TREK REUNION PO GR2

Markéta Švábová
31. 10.
Minut čtení: 38

Aktualizováno: 1. 11.

DEN 0/15 Trek Reunion, sobota 11.10.2025

Nemohla jsem v noci spát, usnula nad ránem a pak jsem nemohla vstát. Přece jenom čeká nás cestování přes celý lán světa. Těším se a taky se trochu bojím. Byl to náš společný sen – trek na Réunionu pro trase GR2. Něco, co jednou možná chcete zažít. Něco, co je tak vzdálené, že ani nedoufáte. A teď zírám v noci na strop, v chodbě stojí opřené zabalené bágly a já mám smíšené pocity.

V plánu jsme to měli už minulý rok, ale nějak to neklaplo. S dovolenou, termínem, letenkami. Letos jsme si šetřili dovolenou na říjen a už to skoro vypadalo, že nepojedeme nikam. Když tu se situace změnila a jediné možné spojení přes Paříž ve vhodném termínu na říjen se najednou objevilo. Museli jsme jednat rychle. Míst bylo málo a vypadalo to, že letenky rychle mizí.

Respektive jednal Martin. Plánování trekových tras je jeho doména. Já mám na starosti hlavně kolotrek, ubytování, harmonogram. Taky pomáhám, ale přiznejme si, ta největší hokna zůstává na něm. Naštěstí měl připravenou už z minula jednu variantu a teď „jen“ ověřil, zda na všech vybraných chatách je volno a zda to můžeme odklepnout. Pak to byla otázka chvilky. Seděli jsme nad počítačem a dívali se na monitor, jak nám přicházely potvrzující zprávy. „Jo, tak asi poletíme.“

Půjdeme po trase GR2, ale nepůjdeme celý přechod. Chceme si i užít volno na pláži. Nakonec z toho vznikl pěkný sedmidenní okruh. I tak to převýšení nebude žádný čajíček, snad to zvládneme.

Bágl mi přijde tentokrát extra těžký, a to jsem zatím bez vody. Váha ukazuje 10 kg. Když k tomu připočtu vodu na den a nějakou tu sváču, tak to hned bude 14 kg. Fuj. Ale je fakt, že to k tomu patří.

Je sedm ráno. Stojíme na zastávce a čekáme na šalinu. Zabaleni, natěšeni. Autobusem se přesouváme do Vídně, pak nás čeká přestup v Paříži a zítra ráno bychom tam měli být. Bude to náročné. 24 hodin na cestě. Dnešek bude o čekání a trpělivosti.

Kupodivu do Paříže to uteklo jako voda. Teda, ne voda – nejdřív pivo, pak bílé, pak růžové… No a je to. Na přestup máme pohodlné tři hodiny, ale i tak je ta cesta z terminálu na terminál výlet. Charles de Gaulle je fakt obří letiště.

V Paříži je prostě všechno jinak. Je to takové nonšalantní a elegantní. I ta káva na letišti. I ten výhled na runway. Takže jednu lemon meringue a cappuccino, s’il vous plaît. Po dvou hodinách čekání lezeme do obra. Boarding je za hodinu, ale všechno je v poklidu. Deka, sluchátka, šampaňské a vínečko. Večeře byla super, teda až na ty fazolky – ty mě budou trápit celou noc. Člověk s těmi nízkonákladovkami úplně zapomněl, jak se dřív létalo.

Jojo, všechno vypadalo super do momentu, než zhasli. Křičící dítě celou noc, to fakt nechceš. Špunty mám zaražené v hlavě a stejně slyším všechno. První dvě hodiny jsem se sama okřikovala, vždyť je to přeci normální. Pak jsem se ptala, proč ho teda nikdo neutěší. Po dalších hodinách na mě přišla fáze vzteku, bezmoci i toho, že jste unavení a usnout fakt nejde. Ta noc se táhla jak smrad. A já spala po minutových intervalech, než koncert pokračoval. Bylo mi nakonec líto všech: děcka, matky i všech, co se probudili taky jako já = jako zombie.

Letadlo nás vyplivlo v šest. Bágly naštěstí dorazily a autobus do centra jsme chytli v pohodě. Tady bych se ráda zastavila. Spousta lidí mi pak říká, kolik jsme toho zažili, viděli nebo stihli. Jo, máme to naplánované. Respektive za všemi těmi „bezproblémovými“ přesuny stojí Martin. (Je to borec!) Někdo je typ, co se nechává unášet atmosférou místa, a někdo to má rád dopředu domluvené. Hádejte, jak to máme my? Jo, naše dovča startuje měsíce dopředu, a to s kompletním itinerářem, včetně stažených map, místních linek autobusů a jejich řádů.

Jedno je ale jisté: nikdy nic nedopadne na 100 % a vždycky, vždycky! nastane nějaká změna. Tentokrát jsem klidná. Možná i tím, že mám pocit, že jsme pro přípravu udělali vše. Teď budeme řešit “jen” věci, co nenaplánuješ. Třeba kde je ta autobusová zastávka, když na mapě je úplně jinde. Nebo na mapě je cesta a v reálu tam stojí barák a naopak. A tak

Slíbila jsem si, že každý den napíšu deníček. Ať se děje, co se děje. Dopisovat to zpětně se člověku nechce. Jednak si nevzpomeneš na všechno, a druhak už nechytíš ty emoce. Ale dnešek byl opravdu výživný. Vlastně už včerejšek. Takže si račte přeskočit na další den, protože přílet patří do neděle.

DEN 1/15 Trek Reunion, neděle 12.10.2025

Autobus z letiště nás vyplivnul uprostřed trhu. Ach ta vůně! Kouř, vanilka, sůl a něco vzdáleného… Jsem omámená. Procházíme pomalu tržnicí. Ach ty barvy! Ach ty krásně oblečené ženy, ach to ovoce. Je tady ale „něco“ jinak, než bych čekala. Nikdo si nás totiž extra nevšímá. Ani překvapení, ani obtěžování, ani znechucení. Prostě normální trh. Asi sem turisté moc nechodí. Tím lépe.

Stojím „zfetovaná“ u stánku s vanilkou. Tohle nutně potřebuju. I když… vzpomenu si na ten obří bágl, tak radši prchám. Před čím jsem ale neprchla, je ovoce. Nádherně žlutý ananas už bydlí v sáčku na batohu a pak se mi podaří největší „deal“ ever. Dvě manga za 10 EUR! Jo, čtete dobře. Čekala bych, že budou stát pár „šupů“. Ta cena mě tak vykolejila, že jsem vzala sáček a vypadla.

Jestli si myslíte, že to tím skončilo, tak ani omylem. Celý den jsem o nich mluvila. BTW: byla samozřejmě úchvatná, zralá, dokonalá… Ale! Za ty prachy? A tady? Nebyla to klasická fígle na turisty = nemám cedulku, turistům to dám za raketu. Ona tam tu cedulku měla: 13 EUR za kilo. Jen já si to prostě neuvědomila. Pořád jsem přemýšlela, proč to mají i na trhu pro místní tak drahé. Pak jsme zjistili, že to mango dovážejí z Madagaskaru, tady na něho ještě není sezóna.

Je děsné horko a cítím únavu. V hotelu je check-in až za 5 hodin, tak se tu budeme muset nějak potoulat. Jdeme do malého obchůdku pro vodu. Mají tu i pivko, tak si s ním sedáme vedle. Je to taková vykachličkovaná „díra“, ale alespoň tu není horko. Místní jdou právě z kostela a všichni se s námi zdraví. Nemyslím jen pozdrav, ale opravdu jdou po jednom za námi a podávají nám ruce. Sedíme, pijeme společně pivko a já se pokouším vylovit z mozku zbytky francouzštiny. To je makačka. Nakonec tohle je nejsilnější moment dne.

Před obchodem mají stánek místní a grilují tu maso na špejlích. Je to neskutečná vůně. Musím ale odolat, mám málo Smecty.

Po dvou malých pivech odcházíme. Paní z obchodu se s námi moc pěkně pobavila. Žila 12 let v Paříži a pak se vrátila. I místní se pokusili o sdílení příběhů, ale na tu jejich kreolštinu nemám „nabito“. Nejvíc mě dostala ta vstřícnost a ochota si povídat, i když jsou jazyky různé.

Vedro a nedostatek spánku se na nás projevují. Jdeme po cestě, co vede po pobřeží, pět kilometrů. Mám toho dnes už asi dost. Pod jedním odpočívadlem hodlám ztrestat ananas. Ne, nemám fotku. Byla jsem tak hotová a hladová, že nemám ani vyfocené slupky! Byl ale boží. Byl tak zralý, že jsem nenašla žádný dřevnatý vnitřek. Tady to můžeš sníst celé.

Pokračujeme podél pobřeží do centra. Mysleli jsme, že se vykoupeme, ale nejsou tu písčité pláže. Jsou plné obrovských balvanů a vlny jsou mohutné. Takže se k vodě nedostaneš, nebo spíš: není to úplně bezpečné. Slunce nás spaluje, už sotva lezu. Jdeme nakonec 10 km. Tenhle výlet městem jsem měla původně naplánovaný na zítra, ale už jsme tu. Co už. Nevěděli jsme, že se nevykoupeme. Přicházíme pomalu do centra, na výběžku Barachois míříme opět k místnímu stánku. Vynikající maso s rýží si dáváme napůl a pivko k tomu. Jak jinak.

