nechceš myslet na to, že se to pod tebou může urvat, ale myslíš na to. Ne, nebyla to žádná vymyšlená trasa. Byla to normální čárkovaná trasa v mapách, ale evidentně pro dobrodruhy.

Výhledy jsou ale fenomenální. Chvilku si myslím že jsem zpátky na Reunionu, chvilku v Utahu, kde jsem nikdy nebyla. Tohle není Gran Canaria, ale Grand Canyon. Když jsme se vyškrábali nahoru a uviděli jsme v dálce už oficiální trasu k El Roque, ulevilo se mi tedy značně.

Jeskyně Cave the Roque mají neskutečnou atmosféru. Tady bydleli Guanči - původní obyvatelé ostrova. Měli tu obydlí, svatyně, sklady i pohřebiště. Zili tu v předhispánském období. Tzn od 1. století př. n. l. do 15. století n. l. Lezeme nahoru po drolící se skále a nahlížíme do příbytků, které teď okupují hlavně ovce a kozy. Má to tu zvláštní esprit.

Výhled je neskutečný, do obou údolí. My tu čekali hospodu pro “muflony”, ale nic takového tady není. Tady se pořád žije. Domečky a zejména zahrady a ploty jsou splácané různě, co bylo. Jsem absolutně nadšená. Děláme další strategické rozhodnutí a měníme trasu. Tím dopoledním blouděním jsme nějakou tu hoďku ztratili, takže se vydáváme po “silnici” nahoru na Roque Bentayga. Ale není to žádný čajíček. Auto tu nepotkáš (kecám, projely za hodinu 2). Stoupáme k dalšímu významnému místu, a to až nahoru. Tohle byla kdysi “observatoř”, významná zejména při oslavách rovnodennosti. Je tu vytesaný oltář do skály a neskutečný 360 stupňový výhled na celý kaňon.

Dáváme si pivko (vrcholové, samozřejmě) a koušeme zbytek svačiny, o kterou jsme se na té skále předtím rozdělili s kočkou. Pomalu se zvedá vítr a my musíme jít, abychom stihli dole autobus. Ale nechce se. Nejvtipnější byl pár, co nahoru za námi vyfuněl: on Němec a ona z Guatemale. Když viděl, že pijeme plechovku piva řekl: “Přinesli jste si s sebou pivo? To je tak české!” I když to myslel, že srandy, docela mě tím nakrknul. Jasně, že je to české. Jsme Češi a pivo k nám patří. Pche!!!!

Opatrně sestupujeme. Občas se ke mně přitočí trpaslík a našeptává mi, že bych se asi měla bát, když tu není zábradlí a cesta je trochu kluzká. Odstrčím ho, protože mi zbytečně škodí. “Bo, kdo se bojí, s*** v síni!” Máme obrovské štěstí a do Tejedy nás berou holky kitte surfařky autem. A ani jsme nemuseli stopovat, hned nás pod kopcem nabraly. Vyjely si na jeden den mezi surfováním na výlet do hor. Sportovci, tělem i duší. Takže stíháme v obchod před soumrakem a návštěvu výrobny místní sladkosti, která se tu vyrábí už od 40. let.

Je to cukrárna: Dulcería Nublo Tejeda. Včera tu stály fronty až do alelujá a my až doma zjistili proč. Tohle nesmí “Kanáričanům” na vánočním stole chybět. Dnes to proto byla “must have” zastávka. My ochutnali: “Almendras rellenas“ = malé mandlové oválky z tenké oplatky slepené jemnou mandlovou náplní. A “mazapán“ = hutný koláč z mletých mandlí, cukru, medu a skořice s karamelizovanou krustou. Jo bylo to mega!!!

Cukrárnu založily sestry Dolores a María - začaly vyrábět první mazapán ve 40. letech a prodávaly ho po mši u kostela. Mimochodem, na přelomu ledna a února se sem do Tejedy jezdí na slavnosti kvetoucích mandloní, kdybyste někdo chtěl tip na výlet.

3/14 Gran Canaria trek: 20. prosince 2025

Tejeda má dvě největší turistická lákadla. Dva vrcholy. První observatoř jsme pokořili včera a na druhou Roque Nublo se chystáme dnes. Je o poznání chladněji, než včera. Z levé strany se přes hřbet masivu valí dolů černočerný mrak. Postupuje hodně rychle. Bojíme se, zda nahoře vůbec něco uvidíme, ale co už.

Nebyl by to výlet, abychom nebrodili řeku a nevraceli se, takže o tomhle už nepíšu. Procházíme uzoučkými vesničkami. Baráčky jsou tu nalepené na skalách, kolem slepičky a normální život. Žádné apartmány, tady se žije. Jsme tu sami a místní jsou usměvaví a dávají se s námi do řeči. Vůbec nechápu, jak sem dojede nějaké auto, sklon těch “silničko chodníků” mu tak 40% stoupání.

Pak už silnička není, stoupáme po šutrech a úzké cestě nahoru, dvě hodiny. Les se změnil. Jsou tu nádherné borovice, voda valí po skále dolů a dobře se dýchá. Aby ne, lezeme do 1714 mnm. Nad námi se mezi stromy tyčí “On”, jeho špička vypadá jako “Panettone.”

Tohle je úplná bylinková zahrada. Mezi borovicemi rostou obrovské trsy šalvěje a les má pěknou atmosféru. I tady jsou skály a v nich jsou vytesaná obydlí. Tak různě rozházená po lese. Jeden “skalní dům” na úpatí vypadá jak od Flintstones. Jen čekám, že z těch zelených dveří ve skále někdo vyběhne s kyjem.

Dělá se zima a fučí studený vítr. Na úpatí potkáváme zajímavý pár, odhadem tak pokročilí osmdesátníci, ale ve výborné kondici. A víte co? Paní byla rodačka ze Vsetína a manžel z Itálie. Mluvili perfektně Česky a to žijí v Itálii přes padesát let. Na různorodé páry tu máme štěstí. Včera jsme potkali toho “drzouna” z Německa, co měřil dva metry a ona z Guatemale mu byla po pás. Holky, co nás vezly stopem byly z Německa, ale bydlely tu u strýce, co se sem před třiceti lety nastěhoval je své žena, která je odsud.

Jsme nahoře a fičí to tu tedy řádně. Oblékáme se do všeho a škrabeme se dál na skálu. Je to mohutný masiv, co má nahoře v “jedné věži” okénko. Výhled do obou údolí je dechberoucí, ale to stále není naše “Panettone”. Zase stoupáme po skále a pak se to stane. Otevře se před námi neskutečně velký prostor.

Zatím jen hledím a nemám slov. Na skále se najednou objevilo obrovské prostranství 200 m na délku a 80 m na šířku!!! Nechápu, jak je to možné. Prostranství je až na pár prohlubní naplněných vodou naprosto rovné. Uprostřed stojí “On” = Pan “Panettone.” Osmdesát metrů vysoký masiv. Mám husí kůži a cítím zde něco magického. Je to neuvěřitelně silný pocit. Něco prastarého, až mě mrazí.

