PROCES - Jak vznikly Pihovaté pralinky 4/5
Zima je v plném proudu, sníh nádherně pokryl krajinu a zvukař začal pracovat na nahrávkách. Čistí je o šumy, vystřihává nadechnutí, zkracuje pauzy a doplňuje hudbu. Každý den mi posílá upravené příběhy.
„Tyj jsi mě zase dostal.“ Volám mu hned ráno.
„Co se děje, dělal jsem do noci. Něco je blbě?“ ozývá se ospale do telefonu. „Jsem úplně rozhozená. Teď jsem to doposlouchala a nemůžu jít do práce. Brečím tady jak želva.“ „Ten gregoriánský chorál a ty soprány, že?“ Říká potěšeně. „Je to tak nádherné.“ „Taky jsem to dělal skoro čtyři hodiny.“ „Musím se jít znovu namalovat, úplně jsem si rozmazala obličej.“
„Kup si novou řasenku, večer ti pošlu další kousek, ten rozkopnul i mě.“
Mezitím dny a týdny plynou. Editor se konečně uráčil a poslal mi revizi textu. Dívám se na to a zuřím. Chtěla jsem editorskou práci, ale dostala jsem jen korekturu. To si dělá srandu? Píšu mu, že jsem po těch měsících posouvání termínů očekávala jiný závěr. Hájí se, že se začínajícími spisovateli moc nepracuje a že profíci to dělají takto. Já mu ale říkala hned na začátku, že s psaním teprve začínám a že potřebuji poradit. Mohl mě odmítnout nebo mi říct, jak to mám dělat. Nechal mě čekat až do momentu, kdy hoří termín. Tisk je naplánovaný za měsíc a není hotová ani první korektura. Jsem naštvaná a zklamaná. Mám nervy na pochodu.
Začínám mít pocti, že se to celé nějak začíná bortit.
To už ale jede dolů po másle i moje nálada. Začíná se do mě zakusovat nejistota. Jedna věc je, si rukopis opečovávat v šuplíku a nechávat si foukat na ego od nekritických přítel. Druhá věc je vyjít s tím ven, obhájit ho a být připravená na negativní reakce. Kampaň s videem jsem spustila začátkem dubna. Na veřejném portále si lidé mohli kupovat knížku v předprodeji a tím přispět na celý projekt. Když se nevybere cílová částka do měsíce, vše se musí vrátí zpátky.
Start kampaně mě dojal a byl hodně opojný, třetina se vybrala skoro okamžitě. Potom se to zastavilo a ke mně přišly pochybnosti. „S tou částkou jsi to přehnala, to jsi neudělala dobře…“ Možná ten stres nebo to, že krom téhle práce nebyl nikdo, kdo by mě vzal večer kolem ramen, mě nakonec trochu podlomilo. Spouštím druhou vlnu propagace, zapojuji všechny staré kontakty, píšu firmám i organizacím. Bojuji, jak se dá, ale každé NE mě trochu oslabí. Kritické hlasy pomalu začínají přibývat i v reálné světě.
Připomíná mi to staré křivdy: „Nic z tebe nebude, to nedokážeš.“
Nakonec zlomená opět volám Báře: „Jak mám zvládnout tyhle pochybovače?“
„Nenechat je.“ Odpovídá ostře.
„Jak to myslíš?“ Ptám se jí a slzy mám na krajíčku.
„Všichni lidé bojují se svými pochybnostmi. Možná ty jejich reakce ani nejsou negativní.
Třeba se taky jen bojí a neumí to jinak říct.“
„A co mám teda dělat?“
„Spustila jsi projekt a musíš za ním stát, i když fouká vítr a nad tebou hřmí blesky.
Když to vzdáš, zklameš všechny, co tě podpořili.
Tak se sakra seber!“ A práskla mi s telefonem.
Ta Bára! Já myslela, jak mě polituje a ona mi nakopala zadek. Vlastně mě celou nakopla. Pustila jsem se do třetí vlny propagace jako lvice, drak a buldok zároveň. Když se pět dní před koncem objevilo, že máme vybraných sto procent, myslela jsem si, že se radostí rozpustím. Našla jsem si novou editorku a znovu jsme začaly práce na textech. Tohle byla ale úplně jiná liga, ta mě tedy nešetřila. Škrtala, přehazovala, opravovala, mazala a byla na mě přísná. A to bylo přesně to, co jsem potřebovala.
Zvukař mezitím dodělal celou audioknihu. Na její oslavu padly dvě lahve bílého. Když jsme si vykládali o jednotlivých povídkách, leskly se nám oběma oči. Uvnitř nich byla ukrytá naše DNA, bylo to naše společné dítě. To se přeci musí pokřtít ne? A další projekt byl na stole. Vymysleli jsme termín, místo, kapelu i to, jak křest bude probíhat. Bude to při bluesovém koncertu, bude to pecka a všechno bude jen v naší režii.
Jaro se pomalu přehouplo do léta a finišovaly i práce na vizuálu. Grafik měl se mnou svatou trpělivost, ale bylo to i naopak. Nejdřív jsem ho prudila s požadavky já, potom prudil on mě s dodržováním termínů. Bombardovali jsme se návrhy a stříleli se korekturami. Probíhala tvůrčí válka a občas bylo v zákopech hodně horko. Na konec zavládly bílé vlajky a dospěli jsme k příměří. Z šedého kamene vypadl najednou nádherně vybroušený briliant. Když jsem pak otevřela první krabici z tiskárny, skoro jsem nedýchala. Přejela jsem rukou po obálce a zavřela oči. Byla tak měkká, a tak příjemná. Tiskařská čerň krásně voněla a já jsem slyšela malý hlásek uvnitř své hlavy: „Tak se to podařilo.“
POKRAČOVAT VE ČTENÍ: KŘEST - Jan vznikly Pihovaté pralinky 5/5
Povídky Pihovaté pralinky koupíte tištěné, jako eknihu i audioknihu.
#pihovate pralinky
#příběhknížky