Je poledne a já bych spala. Jsme od hotelu asi pět kilometrů, ale nebudeme to lámat přes koleno a dojedeme tam busem. To kombo horko + únava je šílené. Při (marném) pokusu vlézt po balvanech do oceánu jsem se zmáčená sušila na horkém betonu a alespoň obdivovala obrovské „balouny“ vyplavených korálů. V parku jsem usnula na lavičce. Hotovo.

Do hotelu jedeme busem a pak o sobě dvě hodiny nevím. Spánek nám udělal dobře. Jdeme se navečer projít k oceánu a pak na pivko a nějaký předkrm. Chtěli jsme si ještě koupit někde ve večerce pivo na pokoj, ale to tady nikde nekoupíš. Takže? Jasně: čert z našich zásob. Ten nezklame.

Neznáte čerta? (30 % hnědý rum, 30 % bílý rum, 40 % griotka.) A pak nám tmu.

DEN 2/15 Trek Reunion, pondělí 13.10.2025

Lazy day a lazy ráno. Spíme do osmi jak dřeva. Snídaně na devátou? Ok! Top trojka: papája, mango, ananas. Máme volný den. Nespěcháme. Je pod mrakem, ale mažeme se od sklepa po půdu. Tady nikdy nevíš.

Procházíme obydlenými čtvrtěmi do centra. Má to být pár kilometrů, to dáme. Hodně parků je zavřených nebo v rekonstrukci. Jasný, hlavní sezóna je teprve za dveřmi. Vůbec mi nevadí, že tu nejsme v době největšího boomu. Je to takové přátelštější. Ulice i hospůdky patří místním a všichni jsou vstřícní.

Ale až tu zaprší, krajina se promění. Ne že by to tu bylo šedivé – kvete to tu mocně – ale není to úplně šťavnaté. Jenže my tu nejsme kvůli zeleni, my chceme do hor. A tam lijáky mít nechceš. Takže je to něco za něco. Jako pořád v životě.

Než jsme se dostali do centra, uplynulo deset kilometrů. Bez báglu, to se to jde lehce. Centrální Saint-Denis vypadá místy jako French Quarter v New Orleans. Jsem úplně vedle z té krásné koloniální architektury. Miluju ji. Dřevěné domy, kovaná zábradlí tepaná do květinových motivů. Verandy, sloupy a klasicistní průčelí. Hltám!

Jdeme po centrální Rue de Paris s výhledem na Obelisk svobody. Zakusuje se do mě známý pocit. Prázdniny.

Nejvtipnější je ten „mužíček“ v mé hlavě. Je fakt výbornej! Představuju si ho, jak prohledává ten šílený bordel v malém kumbálku plném regálů, knih, gramofonových desek, starých kabelek a trilionu bot. Hledá kartičky v haldách papírů. A vždycky se vítězoslavně vytyčí, když vyhrabe zespodu nějakou kartičku – a na ní je jedno francouzské slovíčko!

Že nevíte, o kom mluvím? To je můj mozkový mužíček, co mi prohrabává staré informační záhyby. Snaží se. Studovala jsem francouzštinu před 25 lety, a to jen dva roky. A on mi „nosí“ všechno, co vyhrabal. Jeho věta: „Máte něco k proclení?“ mi asi v ničem nepomůže, ale je tu. Voilà!

Je dusno. Hodinky ukazují jednu a já bych si někam sedla. Přicházíme do malé hospůdky v uličce, kde to „tepe“. Ochutnáváme silné višňové pivo, a na další si necháváme zajít chuť = jeden kousek za 10 EUR. Ale je tu geniální atmosféra. Tip: Hledejte ulici Ruelle Édouard, Café Édouard. Překvapivě. Na jídlo nezůstaneme, tyhle ceny nejsou pro nás.

Vracíme se na oběd tam, kde jsme byli včera. Plné místních, na plastových stoličkách a s výhledem na oceán. Kuře na ohni, pommes a pivo. Geniální. Mezi místními, za normální ceny, na pohodu. Ten vzduch, bože TEN vzduch! Sedím a pozoruju vlny oceánu a piju Bourbon pivo. Mimochodem, dřív to byl název pro celý ostrov: Bourbon. Až později se přejmenoval na Réunion. To jsem fakt nevěděla.

AI nám tu jede naplno, protože spoustu věcí stále nevíme. Například že otroctví tu bylo zrušeno dřív než v Americe. Nebo že místní se považují za Créoles: cituji: “směs původních obyvatel, francouzských kolonistů, čínských a indických obchodníků“. Hltáme kuře na ohni s hranolky a salát napůl. Výkon nebyl, i když finálních 17 km taky není k zahození. Zítra bude masakr se zátěží. Ale až zítra.

Teď je mi dobře. Jedeme autobusem do hotelu. Pozoruju v autobuse partičku mladých holek. Jsou stejně staré. Jedny mají nejnovější iPhony, vyzývavé oblečení, zlato a značky, kam se podíváš. Vedle nich stojí holka v tradičních „afrických“ barvách a baví se s holkou v burce. Náboženství tu koexistují bok po boku už skoro dvě století. Je mi z toho milo. A ještě víc, když naše mise „nákup vína“ končí úspěšně.

Že je pod mrakem a ne úplně teplo? To vůbec nevadí. Jdeme se naložit do bazénu, protože kdy jindy, že? A pak to musím všechno sepsat s úžasným červeným Côtes du Rhône, abych neměla sekeru. Protože zítra se startuje brzo.

DEN 3/15 Trek Reunion, úterý 14.10.2025

Vyrážíme. První den treku. Je vedro, a to dost. Mažeme se padesátkou a ještě nasazujeme návleky, protože spálit se první den nechceš. Posouváme se za město dvěma autobusy. Těžce se šplhají do prudkých kopců. Řídit bych to teda nechtěla – úzké, strmé silnice a každá zatáčka je výzva. Výhledy máme ale geniální. Pod námi se rozprostírá celé město.

Jenže mně od rána není dobře. Už mám v sobě jednu Smectu a na druhou se chystám. Blicí pytlík mám v pohotovosti na batohu a každá zatáčka se mnou lomcuje. To mi fakt vysvětlete. Asi jsem i přes balené vody a veškerou snahu o opatrnost zase spolkla „nějakého bezva mikroba“… To je už asi moje tradice. Čekám, jestli to bude gradovat, nebo budu muset nasadit antibiotika.

Není mi ale dobře ani psychicky. Tohle je něco jiného. Jednak je tu dusno a druhak mě děsí ty podemleté stromy, co potkáváme po cestě. Levitují ve vzduchu a pod nimi jsou kupy mazlavé hlíny, co se sesunula. Tady nahoře je o mnoho chladněji než ve městě. A taky vlhko.

Nejdříve stoupáme po asfaltce. Máme čas, takže si dáváme ještě malé intermezzo – 4 km k vodopádu. Nechce se nám ale klesat dolů, je to padák, a z dálky je vidět, že tam teče jen čůrek. Je teď málo vody. Obracíme to a jdeme raději zpět, i když ten eukalyptový les je úžasný.

Když končí asfaltka, začínáme prudce stoupat. A to tak, že zostra. Les je svěží a slunce, co pálilo dole, tu není ani vidět. Úřaduje mlžný opar. Hlína je mokrá a v prudkých stoupácích to podkluzuje. Je to jen 8 km, ale je to jen nahoru. Nakonec jsme naťapali 12 km a 1000 výškových metrů, celkem 5 hodin a 10 minut. Ale nepředbíhejme.

Strach nebo divný pocit mě neopouští. Hlava stále vymýšlí katastrofické scénáře a já ji nestíhám okřikovat. Je to tím, že to tu neznáme. Nevíme, co čekat. Jestli nás někde čeká „náročný“ úsek nebo sesuv. Musíme pořád dívat pod nohy, protože hned vedle blátivé cesty s klouzavými kameny je díra do prázdna. Zakrytá vršky stromů, ale je tam.

Funím. Fyzička je po létě, řekla bych, „v trapu“. Jsou to vlastně samé schody. Furt. Kolem jedné si musíme dát pauzu. Tělo chce energii. Les se mění, ale mlžný opar nás pořád pronásleduje. Klouzavé kameny vystřídala sušší červená hlinka a cesta přináší tajuplná zákoutí s obřími stromy, lišejníky, bambusy a jejich monumentálnost. Jdeme tropickým pralesem. Je to neskutečné.

Po cestě potkáváme spoustu běžců – za dva dny se tu běží ultra trail závod, tak asi trénují. To fakt nechápu. Mají můj obdiv. Vloni to vyhrál borec, co za 23 hodin uběhl 180 km a nastoupal 10 500 výškových metrů. Ufon!!! My tu podobnou trasu kolem Mont Blancu šli 11 dní.