Roque Nublo je ikonický monolit, co vznikl před asi čtyřmi miliony let během druhého vulkanického cyklu na ostrově. Byl považován za posvátné místo Guančů (už víme = původní obyvatelé ostrova). Do 15. století ho používali pro rituály a uctívání bohů i komunikaci s předky (říká průvodce). Jsou tu vytesané ve skále prostory pro obětiny a prolákliny na tekutiny. Je to i tím, že se defacto nachází v centru ostrova, tehdejším centru jejich Vesmíru.

Ta velikost je neskutečná, zejména v kombinaci s tou neskutečnou rovnou plochou. Od skály je krásně vidět do daleka. Z mraků nad mořem se v dálce krásně rýsuje zasněžená Teide sousedního Tenerife. Tohle místo je magnet! Sedáme si chvilku na sluníčku, ale jen co dojíme sváču přiženou se mraky a celý prostor v mžiku zahalí mlha. Jako kdybychom tu každý měli jen pár posvátných minut a pak musíme dolů.

Už fičí značně, mlha se valí po hřebeni a my sestupujeme na druhou stranu kopce do Ayacaty. A pak? Jako když mlhu, vítr a zimu někdo vypne. Jen pár metrů za hřebenem se svlékáme do triček, protože je najednou vedro a peče slunce. Po cestě k parkovišti je to bohužel tristní. Někteří turisté se chovají jako čuňátka, těch papírových kapesníků a plechovek… Ach jo.

My klesáme do slunečného údolí. Jdeme zase kompletně jinou krajinou, takovým divokým údolím. Občas zase potokem, občas to vypadá, že jdeme někomu po zahradě, až dorazíme dolů. Hospůdka tam sedí, jako na zavolanou a ještě deset metrů od ní je zastávka autobusu, co nás odveze za hodinku dom. Náhoda? Nene, přesně domyšlená trasa. Jojo, někdy je něco spontánně, ale většinou se to musí dobře prokoumat a mít několik verzí. Na tohle je Martin fakt machr. Všechny jízdní řády máme stažené a na každou cestu jsou minimálně dvě ústupové verze.

Autobus jede a my v něm sedíme sami, škoda. Všichni si tu nesmyslně půjčují auta a přitom tohle tady funguje perfektně. Projíždíme kolem včerejší “díry Grand Canyonu” a já se nemůžu vynadívat.

Do Tejedy přijíždíme o půl páté. Je ještě čas na skleničku červeného na terase a rybu s domácí mandarinkou, přímo tady ze zahrádky. Zítra se mi bude těžce odcházet. Tohle místo je fakt úžasné. Chcete tip na ubytování? Casita Bentayga, Lomo de Los Santo 1, Tejeda. (jsou na bookingu, mapa zde)

4/14 Gran Canaria trek: 21. prosince 2025

Dnes se přesouváme na další místo. Od rána je sluníčko, tak se jde dobře. Stoupáme a necháváme Tejedu pod sebou. Vlastně “jde” dnes celý den s námi. Jdeme totiž přes masiv do Artenery, a celou dobu se díváme do “našeho” údolí. Highlighty včerejšího i předvčerejšího dne máme jak na dlani, Jen se mění “úhel”.

Chvilku strachu zažíváme jen na takovém uzoučkém útesu u skály, kde jsou nad námi ovečky. O nic nejde, jen že mají s sebou psa, pár beranů a “jdou nám v cestě.” Takže trpělivě čekáme, až se celé procesí popořadě přesune z kopce na cestu, abychom je mohli pomalu následovat. Ti berani se na nás moc pěkně nedívali. Pes měl naštěstí starosti s nějakou zatoulanou ovcí, tak jsme došli “celí”. Ne že bych se bála ovcí, ale na tom traverzu nebylo úniku. Buď opatrně couvat nebo střemhlav do rokle. Tak jsme měli troche fedry, aby nás pes nevyčuchal…

Po dvouhodinovém stoupání kotvíme ve vesničce Cruz de Tejeda. Je tu geniálně umístěná kavárna a proskleným výhledem se díváme do údolí. Až za chvilku zjistíme, že je to hotel a patří k němu i vířivka a bazén, co vidíme přes sklo. Ti v bazénu mají sice pěkný výhled, ale my na ně taky. Trochu mi to připadá jako v zoo u bazénu s lachtany, ale co už. Pivo a káva je must have kombo.

Les dál se mění. Nastupuje borovice Kanárská se svými mega štětinami. Jdeme do kopce, cesta je pohodlná, široká, žádná “scary” místa. Je to tu jak v léčivé zahrádce. Tu roste šalvěj, tamhle pelyněk, trsy máty a spousta dalších bylinek. V Tejedě bylo Centrum pro pěstování léčivých bylin, ani se nedivím.

Střídavě tu fouká studený vítr nebo je horko. Když vysvitne sluníčko je fajn, jinak je 8 stupňů. Cesta je příjemná, pěkně se vine lesem, kolem skal i po útesech. Dnes je to taková pohoda. I když stejně přicházíme až ke čtvrté. Artenara je malinkatá vesnička a my bydlíme přímo u kostela. Výhled je geniální. Máme z “betle” panoramatický výhled na město a hory… ale jen chvilku. Mrak přináší déšť a chčije a chčije. No co! Jdeme pro láhev červeného, prochuto, olivy a nějak to přežijeme.

5/14 Gran Canaria trek: 22. prosince 2025

Okno s výhledem na kostel je zamlžené a na terase tančí dešťové kapky své ranní tango. Horký čaj, povídka Sherlocka Holmese a ještě se na chvilku propadnout v teplém pelíšku. Ale pak se musí balit. Španělské byty nemají topení, takže starty z postele jsou tu rychlé Dnes se opět přesouváme. Měl to být jednoduchý trek, ale zase nebyl (a spoiler je venku).

Do pláštěnek se soukáme už vevnitř. Nevypadá to, že by to, co řádí venku, byla přeháňka. Ani jedna aplikace nám tady není schopna určit pořádně předpověď počasí. Na těch ostrovech se to prostě pořád mění. Funíme borovicovým lesem, pak sestupujeme, pak zase funíme nahoru. Bláhově jsem si myslela, že se to umoudří, ale z mlžení to přešlo na déšť, pak “chcanec.” Ale nemůžeme jinak, sem autobus nedojede, nemá po čem.

Dnes nás čekají dva brody. Vody je teda dost. Měli jsme trochu strach, zda to vůbec půjde, ale nakonec se ukáže, že tohle bylo na té trase to nejjednodušší. Krajina se mění a my se přesouváme do oblasti Risco Caído = známá se svými jednak terasovitými kopci, ale hlavně unikátním systémem jeskynního bydlení. Mlžný opar nám trochu kazí výhled, ale dojem je stále ohromný. Cestičky v kopcích jsou zablácené, občas se mění v řeky a kameny dost slušně kloužou.