Pomalu se mění klima a jsou už i výhledy. Funíme sice furt nahoru, ale jsme vysoko a sluníčko mění barvu i náladu v lese. Všechno je šťavnaté a kvete to. Obří kapradiny, megalitické stromy, nádherná svěžest.

A to už přicházíme k chatě. Gîte de la Plaine des Chicots, 1839 m n. m. Neskutečné. Jedna větší chata s jídelnou a několik malých na spaní. Chatky sedí uprostřed mlžného oparu a lemují je trsy obrovských bílých kal.

Převlékáme se do suchého a dáváme sušit hadry na sluníčko, než zapadne. Bydlíme sami v dřevěné chatce s vlastní koupelnou. Vybavení: dvě postele s obyčejnými dekami na vykachličkované podlaze. Nic víc. Okny profukuje a sprcha je jen studená. Ale stejně to považujeme za luxus. Nedokážu si představit, že bychom spali někde pod širákem.

Začíná se dělat mega zima. Sedíme před chatou navlečení do všeho, co máme, a čekáme na večeři. Pijeme pivko, ale hodinu tu nevydržíme. Teplota prudce klesá. Lezeme pod deku a jektáme zubama.

Večeře je moc fajn: zeleninová polévka, kuře s rýží a pomerančová buchta. A hned je člověku teplo. Sedíme tu všichni u jednoho stolu a povídáme si. Štěstí, že někteří umí anglicky. Tady signál není. Takže jedeme po staru: rukama, nohama.

DEN 4/15 Trek Reunion, středa 15.10.2025

Vstáváme v šest. Včera jsme se u večeře domluvili s naší spolucestovatelkou, paní „doktorkou“ Julií (anestezioložka z Hannoveru), že půjdeme ještě na Roche Écrite, což je tady „za chalupou“ cca 400 výškových nahoru. Necháme tu bágly a půjdeme jen nalehko. A že je lepší vyrazit brzy ráno, protože kolem desáté se tam už dělají mraky.

Jo, to byl plán, jenže když jsme v 6:30 dorazili na snídani, paní doktorka už byla pryč. Sbalil ji náš druhý spolucestovatel Luca a šli spolu nahoru za východem slunce. Vstávat kvůli tomu ve čtyři se mi fakt nechtělo.

Po chuďoučké snídani se vydáváme nahoru i my. Mám tedy docela hlad. Peněz to stojí jako v Alcronu… a není toho věru moc. Jedna houska s máslem a džemem. Jo, vím, že tu všechno nosí ze spodu na zádech a že to sakra něco stojí, ale aspoň pytlík vloček by sem přihodit mohli. No co už. A taky mě neubude, když mě ubude.

Bez batohu se jde náramně. Letíme jak draci. Kopec, nekopec. Nejdřív kleče, pak široké lávové pole, pak jezírka, pak šutry a výhledy do okolí. Tohle je sopka, ne ten prales dole, takže je vidět daleko. Dáváme paní Julii za pravdu, je nádherně vidět, ale zleva se už valí mraky. A my valíme nahoru.

Jsme tu sami. Roche Écrite, 2 276 m n. m. Nádherná podívaná. Dole sedí peřinka mraků, takže nevidíme až úplně do údolí, ale útesy nad tím jsou impozantní. Slunce peče a je nádherně modro.

Cestou dolů vidíme, jak mraky postupují. Sedáme si u chaty na pivo a kus housky, co jsme dostali jako „lunch box“, a opět vytahujeme zásoby. Nebe se mírně zatáhlo a kolem jedenácté se vydáváme opět na cestu.

První třetina je jak z botanického dokumentu. Zastavuju se co dvacet metrů a pořád fotím. Je to nádhera a trochu i prolézačka. Přebohatý prales plný obrovských stromů, zkroucenin, bambusů, stínů a světel. Je jiný než včera, víc rozmanitý. Ale makáme. Je to velmi prudce z kopce a bude to tak celou dobu. Ono se to nezdá, ale je to jako jít po strmých vysokých schodech.

Po třetině se cesta mění a jdeme po hřebeni. Prudce nahoru a dolů. Cesta sedí na okraji hřebene a pod námi je „ďuzna“. Zakusuje se do mě divný pocit. Díra musí být obří, ale sedí v ní mlha, takže se mi tentokrát aspoň netřesou kolena. Cesta je ale náročná a postupujeme pomalu.

Začíná mrholit a pořád nejsme u konce. Už toho mám dost. Prodíráme se úzkou cestičkou mezi křovím a najednou přede mnou obrovský pavouk. Fuj. Lekla jsem se. A samozřejmě tam nebyl sám. Na tom úseku jich bylo alespoň deset. Naštěstí měli sítě tak ve dvou metrech, takže se dalo projít pod nimi. Uf. Teď už se dívám nejen pod nohy, ale i nad sebe.

Ta cesta je nekonečná. A přitvrzuje. Jdeme po úzkém hřebeni. Vlevo díra, vpravo díra. Mlha nám ukázala, co je dole. Už se mě i chytnul strach. Jsem unavená a konec stále nikde. I když ten pohled na ty zelené, mega vysoké útesy do údolí naproti je úžasný.Stoupáme ke skalám a pak prudce klesáme. Dokonce byl i řetěz. Naštěstí je sucho, ale nohy už jsou unavené. Hlava musí pořád dávat pozor.

Ufff. Silnice! Hurá! Bolí mě fakt nohy. Do ubytka jsou to ještě 3 km, to nějak dáme. Jenže asfalt je zase prudce z kopce, takže si nohy neodpočinou. Hospoda, kde jsme se chtěli zastavit, je zavřená. Všímám si sedátka u zastávky, tak tam padám. A víte co? Autobus bus jede za 6 minut. Náhoda? Nemyslím si. Děkujeme těm nahoru a jedeme. Jsou to sice jen dva kilometry, ale po silnici dolů, to si fakt rádi odpustíme. I tak to dnes bylo náročných 17 km.

Ubytování je moc pěkné. Máme svůj pokoj s teplou sprchou. Pereme, co můžeme, protože z té hlinky jsme jak čuňátka. Z okna je nádherný výhled na město Le Port a oceán. Julia taky dorazila a dole před barákem plete ponožky. Jdu si na chvíli popovídat. Začalo pršet a nad oceánem se rozehrálo ohnivé divadlo.

U večeře je nás pět. Dvě děvčata z Réunionu, Julia a my. Předkrm byl skvělý. Dostali jsme i džbán mangového pití s vanilkou a rumem… Jenže já měla předtím jedno silné pivo a nějak mi to nesedlo. Normálně mě to úplně vyřadilo. V momentě jsem byla out. Prý bylo jako druhé jídlo kuře, to si vůbec nepamatuju. Tohle píšu až ráno. Normálně jsem měla black-out.

DEN 5/15 Trek Reunion, čtvrtek 16.10.2025

Mám po tom včerejšku trochu bolehlav, ale růžový prášek to spraví. Snídáme dole s Julií, ty dvě holky už se chystají na cestu. Jdou nahoru to, co my šli včera dolů. Uff. Ani my nemáme dnes easy day. Julie je zabořená do hledání nového ubytování a trasy. Prý jsou chaty v horách na měsíc vybookované. My měli štěstí. Tak prý zůstane ještě jednu noc tady a pak uvidí. Nemá plán, nemá zpáteční letenku, dala výpověď v práci a teď uvidí, co bude dál. Obdivuji ji. Že by inspirace?

Po deváté se loučíme a ocitáme se opět na trati. A jde to zprudka z kopce a pěkný krpál k tomu. Stehna se po včerejšku ještě nevzpamatovala a ozývají se. Martin je na tom ještě o poznání hůř, tempo máme hlemýždí. Jsem ale úplně hotová z toho, co máme naproti sobě. Je to ten obří zelený masiv, co jsme včera díky mlze neviděli. Impozantní je slabé slovo. Ale musíme se dívat na cestu, bo jsou tu šutry, skály, prudké schody a sráz. Slunce pálí, ale zatím nás kryjí stromy.

Než sestoupíme dolů, projdeme přes náročné úseky s řetězy a srázem. Jdeme přesně po trase toho ultra trail závodu, co startuje dnes v pět. Nechápu, že tudy ti lidi poběží. Je to fakt nebezpečné. Dole nás čeká překvápko. Je tu malé bistro, dají nám pivko a dáváme si hranolky a knedlíčky napůl. Cola je nutnost, bereme ji s sebou.

Slunce nás spaluje. Teď nás čeká mega stoupání a jako bonus 3× krosení řeky. Naštěstí je málo vody, ale to koryto je obří. Při lijácích to tu musí hučet teda mocně. Je mi vedro a taky mám trochu strach z té cesty. Ten sestup byl náročný, jaký teprve ten výstup?

Jdeme stále mezi těmi úžasnými skalisky. Nemůžu se na to vynadívat. Tohle je neskutečný pohled. Ještě to nevíme, ale budeme se šplhat až nahoru. Začíná to být husté. Funím. Prudce nahoru po vysokých schodech. Zeleň se zase změnila. Všude jsou tu agáve. Prales ze včerejška je pryč.

To stoupání je ale pekelné. Do toho do nás pere slunce a únava je už znát. Ty výhledy, bože, ale ty výhledy. Nemůžu se toho nabažit. Funím a už toho mám plné zuby. Stoupání finišuje a já už se sotva vleču. Po čtvrté jsme nahoře! Kdybych nebyla unavená jak pes, aj bych si poskočila radostí.

Bydlíme v Aurère. Je to kouzelná vesnice uprostřed hor. Dnes jsme celý den slyšeli helikoptéry. Některé vesnice jsou zásobované pouze takto. Nebo to bylo kvůli tomu závodu? Hned na kraji vesnice jsme potkali oplocený areál, kde stavěli velké stany s lékařskou pomocí, stoly na občerstvení a chystali se na „bezesnou noc“. Jsem na to zvědavá.

Bydlíme v nové krásné chatičce s francouzskými dveřmi, vlastní koupelnou a horkou vodou. Neměli jsme tu mít jídlo, ale paní nás přidala ke strávníkům. Boží!!! Ten překladač je skvělý, jinak bychom používali zase ruce a nohy. Tak už jen pro vodu do obchůdku, co je tady v areálu, a můžeme si vychutnat pohodu a třídit fotky. Těch zas je!

DEN 6/15 Trek Reunion, pátek 17.10.2025

Ruch ze stanového městečka jsme ucpali okenicemi a špunty. Mimochodem, ta včerejší večeře byla skvělá. Nejvíc to, že sedíš se všemi u jednoho stolu a vykládá se. Většinou tam byli příbuzní nebo kamarádi těch, co v noci poběží. Aby je podpořili. Přesunuli se na domluvená stanoviště a předali podporu, vodu a energii. Všichni tím závodem žijí. Vybíhá se ze 4 míst na ostrově a ta nejdelší trať má 180 km. Já to fakt nechápu, ale to nadšení je tu cítit. Už včera všude zněla hudba a “nespalo se”. První závodníci dorazili už v noci. Je to hrozně dojemné, jak to všichni prožívají.

Celé to tu má pod palcem jedna dáma tak čtyřicátého až padesátého věku mahagonové pleti s úžasnými havraními vlasy. Čistá raketová energie. Všechno má na starosti: chod ubytování, provoz obchodu, vaření jídla i obsluhu u večeře. Je srdečná, bodrá a prostě úžasná. Vzpomněla jsem si na typ “Mamma” z koloniálního období v New Orleans. Jako kdyby se propřesunula v čase. Hleděla jsem na ni jak na obrázek. Jak se s každým bavila. Jak ji těšilo, že nás všechny nakrmila a udržovala i náladu u stolu.

Něco málo jsme z té francouzštiny pochytili, ale jinak jsme se u stolu usmívali jak leča, protože jsme nevěděli, o čem se vede řeč.

Nikdo od stolu ale nevstal, tak ani my ne. Dokud se vedla řeč, nedovolili jsme si odejít. Naši spolustolovníci mluvili naštěstí anglicky, tak nám něco i přeložili. Muž, co seděl vedle mě, mi vyprávěl, že byl v roce 1998 v Praze a s láskou vzpomínal na náš nezapomenutelný guláš. No a prý my neumíme udělat dojem. A hele ho!!!

My se po snídani pomalu balíme. Dnes to bude náročné nejen do kopce, ale i v tom, že kopírujeme závod, a to všechny 4 tratě. A jdeme v protisměru. Jo vím! (Blbečci.) Ale vás by napadlo si čeknout, že se někde na jiné polokouli přes hory, které jsou normálně liduprázdné, běží ultra trail závod, na který se chystá celý ostrov? (A nejen ten.)

Takže dáváme od startu bacha. Nejen pod nohy, ale i do dáli, zda tam není nějaký závodník, abychom se mu klidili z cesty. Po chvilce nás zpraží organizátorka, která jde proti nám, že jsme si “uměli” dnes vybrat cestu. No, co se dá dělat, omlouváme se, že jsme to nevěděli a že dáme pozor.

První závodníky už potkáváme. Neběží nikdy za sebou ani v chumlu, jak jsme se báli. Naopak jich je jen pár, a to prý startovalo přes dva tisíce lidí. Takže ten obří peloton lidí jsme na cestě ani nepotkali, protože na tu naši stezku ještě nedorazil. Ale nepředbíhejme.

Zatím potkáváme ty nejlepší, co běží první. Voláme Bravo a povzbuzujeme je. A funguje to. Když už jdeme tak blbě v protisměru, děláme alespoň fanoušky. Ale nakonec musím říct, že jdeme dobře. Jak někoho zmerčíme, skáčeme do strany. No, oni často ani tak rychle už neběží, nebo je cesta hodně úzká. A na běžcích je vidět, že i když toho mají “po krk”, tak naše povzbuzování je těší. Každý pozdravil, poděkoval a ještě se usmál/a (běžely také dívky a ženy).

No a my mezitím funíme do kopce. Dnes je to jen jeden veliký kopec, žádné štráchy. Jde se ale dobře. Slunce pálí, ale kryjí nás stromy. Jdeme borovicovým lesem, pak hájem, pak tropickým vlhkým pralesem, pak stoupáme po skále, pak přecházíme po úzké pěšince kolem úpatí skály, pak po lávkách, strmých schodech dolů i nahoru. Dnes je to o běžcích, cestě vzhůru, vytrvalosti a podpoře. A jasně, je to 1000 výškových, takže žádná flákačka.

Nahoře jsme kolem jedné. Zatáhlo se a je pod mrakem. Z trekové cesty se dostáváme na silnici, kde už stojí stany, auta a lidé čekají na své závodníky. Trať závodu tu vede asi 500 m po silnici a toto je místo, kde jim předat vodu, jídlo nebo jen vyjádřit podporu. Vždyť někteří v tuto chvíli běží už 20 hodin.

My v tento moment závod opouštíme a klesáme 4 km do vesnice Casabois dolů. Vede tam bohužel jen asfaltka, tak trpíme. Do údolí padla mlha a únava se na nás podepisuje. Ubytování je ale pěkné a horká voda je opět nejvíc.

Budeme tady 2 noci, zítra jsme si naplánovali volný den. Do obchodu musíme sejít další kilák po silnici dolů. Bolí mě tak stehna, že ani nemůžu jít. A to jdeme na lehko a v sandálech. No jo no. Náš klasický nákup jsou velké balené vody a pivo. A tady mají hned vedle obchodu malé bistro, tak aj večeři dostaneme.

Dnes je změna: králík, rýže a čočková “majda”. Jinak všude bylo kuře s rýží a fazolovou “majdou”. A co to je? To je taková skoro polévka, co si nalijete na rýži, aby nebyla suchá. A k tomu máte pár kousků masa. Včera byl u “Mammy” i salát z hlávkového zelí a koláč ze sladkých brambor. Jídlo je dobré a my jsme sytí. To, že jsme mlsní a už bychom si dali taky i něco jiného, je náš boj. Ale toho králíka na divoko si doma udělám.

DEN 7/15 Trek Reunion, sobota 18.10.2025

Dnes máme den volna, ale taky se nevyspíme. Vymysleli jsme si výlet do městečka Hell-Bourg a dobrý spoj busem jede jen ráno. Musí se přesedat, i tak to trvá cca 1,5 h.

Autobus musí sjet 600 výškových metrů dolů do údolí. Ráno je ale jako malované. Přímo před námi se tyčí masiv Roche Écrite, kde jsme byli před třemi dny. Tohle údolí bylo v mlze a my jen viděli obrysy skal naproti. Teď se nám to všechno „spojuje“. Čekáme na autobus a porovnáváme fotky vrcholků. Sedí to. Dnes je úplně vymeteno a všechno je krásně vidět.

V údolí máme přesně 15 minut na přestup. To je přesně tolik času, kolik potřebujeme, abychom došli na vyhlídku a vyfotili si Nevěstiny vodopády. Mají na šířku přes 100 metrů a vinou se na několika místech na protějším útesu 450 m dolů. Jsme dost daleko, ale i tak to působí ohromujícím dojmem.

Dalším busem se přesouváme do Hell-Bourgu. Je to bývalé lázeňské město. V roce 1860 tohle místo objevili dva muži při pasení koz. Rozkřiklo se, že zdejší pramen je léčivý, a rychle tu vyrostlo lázeňské město. Sjížděla se sem na dovolenou smetánka ostrova i knížata z Madagaskaru, včetně guvernéra Réunionu, a stavěly se tu rezidenční domy. Začátkem 20. století pověst lázní pomalu upadala a všechno zakončil cyklon v roce 1948, který léčivý pramen zasypal.

Městečko je malinké, ale malebné. Domy v koloniálním stylu jsou úžasné. Ty jejich krajkové balkóny. Krása! Jdeme po cestičce dolů, kde jsou u řeky ruiny bývalých lázní. To místo má překrásnou atmosféru. Strašidelně vypadá jen ten stržený most nad říčkou. Ta masa, co ho strhla, musela být obrovská.