První wow efekt je v údolí, do kterého tečou tři prameny. Vzrostlé agáve se tu tyčí v nadživotních velikostech, pramínky se mění ve vodopády a v zelených kopcích jsou vidět první “hobití” domky. Stále prší a my jsme už přes čtyři hodiny na cestě. Už bych si sedla a dala sváču, ale není kde.

Pak přicházíme k fenomenálnímu údolí s jeskynní vesničkou vytesanou do skály: Barranco Honda. Mraky se na chviličku rozestoupí a ukážou nám celé překrásné údolí. Takhle jeskynní oblast byla objevena až v roce 1996!!! Nevedly sem žádné silnice. Ty se vystavěly až v 60. letech 20. století a ti lidé tu žili celou dobu izolovaně. Vůbec nedokážu popsat ten pocit, co tu na mne dýchá.

Pomalu sestupujeme do rokle a před námi se otevírá hluboké údolí a skály na protějším kopci s jeskynními obydlími. Je to monumentální. Vine se to po celé délce údolí. Hodně z nich jsou už jen “díry” ve skále, zejména ty ve “vyšších patrech,” ale dole se ještě bydlí! Domečky maji důmyslně splácané zdi, přístavky nebo někde dokonce s natřenou “střechu” na červeno. Jsem naprosto okouzlená a nemůžu se vynadívat. My do údolí sestupujeme z druhého kopce, kde jsou terasovité pidi zahrádky a děsně to tu na těch kamenných a skalnatých schodech klouže. Pořád prší a co pár kroků jsou tu sesuvy půdy a kamení.

Působí to tu jako ztracený svět. Žili tu původní obyvatelé ostrova (mimochodem potomci berberských osadníků ze severní Afriky). Chovali kozy a ovce, na terasách pěstovali obilí a zásoby ukládali do důmyslně vybudovaného systému jeskynních sýpek, chodeb a rezervoárů na vodu.

Tahle oblast (po španělském dobytí) v 15. století osiřela. Některé jeskynní vesnice, jako zrovna tahle Barranco Hondo, zůstala obydlená. Lidé tu už žijí ve zrenovovaných jeskyních s moderními prvky a udržují tak tradici.

Největší poklad je jeskyně C6, která je ukrytá vysoko ve stěně útesu nad roklí Barranco Hondo. Byla to svatyně a sloužila k obřadům spojeným s kultem plodnosti a astronomie. Sluneční paprsek během slunovratu proniká otvorem ve stropě a osvětluje vytesané symboly. Ne neviděli jsme to na vlastní oči. Jeskyně je jednak hodně vysoko, izolovaně od ostatních obydlí, ale hlavně je pro návštěvníky zavřená, mohou tam jen vědci.

Když se nedívám pod nohy jsem uchvácená celou touhle oblastí. Sestupujeme do rokle a blížíme se k dalšímu kaňonu, co nás vede do “jiného” světa. Už tlačím kilometry očima, hlad mám, že bych… ale není si kde sednout. Stále lije. Štěstí, že máme ty pláštěnky a nepromoky, i tak jsem “durch”.

Sestupujeme do zeleného hlubokého kaňonu, co ho lemují vysoké, ostré srázy. Je to tu divoké a úžasné. Reunion číslo dvě. Mraky se rozestoupily a je vidět do údolí i když stále prší. Naše spása se blíží. Další pidi vesnička “připlesklá” ke skále je El Hornillo. Je tu jen pár baráčků, obří strom a pod ním pidipidi hospůdka. Před námi šla větší výprava, tak tu není k hnutí. Dáváme si pivo a kafe na stojáka. Jeden stůl se nad námi smiluje a můžem si sednout a dát si i zeleninovou polévku. Aaa mana.

Tohle je kouzelná hospůdka. Má tak 3 x 7 metrů, čtyři stolky a mini bar, kde pán obsluhuje. Polévka je topka a ještě s domácím chlebem.

Seděla bych dál, ale tlačí nás čas. Musíme dole v údolí chytnout autobus, co nás doveze k ubytování. Takže znovu do těch mokrých hadrů a tentokrát po šíleně klouzavých, nestabilních, zablácených, uzounkých, prudkých cestičkách valíme dolů. Většinou je sestup podél skály a musí se jít opatrně. Když je rovinka přidáváme do kroku.

Čas jde proti nám, takže hodně zrychlujeme. Pak zbývá 20 minut do odjezdu autobusu a my měníme cestu za silničku a chůzi za běh. Plná polní na zádech a běh v plném výkonu po cestě do kopce a pak z kopce. Nekecáme! Dali jsme to! V šíleném stavu a eufórii jsme doběhli na zastávku, dokonce 4 minuty před plánovaným odjezdem.

V bláhové nevědomosti jsme si oddychli, narolovaly plíce zpátky do hrudníku a čekali až se objeví autobus. Jo, on se objevil, jel na čas, ale směrem od nás. V ten moment nám došlo, že jsme v ******. Další jel až za dvě hodiny. Takže jsme se nasoukali zpátky do pláštěnek a vydali se na cestu pěšky. Po asi 200 metrech jsme zjistili proč nahoru autobus nedojel. Na silnici byl sesuv kamení a celá silnice byla zavřená. Jenomže to jsme shora ze zastávky nemohli vidět.

No, co už, dojdeme dolů do vesničky a počkáme na další autobus. Tomu nahoře se nás zželelo a konečně přestalo pršet. Před námi se rozprostřela spodní část údolí s vesničkou, která měla nádhernou atmosféru. Zapadáme do pidi baru, co je u mostu a dáváme si alespoň pivko. Je to takový obchod a mini hospoda v jednom a paní tu prodává úžasné ovoce, zeleninu a sýry. Jo, hádáte správně. Naše batohy ztěžkly tak o 6 kg: papája, avokádo, banány, mango, cibule, česnek a taky krásně zralé kaki. Všechno je místní, jen kaki je jediné dovezené ze Španělska.

Je pět hodin a my musíme jít na bus. Máme štěstí, první stop nás vzal do našeho cílového městečka Agaete. Pak nás čeká jen drobný stresík u ubytování, protože zaslaný kód nefunguje. Dobře to dopadlo a za námi se pak zaklaply dveře.

Štěstí, že máme ty překladače, i když…. Se musím pochlubit. Jako španělštinář začátečník občas i mluvím a rozumím. Cesta je přede mnou ale ještě dlouhá. Provází mě na ní má úžasná kamarádka Klára, která je lektor online a “valí” angličtinu a španělštinu do svých žáků ze své domoviny v Andalusii. Prý cituji: “Když to dokážu naučit děti, do tebe to nacpu taky” Jo, jde jí to. Je dost dobrá!