Vracíme se po schodech nahoru do městečka a necháváme se „vtáhnout“ do minulého století. Je zde otevřený dům Maison Folio s krásnou zahradou a zachovaným interiérem z koloniální doby. Okamžitě se ocitám uprostřed filmu. Černošské blues mi zní v uších a na jazyku cítím chuť cukrové třtiny. Zákoutí i rozkvetlá zahrada jsou neskutečné.

Pivko a kuře k obědu a pak už jen počkat na bus, co nás vezme zpátky. S těmi busy to tady není jednoduché. Zpátky musíme přes další vesničku Salazie, kde musíme 2 hodiny počkat na další spoj do ubytování. Martin je v tomhle fakt borec, vždycky najde nějaké spojení. Tady autem jezdit nechceš. Ty strmé kopce, úzké silnice, to aby ses do každé zatáčky pomodlil. Autobus troubí do každé zatáčky a auta musí často couvat. Jo, a když chceš, aby autobus zastavil na zastávce, musíš 2× zatleskat.

DEN 8/15 Trek Reunion, neděle 19.10.2025

Dnešek byl největší masakr, co jsem zatím kdy zažila. Bylo to celé o strachu, vyčerpání, nohách a hlavě. Ale nepředbíhejme, všechno popořadě. Máme štěstí a na začátek treku nás dnes bere pár z ubytování autem. Už včera jsme se domluvili s paní domácí, že by nás tam vzala, protože dnešní trasa by nešla z domu vůbec zvládnout. Takže nás pár z Marseille veze na Col des Boeufs, kde začínáme.

Cesta je zkraje velmi příjemná a pohodlná. Taky po cestě potkáváme spoustu rodin s dětmi. Je to sestup, ale všechno v pohodě. Necháváme se ukolébat představou, že dnešek bude pohoda. V jedenáct jsme v Nouvelle, což je taková malá kouzelná vesnička mezi horami. Dáváme si pivko a bagetu v malém opuštěném baru, co čeká na turisty. Jako kdybychom tušili, že energie bude potřeba.

Treky jsem si dneškem rozdělila na verze: Za prvné: to, co jsme zažili doteď. Tzn pohodlné, pro turisty, jo, sem tam trochu výšek, ale nic dramatického. Za druhé na moment, kdy opouštíme vesničku La Nouvelle a jdeme k vesničce Roche Plate. Už ten ukazatel nám měl být nápadný. Na mapě je to 6,5 km, ale ukazatel hlásal 4 hodiny. Jo, věděli jsme podle souřadnic, že to bude 600 výškových metrů dolů, ale tohle nikdo nečekal.

Krpál dolů do kaňonu jak „kráva“. Strach se mi okamžitě usadil na rameno, ale tím, že byla u cesty občas nějaká haluz, tak se to pořád nějak dalo. Jenomže pak začaly skály a úzká místa. Na hony vzdálená od toho, co jsme zažili předtím. Jsem podělaná až za ušima, ale furt jdu. Nesmím na to myslet. Nesmím myslet na „kdyby“ ani na tu příšernou výšku. Pořád musím koukat pod nohy.

Uff, jsme dole u řeky, ale nemáme vyhráno. Mezi obřími balvany musíme najít cestu dál a potom někde řeku přebrodit. Ta výška, co nás teď čeká, je děsivá. 400 výškových metrů strmě nahoru po skále. A tady se s lany nikdo fakt nechystal. Nemůžu dýchat a nemůžu ani jít. Strach mě paralyzuje.

Martin stoupá přede mnou a já se mu dívám jen na boty. Jen na boty. Na víc nemám. Nevidím, že stoupáme po skále. Netuším, že pode mnou jsou stovky metrů a cestička je tak úzká a příkrá, že se tají dech. Nevím, že do skály jsou vytesané malé stupínky se sklonem jak na žebříku. A že to jdeme hodinu a půl. Kdybych jen opustila svůj zorný úhel „boty, co jsou přede mnou“, v mžiku by se mi rozklepala kolena a nepohnula bych se z místa.

Jo, když jsme se ocitli nahoře, byla jsem opravdu přešťastná. To jsem ale ještě nevěděla, co nás čeká potom. Došla nám voda a ve vesničce Roche Plate nebyl nikdo. Mapy ukazují ještě 2,5 hodiny cesty a my jsme oba bez vody. Hospoda, co byla v plánu, je zavřená a my jsme v prdeli. Poslední nadějí je opuštěný dům ve stráni, kam jdeme požádat o vodu. Nakonec se z něj vyklubala i „hospoda“. Mají vodu, mají colu a pivo. Dá se tu i přespat, kdybychom chtěli, ale my to máme už rezervované jinde.

Takže zase vyrážíme. Je půl čtvrté a navigace ukazuje dvě a půl hodiny cesty. To dáme, si myslím, když máme za sebou další hodinu stoupání. Jenomže pak to začíná klesat, nejdřív po schodech a pak jdeme po obrovských balvanech vyschlým korytem řeky. Už fakt nemůžu. Vím, že se nesmím zastavit, jinak bych asi vyčerpáním usnula. Tlačím nohy před sebou. Je to jen o hlavě, říkám si, ale už toho mám plné kecky. Kaňon s balvany je nekonečný. A to nás čeká ještě závěrečných 170 výškových metrů nahoru.

Soumrak se pomalu chystá do údolí a my tam ještě nejsme. Už nemluvím. Martin taky ne. Nápis vesnice Les Orangers vítáme s úlevou. Ale pro nás to ještě nekončí. V pidi malinkatém krámku nad srázem kupujeme vody, piva a pomeranč. Za neskutečnou raketu, ale co se dá dělat. Na Martinovi je vidět únava. Málem mě probodne pohledem, když chci ještě dojít do ubytování. Jo, tady bych si sedla a dala si pivko, jenže furt jsme ještě nenastoupali ty metry. A pak se ukáže proč.

Naše ubytování „sedí“ na skále nad kaňonem a vedou k němu, jak jinak, příkré schody vzhůru. A je jich fakt hodně. Tohle je ale úplně jiný level ubytování. Jen zírám. Malá boudička se zahrádkou na skále stlučená ze dřeva a plechu nabízí neskutečný komfort a i horkou sprchu.

Jsem naprosto okouzlena výhledem a celým tímto stavením, že jsem zapomněla, jak jsem vyřízená. Je tu nahoře jen pár „domků“. Veranda se dívá do obřího kaňonu a já nevím, co fotit dřív. Dřevěné pokojíčky s jednoduchou postelí, sprcha ve skále, banány u okna, schody, co vedou do pekelné jámy.

Je kolem šesté a večeře je za půl hodiny. Sedím na zápraží a snažím se rychle něco napsat. Je mi jasné, že po večeři budu „tuhoš“. Na večeři jsme jen čtyři. My dva a jeden pár odtud z Réunionu. Nechápu, že tu není nabito. I když sem asi dojde málokdo. Je to tu na kraji světa, ale neskutečně krásné. Krásně divoké a původní. Moc příjemně se nám povídá, ale únava je už znát.

DEN 9/15 Trek Reunion, pondělí 20.10.2025

Budím se brzy. Aby ne, včera padla devátá a já už louskala první sny. Za oknem je sluníčko. Je 5:30 a všichni ještě spí. Naše večerní hadry samozřejmě v té noční vlhkosti neuschly, tak je věším ven na šňůry. První paprsky se o ně postarají.

Veranda se stoly je krásně prosluněná. Tohle je neskutečné místo. Dokážu si představit tu strávit více dní. Odříznutá od světa, s výhledem do hlubokého kaňonu. Stejně ta rána jsou nejlepší. Tedy pro nás, pro skřivany. Sova ještě spí. Bude spát ještě první hodinu na treku, protože sovy to tak prostě mají.

Snídaně s tím výhledem je boží. Povídáme si s naší spolubydlící z “pětky” (my měli šestku) o školství tady na Reunionu. Pracuje jako učitelka a její přítel je lékař a mikrobiolog. Když odcházíme, ona sedí na verandě a čte si knížku. Trochu jí závidím. Tahle vesnice Les Orangers se mi nějak zakousla pod kůži. Asi si sem píchnu špendlík, že se sem ještě vrátím.

Po osmé jsme už na trati. Dneska by to neměl být takový masakr jako včera, ale stejně to půjdeme 8 hodin. Žádná flákačka. Musíme vyrazit brzy. Fajn je, že jdeme stejným kaňonem nahoru, co jsme ho včera slezli. Člověk ví, co má čekat a je “ready” na složitá místa. Ty teď nejsou, jen je to krpál!

Před jedenáctou jsme tu a dokonce jdeme do stejné hospody na pivo, co jsme byli včera. Má úžasnou atmosféru a včera nás fakt zachránila. Boží je ten jejich výhled na hory. Mají tu terasu s křesílky, kam jsme si samozřejmě nesedli, bo po těch našich handrách by ty podsedáky museli prát v savu.

Půlhoďka u piva je v trapu a my se opět šineme do kopce. Náš dnešní cíl je další odříznutá vesnice od světa: Marla. Má to být 5:30 h cesty. Je jedenáct, tak snad tam do čtyř budeme. Je zvláštní, že každý trek má úplně jinou faunu, výhledy i “strukturu”. Dnes jdeme kolem vulkanické průrvy a hlavně nás doprovází na cestě mega útes.