6/14 Gran Canaria trek: 23. prosince 2025

Bolí mě záda z toho včerejšího “marného” běhu a ani v noci jsem toho moc nespala. Jsem taková “jetá.” Ráno jsem se těšila na ovocný salát z těch dobrot, co jsme si včera donesli ze San Pedra. Byl neskutečný. Tak zralá papaya a mango, jen se rozplývalo na jazyku. Dnes je odpočinkový den, zůstáváme na tři noci v Agaete. Takže nikam nespěcháme.

Couráme se pěšinou k přístavu. Je to tu takové ospalé. Nula turistů. Mysleli jsme si, že se vykoupeme, ale fouká studený vítr. Je tu takové to přírodní koupaliště s kamennými jezírky. Ty vlny jsou dnes obří. Ukazují se nám v celé své tyrkysové kráse. Na horizontu je zase vidět Teide. Vykukuje z mraků nad mořem jako přízrak.

Jdeme se ještě podívat nad útesy nad město a pak do místního baru na pivko… Prostě pohoda. Den, kdy nemusíš nic. Jo, musela jsem jen jedno: vlézt si pod deku a pustit si vánoční pohádku. Protože i v nás velkých holkách jsou pořád ty malé.

7/14 Gran Canaria trek: 24. prosince 2025

Sluníčko i dobrá nálada vykukují za oknem. Vypadá to na pěkný Štědrý den, i když pláštěnky si pro jistotu bereme taky. Jedeme zase na chvilku do hor. Autobusem do vesničky San Pedro, co jsme do ní sestupovali předevčírem. Máme naplánovaný výstup na masiv nad vesnicí a pak pěšky zpátky do Agaete.

Autobus jede na čas a po desáté jsme na místě. Vesnička v dopoledním slunci bez mlhy je ještě kouzelnější. Zelené masivy ji krásně lemují. Trek by měl být tak na čtyři hodiny, takže nemusíme spěchat. Náš cíl je místní kávová farma. Káva se zde pěstuje už 200 let. Jsou tu celkem dvě plantáže, my jdeme do Finca de los Castanos. Jsou to jediné z kávových plantáží s tradičním pěstováním kávy v Evropě (ještě je něco málo na Azorech). Jinak se pěstuje káva jen v Asii. Tenhle region je tedy dost unikátní a tomu odpovídá i cena kávy: Jedno kilo za 150 €. Jo, čtete správně!

Zahrada je v plném květu. Vítají nás obsypané stromy pomerančovníků a za nimi jsou už vidět keře kávy s malými bobulkami. Kocour sedí na cestičce a skalnatý masiv se za ním tyčí v dálce. Je to jak z pohádky. Jdeme dál po cestičce a pod stromy jsou už připravené stolečky. Vítá nás velká zastřešená veranda plná stolků, domácích zavařenin a pražírna. Právě otevřeli, tak jsme druzí hosté. Prohlídka farmy trvá hodinu, nemáme tolik času, takže ji oželíme, ale kafíčko si dáme.

Cena za konvičku s kávou je 10 €, ale dostali jsme k tomu i místní sušenky. Výborné citrónové. Pak nám donesli i ochutnávku marmelád z místních surovin a v ten moment jsme byli “ztraceni”. Kromě mangové, kávové, pomerančové, opunciové, fíkové je tu i mandlové máslo. Bereme tu pomerančovou. Je dokonalá. Sladká chuť se mísí s jemnou hořkostí kůry. Káva je ovšem vynikající! Společnost nám dělá místní kocour, říkají mu Mango. Z pražírny voní “připeklá” zrníčka kávy a pan ukazuje proces pražení. Není to věru jednoduché, než se to dostane do konvičky.

Je půl dvanácté a my musíme jít, čeká nás 450 výškových metrů stoupání. Je to prudké, ale jde se dobře. Cesta je fajn, neklouže, občas se objeví prasklinka, sesypané kameny, ale nic strašidelného. Je to teda dost nahoru, takže funíme. Ale spíš se pořád zastavujeme. Ten pohled do údolí na celý kaňon je úžasný. Vysoké skály nad námi nás sevřely do pevného objetí a my stoupáme k summitu. Cestička se mění na skálu a posledních pár set metrů nám dělají společnost kozy. Je jich dost a jsou zvědavé jako… kozy.

Seshora na nás mluví jediný člověk, co byl s námi na cestě. Hádejte! Jasně, je to Čech. Mladý právník, ekolog, co žije v Las Palmas. Vypráví nám o tom, jak je tu těžké najít práci, i když mluví plynně španělsky. Čeká na uznání studia. Je to tady s tím uznáním prý složitější, a to má několik semestrů vystudovaných i v Malaze. Vypráví i o tom, jak tu nemají v lásce digitální nomády. Daní v jiných zemích a místní ekonomice nepřinesou skoro nic. Více než třetina populace v Las Palmas jsou cizinci. On chce dělat právě pro Španěly, aby jim pomohl.

Sedíme ještě chvíli společně za skálou, díváme se do údolí, ale pak se dělíme. On jde ještě nahoru 200 výškových metrů a my sestupujeme zpátky do Agaete. Jdeme jiným údolím. Přehoupli jsme do do jiného kaňonu, co se “dívá” na oceán. Výhledy jsou monumentální! Po levé straně jsou masivní útesy, co se o ně dole tříští vlny a vpravo se ukazuje městečko Agaete se svým okolím. Slunce je milosrdné a my si užíváme cestu v tričku. Je tu taky více lidí a přibylo i běžců.

Ke čtvrté jsme ve městě. Dnes by to bylo možná i na koupačku v jezírku na pláži, ale je to dost daleko a my máme “spoustu” práce. Dnes bude na menu: Polévka z mušlí na bílém víně, krevetky na česneku, barakuda na petrželi s typickými kanárskými malými bramborami, co se vaří v minimu hodně osolené vody. Ta sůl se na nich vysráží a jsou potom mňam. K tomu pečená cuketa a grilovaný ananas s karamelovou krustou. Tohle samozřejmě vaří Martin, on je za šéfmastera, já jsem jen kuchtík pomocník. I když taky mám funkci: dělám svačinu na zítra a ovoce na snídani. Startujeme totiž zase brzy.

Večerní Agaete je liduprázdná. Jdeme se projít do města a všechno je zavřené. Mysleli jsme si, že to bude “žít” nějakou místní fiestou, ale kromě jednoho baru je všude klid. A ten právě zavírá. Kupujeme si pivko u místní vietnamky a večer končíme “Koljou” na YouTube.

8/14 Gran Canaria trek: 25. prosince 2025

Vstávat na šestou na Boží hod se mi fakt nechtělo, ale nedá se nic dělat. Přesouváme se na jih a spojů je málo. V sedm vycházíme ze dveří. Je překvapivě teplo. V noci se tu prohnal déšť, tak jsou silnice ještě mokré. Vánoční zdobení v ulicích se odráží v kalužích a vytváření zrcadlový dojem. Je ještě tma, svěží vzduch je příjemný a ptáci začali svůj koncert. Magický moment před rozedněním je tu. Máme čas, jdeme pomalu k autobusové zastávce. Radši dřív, pro jistotu. Další autobus jede až za 4 hodiny.

Ta cesta autobusem, řeknu vám, je zážitek. Na silnici není nikdo a autobus si to šněruje po skalnatých zatáčkách. Stoupáme nad město a svrchu je krásně vidět celý přístav Agaete. Nebe je modrošedé s narůžovělým nádechem a čeká na sluníčko, co ještě nevykouklo. Černá skála je porostlá trsy “chlupaté” trávy a tvoří barevný kontrast k dramatickému nebi.

V autobuse jsme čtyři. Kluk, co sedí před námi a jeden upovídaný děda vepředu, co si vykládá s řidičem. Cesta do La Aldea de San Nicolas je klikatá a trvá 40 minut. Míjíme malinkaté kouzelné vesničky, co sedí na úpatí hor i zemědělské farmy.

V Aldea přestupujeme na další autobus. Řídí mladá ženská. Ta si ale spletla autobus s really, protože to do těch zatáček neskutečně mete. Zatáhlo se a v momentě začal pořádný “chcanec.” Původně jsme měli kus odtud jít pěšky, ale poslechli jsme předpověď a vyplatilo se to. Rube řádně! Řidičce to ale nevadí, jen já hledám, kde mám jakej pytlík.

Konečně jsme tu! Tři hodiny na cestě. Vítá nás ikonické malé městečko Puerto Mogan. Dáme si tu pár hodin relax na pláži a pak se přesuneme autobusem zase dál. Vyhřívám se na sluníčku jako had. Je tady příjemná pláž, kterou kryje horský masiv, takže tu nefouká. Je tu také dost restaurací a přiměřeně lidí. Po těch liduprázdných dnech mi to ani nevadí. Lovíme lehátka, slunečník s dvěma lehátky tu stojí 10 Eur, takže pohoda. Musíme někde uskladnit ty naše šnečí domečky. A pak si na chvilku vypínám hardware i software. IQ 6 = reaguje na světlo.

Voda teda žádné kafe. Odhaduji tak 18 stupňů a fouká studený vítr. Po obloze se chvilku honily černé mraky, ale nás nevyhnaly. Ležím si na lehátku a pak se někam propadnu…Tři hodiny děláme nic. Cesta do Maspalomas autobusem je opět zážitek, ale řekla bych opačného rázu. Tolik pláží po cestě a betonových “oblud.” Je to vidět i na těch lidech v autobusu. Jedním slovem “neotesaní” a víc to komentovat nebudu. Karma je zdarma…

Přicházíme k ubytování. Borec nám jde naproti, protože to nemůžeme najít. Vcházíme společně do velkého prostoru, který je rozdělen uličkami a ploty na další prostory. Je mi jasné, že za tímhle labyrintem je čínská nebo vietnamská komunita. Uvádí nás ke dveřím, které budou “naše” a mně dojde, že to bude tentokrát trochu jinak.

Není to náš apartmán, ale bydlíme s borcem a jeho přítelkyní u nich doma. Nic proti sdílenému bydlení nemám, jen jsem to takhle neobjednávala (nebo si nevšimla) a musím to kapku rozdýchat. Je pravda, že v okolí jsou ceny na trojnásobku, než to co jsme zaplatili my. Jdeme ulovit něco do obchodu a mezitím se s tím hlava nějak popere.

Apartmán je jak z jiné destinace. Borcovi je tak asi jako nám, žil ve Francii a má ve tváři asijské rysy. Každé místo v apartmánu má v sobě něco “východního.” Buddhové jsou všude, zlaté povlečení, karmínový slunečník na zahrádce, lampy, dekorace, misky, dokonce i kameninové talíře, ornamentální příbory a všude vůně jako v nějakém chrámu. Na miniaturní zahrádce je bazének-jezírko s rybičkami, truhlíky s květinami, světýlka a světýlka. Vkusné kousky i dost zajímavé se tu střídají s něčím, co by našinec už označil za kýč.

Třeba v tom jezírku jsou ryby, zasazené živé rostliny, ale kolem jsou umělé květy. Pod okny stojí nádherné keramické květináče s jahodami a tlusticemi a vedle nich je trs blikajících umělých slunečnic. Byt má dva pokoje a jednu kuchyni s malou sedačkou, co vede právě na tu zahrádku. Je tu cítím pečující ruka a úcta k tradici. Je fakt, že ty východní národy tuhle pestrost mají rádi. Dáváme si quacamole, polívku, víno a je zase dobře.

9/14 Gran Canaria trek: 26. prosince 2025

Dnes máme odpočinkový den. Za oknem vykukuje sluníčko a nemáme žádný program. Jdeme po promenádě a pak dolů k písečným dunám. Je tu teda bambilion lidí, ale pláž je nekonečná a všichni se sem vlezou.

Podél pláže je to k majáku 5 km. Nespěcháme. Vcházíme do dun a do mě se zakusuje stará vzpomínka na Marockou poušť z roku 2019. Než vypukl Covid jely jsme s kamarádkou Luckou do Maroka a dvě noci také strávily na Sahaře. Není to stejné jak tenkrát, ale na oživení vzpomínek to stačí. Tehdy jsme spaly u Tuaregů, duny byly vysoké, poušť byla oranžová a večerním tichem se neslo vzdálené dunění bubnů.

Pomalu se suneme k majáku a lidí tu ubylo. Uprostřed cesty jsou bary jen tu a tam. Ty malinkaté mají neuvěřitelnou atmosféru. Pár slunečníků s plastovými židličkami, za nimi duny, a za dunama “Bílá Káhira.” Tak jsem si pracovně nazvala hotel Riu na horizontu, protože při troše fantazie by tak klidně mohlo být.

U majáku je mumraj a my si sedáme do hospůdky na pořádnou rybu. Vlastně první, co tu jsme. Zatím jsme si vařili sami. A tohle teda stojí za to. Ryby tu umí udělat a já asi prasknu.

Cestou zpátky jdeme po té samé pláži a máme co dělat, abychom to stihli na západ slunce dom. Šli jsme dnes jenom po pláži a nachodili jsme 20 km. Dobrý, ne? Ten pohled na druhou část Maspalomas je stejně hezčí. Nad rozsvícenými domy se tyčí horské masivy, ze kterých jsme přišli. Už nás zase lákají, ale ještě si musí chvilku počkat.

10/14 Gran Canaria trek: 27. prosince 2025

Dnes to není o ničem jiném, než o ranním slunci, oceánu, tichu a nečím vším, co najdete mezi. Vstávali jsme brzy, protože slunce vstává taky brzy. Šli jsme cestou k dunám. Pohodlně, bez spěchu. Nechala jsem přítomný okamžik, aby do mě vstoupil. Usadil se ve mně. Beze slov. Ten klid před rozedněním já prostě miluju. Můžu si všímat detailů a nechávat se jen unášet pocity… A větrem a vůní a paprsky.