Zase jsme teda naletěli mapám a své bláhovosti. Mysleli jsme si, že to dnes bude už lala. No, to fakt nebylo. Kromě toho sestupu k řece a vodopádům, ten byl celkem v pohodě. Cestu nám lemoval výhled na obří kaňon s vodopády. Tu jejich velikost a hloubku si člověk vůbec nedokáže uvědomit. Přiblížila jsem to zoomem 25× a i tak to bylo málo.

Přechod přes řeku, kterého jsem se obávala, je v pohodě. Je málo vody. Ale koryto je impozantní. V tento moment se změnila i krajina. Jdeme podél řeky a já mám pocit, že jsem někde na Aljašce. Je po třetí a do vesnice to máme dvě hodiny do kopce, takže makáme.

Ty výhledy. Borovice. Obří kaňon, nad kterým se tyčí vysoký masiv. My jdeme skrz obří koryto. Kolik má na šířku? 100 m minimálně. Když tu voda burácí, musí to tu být masakr. Značky nám ukazují cestu. Zrovna tady by se jeden i ztratil. My “pronásledujeme” pár, co šel před námi, takže cestu nemusíme složitě hledat. I tak je to ale dobrodružné.

Říkala jsem si, vzhledem k tomu, že ti dva šli na lehko, tak se asi vrací po svých stopách. A proč tak makají? Protože vědí, co je čeká. Ta úvaha byla správná. Stoupáme opět do příkrého kopce a síly nás pomalu opouštějí. Na Martinovi je vidět, že toho má teda dnes plný “brejle”. Ani já nejsem Jura, ale furt jdeme. Musíme.

A tak to je nahoru, hodně nahoru a ku*va nahoru. Teče mi obličej a úplně všechno. Cesta je strmá a kopec, co vypadá jak ostravská halda, překvapivě končí borovicovým lesem. A za ním je zase úplně jiný svět. V hlavě mi jede píseň Modlitba pro Martu, nevím proč. Ale to jsme už nahoře. Ufff.

Dnes nemáme domluvenou večeři, tak hledáme, kde je něco otevřeného. A máme štěstí. Je tu bar, mají pivko a barman pouští skvělé fláky. Sedíme venku na barových židličkách, ale je tu kosa. Hodně se ochladilo. No bodejť, vždyť jsme v 1 628 mnm.

Dopijeme pivo a belháme se do ubytování. Je to ještě půl kiláku a zase do kopce. Jsou to takové malé novodobé chatky postavené z dřevotřísky na louce. Nic s tak úžasnou atmosférou jako včera, ale je to čisté a nové.

Bydlíme na společném pokoji s jedním párem z Itálie. Opět překvápko největší: nejenže máme teplou sprchu, ale domluvili jsme si i večeři a snídani. A všechno ve francouzštině, heč! Já snad prasknu pýchou.

Rychle se ochlazuje a my jsme rádi, že jdeme na večeři. Tentokrát byla i polévka a divoký králík. U večeře je veselo. Povídáme si s našimi sousedy: Julií a Stefanem. Práskli nám, že jdou skrz Reunion, pak busem do St. Denis, pak letadlem na Mauricius, kde se vezmou. Je to neskutečně romantické.

Oba mají tak kolem čtyřiceti a jsou z toho hodně nadšení. Mluvíme o kolech, jsou také cyklisti, o Toskánsku a cestování. Je to skvělé, když se jeden domluví. Zima je venku ale třeskutá, tak lezeme do betlí, bo drkoceme zubama.

DEN 10/15 Trek Reunion, úterý 21.10.2025

Ráno je kouzelné. Všechny vrcholky kolem nás jsou zalité sluncem. Věšíme na šňůru vlhké oblečení. Teprve teď je vidět, kde ta vesnice Marla sedí. Obklopená vysokými hradbami masivů a summitů. Odříznutá od světa. Jídlo sem dopravují helikoptérami. Ty ostatně slyšíme každý den. Létají s materiálem, potravinami a někde fungují i jako taxi.

Jsme moc rádi za to, že máme tady snídani, ale upřímně, už tu bagetu s máslem a džemem fakt nemusím. Naši spolubydlící se balí a já se dívám na ty jejich bágly. Jsou o třetinu menší než ty naše. Prý mají každý jen, jedny trenky na chození, dva páry spodního a ponožek. To je celé. No, když se dívám na tu svou těžkou “obludu”, budu se muset inspirovat.

Vycházíme. Dnes je poslední trekový den, ale nebude to žádný oddech. Na kraji vesničky potkáváme obchůdek a paní nám na cestu udělala sendvič. Cesta bude dlouhá. Startujeme opět zostra. Dvě hodiny do prudkého kopce. Už mě ty výšky a ta úzká místa neděsí. Snažím se před nimi jen “zklidnit”, zpomalit, abych kontrolovala každý pohyb, a pak se to dá zvládnout. Člověk by si aj zvykl.

Překračujeme vrchol ve 2 100 mnm. Na druhé straně se otevírá další údolí s městem Cilaos na obzoru. Tam míříme, ale ještě to potrvá. Tak v polovině kopce se zvýšil provoz. Hodně lidí stoupá vzhůru, výjimkou nejsou mladé rodiny s malými dětmi. Říkám si, jdou na výlet, nebo jdou navštívit příbuzné nahoru do vesnic a nesou jim zásoby? Všichni mají velké bágly a k těm vesnicím, co jsme prošli, nevede žádná silnice. Jen tyhle pěší treky a krpály.

Klesáme a dělá se horko. Cesta je sice široká, už tu nejsou žádná děsivá místa, ale ten sklon dolů je makačka. Slunce pálí a konec nevidět. Až tu, najednou vidíme “oázu” — stlučený jednoduchý stánek s plachtou. Paní tu má stánek s bylinkovým čajem, kávou a sušenkami. Obklopená kosatci, banánovníky a příjemným klimatem. Je to jako zjevení. Jinde jsme tolik banánovníků na jednom místě neviděli. Čaj je z bylinek, je příjemný, osvěžující a lahodný. Největší pecka je, že tu má i kadibudku. Mezi palmami, s výhledem do údolí.

Sedíme a pomalu popíjíme čaj, když se ukážou naši spolubydlící Julia a Stefan. Jdeme stejnou cestou dolů. Když jsme je míjeli, Julia byla stále “na telefonu” = mluvila se svou sestrou. Stefan se smál, že je to kvůli té svatbě. Budou oddáni jen sami dva, párty s rodinou budou mít prý až potom v Itálii. Tak všem musí všechno povykládat.

Za chvilku se ocitáme na silnici a váháme, zda to už dál nesjet dolů autobusem. Potřebujeme se napít, sníst bagetu a pak se přemýšlí líp. Je tu takové příjemné odpočívadlo pod stromy, tak tam míříme. Podepisuje se na nás vedro a únava.

Nakonec teda měníme plány a půjdeme ještě chvilku po GR1 dolů k jezírku a pak nahoru k silnici. Buď stihneme další bus, nebo zkusíme stopovat. Před cestou dolů nás varují cedulky. Jde o upozornění na nebezpečí pádu kamenů a na riskantní cestu. Jo, už jsme to po cestě tady na ostrově viděli několikrát, takže čekáme, že to bude opět se strachem. Je prostě potřeba dávat bacha. Dolů se jde dobře, až tedy na ty dvě velmi nepříjemná místa. Jdeš po úpatí skály po pidi cestičce a nemáš se čeho chytnout. Žádné lano. No, co už, dali jsme to. Fuj, ale zpátky tudy fakt nejdu.

Dole je neskutečná oáza. Malý vodopádek, co se jmenuje Bassin Alfred. Je tu dost lidí, děcka skáčou ze skály do vody a panuje tu pohoda. Ani ten přístup po skále ale nebyl nic jednoduchého. Na místních je vidět, že jsou na to prostě zvyklí. Máme tu na čvachtání jen pár minut, protože jestli chceme stihnout ten bus, budeme muset za chvilku zase vyrazit nahoru. Ale ta chvilka tu stojí za to. Dojdeme vodou až k vodopádu a stihneme fotku u vodopádu bez děcek. Jsou tu ale samí místní, co si užívají atmosféru, a trekaři s batohama. Prostě pohoda.

Nahoru k silnici je to opět 200 výškových metrů, tak makáme. Je fakt vedro a já se bojím, že ten autobus nestihneme, tak fakt letíme. No, a co si myslíte? Doběhli jsme tam s 20 min předstihem, protože se mi zasekla navigace a já si myslela, že jsme teprve ve třetině kopce… “Boha jeho, plašan…” Na silnici je super vedro a tak čekáme.

20 minut se snažíme stopovat a neupéct se na tom asfaltu. Až těsně předtím, než by jel autobus, nám zastavil borec s malým pickupem a vzal nás do města. Pracuje tu jako instruktor a vozí lidi na kajaky. Narodil se ve Francii, ale od čtyř let bydlí tady. Tohle slýcháváme celkem dost často. Lidé z Francie se sem odstěhovali, a i když je to tu náročné, zůstali tu žít s rodinami. Jo, chápu je. I když si nedokážu představit, jaké to tu je, když přijde cyklon.

Jsme tu. Je to pěkné městečko, dokonce vyzdobené, oslavují 60leté výročí města. Říkám si jen 60? To musel být extra rozmach. Městečko je opravdu velké a pěkně postavené. Ubytování je opět “zkouškou” z francouzštiny, protože překladač stávkuje. Ale opět to dáváme. Pokojíček je evropsky zařízený, čistý, voňavý, ale… ty hory to už nejsou. Tohle mi bude chybět. Ta atmosféra na ubytování a ta komunita.

Píše nám Julie, doktorka z Německa, že je tu taky a že se potkáme někde na pivu. Trekaři se tady prostě stále potkávají. Když jsme hledali ubytování, narazili jsme na ten pár z Marseille, co nás vezl autem na ten dlouhý trek z Grand-Îlet. Neskutečné. Mluvili jsme spolu jako staří známí.

Zatáhlo se a začalo pršet. Takže jsme se vrátili do pokoje pro bundy. Asi chtěly jít taky na výlet. Máme hlad, tak se jdeme podívat, co bychom kde “ulovili”. Restaurace ale otevírají až večer, tak končíme v nějakém bistru s pivem a zapečenou bagetou s čímsi. Není to teda bůhvíjaké gastro, spíš je to balvan v břichu, ale co už.

Potkáváme se s Julií na pivku a povídáme si, co kdo zažil. Je to perfektní, tahle setkávání a navazování nových přátelství. Jde to tak nějak přirozeně. Všichni jsme ale unavení, tak se po jednom pivu loučíme. Město se ponořilo do deště, na stage sice kluci zpívají skvělé reggae, ale my valíme do postele. Byl to náročný den.

DEN 11/15 Trek Reunion, středa 22.10.2025

Dnes je den volna, vlastně den cestování. Přesouváme se dolů k oceánu autobusem. Moc jsem se nevyspala, nohy hlásí, že potřebují oddech a svaly sebou škubaly celou noc. Ráno jsem se vzbudila jak zbitá. Balíme si ten svůj raneček a přesouváme se do města. Autobus nám jede za hodinu, tak stihneme alespoň někde kafe.

Ha, a víte, koho jsme potkali před supermarketem? Julii a Stefana. Vypadali už taky dost unaveně a to prý mají ještě 3 dny před sebou. Nene, to my už víme, že je fajn mít mezi skupinou treků dny volna. Svaly se potřebují regenerovat.

Však to není žádný závod. Člověk nemusí furt letět jak tryskomyš a může se zastavit, pokochat se, užít si výhled. Júlia (ta z Německa) včera vyprávěla, že takhle makala, když šla do vesnice Marla. Nedívala se napravo, nalevo, jen valila, aby to stihla. Je teda fakt, že někdy to jinak nejde. Blbá cesta, nebo změna plánu, nebo prostě jinde není ubytování.

My se přesouváme na jih a druhá část našeho “Reunionu” může začít. Jo, může… kdyby v noci nepršelo a kameny nezavalily cestu. Čekáme na bus. Zbytečně. Má hodinu zpoždění. Naštěstí dnes nikam nespěcháme. Takže si sednu pod strom, dopíšu deník, vytřídím fotky. I tohle patří k cestování. Trpělivost a přijetí změny. Po hodině a něco je bus tady a my konečně vyrážíme.

Hlava mi padá únavou a občas se ztrácím. Bus jede hodinu a pak stojíme. Další hodinu.

Na cestě jsou spadlé balvany a dole je bagr a chlapi na lanech visí nad útesem a opravují pletivo. Celá cesta je zatarasená. Štrůdly aut po obou stranách a nikdo neví, jak tu budeme dlouho. Zapínám si Sherlocka Holmese a hodlám to strávit s pěknou rozhlasovou hrou. Nechci se nechat otrávit tím, co nemohu ovlivnit. Holky si v autobuse povídají, pán se kouká z okna. Nikdo tu nestresuje.

Pak se kolona opět rozjede, ale nemáme ještě vyhráno. Nejen že se ten autobus nevejde na ty silničky, nejen že auta nebo náklaďáky musí vycouvat ze zatáčky, aby projel, ale přiblížil se moment, kdy nám všem v buse bylo dost horko. Hoši silničáři tu postavili tunel skrz horu, do kterého se najíždí snad z pravého úhlu.

A ten autobus se tam fakt nemohl vejít. Tak na 3x borec couval, aby se tam naštosoval. Tunel byl tak úzký, že zpětná zrcátka skoro dřela o stěny. Nechápu. No každopádně, úsek, co měl 37 km, jsme jeli dvě hodiny. Protože to bylo 2 897 m výškových dolů a 1 718 m nahoru. Tady autobusáka dělat fakt nechceš.

V Saint Louis rychle přestupujeme na další autobus, co nás vyplivuje v Saint Pierre. Tohle je opět mezizastávka, ale už musíme k vodě. Původně jsme měli v plánu projít město, ale první bar to jistí. Ta cesta byla fakt úmorná. A to si zaslouží jedno Leffe a ještě Mai Tai. Kdy jindy než teď, že?

Pomalu nám dochází, že máme ty treky za sebou. Z baru se přesouváme na městskou pláž a jdeme “koštnout” vodu. Jo, s batohama, pořád jako šnečci. Jsem úplně hotová z těch korálů, co se tu válí po pláži. Voda dobrá. Tak akorát. Líbí se mi, že je tohle pláž pro místní. Žádný rezort, žádné řady deštníků. Jen hrající si děti a rodiny.

Pán, co jsme u něho ubytovaní, nám píše, že se vrací přes Saint Pierre a že nás vezme na ubytování do Saint Joseph autem. Tak to máme i s odvozem a konverzací v angličtino-francouzštině. Tohle mě vlastně baví nejvíc. Poznávat lidi a jejich příběhy.

Ubytování je velkolepé. Máme tu bungalov i s bazénem a jsme tu sami.

Je tu úplně jiné klima než na horách. Trochu prádelna. Musíme si jít ale ulovit něco do supermarketu a jaksi je to trochu z ruky. Výlet na hodinu a půl, ale pak? Ležíme u bazénu, popíjíme červené a já si ani nevzpomínám, kdy jsem tohle zažila. I zastavit je někdy potřeba.

DEN 12/15 Trek Reunion, čtvrtek 23.10.2025

“Můžeš mi říct, proč musíme každý den vstávat v pět?” zeptala se sova skřivana. “Nemůžu. Nemůžu totiž jinak,” odpověděl skřivan a “odfrčel” si zaplavat do bazénu. Jojo, společný život těhle zvířátek je někdy složitý. Jeden spí a druhý ho budí, protože už dvě hodiny neví, co má dělat a čeká, že se půjde na výlet.

Takže “lážo plážo den” v kostce. Jsme celý den ještě v Saint Joseph a po ranní sklence vína v bazénu (protože proč ne) je potřeba si trochu protáhnout nohy. Je tu krásná tříkilometrová stezka nad útesy podél pobřeží. Míjíme jeden úžasný výhled za druhým. Všude jsou ale cedulky, do vody se nesmí. Jsou tu žraloci. No, mezi námi, nikdo by mě tam asi nedostal. Ty vlny jsou mega obří a spláchly by člověka hned do hloubky.

Toho pohledu se ale nemůžu nabažit. Divoký jihozápad, označovaný právem. Vlny burácí o skaliska a silný vítr přináší slanou chuť. Ale je vedro. Doplahočíme se na zastávku autobusu s tím, že se zpátky svezeme. No a jeden autobus nás úplně ignoroval a v tom druhém jsme byli “za kretény,” protože jsme nerozuměli řidiči ani slovo.

Vstřícnost a přátelskost, co jsme zažili u lidí v horách, je bohužel ta tam. Takže se nám malý pidibus směje, že nerozumíme francouzsky…Ne, nenechám si zkazit pocit. Tohle byla výjimka. Mladý nafrněný řidič, bez angličtiny a pochopení. Co už. Jinak jsou tu všichni úžasní.

Jdeme si spravit chuť a pokochat výhledem na skalnatý mys Grand Cap. Na lávových vyvřelinách tu vlny vytváří hotové divadlo. Divoké, nespoutané. Voní to tu solí a není tu slyšet vlastního slova. Ohromující. Taky je tu všude teritorium zelených gekonů. Jednoho takového jsme včera měli v apartmánu.

Vedro je ale veliké, tak se jdeme konečně vykoupat do Bassin de Manapany. Což je de facto kameny přehrazený oceán. Jednak tu nejsou vlny a druhak se nemusíš bát ploutve. Prostoru věru moc není, tak je tu hlava na hlavě. Ale jsou tu místní a žije to tu. Děcka se potápějí, lidé se baví a sem tam se přes hráz přehoupne mega vlna. Za hradbou to burácí neskutečně. Ach ten divoký oceán. A pak? Pak už jen mečoun na citrónu, úžasné francouzské víno a šustot obřích palmových listů ve větru.