Jsou to jednoaktové opery, které se jmenují: Ticho. Zpěv ptáků. Šustící palmové listy. Červánky nad Káhirou. Šlépěje v písku. Karavana mraků. Neonový drát na obzoru. Blankytná modř. Odraz paprsků na vlnách. Teplo života. Klid ve mně…

Odpoledne jsme šli pomalou procházkou po pláži na opačnou stranu od Fara, do San Augustina. Po cestě bylo několik malých zálivů, kde se koupaly zejména rodinky a taky tu méně foukalo. Turistů tu bylo minimum. Mělo to tu takovou pohodovou atmosféru. A přitom stačilo jít jen na jinou stranu, než šli ostatní.

Pokud jednou vydám tyhle zápisky knižně, tohle bude název knihy: Šli jsme v protisměru. To je častým leitmotivem našich výletů. Vždycky jedeme jinam než ostatní nebo jdeme obráceně. A vždycky je to dobré.

11/14 Gran Canaria trek: 28. prosince 2025

Vstáváme na pohodu, ne jako včera s budíkovým infarktem. Ten východ slunce ale za to stál. Po desáté nám jede autobus. Apartmán je už také na nohou a je tu živo. Nakonec jsme tu byli v pěti. Majitel Sam, jeho přítel Llionel, neteř a kočka Sisi. A v pohodě, jako na kolejích. Balím batoh. Všechno musí mít své místo, jinak potom člověk hrabe jak krtek. Nějak se ty věci množí, místo, aby jich ubývalo. Bagány jdou do bahotu a sedí na dně jak kámen.

Včera jsme v jednom obchodě objevili ty sušenkové mandle z Tejedy. Vyzkoušeli jsme i jiného “dodavatele”, ale tohle je prostě první liga. Chceme je dovézt, protože stojí za to je ochutnat. Jsou jen tak vyskládané na tácku, tak jim dělám do batohu “domeček z papíru.” Snad z nich něco zbyde.

Ty naše snídaně mě fakt baví, je to vždycky takový mišmaš, co zbylo a aby se to dojedlo. Majitel snídá vlastnoručně vyráběný jogurt a my dnes bratwurst, olivy, pivo, alio-olio. Zdravé to tedy není, no však to vychodíme. Sedíme u stolku na zahrádce a na plotě už čekají hrdličky. Sam jim každý večer vaří celý hrnec rýže. Vysype jim to na trávník a oni hodují. Vždycky vyšlou jednu, ta zjistí jestli je to bezpečné a za ní jdou další.

Včera nás u snídaně jen pozorovala, ale netroufla si. Dnes už jo a k ní se přidaly další. Nahoře vždycky jedna hlídá. Dívám se na ně, jak opatrně manévrují s křídly mezi visícími dekoracemi a stromky. Jsou mléčně šedivé a za krkem mají modrý proužek.

Loučíme se a Sam nás jde vyprovodit. Na to, jak jsem z toho byla ze začátku paf musím uznat, že tohle bylo moc pěkné místo. Stokrát lepší, než hotel. Takové město ve městě. Mají tu i společný bazén, ale na ten nedošlo.

Stojíme na zastávce a já pozoruji přijíždějící autobusy. Systém dopravy na ostrově je fakt perfektní. A jezdí to furt. Auto netřeba. My jedeme asi padesát minut do dalšího městečka: Arinaga. Je to takové malinkaté kouzelné pobřežní městečko. Prý typické kanárské, se zachovalou architekturou a lávovým pobřeží. Tady jsou jen místní.

Původní název byl “Arinagua” a žili tu Gaučové v jeskyních, sbírali mořské plody a vyráběli keramiku. Od 16. do 19. století se zde dělalo vápno. Arinaga dodávala vápno pro celý ostrov, i pro katedrálu v Las Palmas. Také tu byly velmi důležitá Salinas (solná pole), fungovaly až do 19. století. Lidé se tu vesměs živili rybolovem. Dnes se tu pěstují ve “velkém” rajčata pro export, a je tu průmyslová zóna a větrné elektrárny. Městečko si ale zachovalo pořád svou původní atmosféru.

Procházíme se po pobřeží a lávové bazénky nás lákají. Víc ale maják na kopci a výhledy do krajiny. Je pustá, samý kámen. Ale dokážu si představit, že takto to kdysi vypadalo skoro na celém pobřeží. Má to neskutečně autentickou atmosféru. Lidé se koupou, sluní, čtou si… mají neděli. Žádný tlustý turista. Místní jsou fit a je na ně radost pohledět. To už se vidí málokde.

Stoupáme k majáku a nebe je dramatické. Z hor se pomalu blíží mraky a v kombinaci se sluncem a kamenitou zemí vytvářejí barevný obraz. Něco ve mně plesá. Je tu takový zvláštní klid. Stoupáme k majáku z roku 1881 a z druhé strany jsou vidět větrné elektrárny a taky letiště. Sedáme si na pivko a samozřejmě Martin má appku na letadla, takže víme, odkud které a kam letí.

Slunce je ostré, i když se mraky už blíží. Paprsky se odráží od vlnek moře a to seshora vypadá jako třpytící se brokátová látka. Číšník je příjemný. Prohodíme pár slov, zatím tu není nikdo, za hodinu to prý vypukne. My sestupujeme dolů do městečka, jdeme zkusit ten lávový bazének. Je sice už pod mrakem, ale nám to neva. Voda je příjemná a je tu krásně vidět na dno.

Oblékáme se rychle, na slunění to dnes fakt není. Jdeme zpátky po pláži a sedáme si na promenádě do rybárny. Je tu dost lidí, je neděle, rodiny chodí na společné obědy. Holky jsou našňořené s holými rameny, já na sobě mikinu, bundu a je mi kosa. Dáváme si paellu s černou rýží a na tu se musí krápánek déle počkat. Nevadí, pozorujeme okolí.

Máme výhled na promenádu i záliv. Muž si s klukem kope do míče hned vedle nás. Mají za sebou mozaiku s obrázkem života ve vesnici. Muži lovili a ženy chodily do hor měnit ryby za mléko a sýry. Vedle posedávají děti, lidé se spolu pokojně baví. Tohle je jediná ulička s restauracemi, tak je tu živo. Paella je skvělá. Já si myslela, že to bude černá rýže a ona je to bílá rýže obarvená sépiovým inkoustem. Přinesli ji ve velké široké pánvi a servírovali ze stolku. Mňam. Ne, fotku nemáme, zase jsme byli hladoví. Je po čtvrté a my se přesouváme autobusem na naše poslední ubytování. Naším cílem je horské historické městečko Agüimes.

12/14 Gran Canaria trek: 29. prosince 2025

Spíme do růžova, tedy alespoň někdo, já od rána píšu. Ono se to nezdá, ale než to člověk nadatluje, je hodina pryč jako nic. Snídáme na terase u vchodu do domů. Tohle je vůbec hodně zajímavý dům. Místo toho, aby tady stála krychle a zaplnila všechny prostory pokoji, je dům prostorný, světlý, plný volných prostor a velmi velkoryse řešený.