DEN 13/15 Trek Reunion, pátek 24.10.2025

Nad apartmánem šustí obrovská palma a velkým francouzským oknem vane do pokoje svěží vánek. Ty obří tuhé listy ve větru se o sebe tak třepetají, že to zní jako “kapky” deště. I když v noci i trochu sprchlo. Tahle část ostrova je teda hodně zelená. Když jsme snídali, z té palmy spadl jeden suchý list. Byla to rána, jak kdyby spadl balkón. Lísteček je i s řapíčkem malinký, má tak tři metry. To nechceš mít na hlavě.

Jdu k bazénu. Dnes se přesouváme opět busem, ale chci si tu chvilku tady ještě užít. Je 7:30, voda v bazénu je tak akorát a pomalu do něho nakukuje sluníčko. Jsme tu sami, takže bez plavek. Vychlazené Leffe a lehký větřík, co na hladině dělá vlnky. Tyhle momenty jsou nejvíc, chceš, aby se do tebe zakously a nepustily se.

V hlavě se mi rodí námět. Romány mi moc nejdou, jsem spíš na ty kratší formáty, ale možná… Námět si rychle zapisuji. Je to jako leitmotiv pro skladatele. Když jde Múza kolem tebe, musíš ji chytit a nepustit.

Autobus nám jede v jedenáct. Tentokrát je to pohoda. Plynule nám navazuje další, dálkový, co nás vezme do Saint Gilles. Vedro je ale na padnutí. Krajina se za oknem změnila. Místo divoké zeleně nás vítá vyprahlý sever.

Na dvousedadle na začátku autobusu sedí krásná mladá dvojice. On má dokonalou pleť, havraní dlouhé vlnité vlasy a perfektně souměrnou tvář. Jo. Michael Jackson, ale v mladém podání. Vedle něho sedí Kreolka. Nádherná dívka s růžovým šátkem ovázaným kolem hlavy. Nemůžu z nich spustit oči. Úplně toho Gauguina chápu. I když on byl na Tahiti, to je “krapet” vedle. Chtěla bych si je taky namalovat. Nemá se to, ale tajně si je fotím. Ta holka mě fascinuje. Nechávám AI, aby její tvář upravila do renesančního obrazu. A voila…

No a jsme tu. Cestou sem už bylo vidět, jak se krajina zabarvila do hněda. Vyprahla. My míříme na Ermitage les Bains. Máme ale ještě hodinu do check-inu, tak si sedáme pod stromy u pláže a pijeme pivo z plechovky. Bezdomáči hadr. V těch svých trekových handrách a těmi svými špinavými domečky. Ale víte co? Lepší, než nablejskaným autem s prázdným srdcem.

Není to tu extra posh, žádná slunečníková pole. Pláž je opět plná místních. Hotel Les Creoles, kde bydlíme, je geniálně postavený. Uprostřed je atrium se stromy a velkým, tak 18 m dlouhým bazénem. Okolo něho jsou patrové domečky s apartmány. Člověk má takový domácí pocit. Žádný resort hnusoid. Byla to dobrá volba. Na to, že nebylo moc z čeho vybírat – buď to bylo plné, nebo za raketu, nebo na kraji města.

Bazén sice vypadá lákavě, ale my míříme na pláž. Největší překvapení jsou vlny. Tedy vlastně “ne vlny”. To se nedá s tím burácejícím včerejškem srovnat. Tady už není bazének, ale jsou tu přírodní bariéry, korálové útesy tak 150 m daleko. Má to ale jednu nevýhodu. Korálové útesy jsou i předtím a vlastně všude. Takže je máš zabořené v plosce. Je tu mělko, jenomže jsou tu taky ty korály, takže si neustále o něco dřeš nohy a někdo i břuch.

Západ slunce je jako vždy divadlo. Sedím na pláži, dívám se na dramatické nebe a něco se do mě zakusuje. Mraky na nebi vytváří zajímavé kulisy a obrácený půlměsíček hlásí, že jsme na jiné polokouli.

Večernímu bazénu nemůžu odolat. Voda je krásně teplá a jsou tu jen dvě holčičky, co tu skáčou. Nebe je černé a mraky plují oblohou. Položím se na záda a pluji s nimi. Temnou nocí.

DEN 14/15 Trek Reunion, sobota 25.10.2025

Ráno je přepychové. Vyrážíme na průzkum autobusové zastávky, protože v pondělí pojedeme opravdu velmi brzy. Potřebujeme si čeknout, jestli tam bus opravdu jede a kde je zastávka. Nechci stresovat před odletem. Zastávka je půlhodiny z hotelu, tak chceme mít jistotu.

Slunce se začíná opírat do kůže a je potřeba se trochu svlažit. Zastávka busu je u kostela, kostel je u mariny a vedle mariny je surfařská pláž. Z jedné strany krytá vlnolamem, z druhé sítí proti žralokům. Za tím je vidět obří dlouhé vlny a na nich odvážlivce se surfem. Nechceš být potravou. Ale oni se nebojí. A je na ně pěkný pohled.

Vstup do vody je tady lepší, je to bez korálů, ale vlny jsou stále velké a seberou tě s sebou. Jdeme do nich. I když ten spodní proud je teda síla. Nikdo až k síti neplave. Já tam byla jen jednou a nemohla jsem se odtamtud vrátit. Ty spodní proudy mají ohromnou sílu.

Nějak mi začíná být smutno. Jo, vím, budeme tu ještě jeden den, ale… něco z hor, lidí, treku nebo ze samy sebe. Bude mi to chybět. Jasné, že život není jen o dovolených. Přemýšlela jsem, zda prožívám tak intenzivně i normální dny. A myslím si, že tady mám určitě rezervu. Možná bych si tohle mohla odvézt domů jako slib. Že budu více vnímat, více si všímat a prožívat dny naplno.

Poledne se překulilo a písek je tak horký, že prcháme do stínu žlutého slunečníku Bourbon. Pivo, kterému nikdo jinak neřekne než “Dodo.” Jo, tenhle mok nás provází celým trekem i se svým sloganem: “La Dodo lé là.” V kreolštině to znamená: Dodo je tady. Jojo, byl hlad a ptáka kdysi snědli, tak z něho zbyl jen odkaz na pivu. A ten nevyhyne. Se vsadím.

Vracíme se do hotelu po jiné pláži. Je široká a písečná. Taková ta, jako bývá na fotkách ve fotobankách. Dívám se na ty vyvrhnuté korály, vypadají jako zkamenělé příběhy. A ta neskutečná šířka oceánu. Jo, je to kýč!

Ani si neuvědomuji, že to celé už máme za sebou. Ten trek, před kterým jsem měla respekt a trochu strach. Teď si tu brouzdám vodou a zítra všechno končí. Jo, jsem trochu melancholická. Myslím na všechny ty skvělé lidi, co jsme na treku potkali. Třídím fotky a procházím si znovu s nimi všechny trasy. Tohle je stejně nejlepší kombo. Trek a pak pláž. Jen je to na vše “trochu” náročnější, tak to nemůže být furt. Stejně by to člověka pak už nebavilo…

Den se líně táhne. Ale i o tom to je. Hlava se musí začít nudit, aby něco vymyslela. A mé románové postavy možná sbírají první obrysy…

DEN 15/15 Trek Reunion, neděle 26.10.2025

A je to tady. Tedy přesně, je to za námi. Jak to teda celé dopadlo? Počítám-li jen trekové dny, tak těch bylo 7. Celkem jsme ušli 102 km, nastoupali 6 899 výškových metrů nahoru a 6 984 dolů.

Trasa byla: Saint Denis – Roché Écrite – Dos d’Ane – Aurere – Grand Îlet – La Nouvelle – Roche Plate – Les Oranges – Marla – Cilaos. To nejdůležitější z Cirque Mafate.

A co že je ta Mafate? Je to rozsáhlá horská kaldera, která vznikla kolapsem sopky Piton des Neiges. Je obklopena strmými srázy a přístupná pouze pěšky nebo vrtulníkem, což jí dodává divoký charakter. Historie je spojená s uprchlými otroky, kteří zde v 18. století našli útočiště před pronásledováním. Jméno Mafate je odvozeno z “Mahafaty“, což znamená „osudný“.

Ráda bych vám všem poděkovala za to, že jste takoví skvělí fanoušci. Možná bych ty deníky ani nepsala tak detailní, ale když vidím, že vás to baví číst, baví mě to psát. Děkuji vám za podporu! Moc to pro mě znamená! Kdyby někdo z vás samozřejmě chtěl nějaké ty mapy nebo doporučení na treky, ozvěte se.

Největší poděkování ale letí jednomu borci, bez kterého by nic z tohohle nebylo. Martin!!! Úžasný sparing a partner v jednom. To je tak, když máte na své straně parťáka pro sny, život i blbosti.

Réunion je splněný sen. A já připíjím všem, co si své sny plní. Připíjím také všem, co tyto sny pomáhají plnit. A nejvíc připíjím těm, kteří na ty blázny myslí, fandí jim nebo se o ně bojí. Vám všem: na zdraví. Jak jinak než Mai Taiem z úžasných rumů Réunionu.