Za hlavními vraty je “terasa” s bazénem, stolky a teprve potom samotné dveře do domu. Dominantou domu je šroubovité dřevěné schodiště, co vede až do druhého patra a velkolepě řešená vstupní hala. Tady vytápění neřeší, u nás by tohle nešlo. Všechno teplo by “zdrhlo” středem baráku. Ale tady je to možné. Jsme ještě v “banánové zóně”, takže se tu netopí. Ráno je to v pohodě, ale když člověk přijde večer z treku, je poněkud chladno.Takže ležím pod dvěma dekama oblečená a stejně “jektám.”

Zpátky ale k snídani. Tohle je od té první noci jediné ubytování se snídaní. První chod je domácí jogurt s medem a banán, druhý vajíčka, chléb a marmelády. Cpeme se, protože nás čeká trek do hor. Jdeme do Montaña de las Tierras.

Bydlíme blízko historického centra. Baráčky jsou tu nádherně barevné a u kostela je to hezky ozdobené. Vesnička je v Unescu a právem. Vtipné jsou i sochy v ulicích. Fotím se u oslíka, je to roztomilouš. Je vidět, že je ve městě dost vody, je tu hodně květin a vzrostlých stromů. Městečko má úzké ulice a romantická zákoutí s malými náměstíčky. Foťák se nenudí.

My sestupujeme za městem a jdeme středem kaňonu Barranco de Guayadeque nahoru. Když se ohlédnu zpátky k městu, tak jeho domy “sedí” na skále a pěkně svítí do krajiny. Na rozdíl od skoro většiny domů tady na Gran Canaria mají fasády barevné. Jinak jsou domy většinou bílé s červenou střechou.

Agüimes je jedno z nejstarších osídlených míst na ostrově. Guančové se zde usadili hlavně kvůli vodním pramenům, příjemnému klimatu, úrodné půdě a jeskyním, ve kterých si udělali bydlení. Po dobytí Španěly zde v roce 1491 vzniklo i biskupství.

My jdeme kaňonem Barranco de Guayadeque 780 výškových metrů nahoru. Už od začátku je tenhle trek něco unikátního. Jdeme krásnou cestou a kolem jsou vysoké útesy. Cestou potkáváme obydlí vytesaná do skály, kde se stále bydlí.

Nemůžu se vynadívat na tu zeleň okolo. A kvetou tu už i mandloně. Potkáváme pána, co čistí koryto pramene, o kus dál si děti hrají, z dalšího příbytku je slyšet, jak ho hlídá pes. Cesta příjemně stoupá. Ochladilo se, ale jde se perfektně.

Barranco de Guayadequ je také přírodní endemická památka, jak se dozvídáme z tabulí. Roste tu a žije přes 80 unikátních druhů rostlin a živočichů, co jinde na světě ne. Oblast chrání strmé svahy a je velkou roli tu hraje i dostupná voda. Tady jste ale komplet bez signálu. Na to nás už upozorňoval pan domácí, my jsme připraveni.

První wow efekt se dostaví u soustavy domků- jeskyní Cueva Bermeja přilepených na skále. Tohle není skanzen, tady se žije. Pán si z okna kouří doutník, další obdělává mini zahrádku, je tu i kaple a restaurace vytesaná do skály. My se vracíme k domku, kde paní prodává pletené náramky. Jak jinak je člověk může podpořit, než že si od nich něco koupí. Moje učení se mi vyplatilo. Můžu si s paní malinko “popovídat”. Kupujeme si náramek a paní je tak milá, že nám ukáže svou světničku ve skále.

Nakukujeme s respektem. Je tu pár schodů a jeden pokoj, zařízený v autentickém stylu. Žijí tady skromně i s malým synem. Nedokážu si představit, jak muselo být těžké tady žít, když tu nebyla silnice. I tyto jeskyně obývali Guančové a žije se tu teda už od dob před Kristem…

My pokračujeme dál v naší cestě a stoupáme do Montaña de las Tierras. Ochladilo se, ale je to do kopce, tak se zahřejeme. Nahoře míjíme stejná obydlí vytesaná do skály. Celý protější svah je jimi posetý. Jsou dvě dopoledne a já bych už něco i snědla. Hned nahoře je otevřená restaurace: La Era. Je také vytesaná do skály, i když není tak velká jako “profláklá” jeskynní restaurace Tagoror, která je pár desítek metrů vedle.

Máme štěstí, mají jeden volný stůl. Sedáme si k oknu a trpělivě čekáme na obsluhu. Jídlo se dělá na jednom velkém grilu v krbu a spěch tady není pánem. Není tady signál, tak luštíme z jídelního lístku, co si dát. Obsluhuje nás tak pade plus dáma. A víte co? Je z Kralup nad Vltavou!!! V roce 1997 to tu s manželem koupili, více jak rok renovovali a od té doby to tu provozuje. Nestačíme se divit. Tohle je teda bomba!

Dáváme si zeleninovou polévku, chleba s domácí česnekovou majonézou a grilovanou ochutnávku uzenin. Pecka je jejich “jelítko”, které není slané, ale sladké. Je totiž s medem. Geniální je i čorízo-cigágo a domácí klobáska s rozmarýnem. Jasně, že si to dáváme na půl, jinak bychom se už nehnuli. My máme před sebou ještě cestu dolů. Loučíme se a budeme pozdravovat domovinu. Tahle dáma je neskutečná borka!!! Smekám.

Venku se ochladilo. Je půl čtvrté. Jdeme na stopa, odtud autobus nejezdí a taxi si nepřivoláte, leda přes satelit. Aut je tu na parkovišti dost. My jsme si bláhově mysleli, že to bude stačit... Ale za půl hodiny nám ani jedno auto nezastavilo. A to jeli sami nebo jen ve dvou. Vtipné je to, že odsud se nikam dál nedá jet, jen zpátky dolů do města Agüimes a pak se dá jet jinou silnicí. A ti lidé jeli jen do restaurace… A ta restaurace nebyla levná…A my jsme nevypadali jako vagabundi…. :-(

Šli jsme teda pěšky, však za dvě až tři hodiny to dáme. Smíření se vším a smutní z chování “muflonů.” A v ten moment nám zastavil mladý pár z Lichnštejnska. Přiletěli včera a zůstávají týden. Hodili nás domů a my jim dali tipy na top výlety. Dobří lidé jsou! Horká sprcha a vynikající Ribera dělají své. Všechno je hned zase “cajk.” Vy pijete stále ve Španělsku Rioju? Zkuste Riberu, není jí takový výběr, ale je lahodnější a nemá tolik tříslovin.

13/14 Gran Canaria trek: 30. prosince 2025

Dnes je pohádkový trek. Zatím si to nepřipouštím, protože jsme teď a tady. Zítřek patří návratu domů, ale to je ještě daleko. Ráno je teplejší, než včera. Snídáme opět na terase a milý Marco, co nám ji chystá se pořád usmívá. Je to majitel, kuchař a provozovatel v jednom. Je tu asi pořád. Ono to vypadá lákavě mít někde penzion, ale je za tím miliarda práce. Není to pro každého.

Už o půl desáté jsme na trase. Jdeme jen do vedlejšího kaňonu, než včera, ale je to úplně jiná krajina. Sušší a “širokoúhlejší” řekla bych. Slunce do nás pere a my pomaloučku stoupáme po pláni. Je tu vidět na oceán i na přístav v Arinaga, kde jsme se koupali předevčírem.

Přehoupli jsme se přes hřeben a začínáme klesat do Barranco de Las Vacas. Největšímu turistickému lákadlu této lokality. Jedná se o asi třistametrový úsek oblých hor, které mohou při určitých světelných podmínek budit “duhový” dojem. Máme to po cestě. Chtěli jsme tu zastavit, ale ten výhled na silnici je tristní. Je tu zaparkovaných milion aut a procesí jak na pouti.

Duhová ulička by byla pěkná nebýt těch davů. Dokážu si představit tu krásnou atmosféru, když by tu člověk byl sám. Ten dojem je opravdu impozantní. I když nám se podařil skvělý timing, davy šly až po nás a nějakým zázrakem se vždycky našla vteřinka, kdy nikdo v záběru nebyl. A ten pohled je pak jak z jiného kontinentu.

V jiném světě se ocitáme ihned po pár metrech stoupání, protože lidi jsou rázem fuč a my vstupujeme do hluboké rokle. Sami. Jen zase se sluncem nad hlavou a výhledy do divoké krajiny. Dušička má pokoj. Obrovské tlustice a aloe nám dělají společnost a na horizontu se tyčí monumentální masiv. Okamžitě se ocitám v Arizoně. Zpívají tu ptáci a vzduch se tetelí.

Sestupujeme pak do dalšího divokého kaňonu. Cesta je o fous náročnější, není to taková “dálnice.” Jen ten pocit, že se něco nad tebou nebo pod tebou může kdykoliv urvat není nic moc. Stoupáme a za dalším horizontem je už vidět náš cíl: vesnička Temisas.

Tenhle pohled je ale něco! Pod obrovským oranžovým masivem si “sedí” vesnička bílých domků obklopená palmami, olivovníky a terasami porostlými šťavnatou vegetací. Je to ráj? Vypadá to tak. Jdeme blíže a foťák má pohotovost. Ta atmosféra, malé domky, uzounké uličky, terásky, průchody mezi domy, průhledy do pidi uliček. Jsem okouzlena.

A nikdo tady není. Tedy nejsou tu žádní turisti. No, vlastně tu není nikdo. Bary, co jsme s nimi počítali mají zavřeno a na ulici ani mourek. Kecám, potkali jsme pošťáka. Procházeli jsme křížem krážem vesnicí a vypadalo to, že máme smolíka pacholíka. Žádná místní dobrota nebude. Mají tu ale nádhernou kapličku s romantickou farou a schodištěm. Dojem trochu kazí socha mnicha, jak tesá sochu. V první chvíli jsem si myslela, že je to spíš mord.

Dostalo mě náměstí Oliv, které se pyšní vzrostlými olivovníky i mozaikou. Černé kuličky sedí pyšně na stromech a hlavně jich je fůra na zemi. Chtěla jsem ochutnat, ale červíci byli rychlejší. Každopádně jsem teda poprvé viděla dozrálé olivy na živo. Jsou jak temně rudé třešně.

Šplháme po úzkých schodech nahoru a máme štěstí. Na hlavní a jediné ulici je malinkatý bar a prodají nám pivo. Sedíme na zápraží, protože uvnitř je zima a přemýšlíme co dál. Autobus nám jede za dvě hodiny a tak zkusíme stopa. Je to defacto stejně daleko jako včera, ale tady jezdí jen místní. A to bylo hned poznat. Druhé auto nám zastavilo. To první bylo plné.

Borec nás veze 10 km do Agüime a po cestě zvládáme i lehkou konverzaci. Když jsme vystoupili, měla jsem pocit, že jsem udělala ústní zkoušku. Ten pocit, že jste se něco naučili, co můžete v tom svém životě použít je boží!!! Kláro, díky!

Jsou dvě hodiny a my jdeme v centru Agüimes ještě na kafe. Nasát atmosféru. Ještě chvilku pod tím jejich obřím fíkusem. Tady jim to roste jako blázen. Uvědomuji si, že je mi dobře. Nejen tady, ale tak vůbec. Ale my jdeme balit. Zítra je den přesunů. Poslední nákupy vína, plněných mandliček a pak frrrrrrrrr.

14/14 Gran Canaria trek: 31. prosince 2025

Tak a je to za námi. Přidávám oblíbené suma sumárum: nachodili jsme celkem 135 km, 4 763 výškových nahoru a 4 328 dolů. Věru, není to nejvýš, ani nejdál, co jsem kdy byla, ale bylo to fantastické. Zase jiné. Nejvýš jsme byli v 1753 mnm v Roque Nublo. Ubytování jsme měli ve městech: Las Palmas, Tejeda, Artenara, Agaete, Maspalomas a Agüime.

Největším překvapením pro mě byl autentický život v horách, historie ostrova a celá spirituální kaldera. Když jsme plánovali tenhle trek, trochu jsem váhala, bála jsem se “přeturistovaných” míst a vyprahlosti. Nic z toho (až na výjimky) se nepotvrdilo. Naopak, ostrov i jeho obyvatelé mě velmi překvapili tím, jak jsou k trekařům vstřícní. Oficiální cesty jsou výborně značené a autobusy jezdí spolehlivě.

Nemělo to chybu, jela bych znovu. Některá místa měla tak neskutečně silnou atmosféru, že se o tom těžko píše. Kdo se sem chystáte, doporučuji zkusit nespat jen v hotelu na pláži, ale jet na pár dní i do hor. Všichni jsou na bookingu a majitelé komunikují přes whats up. Litovat rozhodně nebudete a zažijete víc, než jen při jednodenním výletu autem.

Krom toho, že nám vyšlo počasí bylo všechno do puntíku naplánované. Jo, zase. Jinak to nejde. Máme to rozdělené, každý je zodpovědný za “svůj” plánovací usek. I tak se nám změny nevyhnuly, to k tomu prostě patří.

Pro mě je největší dar, že tohle mám s kým sdílet. To je tak, když máte vedle sebe někoho, kdo je stejně “střelený” jako vy, podporuje vás a ještě vám kryje záda. Martin! Nejlepší plánovač, navigátor, horský vůdce a parťák v jednom. Radost ho mít vedle sebe, vážení! A nejen na cestách.

Vám bych moc ráda poděkovala za vaši podporu, za laiky, komenty a sdílení. Jste skvělá skupina. Moc si toho vážím a pokud vám můj “deníček” zpříjemnil nějakou tu chvilku, jsem moc ráda.